Opera Evžen Oněgin (rusky: Евгений Онегин, Jevgenij Oněgin), Opus 24, s podtitulem „lyrické scény o třech jednáních“ je jedno z nejznámějších děl skladatele Petra Iljiče Čajkovského.
Libreto napsal skladatel spolu s Konstantinem Šilovským podle stejnojmenného veršovaného románu A. S. Puškina, z něhož se do libreta dostalo velké množství doslovných citací i celé scény, ačkoli uspořádání děje je jinak v obou dílech odlišné.
Dílo je pozoruhodnou kombinací komorního, dějově nekomplikovaného, prostého, až „antioperního“ tématu s velkým výrazovým aparátem romantické opery (symfonický zvuk orchestru, sborové scény, tance, árie a ansámbly). Jistě nejslavnější částí tohoto díla, která vyniká právě spojením intimně laděného textu s velkou a emotivně vypjatou hudební architekturou, je tzv. „dopisová scéna“, v níž Taťána v noci píše Oněginovi vyznání lásky a odevzdání. Jiným slavným číslem Čajkovského opery je basová árie knížete Gremina známá v českém prostředí pod názvem „Láska klíčí v každém věku“.
Opera měla premiéru v Moskvě roku 1879. Českou premiéru 6. prosince 1888 v pražském Národním divadle řídil sám skladatel, dílo bylo uvedeno v překladu Marie Červinkové-Riegrové a Oněgina zpíval Bohumil Benoni.[1]
Sbor vesničanů, statkářů, důstojníků a hostů na plese.
Děj se odehrává na ruském venkově a později v Petrohradě ve 20. letech 19. století. Ve shodě s Puškinem je hlavní postavou blazeovaný, životem znuděný individualista Evžen Oněgin, do nějž se bezhlavě a fatálně zamiluje dívka Taťána, která je naopak plná ideálů a iluzí o romantické lásce a vášnivém odevzdání milovanému člověku. Oněgin ji věcně a suše odmítá a Taťánin emocionální rozlet tak velmi rychle končí. Poté, co cynický Oněgin z rozmaru vyprovokuje hádku s přítelem a básníkem Vladimírem Lenským, kterého v následném souboji zastřelí, pokračuje děj opery s několikaletým odstupem na petrohradském šlechtickém plese, kde Oněgin znovu potkává Taťánu, tentokrát však jako manželku knížete Gremina. Jejím zjevem i postavením je ohromen - ona vesnická dívka se nerozhodla celý život trápit pro nešťastnou lásku, nýbrž důstojně přijala život, jaký je - bez iluzí. Toto Oněgina podvědomě ponižuje a provokuje. Nyní je to on, kdo propadne citovému zmatku, a Taťáně vyznává lásku. Ta jeho vyznání opětuje, ale zároveň Oněgina odmítá, protože nehodlá ničit své klidné manželství. Oněgin zůstává ve svém zmatku sám a proklíná svůj osud.
Evžen Oněgin v databázi Archivu Národního divadla
Vojevoda (1867-68) • Undina (1869) • Opričnik (1870-72) • Kovář Vakula (1874) • Evžen Oněgin (1877-78) • Panna orleánská (1878-79) • Mazepa (1881-83) • Střevíčky (1885) • Čarodějka (1885-87) • Piková dáma (1890) • Jolanta (1891)