Ruská ekonomika má šestý největší HDP světa dle parity kupní síly[14] a v nominální hodnotě jedenáctý největší HDP.[15] V přepočtu HDP na obyvatele se nachází na 66. místě a podle HDP parity kupní síly na obyvatele na 52. místě.[16] Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů[17] – nerostnýchsurovin, ropy, zemního plynu, dřeva a také pitné vody. Z energetického hlediska je Rusko zcela soběstačným státem. Podílí se asi jednou čtvrtinou na světovém obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA.[18][19] Při přepočtu tržeb z prodeje zbraní na jednoho obyvatele však USA téměř dvojnásobně převyšuje a je tak zemí s největším ziskem plynoucím ze zbrojního průmyslu na obyvatele. Ruské hospodářství prodělalo v 90. letech 20. století vleklou krizi, po níž následovalo období silného růstu mezi lety 2000 až 2007. Růst byl přerušen světovou finanční krizí v období 2008 až 2009, pak však v menší míře pokračoval od roku 2010 do roku 2014. Od konce roku 2014 do roku 2016 zaznamenala ruská ekonomika pokles, způsobený snížením cen surovin a ekonomickými sankcemi ze strany západních států. V roce 2014 bylo Rusku také pozastaveno členství ve skupině ekonomicky nejvyspělejších států světa G8 jako reakce na jeho anexi Krymu.[20]
Jméno země v současné formě bylo na počátku 16. století do ruštiny převzato ze středověkéřečtiny – byzantské prameny nazývaly zemi východních SlovanůΡωσσία, Rhóssía. Tento řecký výraz znamená „země Rusů“, odvozený od slova Ρως, Rhós neboli Rus (ruskyРусь, Rus’), označujícího v jiných jazycích i zemi, původně raně středověkou Kyjevskou Rus a později oblast slovanské Rusi, od raného středověku prostor zhruba dnešní Ukrajiny, Běloruska a západní části evropského Ruska. Etymologie názvu Rus není zcela jistá, avšak nejběžněji se přijímá tzv. normanská teorie: termín pochází ze staré severštiny, znamená „veslaři“ a byl odvozen od jména kraje Roden (později zvaného Roslagen), což bylo pobřeží Svealandu, středního Švédska. Z Rodenu se varjagové (švédští vikingové čili Normané) vydávali po mořích a řekách do východoevropských oblastí a Černomoří, Rus částečně kolonizovali a stali se od poloviny 9. století vládnoucí vrstvou, jež vytvořila stát (Kyjevská Rus, viz níže), aby posléze se Slovany splynula. Germánské jméno tak přešlo do slovanštiny, nejprve jako etnonymum a později rovněž jako geonymum. Tato teorie, odvozující jméno Ruska od jména kraje ve Švédsku, má podporu jak ve zprávách kronik,[pozn. 5] tak i v dalších lingvistických souvislostech: s ruštinou a švédštinou sousedící ugrofinské jazyky totiž označují Švédsko výrazy takřka shodnými se jménem Rossija, tedy např. Ruotsi, Ruoŧŧa, Rootsi, Roodsi, Ročinma apod.
Kromě „normanské“ teorie ovšem existují i další, dovozující, že jméno Rus pochází buď: od základu indoevropského slova ruksa či russa („světlý, bílý“) či od hypotetického praslovanského slova рьсь, r’s’ („medvěd“ – posvátné zvíře starých Slovanů), příbuzného s latinskýmursus a starořeckýmαρκτος, arktos anebo od jména ukrajinské řeky Ros (pravý přítok Dněpru, jižně od Kyjeva). Ani tyto, ani jiné pokusy o vysvětlení však nejsou obecně lingvisty a historiky (a to většinou ani ruskými) uznávány.
Dějiny
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Ruska.
První lidské osídlení na území Ruska bylo oldovanské a je datováno do nejstaršího paleolitu. Asi před 2 miliony let osídlili zástupci Homo erectusTamaňský poloostrov v jižním Rusku.[23] Na severním Kavkaze byly objeveny pazourkové nástroje staré asi 1,5 milionu let. Celý jeden druh rodu Homo, Denisované, byl roku 2008 pojmenován podle Denisovy jeskyně v pohoří Altaj. Nejstarší Denisované žili na Altaji před 195 000–122 700 lety.[24] Je prokázáno, že se křížili s neandrtálci.[25] Rusko bylo ostatně domovem některých z posledních přeživších neandrtálců, zhruba před 45 000 lety.[26] Ze stejné doby pochází první stopy člověka moderního typu v Rusku, nalezeny byly na západní Sibiři.[27] K vysoké koncentraci lidí moderního typu došlo před 40 000 lety v západním Rusku (nálezy v Kostjonki–Borščjovo[28] a v Sungiru[29]). Severoeurasijské populace ze Sibiře osídlily Americký kontinent, přechodem přes Beringovu úžinu před 26 000 až 19 000 lety.[30]
Předkové dnešních Rusů byli zejména Slované, kteří se oddělili od Indoevropanů asi před 1500 lety.[36] Tito východní Slované postupně osídlili západní Rusko ve dvou vlnách: jedna se pohybovala od Kyjeva směrem k dnešnímu Suzdalu a Muromu a druhá od Polocka směrem na Novgorod a Rostov. Od 7. století tvořili východní Slované již většinu populace v západním Rusku a pomalu asimilovali původní finické národy.
Počátky Rusi
Související informace naleznete také v článku Kyjevská Rus.
Vládci Rusi poté dobyli hlavní město Chazarů a Kyjevská Rus se stala jedním z největších a nejvýznamnějších států ve východní Evropě. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země.[38] Okolo roku 1020 vydal kníže Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu.[39]
V 11. a 12. století byla Rus oslabena neustálými nájezdy Kumánů a dalších kočovných turkických kmenů, slovanská populace začala migrovat na bezpečnější, hustě zalesněné oblasti na severu. Vnitřními rozpory se začala rozpadat. Vladimirsko-suzdalský knížeAndrej Bogoljubskij vyplenil Kyjev v roce 1169, což vedlo k přesunu politické moci na severovýchod. Ve 13. století utrpěla Rus po invazi mongolských hord pod vedením Bátúa rozhodující porážku (1237–40) a byla ovládnuta Zlatou hordou.[40] Ta se postupně dostala do rukou muslimskýchTatarů.
Polsko-litevská unie porazila 8. září 1514 vojska knížete Vasilije III. v bitvě u města Orša. Války skončily mírem v roce 1522 a Moskvané získali zpět oblasti bývalé Kyjevské Rusi
Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále poddaná Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Byly to těžké časy s častými mongolsko-tatarskými nájezdy, úpadkem zemědělství a rozšířením různých epidemií. Epidemie černé smrti nezasáhla Rusko tak silně jako západní Evropu a populaci se podařilo brzy obnovit.
Roku 1380 moskevský velkokníže Dimitrij Donský porazil Zlatou hordu (součást mongolské říše) v bitvě na Kulikově poli.[43] Moskva postupně vstřebala okolní knížectví, včetně Tveru a Novgorodu, i nadále však odváděla poplatky Zlaté hordě. Moskevský stát se stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ. Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Ivan III. se oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI, a přijal znak byzantského dvouhlavého orla za svůj vlastní, eventuálně také jako ruský státní znak.
Rozsáhlé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu (od Kyjeva po Možajsk nedaleko Moskvy).[44] Moskvané se během vleklé Rusko-litevské války snažili získat kontrolu nad všemi teritorii, které bývaly součástí Kyjevské Rusi. V roce 1514 Polsko-litevská unie porazila Moskvany v bitvě u Orši. Války však pokračovaly. V roce 1522 byl podepsán mír, na jehož základě Litva postoupila Moskvanům některé oblasti v zemích bývalé Kyjevské Rusi, včetně Smolenska. Ve stejném roce se Litevské velkovévodství pokusilo zaútočit na Moskvu ještě jednou, ale hlavní vojenské konflikty byly urovnány na přibližně 40 let.
Carské Rusko
Související informace naleznete také v článku Ruské carství.
Krymští Tataři, jediní zbývající zástupci Zlaté Hordy, pokračovali v nájezdech do jižního Ruska a odváděli ve velkém obyvatele do osmanského otroctví. Zabraňovali tak většímu osídlení území. Krymští Tataři také roku 1570 zdevastovali Rjazaň, kde se setkali jen se slabým odporem.
V roce 1571 Tataři z Krymského chanátu a jejich osmanští spojenci (80 000 Tatarů, 33 000 Turků a 7 000 janičárů) vpadli do centrálního Ruska a za řekou Ugrou rozdrtili křídlo ruského vojska se 6 000 bojovníky. Jelikož ruská armáda neměla sílu k zastavení invaze, ustoupila do Moskvy. Venkovské obyvatelstvo také uprchlo do hlavního města. Armáda Krymských Tatarů zdevastovala města a vesnice v okolí Moskvy a poté vypálila většinu hlavního města. Odhaduje se, že tatarské invazi padlo za oběť 80 000 lidí a 150 000 Rusů bylo odvlečeno do zajetí.
Následující rok krymský chánDevlet Giraj, podporovaný Osmanskou říší, plánoval plné dobytí Ruska, ale jejich armáda byla poražena v bitvě u Molodi, což eliminovalo hrozbu krymsko-osmanské expanze do Ruska. Nájezdy Tatarů za účelem zajímání otroků však neustaly až do konce 17. století. Rusové byli odvlékáni do otroctví ve velkých počtech i nadále, i když výstavba nových opevnění po celém jižním Rusku neustále zužovala prostor přístupný pro nájezdy Krymských Tatarů.[45]
Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Po vítězství v severní válce nad Švédskem (1700–1721) byl zaveden název Ruské impérium. Na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 také přijal Petr titul imperátora.
Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho ruské tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem, Napoleon byl poražen a Ruská armáda se přehnala přes Evropu až do Paříže. Alexandr I. Pavlovič se účastnil v čele ruské delegace Vídeňského kongresu, který definoval mapy v po-napoleonské Evropě.
Zemi oslabila Krymská válka proti Osmanské říši v letech 1853–1856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 1904–1905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo.
Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl.
Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.
Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny lidí.[52] Násilná kolektivizace vyvolala v letech 1932–33 hladomor v Povolží a dalších regionech jižního Ruska,[53] při kterém zahynuly v ruské části SSSR až 3 miliony lidí.[54] Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistekNKVD v armádě a straně.[55]
22. června1941hitlerovskéNěmecko porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop–Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacistický Generalplan Ost počítal s genocidou Rusů a dalších slovanských národů. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začal obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu.[56] Německá invaze do Sovětského svazu si vyžádala více než 20 milionů obětí.[57] Během války zemřelo 6–9 milionů ruských civilistů, včetně milionu lidí při 872 dní dlouhém obležení Leningradu, a okolo 6 milionů vojáků z ruské části SSSR.[58] V německém zajetí zahynulo 3,3 milionu sovětských válečných zajatců.[59] Německý wehrmacht utrpěl 80 % svých ztrát v bojích na východní frontě.[60] Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa.
Po druhé světové válce byl SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Nikita Chruščov, v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období.[61] Následující desetiletí provázelo určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; byl zahájen sovětský kosmický program. V roce 1954 při příležitosti 300 let od kozáckého shromáždění Perejaslavské rady a připojení Ukrajiny k Ruskému impériu rozhodlo Prezidium Nejvyššího sovětu o převedení Krymu (Krymské oblasti) do Ukrajinské SSR.[62] Po rozpadu SSSR byla legitimita tohoto aktu zpochybňována v rámci ruských nároků na převážně ruskojazyčný a strategicky významný poloostrov.
Éra Chruščovova následníka Brežněva byla pak obdobím tzv. ustrnutí (zastója).[63] Nebyla již provázena represemi uvnitř Sovětského svazu ve velkém měřítku, avšak SSSR se jen nedostatečně dále modernizoval, což způsobilo hospodářskou stagnaci.
V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu, ta pro SSSR skončila po deseti letech neúspěchem a stažením jejich vojsk, z části díky podpoře mudžahedínských povstalců USA, Saúdskou Arábií, Velkou Británií a dalšími zeměmi.[65] Proti intervenci do Afghánistánu protestoval Andrej Sacharov, nejznámější představitel sovětského disentu a nositel Nobelovy ceny míru.[66] Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období — krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích — v roce 1985 stal generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov.[67] Gorbačov zahájil období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným výsledkem jeho politiky se stala jeho postupná dezintegrace.[68]
Sovětský svaz měl být reorganizován ve volnější federaci, pro což se vyjádřila většina voličů 17. března 1991 v referendu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen.[69] 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepsali Bělověžskou dohodu, prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“.[70] 25. prosince 1991 se Ruská sovětská federativní socialistická republika přejmenovala na Ruskou federaci[71] a 26. prosince se SSSR oficiálně rozpadl na Ruskou federaci a dalších 14 postsovětských republik.[72]
V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, Jelcin podporoval kurz radikální privatizace na rozdíl od parlamentu. Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou.[73][74] Éra Borise Jelcina byla pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty super-velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhala první a druhá čečenská válka a Rusko vstoupilo do svazu s Lukašenkovým Běloruskem. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob údajně vznikli tzv. oligarchové.
Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která byla v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita.
S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot.[75][76] Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývala nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik.
31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimíra Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovil se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko bylo jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii.
V květnu 2021 po Kauze Vrbětice přidalo Rusko na svůj seznam nikoli přátelských zemí Ruska k USA ještě Českou Republiku. V únoru 2022 provedlo Rusko vojenskou invazi na Ukrajinu následně odsouzenou rezolucí mimořádného Valného shromáždění OSN. Rusko záhy rozšířilo seznam nikoli přátelských zemí Ruska na 48 zemí (všechny členské státy G7 a všechnu státy EU).[87] V reakci na sankce proti Rusku zavedlo Rusko 3. května 2022 protisankce vůči nepřátelským zemím, právnickým a fyzickým osobám. Dne 30. září 2022 byla k Rusku formálně připojena území Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti, na základě zpochybněných referend.[88] Tato anexe byla většinou mezinárodního společenství odsouzena Rezolucí OSN, tu však Rusko vetovalo v Radě bezpečnosti OSN. Především od Západních států dochází k ekonomické a politické izolaci Ruska.
V roce 2024 rozvolnilo Rusko svá pravidla pro cizince „nesdílející hodnoty svých zemí“ a lidem odmítajícím „destruktivní neoliberální ideologické“ postoje vlastní země pomáhá s přesídlením do Ruska (byla zrušena zkouška z Ruštiny), na základě čehož přijalo stovky osob.[87]
Státní symboly
Vlajka
Podrobnější informace naleznete v článku Ruská vlajka.
Ruská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se třemi vodorovnými pruhy – bílým, modrým a červeným.
Ruský státní znak je tvořen červeným štítem na kterém je zlatý dvouhlavý orel s červeným prsním štítkem, na kterém je jezdec na koni, který zabíjí kopím draka.
Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa Západosibiřská rovina, protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jabloňový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží.
Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů – Severního ledového, Tichého a Atlantského. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantského oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby.
Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa.[92] Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad.
V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané (brakické) Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách.
Podnebí
Související informace naleznete také v článku Podnebí Ruska.
Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě.
Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Veliký Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska – prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je Soči u Černého moře, který oproti zbytku Ruska leží v subtropech s horkými léty a písečnými plážemi.
Ruská federace je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika.[93] De facto lze politický systém Ruské federace charakterizovat jako směs nestabilních demokratických institucí a autoritativních praktik, přičemž prezident vykonává moc autokraticky.[94][95][96] Postupně je prosazována centralizace politické moci v rukou úřadujícího prezidenta a jeho prezidentské administrativy.[97] Za vlády prezidenta Vladimira Putina v letech 2000–2008 a od roku 2012 byla politická práva občanů omezena. Podle britského časopisu The Economist se Rusko v roce 2020 nacházelo na 124. místě žebříčku stavu demokracie ze 167 zemí. Časopis označil ruský politický systém za „autoritářský režim“.[98]
Vedlejší figurou výkonné moci je předseda vlády. Prezident předsedu vlády jmenuje a odvolává dle svého uvážení, prezident může řídit schůze kabinetu a dávat předsedovi vlády a dalším členům vlády závazné příkazy, prezident může rovněž odvolat jakýkoli akt vlády. Současným premiérem je Michail Mišustin. Historicky hrál předseda vlády největší roli v ruských dějinách v letech 1905-1917. Premiéři jako Pjotr Stolypin nebo Alexandr Kerenskij byli nejvlivnějšími ruskými politiky své doby.
Vůdci zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika)
V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. Pro vstup na ruské území potřebují čeští občané vízum, jsou to víza buď turistická (do 16 dní) nebo služební (business, do 12 měsíců). Od 1. ledna 2021 stačí pro turisty z EU vyplnit elektronické vízum, není již tedy nutné shánět pozvání nebo potvrzení hotelu a žádat o klasické vízum.[99] Velvyslanectví České republiky v Rusku sídlí v Moskvě, generální konzuláty jsou v Petrohradu a Jekatěrinburgu.
Rusko je členem skupiny vyspělých národů G20, Rady Evropy, OBSE, APEC, skupiny BRICS a také důležitých regionálních organizací SNS, EurAsEC, OSKB a Šanghajské organizace pro spolupráci. V důsledku událostí na poloostrově Krymu (2014) přijali lídři Evropské unie, Spojených států amerických a Kanady politické a hospodářské sankce vůči Ruské federaci, neboť odmítli uznat Krymské referendum, ve kterém se více než devadesát procent hlasujících vyslovilo pro připojení poloostrova k Ruské federaci. Postupně byly tyto sankce zostřovány také v důsledku údajné podpory povstalců ve válce na východní Ukrajině. Nicméně řada zemí Evropské unie, včetně Řecka, Rakouska, Itálie, Kypru, Bulharska a Lucemburska, jdou jen neochotně cestou sankcí.[100] Například Švýcarsko a Jižní Korea se oněch sankcí neúčastní.
