Tento článek je o sovětské válce v Afghánistánu probíhající v letech 1979-1989. O invazi Rudé armády do Afghánistánu roku 1929 pojednává článek Reformy Amanulláha Chána a občanská válka.
Vzhledem k vysokým lidským i materiálním nákladům, které nakonec nevedly k úspěšnému konci z hlediska Sovětského svazu, je také označována jako sovětský Vietnam. Tento vojenský neúspěch je někdy zmiňován jako jeden z podstatných faktorů v rozpadu sovětské moci a následného kolapsu SSSR v roce 1991. Občanská válka v Afghánistánu pokračovala i po stažení sovětských vojsk, v roce 1992 vedla ke svržení komunistické vlády a nastolení islámského státu, který byl roku 1996 vystřídán vládou hnutí Tálibán.
Průběh
Předehra
Většina afghánských důstojníků, ale i techniků se školila v Sovětském svazu a byla silně indoktrinována marxismem-leninismem. Po nástupu socialistického režimu začala vláda radikální reformy (zejména přerozdělení půdy a kolektivizaci) prosazovat násilím. Proti tomu se zvedla vlna lidového odporu, která se projevovala lokálními útoky na místní orgány státní správy a vzpourami vojenských posádek. Jednalo se o lokální konflikty, které byly průběžně silou potlačovány. Šlo o útoky chaotické a nekoordinované, protože jednotlivé skupiny a kmeny v opozici vedly boje i mezi sebou. Přesto kábulské vlády neustále žádaly SSSR o vojenskou pomoc při každém podobném útoku. Několikrát bylo i vyhověno, avšak skrytě, jednotkami maskovanými za technické specialisty, nebo poradce. Proto i kontingent, který přistál 25. prosince1979 v Kábulu, byl považován za součást této pomoci a nikomu to tedy nepřišlo podivné.[22]
Sovětská okupace
Prezidentský palác u Kábulu, velitelství 40. sovětské armády v roce 1987 a místo, kde byl zabit Amín
Invaze Sovětské armády se uskutečnila v prosinci 1979 pod záminkou údajné žádosti afghánských vládních představitelů a na základě dřívější sovětsko-afghánské Dohody o spolupráci, přátelství a dobrém sousedství. Především se však jednalo o přímou reakci na vyzbrojování mudžahedinů ze strany USA, které začalo od července 1979. Toto potvrdil i přímo poradce prezidentů USA Brzezinsky (How Jimmy Carter and I Started the Mujahideen).[29] Sovětský svaz považoval za nutné chránit si svoji jižní hranici.
Kromě toho šlo mj. o sektářské boje uvnitř vládnoucí marxistické Lidově-demokratické strany Afghánistánu a úspěchy islamistických povstalců podporovaných Pákistánem, které ohrožovaly zájmy SSSR v oblasti. V sovětském vedení panoval také strach z šíření islámského fundamentalismu do muslimských středoasijskýchrepublik SSSR. Intervenci prosazoval tehdejší šéf KGB Jurij Andropov,[30]Michail Andrejevič Suslov a ministr obrany Dmitrij Fjodorovič Ustinov. Intervence měla původně podpořit nového prezidenta Hafizulláha Amína, který sesadil a zavraždil svého předchůdce Tarakiho. Na poslední chvíli ale politbyro změnilo názor a rozhodlo se Amína odstranit.
Na samém počátku Operace Bouře 333 dobyly sovětské speciální jednotky prezidentský palác, zastřelily prezidenta Amína a na jeho místo byl rozhodnutím sovětského politbyra dosazen dosavadní velvyslanec v ČeskoslovenskuBabrak Karmal.[22] Operace ale prošla mnoha chybami a několik agentů KGB i Specnaz zemřelo, včetně Grigorije Bojarinova, jednoho z velitelů operace, jehož kvůli omylu zabili jeho vlastní lidé.
Boje 1980–1989
Specnaz vyslýchají zajatého mudžáhida, v pozadí útočné pušky AKM a pancéřovka RPG-7 sovětské provinience.Mudžáhidi s ukořistěnými sovětskými kanóny, 1984.Zničená vesnice v AfghánistánuAmerický prezident Ronald Reagan se v roce 1983 setkal v Bílém domě s afghánskými mudžahedínyMudžáhid se zastaralou puškou Lee-Enfield, zavedenou do výzbroje britské armády počátkem 20. století.