Dodržování lidských práv a LGBT práva v Rusku jsou dlouhodobě sledovány jak občany Ruska, tak zahraničím. Jejich případné nedodržování či dokonce potlačování je soustavně kritizováno zahraničními vládami, ruskou opozicí, některými ruskými a mnoha zahraničními médii a v Rusku i mimo Rusko působícími nevládními organizacemi, cílícími na podporu svobody a demokracie. Obzvláště společnosti, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch nebo v České republice Člověk v tísni vyčítají ruskému systému porušování občanských svobod a politických práv občanů kontroverzními zákony, cenzurou a cenzurou internetu.[101][102][103][104]Freedom House, mezinárodní organizace financovaná americkou vládou, označila Rusko za „nesvobodný stát“ – podle ní jsou volby pečlivě vykonstruované a v zemi chybí možnost skutečně svobodné diskuse.[105] Ruské autority veškeré námitky, především závěry Freedom House, odmítají. Podle nevládní organizace Democracy Ranking se Ruská federace v průzkumu demokratických svobod, do kterého bylo zahrnuto 115 zemí, umístila na 95. místě.[106]
V důsledku anexe Krymu a následných sankcí ze strany USA, Kanady a Západní Evropy se Rusko rozhodlo věnovat zvýšenou pozornost svým hospodářským vztahům s asijskými zeměmi, především s Čínou, ale také s Japonskem, Jižní Koreou a Indií. V roce 2014 podepsalo důležitou smlouvu o dodávkách plynu s Čínou, které také dodává vojenská letadla a jiné vybavení. V menší míře, např. dodávkami ropy, obchoduje Rusko také se Severní Koreou.
Rusko na konci desátých let 21. století navázalo na někdejší velmi aktivní zahraniční politiku a začalo pracovat na návratu image přední světové mocnosti. Zapojilo se ve světě do několika konfliktů: v roce 2008 se stalo jednou ze stran války v Jižní Osetii, kde pomohlo stabilizovat faktickou nezávislost dvou separatistických oblastí Gruzie, a to Abcházie a Jižní Osetie, které jednostranně vyhlásily nezávislost na Gruzii krátce po rozpadu Sovětského svazu na začátku 90. let. V roce 2014 se aktivně zapojilo do ukrajinské krizevojenskou intervencí, v jejímž rámci anektovalo ukrajinský Krym a podpořilo separatisty ze samozvané Doněcké a Luhanské republiky dodávkami zbraní a peněz ve válce v Donbasu na východě Ukrajiny. Moskva to a rovněž účast svých vojáků v tomto konfliktu popírala až do února 2022 (kdy tyto samozvané státy naopak uznala a následně vojensky obsadila). Mnoho světových lídrů Rusko tvrdě kritizovalo a řada států západního světa uvalila na Rusko částečné hospodářské embargo. To spolu s nízkou cenou ropy znamenalo pro ruskou ekonomiku brzký propad HDP,[107] propad činil v roce 2015 2,5% a 2016 0,2%, další roky se již HDP vrátil k růstu.[108]
V roce 2022 provedlo Rusko vojenskou invazi na Ukrajinu následně odsouzenou rezolucí mimořádného Valného shromáždění OSN. Odhaduje se, že v obavě před důsledky vyvolaných ekonomických sankcí a policejních represí opustilo Rusko více než 200 tisíc lidí.[112]
Dne 23. listopadu 2022 Evropský parlament uznal Rusko jako stát, který podporuje terorismus a který používá teroristické prostředky.[113]Evropská unie nyní nemůže takto označit stát, byly tedy vyzvány členské státy, aby změnily legislativu EU k přijetí stejné rezoluce. Zároveň vyzval členské státy, ke komplexní izolaci Ruské federace v mezinárodním prostředí.[114][115]
Ozbrojené síly Ruské federace jsou rozděleny do pozemních sil, námořnictva a letectva. A dále na tři samostatné druhy vojsk: vzdušná a kosmická obrana, raketová vojska strategického určení a vzdušná výsadková vojska. Rusko disponuje největší jadernou a tankovou silou na světě. Země vyrábí většinu svého vlastního vojenského vybavení, jen několik typů dováží a je druhým největším dodavatelem zbraní na světě.
Speciální jednotky Specnaz jsou jednotky zvláštního určení ruské armády i ozbrojených a bezpečnostních sil, je to obecný výraz pro řadu rozdílných jednotek, jejich výcvik patří mezi vůbec nejnáročnější na světě.[116]
Federální subjekty v současnosti zahrnují 22 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast a dále 3 federální města. Poslední dobou v Ruské federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. V souvislosti s Putinovou centralizační politikou došlo ke snížení z původních 89 subjektů v roce 1993 na dnešních 83 subjektů.
Lada Vesta, jeden z nejprodávanějších automobilů v RuskuRuský HDP/obyvatele podle krajů (2006):
> 400 000 rublů
150 000 až 400 000 rublů
100 000 až 150.000 rublů
50 000 až 100 000 rublů
< 50 000 rublů
Vývoj ruského HDP na obyvatele, v mezinárodních dolarech a podle PPP (srovnatelná kupní síla), 1991-2019
Ruská ekonomika je determinována velkou rozlohou země, malou hustotou obyvatelstva (hlavně v asijské části) a s tím spojenými logistickými problémy. Je silně závislá na těžbě přírodních zdrojů, mj. ropy a zemního plynu. Mezi první desítkou firem dle kapitalizace jen pouhé dvě firmy nejsou spojeny s těžbou surovin (viz níže). V roce 2016 klesla ruská ekonomika co do objemu hrubého domácího produktu (HDP) na dvanáctou příčku v pořadí na světě.[15] Tehdy se na stavu ruské ekonomiky začal vážně projevovat soubor negativních faktorů, z nichž nejhlavnější byly pokles cen klíčových nerostných surovin a ekonomické sankce uvalené na Rusko západními státy (s výjimkou Švýcarska) v reakci na anexi Krymu.
Na konci roku 2008 a počátkem 2009 se výrazně snížily ceny ropy, a to až na úroveň kolem 40 USD za barel (počátek března 2009). Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod 50 dolarů, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost.[118] Ruská ekonomika začala znovu růst až v roce 2017.[119] Ve stejný rok v zemi propukly největší protivládní protesty od povolebních protestů v roce 2012.[120]
Ještě v roce 2012 ohodnotily Financial Times Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20, a to hlavně díky nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11 % HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míře hospodářského růstu.[121]
V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze 1/14 obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň. Značný hospodářský význam má rovněž druhé největší město Petrohrad. Co se týče průmyslu si významný podíl na výrobě drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna.
Významnými komoditami rostlinné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny a cukrová řepa. Živočišná výroba zásobuje obyvatelstvo mlékem, vepřovým, drůbežím a skopovým masem. Důležité jsou také rybolov a těžba dřeva.
Významnou úlohu má v ruské ekonomice zbrojní průmysl. Rusko vyrábí zbraně nejrůznějšího druhu, v neposlední řadě tanky, letadla a balistické rakety. Podílí se asi jednou čtvrtinou na světovém obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA.[18][19] Je jedenáctým největším producentem automobilů.[kdy?] Největší automobilové společnosti v Rusku jsou AvtoVAZ a GAZ. Kamaz je předním výrobcem nákladních vozů a kamionů, jedná se o jednoho z deseti nejvýznamnějších světových výrobců v tomto oboru.[zdroj?]Marussia byla v letech 2007–2014 prvním ruským výrobcem supersportů.[122]
17. srpna 1998 dopadla na Rusko finanční krize, jejíž širší příčiny lze vysledovat až k východoasijské finanční krizi v roce 1997. Bezprostřední příčinou byla tehdejší neschopnost Ruska splácet svůj zahraniční dluh. Krize měla vážné následky i v okolních státech Ruska. Od roku 1999 zažívalo Rusko značný ekonomický růst, který byl přerušen jen globální ekonomickou krizí v roce 2009. Po roce 2014 mělo Rusko opět hospodářské problémy, které byly zapříčiněny hlavně poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. Od poloviny roku 2014 oslabil ruský rubl vůči ostatním světovým měnám o maximálních 50–60 % (v roce 2016 následovalo opět posílení rublu).
Dne 24. února 2022 zahájila Ruská federace invazi na Ukrajinu a od tohoto data Evropská unie s několika spojenci (USA, Japonsko atd.) zavedla nové sankce, které výrazně oslabily měnu rubl (od května 2022 jeho hodnota se výrazně zvýšila, tzv. umělé navyšování hodnoty). Došlo i na zabavení majetku několika ruským státním příslušníkům, mj. oligarchům.
Hlavními těženými surovinami jsou zemní plyn, ropa, hnědé a černé uhlí a nikl. Rusko má největší rezervy zemního plynu na světě, druhé největší zásoby uhlí a osmé největší zásoby ropy. Má také mj. velké zásoby zlata, diamantů a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy – Rosněfť, Lukoil, Sibněft, Juganskněftěgaz a další. Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě, zabývající se těžbou plynu a obchodem s ním. Hospodářské výkony těžby nafty a plynu tvoří podstatnou část HDP ruské ekonomiky (roku 2013 těžba všech nerostných surovin tvořila 10,4 % HDP Ruska)[125] a příjmy z nich kryjí do značné míry výdaje státního rozpočtu. V roce 2013 se daň z těžby nerostných surovin a vývozní daň z plynu, ropy a ropných produktů podílely 46 procenty na příjmech federálního rozpočtu.[126] Surovinové příjmy jsou soustředěny na federální úrovni, jejich váha v konsolidovaných státních příjmech, zahrnujících i rozpočty regionů a obcí je proto zhruba poloviční.
Důležité dopravní cesty pro tyto dodávky byly v minulosti tranzity přes Ukrajinu (plynovody, ropovod Družba) a Bělorusko (plynovod Jamal–Evropa). V roce 2011 byla dokončena první fáze plynovodu Nord Stream, který vede pod Baltským mořem z Ruska přímo do Německa. Tento plynovod byl v září 2022 vyhozen do povětří. Roku 2012 byl také dokončen ropovod ESPO, spojující Sibiř s asijsko-tichomořskými trhy (Japonsko, Čína a Jižní Korea). Pro zajištění energetických potřeb států na jihu Evropy včetně Itálie, byl plánován plynovod South Stream, vedoucí mimo území Ukrajiny pod Černým mořem přes Bulharsko, ten však nebyl postaven.