Na afghánské území postupně v průběhu ledna 1980 přišlo asi 80 000 sovětských vojáků. První fáze sovětské intervence spočívala v bojích proti různým frakcím opozičních vojsk. Sovětská vojska pronikla do země dvěma cestami přes Kušku a Termiz a leteckým mostem přímo do Kábulu. Sovětská vojska rychle obsadila větší města, vojenské základny, strategické stavby v zemi a nejdůležitější silnice. Příjezd intervenčních vojsk vůbec neměl za následek pacifikaci rozhárané afghánské společnosti. Právě naopak vyvolal vlnu odporu, která pomohla rozšířit a sjednotit řady rebelů.[22] Mudžáhidové postupně začali klást odpor, i když se zpočátku soustředili pouze na vlastní přežití.
I Babrak Karmal si uvědomoval, že příchod vojsk způsobil nárůst nepokojů, a žádal, aby 40. armáda přikročila k potlačení vzbouřenců, protože na afghánskou armádu se už nemohl spolehnout. Sovětští vojáci byli zatažení do bojů proti městským povstáním, domorodým armádám (tzv. laškar) a někdy i proti vzbouřeným jednotkám afghánské armády. Opoziční síly zpočátku nejčastěji bojovaly otevřeně, a tak s nimi sovětské letectvo a dělostřelectvo nemělo těžkou práci. Tento stav se však postupně změnil.
Sovětské síly tak byly zataženy do konfliktu omezeného rozsahu s nejasnými vyhlídkami na konec. Morálka a podpora mudžahedínů postupně narůstala, zatímco domácí kritika konfliktu v Sovětském svazu narůstala.
V 80. letech získali afghánští mudžáhidi podporu USA, Pákistánu, Saúdské Arábie, Spojeného království a Číny. Kromě potravin a dopravních prostředků poskytovali spojenci mudžáhidům i zbraně. Pro pokrytí pomoci nakupovali zbraně ve třetích zemích, mezi jiným i v Československu.[zdroj?!]CIA se také podílela na školení mudžahedínů v partyzánském způsobu boje. V pozdější fázi války dodala CIA partyzánům i výkonné protiletadlové raketové komplety země-vzduch FIM-92 Stinger, které do značné míry snížily sovětskou výhodu v letecké převaze a přispěly k vysokým ztrátám vrtulníků a dopravních letadel.
Po stažení
Stahující se sovětské transportéry BTR
Vyjednávání OSN o stažení vojsk z Afghánistánu začala po nástupu Gorbačova v dubnu 1988 na půdě OSN. Plán počítal s odsunem vojsk v průběhu 10 měsíců. Sovětská vojska v počtu asi 115 000 mužů se ze země stáhla 15. února 1989 na základě mezinárodních dohod na konci osmdesátých let 20. století.[31] Přispělo k tomu i blokování vývozu obilí do SSSR z USA. Oficiální ztráty Sovětského svazu ve válce představují 14 453 mrtvých a 312 zajatých nebo nezvěstných, odhady mluví až o pětinásobku. 53 753 vojáků bylo raněno nebo utrpělo jiné trauma, až 415 932 nasazených vojáků v průběhu své služby překonalo chorobu (hepatitidu, tyfus nebo jiné onemocnění). Asi 10 751 mužů bylo v důsledku války zmrzačeno. Sověti také ztratili 451 leteckých prostředků (z toho 333 vrtulníků), 147 tanků a 1 314 obrněných vozů a bojových vozidel pěchoty .
Odhady počtu obětí na afghánské straně se pohybují mezi 670 000 až 2 miliony, z velké většiny civilistů. 5–10 milionů Afghánců uteklo před válkou do sousedního Pákistánu a Íránu (asi třetina předválečné populace). Afghánci tvořili v 80. letech až polovinu světových uprchlíků.
Válka v Afghánistánu narušila uvolňování vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem (détente), ke kterému docházelo v průběhu 70. let, a je považována za nebezpečné stádium studené války. Válka značně oslabila sovětské ozbrojené síly a znamenala i výraznou ekonomickou zátěž. V důsledku sovětské intervence několik zemí, v čele s USA, bojkotovalo letní olympijské hry v Moskvě v roce 1980.
Spolu s koncem války a stahováním sovětských vojsk ustala stejně rychle mezi lety 1988 a 1989 i podpora mudžáhedínů ze strany Spojených států. Náhle nastalé „mocenské vakuum“ nad zpustošeným Afghánistánem vyplnily různé jednotlivé (a bohatě vyzbrojené) mudžáhedínské frakce, mezi kterými se následně rozpoutal boj o moc, který trval dalších cca 7 let a mezitím přerostl do rozměrů občanské války. Neutěšená situace v zemi pro tu většinu muslimů-mudžáhedínů, která se po odražení sovětské okupace vrátila k obyčejnému životu, vyústila přibližně v roce 1994 ve vznik Tálibánu a koncem roku 1996, po dobytí Kábulu Tálibánem, ke zformování Severní aliance a zahájení další války.
Odkazy
Reference
Článek o dobytí Amínova paláce je založen na informacích uveřejněných na webu www.palba.cz (autor Pegeucko)
↑BORER, Douglas A. Superpowers defeated: Vietnam and Afghanistan compared. London: Cass, 1999. ISBN0714648515. S. 216.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MARSDEN, Peter. Afghanistan – Aid, Armies and Empires: Aid, Armies and Empires. [s.l.]: I.B.Tauris, 2009. Dostupné online. ISBN978-0-85771-007-9. S. 40.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑WEYMOUTH, Lally. East Germany's Dirty Secret [online]. 14 October 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 January 2019.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ India to Provide Aid to Government in Afghanistan. www.nytimes.com. Delfi.lv, 7 March 1989. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑"Reagan Doctrine, 1985," United States State Department [online]. State.gov [cit. 2011-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-05-10.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑CRILE, George. Charlie Wilson's War: The Extraordinary Story of the Largest Covert Operation in History. [s.l.]: Atlantic Monthly Press, 2003. Dostupné online. ISBN0-87113-854-9.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Saudi Arabia and the Future of Afghanistan. www.cfr.org [online]. [cit. 2013-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-07.
↑CORERA, Gordon. MI6: Life and Death in the British Secret Service. London: Phoenix, 2011. ISBN978-0753828335.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Sadat Says U.S. Buys Soviet Arms in Egypt for Afghan Rebels. The New York Times. 1981-09-23. Dostupné online [cit. 2019-07-12].Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Egypt Says It Trains Afghan Rebels. The Washington Post. 1980-02-14. Dostupné online [cit. 2020-01-08].Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑RENZ, Michael. Operation Sommerregen. Die Welt. October 6, 2012. Dostupné online [cit. 6 June 2015]. (německy)Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑NYROP, Richard F., Donald M. Seekins. Afghanistan: A Country Study. Washington, DC: United States Government Printing Office, January 1986. Dostupné v archivu pořízeném dne 2001-11-03. S. XVIII–XXV.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. Archivovaná kopie. www.gl.iit.edu [online]. [cit. 2013-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2001-11-03.
↑Mark N. Katz. Middle East Policy Council | Lessons of the Soviet Withdrawal from Afghanistan [online]. Mepc.org, March 9, 2011 [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Al Qa'ida's American Connection. www.global-politics.co.uk [online]. [cit. 2011-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-21.
↑DK289.A39 1992 Glazami marshala i diplomata : kriticheskiĭ vzgli︠a︡d na vneshni︠u︡i︠u︡ politiku SSSR do i posle 1985 goda / S.F. Akhromeev, G.M. Kornienko, p. 25
↑Russia's War in Afghanistan – David C. Isby, David Isby – Google Libros. [s.l.]: Books.google.es Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-05.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. Archivovaná kopie. books.google.es [online]. [cit. 2013-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-09-05.
↑Antonio Giustozzi. War, politics and society in Afghanistan, 1978–1992. [s.l.]: Hurst, 2000. Dostupné online. ISBN1-85065-396-8.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Death Tolls for the Major Wars and Atrocities of the Twentieth Century [online]. necrometrics.com [cit. 2012-09-24]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
.png){kind=small}