Dne 18. června 2015 podepsali zástupci rakouské společnosti OMV a ruského Gazpromu tzv. Memorandum o porozumění (předběžnou dohodu), podle kterého se Rakušané budou podílet na výstavbě dvou dalších potrubí pod Baltickým mořem, plynovodu Nord Stream 2.[127] Zároveň bylo ve stejný den na okraji hospodářské konference v Petrohradě oznámeno, že k uskupení firem, které se budou na této stavbě podílet, se připojují německá společnost EON a nizozemsko-britská společnost Royal Dutch Shell. První potrubí mělo být postaveno a uvedeno do provozu do roku 2019. Téměř ve stejnou dobu mělo být postaveno ještě jedno, celkově čtvrté, potrubí. Celkové náklady projektu dosáhnou nejméně 9,5 miliardy eur přesáhnou pravděpodobně náklady na jeho první fázi, které činily 7,4 miliardy eur.[128] Obě nová potrubí mají přepravovat dalších 55 miliard m³ zemního plynu ročně do Evropské unie. Od roku 2020 neměl být podle ruského úmyslu již žádný plyn z Ruska, určený pro Západní Evropu, přepravován přes dosavadní tranzitní Ukrajinu.[129] Stavba plynovodu Nord Stream 2 narazila na odpor Spojených států amerických, které koncem roku 2019 uvalily na tento projekt sankce. Sankce kritizovali německá kancléřka Angela Merkelová i předseda Evropské komiseJean-Claude Juncker, kteří se obávají negativního vlivu na energetické zásobování EU.[130][131] Dokončení projektu Nord Stream 2 bylo odhadováno na začátek roku 2021. 22. února 2022 německý kancléř Olaf Scholz oznámil odložení schvalovacího procesu plynovodu Nord Stream 2, vzhledem ke změněné bezpečnostní situaci po vstupu ruských vojsk na území východní Ukrajiny.[132]
Rusko je třetí největší výrobce elektřiny na světě. Je také první zemí, která v roce 1954 zprovoznila jadernou elektrárnu pro komerční využití, i když v malém měřítku spíše v rámci experimentální studie (viz Jaderná elektrárna Obninsk). Všechny jaderné elektrárny jsou řízeny státní firmou Rosatom. Sektor se rychle vyvíjí, jen na rozvoj je z federálního rozpočtu do roku 2015 vyčleněn asi 1 bilion rublů. Velké kaskády vodních elektráren jsou v evropské části na velkých řekách jako je Volha, zatímco potenciál východní Sibiře zatím zůstává většinou nevyužitý. Zhruba 63% z ruské elektrické energie je generováno tepelnými elektrárnami, 21% vodními a 16% pochází z jaderných reaktorů. V roce 2005 Rusko vyrobilo 951 TWh a exportovalo 23 TWh elektřiny.
Žebříček firem
Žebříček firem podle kapitalizace (časopis «Expert», 2008/10/6):
Rusko má po Spojených státech druhou největší železniční síť na světě, většina je pod kontrolou státem vlastněné společnosti RŽD. Železnice používají oproti Česku širší rozchod (1520 mm). Transsibiřská magistrála z Moskvy do Vladivostoku projíždí rekordních sedm časových pásem a je nejdelší železniční tratí na světě. První vysokorychlostní trať byla zahájena v roce 2009 na trati Petrohrad – Moskva – Nižnij Novgorod, využívá vysokorychlostní vlakySapsan.
V roce 2006 mělo Rusko 755 000 km zpevněných silnic, z nich nejdůležitější jsou tzv. Ruské federální dálnice. Tyto dálnice spojují především Moskvu a okolní oblasti. Například M10 spojuje dvě největší města (Moskva a Petrohrad) a vede až k finskému pohraničí, M6 vede přes Volgograd ke Kaspickému moři a M9 k hranicím Lotyšska. Transsibiřská dálnice (AH6) měří přes 11 000 km a spojuje Baltské moře a Tichý oceán. Plán na léta 2012–2020 zahrnoval výstavbu 120 000 km nových silnic (z toho 18 000 km federálních dálnic). Mnoho komunikací však zůstává nezpevněných.
Země vlastní jedinou flotilu atomových ledoborců na světě. Hlavními ruskými námořními přístavy jsou: Rostov na Donu u Azovského moře, Novorossijsk na pobřeží Černého moře, Astrachaň a Machačkala u Kaspického moře, Kaliningrad a Petrohrad u Baltu, Archangelsk u Bílého moře, Murmansk v Barentsově moři, Petropavlovsk-Kamčatskij a Vladivostok u Tichého oceánu.
Mezi největší výrobce dopravních letadel v Rusku patří Tupolev a Iljušin a od 21. století i Suchoj. Od roku 2006 je většina ruských leteckých výrobců spojena do holdingu Sjednocená letecká korporace, obdobně vznikl o rok později holding Ruské vrtulníky. V roce 2013 se zde vyrábělo pět typů dopravních letadel. Nicméně jediným novým typem, který se podařilo zavést do sériové výroby, je Suchoj Superjet 100.
Dopady mezinárodních sankcí v průběhu ukrajinské krize budou mít na ruský letecký průmysl zásadní vliv, jelikož mnoho komponentů a technologií Rusko musí dovážet.
Věda a technika
Tato část článku není dostatečně ozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Krize v 90. letech vedla k drastickému snížení státní podpory vědy a odlivu mozků z Ruska, ovšem po roce 2000 se na vlně nového ekonomického boomu situace ruské vědy a techniky zlepšila a vláda zahájila kampaň zaměřenou na modernizaci a inovaci.
Sovětský svaz byl prvním státem na světě, který dosáhl hranice vesmíru a vyslal roku 1957 do vesmíru první umělou družici ZeměSputnik 1. Ve stejném roce vyslal Sovětský svaz jako první do vesmíru živého tvora, psí fenku Lajku. Největším triumfem sovětského vesmírného programu se stalo vyslání a bezpečný návrat majoraJurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru, dne 12. dubna1961. První ženou ve vesmíru byla rovněž Ruska Valentina Těreškovová. Sonda Luna 9 jako první přistála na Měsíci, Veněra 7 byla první sondou, která přistála na jiné planetě (Venuše), a Mars 3 pak rovněž první sondou, která přistála na Marsu.
Sovětský svaz také jako první sestavil na oběžné dráze Země permanentně obydlenou vesmírnou staniciMir. Agentura Roskosmos používá pilotované vesmírné lodě Sojuz, které na oběžnou dráhu vynáší stejnojmenná nosná raketa, a také automatické nákladní kosmické lodě Progress. Program raketoplánů Buran byl ve fázi vývoje v důsledku rozpadu SSSR zrušen. Po ukončení amerického programu Space Shuttle v roce 2011 byly ruské vesmírné lodě Sojuz jediným dopravním prostředkem pro kosmonauty na cesty k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), od roku 2020 jsou využívány také americké kosmické lodě Crew Dragon.
Ruský lunární program (Luna-Glob) počítá s první plánovanou misí Luna 25 v červenci 2023. Roskosmos také vyvíjí novou kosmickou loď Orjol, která postupně od roku 2025 nahradí stárnoucí loď Sojuz, měla by také dovézt posádku na lunární oběžnou dráhu a to již v roce 2029.[134][135] V únoru 2019 bylo oznámeno, že Rusko plánuje svou první pilotovanou misi na povrch Měsíce v roce 2031.[136]
Rusko je devátým nejlidnatějším státem světa. Populace Ruska dosáhla v roce 1991 vrcholu s nejvyšším počtem 148 689 000 obyvatel těsně před rozpadem SSSR a od poloviny 90. let zaznamenala rychlý pokles.[138] Počet obyvatel mezi lety 1995–2010 klesl o více než 5 milionů; odhad k 1. lednu 2014 hovoří o 143 657 000 obyvatelích, což je o 800 000 více než při oficiálním sčítání roku 2010. Tento pokles se v posledních letech téměř zpomalil do stagnace díky snížené úmrtnosti, zvýšené porodnosti a zvýšené míře přistěhovalectví. V roce 2009 Rusko zaznamenalo poprvé za patnáct let meziroční nárůst populace, přičemž celkový nárůst činil 10 500 osob.[139] Podle OSN je přistěhovalecká populace v Rusku třetí největší na světě a činí 11,6 milionu lidí.[140] Předními zeměmi původu přistěhovalců do Ruska je Ukrajina, Uzbekistán, Tádžikistán, Ázerbájdžán, Moldavsko a Kazachstán.[141]
Závažný problém představovala nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patřila mezi nejnižší na světě; nejníže klesla v závěru 20. století, po roce 2000 se velmi mírně zvýšila.[142] Tento problém se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládají vyznavači islámu; jejich porodnost je většinou vyšší, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země.
Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (77 %, tj. přes 110 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná – průměrná hustota osídlení činí, vzhledem k obrovské rozloze federace, pouhých 8,4 obyv./km². Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán atd.) a na severovýchodě, nejvíce se naopak vylidňují oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). V roce 2014 byla průměrná délka života 71 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 65 let u mužů a 77 u žen.
Míra porodnosti je v Rusku vyšší než u většiny evropských zemí (13,3 narození na 1000 osob v roce 2014[139] v porovnání s průměrem Evropské unie 10,1 na 1000),[143], ale míra úmrtnosti je také podstatně vyšší (v roce 2014 byla úmrtnost v Rusku 13,1 na 1000 osob[139] ve srovnání s průměrem EU 9,7 na 1000).[143] Ruské Ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí předpovídalo, že míra úmrtnosti se do roku 2011 vyrovná porodnosti díky zvýšení plodnosti a poklesu úmrtnosti.[144] Vláda realizuje řadu programů, jejichž cílem je zvýšit míru porodnosti a přilákat více migrantů. Měsíční vládní příspěvky na děti byly zdvojnásobeny na 55 dolarů a ženám, které od roku 2007 měly druhé dítě, byla nabízena jednorázová platba ve výši 9 200 dolarů.[145] V srpnu 2012, kdy země zaznamenala svůj první demografický růst od devadesátých let, prezident Putin prohlásil, že do roku 2025 by bylo možné dosáhnout 146 milionů obyvatel Ruska, a to především v důsledku přistěhovalectví.[146]
Etničtí Rusové tvoří asi 81 % populace země.[147] Ruská federace je také domovem několika významných menšin. V zemi žije celkem 160 různých etnických skupin a domorodých obyvatel.[148] 19 % tedy tvoří ostatní etnické skupiny:[147] 3,7 % – Tataři; 1,4 % – Ukrajinci; 1,1 % – Baškirové; 1 % – Čuvaši; 11,8 % ostatní a nespecifikované. Podle sčítání lidu náleží 84,93 % ruského obyvatelstva k evropským etnickým skupinám (slovanským, germánským, baltofinským mimo ugrické, řeckým a jiným). Od roku 2002 byl zaznamenán pokles, kdy představovaly více než 86 % populace.[147]
Jazyky
Oblasti rozšíření ruštiny. Tmavě vyznačen je majoritní jazyk, světle minoritní
Oficiálním jazykem celého státu je ruština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé Ruska; některé autonomní celky vedle ruštiny používají místní jazyky (tatarština, ukrajinština, čuvaština, němčina ad.) – celkem tak Rusko oficiálně hovoří 31 jazyky. Jediným oficiálním písmem je cyrilice, v níž musí být zapisovány úřední dokumenty, což platí i pro jazyky, které používají také latinku.
Ruština je nejvíce geograficky rozšířený jazyk Eurasie, druhým nejpoužívanějším jazykem na internetu po angličtině,[149] jedním ze dvou oficiálních jazyků na palubě Mezinárodní vesmírné stanice[150] a jedním ze šesti úředních jazyků OSN.[151]
Největší zastoupení má v zemi pravoslavnékřesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí okolo poloviny obyvatelstva. Přestože je Rusko sekulárním státem,[154] je Ruská pravoslavná církev uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska. Křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět značně stoupl.
Druhým významným náboženstvím je sunnitskýislám, jejž vyznávají zejména turkické národy a etnické skupiny Kavkazu. Podle sčítání lidu z roku 2002 tvořili muslimové 10 % (14,5 mil.) z tehdy celkové 143milionové ruské populace. Duchovní uvádějí, že počet muslimů stoupá, např. v roce 2018 až na 25 milionů přívrženců (což činí 17 %).[155] „Etničtí muslimové“, tj. národy tradičně muslimské, tvoří většinu populace v sedmi regionech Ruské federace podle sčítání lidu z roku 2002: v Ingušsku (98 %), v Čečenské republice (96 %), v Dagestánu (94 %), v Kabardsko-Balkarsku (70 %), v Karačajsko-Čerkesku (54,6 %), v Baškortostánu (54,5 %), v republice Tatarstán (54 %). Podle odhadů na základě stavby obyvatelstva by v Rusku po roce 2050 měli být muslimové ve většině.[22]
Dále jsou zde komunity římských a řeckých katolíků (1 % obyvatelstva), protestantů (1 % obyvatelstva), buddhistů (Kalmycko, Burjatsko a Tuva; 0,5 % obyvatelstva), židů (0,1 % obyvatelstva), u některých národů Sibiře přetrvávají původní animistická náboženství. V poslední době se objevují také různé formy novopohanství. Pozornost vzbudily případy pronásledování jinak minoritních svědků Jehovových, v jejichž případě jsou nejpozději v roce 2017 doloženy soudní případy "činnosti extremistických skupin", což se podle výkladu ruského práva vztahuje na jakékoli nepovolené náboženské shromáždění.[156] Rovněž různých muslimských skupin se může týkat ruský zákon o zbavení občanství a následné vyhoštění.[157]
Otázka náboženské svobody v Rusku je předmětem zkoumání různých lidskoprávních organizací, které působí jednak ze zahraničí, v samotném Rusku mohou mít problémy vedoucí k věznění nebo vyhoštění, to se týká i zahraničních misionářů.[158] Celou problematiku bedlivě sleduje státní agentura Roskomnadzor.[159] Situace má i politický rozměr - pozorovatelé z organizace Forum 18 zjistili, že pokračuje represivní tlak na náboženské představitele, kteří se veřejně stavějí proti válce na Ukrajině, to vše podle nově schválených zákonů o bezpečnosti Ruské federace.[160]
Podle statistiky Světové banky (2008) 54 % ruské pracovní síly dosáhlo vysokoškolského vzdělání, což je nejvyšší počet dosažení vysokoškolské úrovně na světě.[161] Míra gramotnosti v Rusku je, podle sčítání lidu roku 2002, 99,4 %. Základní a sekundární vzdělání je jedenáctileté a začíná v šestém nebo sedmém roce dítěte. Je rozděleno na tři etapy; základní (4 roky), střední sekundární (5 let) a vyšší sekundární (2 roky). V Rusku je obrovský počet vysokých škol technického i humanitního zaměření. Systém dělení studia na bakalářské a magisterské byl zaveden kolem roku 2009.[162] Kdo řádně složil přijímací zkoušky a má vynikající výsledky, má vzdělání zdarma a ještě dostává měsíční prospěchové stipendium.[162]
Státní výdaje na vzdělávání byly v roce 2004 ve výši 13 % státního rozpočtu (3,6 % HDP). Škola začíná v 8:30, a to od září do května, červen je „zkouškový měsíc“, kdy studenti z devátého a jedenáctého ročníku skládají různé zkoušky. Známkuje se obráceně než v České republice, jednička je tedy nedostatečná a pětka výborná. Nejstarší a největší ruské univerzity jsou Moskevská státní univerzita a Petrohradská státní univerzita.
Starý ruský folklór má své kořeny v pohanském slovanském náboženství. Rusové mají mnoho tradic, některé jsou dodržovány v různých částech Ruska více, některé méně, je to například mytí v zimní báně, horké parní lázni podobné sauně, před odjezdem na dlouhou cestu musí všichni cestovatelé na chvíli posedět v tichu, zapískání v domě přináší velkou smůlu a matky obvykle neukazují své dítě nikomu kromě otci a nejbližším příbuzným čtyřicet dní po porodu.
Ruská literatura je označení buď pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruských emigrantů, nebo úžeji pro literaturu psanou etnickými Rusy. Dle první definice se do ruské literatury zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku 20. století.
Ruská hudba, jejíž kořeny sahají hluboko do dob pohanských východních Slovanů, od svých počátků prošla do dnešní doby dlouhým historickým vývojem. Po přijetí křesťanství došlo k rozvoji duchovní hudby, resp. zpěvu. Zpočátku šlo o přejímání byzantské liturgie, která však brzy získala své charakteristické ruské prvky a do dnešních dnů hraje nezastupitelnou úlohu v ruských dějinách. V 11. století vznikl znamennyj raspěv, charakteristický způsob pravoslavného církevního zpěvu. Také archeologické objevy částí nejstarších strunných nástrojů v Novgorodu pocházejí z této doby.
Zřejmě nejznámějším ruským skladatelem období romantismu byl Petr Iljič Čajkovskij. Jeho rozsáhlé hudební dílo obsahuje sedm symfonií (včetně Patetické symfonie h-moll, op. 74 a nečíslované Symfonie Manfred h moll, op. 58). Proslulé jsou také jeho koncert pro housle D dur a koncert pro klavír b moll. Ke stálému repertoáru světových divadel patří jeho opery, především Evžen Oněgin a Piková dáma. Velmi populární jsou jeho klasická baletní díla Labutí jezero, Šípková Růženka a Louskáček. Významná je také Čajkovského duchovní sborová tvorba. Romantickým skladatelem byl i Alexandr Glazunov.
První ruské malby se dochovaly v ikonách a pestrých freskách z 10. století. Carská akademie umění vznikla v roce 1757. Díky umělecké společnosti Peredvižnici se v Rusku zpopularizoval realismus, který dominoval konci 19. století. Zlomová Ruská avantgarda převládala zhruba do konce třicátých let dvacátého století. Po říjnové revoluci musela postupně většina výtvarného umění sloužit diktatuře proletariátu, většinou to byla díla velmi vlastenecká a propagandistická, od omezení co umělci mohli malovat se začalo upouštět na konci 80. let. Ermitáž v Petrohradu spravuje největší sbírku obrazů na světě.[165] Poklady ruského výtvarného umění, včetně 40 tisíc ikon, jsou soustředěny v Treťjakovské galerii v Moskvě.[166] Důležitými výstavními institucemi jsou také Puškinovo muzeum a Státní ruské muzeum.
Od christianizace Kyjevské Rusi byla ruská architektura ovlivněna převážně byzantskou architekturou. Stopy kombinace asijské a evropské architektury z časů Zlaté hordy nezapře Kazaňský kreml nebo hradiště Bulgar.
Velká éra ruské architektury nastala v 17. a 18. století, kdy se panovníci stále mocnějšího impéria pokusili zemi, krom jiného, europeizovat. V té době jim Evropa nabízela zejména baroko. V Rusku se tak začalo objevovat tzv. naryškinské a záhy také sibiřské baroko. Vznikly stavby jako Zimní palác, v němž bylo v letech 1732 až 1917 sídlo ruských carů, v současnosti v něm sídlí slavná galerie Ermitáž. Barokní je i palác Petrodvorec, často nazývaný „ruské Versailles“. Ruské rokoko reprezentuje zejména Kateřinský palác, letní sídlo ruských carů ve městě Puškin. Klasicismus pak Michajlovský palác v Petrohradě, v němž se dnes nachází Státní ruské muzeum, nebo Tauridský palác tamtéž. Příkladem dřevěné sakrální architektury 18. století je Kižský pogost na Oněžském jezeře.
Na seznam světového dědictví UNESCO byla kvůli své architektuře zapsána i některá historická centra ruských měst – Petrohradu, Velikého Novgorodu a Jaroslavle.
Stalinský neoklasicismus 20. století (jež tvoří součást širšího proudu socialistického realismu) reprezentuje především tzv. Sedm sester neboli Stalinovy mrakodrapy v Moskvě z let 1947–1957. V jedné z těchto staveb sídlí Lomonosovova univerzita, v jiné ruské ministerstvo zahraničí. K dalším reprezentativním stavbám socialistického realismu patřil Bílý dům postavený roku 1965, v současnosti sídlo ruské vlády. Od 50. let hojně vznikaly různé typy bytových domů, např. tzv. chruščovka.
Moderní architekturu reprezentuje například Lachta Centr v Petrohradu, nejvyšší mrakodrap Evropy a zejména komplex Moskva-City, kde k nejunikátnějším stavbám patří Věž Evoluce. Jisté místo má ve velkých městech také tzv. stalinská architektura. Triumph Palace v Moskvě z roku 2006 připomíná Stalinovy mrakodrapy, proto bývá nazýván „osmá sestra“.
Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kuchyně.
Ruské národní jídlo jsou tzv. pelmeně (taštičky z tenkého těsta plněné masem), dále je velmi populární polévka boršč, pirohy, grilovaný šašlik a ruský černý i červený kaviár. Populární ve světě je také ruská vodka a ruský čaj. Pro tradiční vaření vody na čaj se v ruské kuchyni užívá samovar.
Sojuzmultfilm studio bylo největším producentem animace. K nejznámějším postavičkám patří v Rusku a okolních zemích zejména Čeburaška, ruský Medvídek Pú, a vlk a zajíc z Jen počkej, zajíci!
Pozdní osmdesátá a devadesátá léta byly v ruském filmu a animaci obdobím krize. Výjimkou byl například několikrát oceněný film Svéráz národního lovu. Nicméně od počátku 21. století se začala produkce znovu vyplácet a nyní již dosahuje vyšší úrovně než v Británii a Německu. Prvním opravdovým blockbusterem se stal film Noční hlídka (2004) a jeho pokračování. Mezi nejúspěšnějšími ruskými filmy jsou Ironie osudu 2 (2007), Tajemný ostrov (2008), Stalingrad (2013) a Vij (2014). Hlavní ruská filmová cena Nika je od roku 1987 každoročně udělovaná Ruskou filmovou akademií v Moskvě.
Černou kaňkou na pověsti ruského sportu je zneužívání dopingu, a to podle mnoha indicií i se státní pomocí. Kvůli tomu Světová antidopingová agentura Rusko v roce 2019 vyloučila ze všech vrcholných soutěží na čtyři roky.[171] (viz též Dopingový skandál ruské atletiky). 13 ruských medailí z OH v Soči bylo odebráno a 43 sportovců potrestáno, nicméně po úspěšném odvolání bylo 28 Rusů očištěno a 9 medailí bylo znovu navráceno v únoru 2018.[172]
Od zahájení invaze na Ukrajinu nemohou (až na výjimky) ruští sportovci startovat na mezinárodních soutěžích.[173]
Cestovní ruch v Rusku zaznamenal od konce sovětské éry rychlý růst. V roce 2013 Rusko navštívilo 28.4 milionu turistů, je to devátý nejnavštěvovanější stát na světě a sedmý nejnavštěvovanější v Evropě.[174] Nejnavštěvovanější destinace jsou současné a bývalé hlavní města země – Moskva[175] a Petrohrad. Nejnavštěvovanější místa jsou chrám Vasila Blaženého, Kreml, Rudé náměstí, katedrála Krista Spasitele (největší pravoslavný kostel na světě), katedrála svatého Izáka, Palácové náměstí, Petěrgof, Treťjakovská galerie a Ermitáž. Mezi hlavní turistické trasy patří tzv. „Zlatý kruh“ historických měst v okolí Moskvy, plavby na velkých řekách např. Volze a dlouhé cesty přes slavnou Transsibiřskou magistrálu.[176] Na Sibiři je během Transsibiřské magistrály oblíbenou zastávkou i nejhlubší jezero světa, Bajkal.
↑Ústava Ruské federace, hlava 1, článek 1, odstavec 2: Pojmenování Rusko a Ruská federace jsou ekvivalentní (Наименования Российская Федерация и Россия равнозначны.)[6]
↑Např. k roku 839 je doloženo, že v poselstvu byzantského císaře Theofila k římskému císaři Ludvíku Zbožnému byli Varjagové, kteří sami sebe nazývali „Rhos“ a v nichž Ludvíkovi úředníci rozpoznali Švédy
↑ Archivovaná kopie. www.gks.ru [online]. [cit. 2016-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-27.
↑2014 Human Development Report Summary [online]. United Nations Development Programme, 2014 [cit. 2014-07-27]. S. 21–25. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑What Languages Are Spoken in Russia? [online]. Worldatlas.com, 2017-08-01. Dostupné online.
↑Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2020-04-05]. Dostupné online.
↑Конституция Российской Федерации [online]. Москва: Администрация Президента РФ [cit. 2011-09-03]. Text ruské ústavy na oficiálním webu ruského prezidenta. Dostupné online. (rusky)
↑ Archivovaná kopie. www.gks.ru [online]. [cit. 2013-02-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-11-05.
↑Rozhodnutí vlády Ruské federace č. 725 z 31.8.2011 [online]. Moskva: Правительство Российской Федерации, 2011-08-31 [cit. 2012-03-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-07. (rusky)
↑HAYS, Jeffrey. NATURAL RESOURCES IN RUSSIA [online]. Facts and Details. Dostupné online.
↑ Sankce Rusku pomohly, je soběstačné a vyváží více obilovin než bombardérů. Zisk má i česká PPF. Hospodářské noviny [online]. 2017-04-25. Dostupné online.
↑WASHINGTON, Associated Press in. 'Great power competition': Nato announces Atlantic command to counter Russia. The Guardian [online]. 2018-05-05. Dostupné online.
↑ Report for Selected Countries and Subjects 2018, Gross domestic product, current prices (Purchasing power parity; international dollars). Imf.org [online]. [cit. 2018-07-16]. Dostupné online.
↑SHCHELINSKY, V. E.; GUROVA, M.; TESAKOV, A. S. The Early Pleistocene site of Kermek in western Ciscaucasia (southern Russia): Stratigraphy, biotic record and lithic industry (preliminary results). Quaternary International. 2016-01-30, roč. 393, čís. The first peopling of Europe and technological change during the Lower-Middle Pleistocene transition, s. 51–69. Dostupné online [cit. 2023-08-30]. ISSN1040-6182. DOI10.1016/j.quaint.2015.10.032.
↑DOUKA, Katerina; SLON, Viviane; JACOBS, Zenobia. Age estimates for hominin fossils and the onset of the Upper Palaeolithic at Denisova Cave. Nature. 2019-01, roč. 565, čís. 7741, s. 640–644. Dostupné online [cit. 2023-08-30]. ISSN1476-4687. DOI10.1038/s41586-018-0870-z. (anglicky)
↑WARREN, Matthew. Mum’s a Neanderthal, Dad’s a Denisovan: First discovery of an ancient-human hybrid. Nature. 2018-08-22, roč. 560, čís. 7719, s. 417–418. Dostupné online [cit. 2023-08-30]. ISSN0028-0836. DOI10.1038/d41586-018-06004-0. (anglicky)
↑OVCHINNIKOV, Igor V.; GÖTHERSTRÖM, Anders; ROMANOVA, Galina P. Molecular analysis of Neanderthal DNA from the northern Caucasus. Nature. 2000-03, roč. 404, čís. 6777, s. 490–493. Dostupné online [cit. 2023-08-30]. ISSN1476-4687. DOI10.1038/35006625. (anglicky)
↑FU, Qiaomei; LI, Heng; MOORJANI, Priya. Genome sequence of a 45,000-year-old modern human from western Siberia. Nature. 2014-10, roč. 514, čís. 7523, s. 445–449. Dostupné online [cit. 2023-08-30]. ISSN1476-4687. DOI10.1038/nature13810. (anglicky)
↑DINNIS, Rob; BESSUDNOV, Alexander; REYNOLDS, Natasha. New data for the Early Upper Paleolithic of Kostenki (Russia). Journal of Human Evolution. 2019-02-01, roč. 127, s. 21–40. Dostupné online [cit. 2023-08-30]. ISSN0047-2484. DOI10.1016/j.jhevol.2018.11.012.
↑SIKORA, Martin; SEGUIN-ORLANDO, Andaine; SOUSA, Vitor C. Ancient genomes show social and reproductive behavior of early Upper Paleolithic foragers. Science. 2017-11-03, roč. 358, čís. 6363, s. 659–662. Dostupné online [cit. 2023-08-30]. ISSN0036-8075. DOI10.1126/science.aao1807. (anglicky)
↑ANTHONY, David W.; RINGE, Don. The Indo-European Homeland from Linguistic and Archaeological Perspectives. Annual Review of Linguistics. 2015-01-01, roč. 1, čís. 1, s. 199–219. Dostupné online [cit. 2023-08-30]. ISSN2333-9683. DOI10.1146/annurev-linguist-030514-124812. (anglicky)
↑HAAK, Wolfgang; LAZARIDIS, Iosif; PATTERSON, Nick. Massive migration from the steppe was a source for Indo-European languages in Europe. Nature. 2015-06, roč. 522, čís. 7555, s. 207–211. Dostupné online [cit. 2023-08-30]. ISSN1476-4687. DOI10.1038/nature14317. (anglicky)
↑LAMNIDIS, Thiseas C.; MAJANDER, Kerttu; JEONG, Choongwon. Ancient Fennoscandian genomes reveal origin and spread of Siberian ancestry in Europe. Nature Communications. 2018-11-27, roč. 9, čís. 1, s. 5018. Dostupné online [cit. 2023-08-30]. ISSN2041-1723. DOI10.1038/s41467-018-07483-5. (anglicky)
↑ The archeological site of Tanais. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2023-08-30]. Dostupné online. (anglicky)
↑SEVCENKO, Ihor. The Christianization of Kievan Rus'. The Polish Review. 1960, roč. 5, čís. 4, s. 29–35. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN0032-2970.
↑ Русская Правда. www.hist.msu.ru [online]. [cit. 2016-12-25]. Dostupné online.
↑HALPERIN, Charles. Russia and the Golden Horde: The Mongol Impact on Medieval Russian History. [s.l.]: Indiana University Press 196 s. Dostupné online. ISBN978-0-253-20445-5. (anglicky)
↑ Battle of the Neva | Alexander Nevsky, Novgorod, Teutonic Knights | Britannica. www.britannica.com [online]. 2023-07-08 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Ledová bitva 1242. CoJeCo.cz [online]. [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑HRDINA, Jan. Triumf ruských knížat: Bitva na Kulikově poli zlomila moc Mongolů. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2020-08-09 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑VOKÁL, Vladimír. Z vraždy carské rodiny mrazí. Komornou a šlechtičny dobilo komando bajonety. iDNES.cz [online]. 2018-07-17 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑WARGELIN, Clifford F. A High Price for Bread: The First Treaty of Brest-Litovsk and the Break-up of Austria-Hungary, 1917-1918. The International History Review. 1997, roč. 19, čís. 4, s. 757–788. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN0707-5332.
↑SVOBODA, Jaroslav. Československé legie dorazily pozdě, před 104 lety bolševici zavraždili cara. Náš region [online]. 2022-07-17 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑MAWDSLEY, Evan, 2007. The Russian Civil War. New York: Pegasus Books. Dostupné online. ISBN9781681770093. S. 287.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HEJMA, Alan. Před 100 lety začal první pokus o reformu komunismu: NEP. iDNES.cz [online]. 2021-03-25 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑LUKÁŠ, Vít. Krutější než nacisté? Gulagy byly peklem na zemi, Sověti do nich ale posílali lidi pouze na „převýchovu“. Rusko je dnes pochvaluje. Armádní zpravodaj [online]. 2022-12-09 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑ENGERMAN, David. Modernization from the Other Shore. [s.l.]: [s.n.], June 2009. Dostupné online. ISBN9780674036529.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Ukrajina vyzvala mezinárodní společenství, aby hladomor z let 1932-1933 uznalo za genocidu. Rusko je proti. Hospodářské noviny [online]. 7. prosince 2016. Dostupné online.
↑HONSŮ, Miroslav. Poprava 750 000 lidí se totálně vymkla kontrole. Extrémní čistka postihla i jejího vykonavatele. Zoom.iprima.cz [online]. 2023-01-31 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑ČTK. Zpět do ruské náruče? Krym chce anulovat své předání Ukrajině. ČT24 [online]. 2014-21-02 [cit. 2015-02-02]. Dostupné online.
↑CATALIOTTI, Joseph. Era of Stagnation in the Soviet Union: Overview & History. Study.com [online]. [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑WILLOUGHBY, Ian. The 1968 invasion: When hope was crushed by Soviet tanks. Radio Prague International [online]. 2018-08-20 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online. (anglicky)
↑LUŇÁK, Petr. Poučení z krachu SSSR v Afghánistánu. Lidovky.cz [online]. 2009-07-25 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑ Před sto lety se narodil „hlas svědomí lidstva“. Andrej Sacharov byl bojovníkem za lidská práva i geniálním vědcem. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2022-03-11]. Dostupné online.
↑PALATA, Luboš. Poslední vůdce SSSR. Pět klíčových věcí, kterými Michail Gorbačov změnil svět. Deník.cz. 2022-08-31. Dostupné online [cit. 2023-09-04].
↑KRUPKA, Jaroslav. Místo masakru slavný čin. Před 30 lety vylezl Jelcin na tank a zmařil plány KGB. Deník.cz. 2021-08-20. Dostupné online [cit. 2023-09-04].
↑HLAVATÝ, Pavel. V Bělověžském pralese skončil Sovětský svaz. Plus [online]. Český rozhlas, 2021-12-06 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑Закон РСФСР от 25 декабря 1991 г. N 2094-I "Об изменении наименования государства Российская Советская Федеративная Социалистическая Республика" [online]. ООО "НПП "ГАРАНТ-СЕРВИС" [cit. 2022-06-18]. Dostupné online.
↑ Informace ohledně rozpadu SSSR. www.bartleby.com [online]. [cit. 2014-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-30.
↑ Střelba z tanků a 187 mrtvých. Před 25 lety se v Moskvě bojovalo o parlament. iROZHLAS [online]. 2018-09-21 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑ Boje o Bílý dům. Před čtvrtstoletím poslal Jelcin tanky na parlament. iDNES.cz [online]. 2018-09-21 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑ELLMAN, Michael; SCHARRENBORG, Robert. The Russian Economic Crisis. Economic and Political Weekly. 1998, roč. 33, čís. 52, s. 3317–3322. Dostupné online [cit. 2023-09-04]. ISSN0012-9976.
↑CHIODO, Abbigail J.; OWYANG, Michael T. A Case Study of a Currency Crisis: The Russian Default of 1998. research.stlouisfed.org [online]. [cit. 2023-09-04]. DOI: 10.20955/r.84.7-18. Dostupné online. (anglicky)
↑LHOŤAN, Lukáš. Řádění teroristů nepřežily stovky dětí. Útok na školu v Beslanu roku 2004 zůstává hrozivým mementem. Reflex.cz [online]. [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑ Teroristky se odpálily v moskevském metru, zabily desítky lidí. iDNES.cz [online]. 2010-03-29 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑PAVLÍČEK, Tomáš. Výbuch ve Volgogradu zabil 16 lidí. Z atentátu jsou podezřelí žena a muž. iDNES.cz [online]. 2013-12-29 [cit. 2023-09-04]. Dostupné online.
↑ Sochi Olympics report card: So how good were Putin's Games?. Christian Science Monitor [online]. 2014-02-24. Dostupné online.
↑ 'Excellent' Sochi Games proved critics wrong, says IOC's Bach. U.S. [online]. Dostupné online.
↑NOVÁK, Pavel. Krym patří k Rusku kulturně i historicky, řekl Putin a potvrdil přijetí poloostrova podpisem. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2014-03-18 [cit. 2024-02-09]. Dostupné online.
↑DORAZÍN, Martin. Kyjev je pobouřen kvůli spojení Krymu s Ruskem. Rusové v tom vidí spravedlnost. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2014-03-19 [cit. 2024-02-09]. Dostupné online.
↑ abVOCŮ, Taťána. O azyl v Rusku požádalo 400 lidí, co „nesdílejí hodnoty svých zemí“. Novinky.cz [online]. 2024-08-31 [cit. 2024-09-02]. Dostupné online.
↑ „Lidé v Luhansku, Doněcku, Chersonu a Záporoží se stávají našimi občany. Navždy,“ prohlásil Putin. ČT24 [online]. [cit. 2022-09-30]. Dostupné online.
↑ Číňané plundrují sibiřské lesy. Je třeba zavést pořádek, žádá Putin. Česká televize [online]. 19. května 2019. Dostupné online.
↑ Číňané potichu kácejí Sibiř. Z tajgy se stává pustina, hrozí katastrofa. iDnes.cz [online]. 19. listopadu 2018. Dostupné online.
↑ Gigantické požáry na Sibiři způsobilo oteplování, ne žháři, tvrdí ruský lesní úřad. Novinky.cz [online]. Borgis, 6. září 2019. Dostupné online.
↑DEROUEN, Karl. Defense and security: a compendium of national armed forces and security policies. Santa Barbara, USA: ABC-CLIO Dostupné online. ISBN1851097813. S. 666.
↑THIERY, Peter; CROISSANT, Auriel. Defekte Demokratie. Konzept, Operationalisierung und Messung. (původním názvem: Demokratiemessung. Konzepte und Befunde im internationalen Vergleich). Wiesbaden: Westdeutscher Verlag, 2000. ISBN3-531-13438-8. S. 89–111.
↑Verfassungsordnung versus politische Realität [online]. Bundeszentrale für politische Bildung [cit. 2021-04-18]. Dostupné online.
↑Politische Führung in der „Postdemokratie [online]. Bundeszentrale für politische Bildung: [cit. 2021-04-18]. Dostupné online.
↑STYKOW, Petra: Die autoritäre Konsolidierung des politischen Systems in der Ära Putin. Sborník Länderbericht Russland. Bundeszentrale für politische Bildung, Bonn 2010, s. 71–94, zde s. 72 (německy).
↑Democracy Index 2020. The Economist, [1], možno stáhnout jako PDF (anglicky).
↑ Russia E-Visa Available For 52 Nationals January 1, 2021 Now With Valid Entry Points. LoyaltyLobby [online]. 2020-11-05. Dostupné online.
↑ EU hawks lead calls for tougher sanctions on Russia. www.reuters.com [online]. [cit. 2015-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-29.
↑ Archivovaná kopie. www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2014-02-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-02-05.
↑ Ruský senát schválil použití vojenské síly v zahraničí, týká se letectva v Sýrii. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2015-09-30 [cit. 2024-02-09]. Dostupné online.
↑ Rusko zahájilo letecké údery v Sýrii, podle USA jsou kontraproduktivní. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2015-09-30 [cit. 2024-02-09]. Dostupné online.
↑ Vůdce bývalé Fronty an-Nusra přišel při náletu v Sýrii o ruku, tvrdí Rusko. Novinky.cz [online]. Borgis, 4. října 2017. Dostupné online.
↑ Vlaky do Finska a letadla do Turecka se plní Rusy. Bojí se diktatury i bídy. ČT24 [online]. [cit. 2022-03-20]. Dostupné online.
↑ Rusko je stát podporující terorismus, shodli se europoslanci. 58 bylo proti, mezi nimi David a Blaško. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2022-11-23 [cit. 2024-02-09]. Dostupné online.
↑ European Parliament declares Russia to be a state sponsor of terrorism. www.europarl.europa.eu [online]. 2022-11-23 [cit. 2022-12-01]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Přijaté texty - Uznání Ruské federace za stát, který podporuje terorismus - Středa, 23. listopadu 2022. www.europarl.europa.eu [online]. [cit. 2022-12-01]. Dostupné online.
↑ Specnaz: speciální jednotky s nejtvrdším výcvikem. ArmyWeb.cz [online]. Dostupné online.
↑ Russian Armed Forces to Receive T-50 Fighter Jets in 2019, S-500 Systems in 2020. Sputniknews [online]. 2017-05-24. Dostupné online.
↑ Byznys v Rusku se nadechuje. Západní sankce ekonomice pomohly. iDnes.cz [online]. 14. března 2017. Dostupné online.
↑ Protesty v Rusku: V čem tkví úspěch Navalného strategie?. Forum24 [online]. 19. června 2017. Dostupné online.
↑ Rusko na druhém místě ratingu finanční stability mezi G20. petrkvicala.cz [online]. [cit. 2013-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-10-20.
↑ Zkrachovalá Marussia, její supersporty a prototypy nalezeny v lesích. Autozive [online]. 2016-12-02 [cit. 2017-09-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-10.
↑Валовой внутренний продукт и валовая добавленная стоимость по видам экономической деятельности [online]. Федеральная служба государственной статистики [cit. 2015-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-04. (rusky)
↑ЛОГИНОВА, Екатерина. Структура доходов федерального бюджета РФ за 2012-2016 годы [online]. РИА Новости, 2013-9-12 [cit. 2015-06-29]. Dostupné online. (rusky)
↑OMV will bei Gasprom-Pipeline „Nord Stream“ einsteigen (OMV se chce připojit k plynovodu Nord Stream), http://orf.at/#/stories/2284714/ ORF.at, 18. června 2015 (německy).
↑„Russen planen zweite Gaspipeline durch die Ostsee“ (Rusové plánují druhý plynovod přes Baltické moře), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 19. června 2015, str. 20 (německy).
↑ abTürkei und Russland eröffnen Gaspipeline (Rusko a Turecko otevřely plynovod), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 9. ledna 2020, s. 1 (německy).
↑ Пилотируемый облет Луны на корабле "Орел" планируется на 2029 год. ТАСС [online]. Dostupné online.
↑ Russia may select first crew for its Federation spacecraft next year. Spaceflightinsider.com [online]. [cit. 2018-07-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-12-21. (anglicky)
↑ Российские космонавты высадятся на Луну в 2031 году. РИА Новости [online]. 2019-02-09. Dostupné online. (rusky)
↑ Официальный сайт Всероссийской переписи населения 2010 года. Информационные материалы об окончательных итогах Всероссийской переписи населения 2010 года. www.gks.ru [online]. [cit. 2012-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-06-05.
↑Demographics [online]. Library of Congress [cit. 2008-01-16]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑KIRK, Ashley. Mapped: Which country has the most immigrants?. The Daily Telegraph. 21 Jan 2016. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ФМС России [online]. [cit. 2016-02-15]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ abDemographic balance and crude rates at national level [online]. Eurostat [cit. 2016-06-01]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Russia's birth, mortality rates to equal by 2011–ministry [online]. RIA Novosti [cit. 2008-02-10]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Country Profile: Russia [online]. Library of Congress—Federal Research Division, October 2006 [cit. 2007-12-27]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Immigration Drives Russian Population Increase [online]. August 20, 2012. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ abcВПН-2010 [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 18, 2012.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑POSER, Bill. The languages of the UN [online]. Itre.cis.upenn.edu, 5 May 2004 [cit. 2010-10-29]. Dostupné online.
↑Religious Belief and National Belonging in Central and Eastern Europe [online]. Pew Research Center, 10 May 2017 [cit. 2017-09-09]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑There is no official census of religion in Russia, and estimates are based on surveys only. In August 2012, ARENA determined that about 46.8% of Russians are Christians (including Orthodox, Catholic, Protestant, and non-denominational), which is slightly less than an absolute 50%+ majority. However, later that year the Levada CenterArchivováno 31. 12. 2012 na Wayback Machine. determined that 76% of Russians are Christians, and in June 2013 the Public Opinion Foundation determined that 65% of Russians are Christians. These findings are in line with Pew's 2010 survey, which determined that 73.3% of Russians are Christians, with VTSIOMArchivováno 29. 9. 2020 na Wayback Machine.'s 2010 survey (~77% Christian), and with Ipsos MORIArchivováno 17. 1. 2013 na Wayback Machine.'s 2011 survey (69%).
↑VALDEN, Milan. Sergej Ďagilev: Osobnost, která změnila názor na baletní umění. Opera Plus [online]. 2019-08-19 [cit. 2023-09-11]. Dostupné online.
↑ Režisér Konstantin Sergejevič Stanislavskij. Sláva jeho inscenací překročila hranice Ruska. Dvojka [online]. Český rozhlas, 2023-01-17 [cit. 2023-09-11]. Dostupné online.
↑ŠTĚRBOVÁ, Lucie; CIKÁN, Tomáš. Slavná petrohradská Ermitáž má miliony exponátů a přes 300 úchvatných sálů. Novinky.cz [online]. 2012-05-10 [cit. 2023-09-11]. Dostupné online.
↑ Vzhůru k arbitráži! Ruský sport zabojuje proti vyloučení z OH a MS. iDNES.cz [online]. 2019-12-19 [cit. 2020-03-16]. Dostupné online.
↑ Chyběly důkazy. Arbitráž CAS zrušila doživotní tresty Rusů za doping. iDNES.cz [online]. 2018-02-01. Dostupné online.
↑ Mezinárodní federace pokračují v izolaci ruského a běloruského sportu | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online]. [cit. 2022-12-05]. Dostupné online.
↑ "Tourism Highlights 2014", UNWTO. www.e-unwto.org [online]. [cit. 17-01-2015]. Dostupné v archivu pořízeném dne 12-01-2015.
Russian Federation - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Russia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Russia [online]. U.S. Department of State, 2011-03-16 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-09. (anglicky)
CIA. The World Factbook - Russia [online]. Rev. 2011-07-14 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-03. (anglicky)
Country of Origin Research and Information (CORI). CORI Country Report: Russian Federation [online]. 2010-10 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
Zastupitelský úřad ČR v Moskvě. Souhrnná teritoriální informace: Rusko [online]. Businessinfo.cz, 2011-03-30 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
DEWDNEY, John C, a kol. Russia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
_-_All_Territorial_Disputes.svg)
,_Bitwa_pod_Orsz%C4%85.jpg)
.svg)
.svg)
.jpg)
_(4).jpg)
.svg)
.svg)
.jpg)
.jpg)
_-_Suprematist_Painting_(with_Black_Trapezium_and_Red_Square)_(A_7681)_1915.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
.svg)
.svg)
