Rozloha země, včetně Abcházie a Jižní Osetie, je 69 700 kilometrů čtverečních. Počet obyvatel se pohybuje okolo 4 milionů (3,7 milionu bez okupovaných území). Jedná se o unitární stát a parlamentnírepubliku s demokratickým režimem. Hlavní a největší město je Tbilisi.
Gruzie má prastarou kulturu. Ibérské království existovalo již ve 4. století př. n. l. Gruzínci byli také jedním z prvních národů, který přijal křesťanství – ve 4. století. Středověké Gruzínské království (1008–1490) bylo regionální velmocí, která prožila svůj vrchol za Davida IV. Stavitele a Tamary Gruzínské ve 12. století. Bylo však vyvráceno Mongoly a země pak byla nucena strpět sérii cizích nadvlád – Osmanů, Peršanů a nakonec, od 19. století, i Ruského impéria. Pokus o samostatný stát v roce 1917 ztroskotal již po pěti letech, kdy byla Gruzie násilně začleněna do Sovětského svazu. Samostatnost se jí podařilo získat až v dubnu 1991. Po nekrvavé růžové revoluci v roce 2003 začala Gruzie prosazovat silně prozápadní zahraniční politiku a usilovala o vstup do NATO a Evropské unie. To brzy vedlo ke zhoršení vztahů s Ruskem, které aktivovalo národnostní menšiny a motivovalo je k separatismu. V jednom okamžiku toto setrvalé napětí dokonce vyústilo v krátkou válku. V oblasti Kavkazu byla Gruzie doposud „ostrůvkem Západu“, neboť sousední Ázerbájdžán sází na Turecko, kdežto Arménie spíše na Rusko.
Gruzínsky zní název země Sakartvelo. V některých jazycích se Gruzie řekne Georgia (například anglicky) nebo Georgie(n), podle jedné z teorií podle patrona země svatého Jiří (řecky Georgios). Název „Gruzie“ pochází z ruštiny (Грузия – Gruzija). Gruzie proto v roce 2009 požádala pobaltské republiky, aby ruský název nepoužívaly a přešly na doporučené jméno Georgia pro estonštinu a Georgija pro litevštinu.[11]
Dějiny
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Gruzie.
Na základě vykopávek v oblasti Dmanisi v regionu Kvemo Kartli bylo dokázáno, že se předchůdci dnešních lidí v této oblasti vyskytovali již před 1,8 milionem let. V 6. tisíciletí př. n. l. Gruzii osídlil první zemědělský národ, tzv. Kultura Šulaveri-Šomu, který se zabýval pěstováním obilí a ovoce, zejména vinné révy.[12][13] V Gruzii byly nalezeny nejstarší důkazy o konzumaci vína v podobě 8000 let starých sklenic.[14] Kultura rozvinula patrně též metalurgii.[15]
Na konci 2. tisíciletí př. n. l. se objevil nejstarší dosud známý státní útvar na území Gruzie: Diaochie.[18] Jednalo se o rozsáhlý kmenový svaz, který vznikl kolem 12. století př. n. l. po rozpadu říše Chetitů a zaplnil mocenské vakuum v oblasti. Existence Diaochie je doložena v písemnostech sousední říše Urartu.
Celá oblast se během této epochy vyhnula silnější kolonizaci ze strany Chetitů, Peršanů, Médie a Kimmerijců. Na tom měla zásluhu i dosavadní jednotnost kartvelských (gruzínských) kmenů, které se teprve v 1. tisíciletí př. n. l. začaly od sebe odlišovat a rozpadly se na Svany, Zany a Kartvelce, což vedlo ke vzniku několika různých jazyků: svanštiny, megrelštiny, lazštiny a gruzínštiny. Zatímco Svanové ovládli pohoří Velkého Kavkazu, Zanové (Megrelové a Lazové) osídlili pobřeží Černého moře a kartvelské kmeny se přesunuli do gruzínského vnitrozemí, zejména na východ země. Kvůli přerušeným kontaktům se tyto tři oddělené národy dále vyvíjely samostatně a daly vzniknout dvěma kolébkám gruzínské kultury a státnosti. Byly jimi království Kolchida a Kavkazská Ibérie.
Ve 4. století př. n. l. byl vytvořen starověký gruzínský stát Kartli, který existoval do 6. století. Tento útvar je také nazýván Království Ibérie (Kavkazská Ibérie). Jejím nejvýznamnějším panovníkem byl král Farnavaz I. Dle tradice vytvořil tento král gruzínské písmo (užívané dodnes), což ale současní historikové považují za nepravděpodobné.
V 1. století obsadili území dnešní Gruzie Římané a učinili z ní jednu ze svých nejvýchodnějších provincií (Lazicum). Od 3. století si ovšem království Lazika na Římu vybojovalo značnou autonomii. Po rozdělení Říma na západní a východní část se království Lazika stalo formálně součástí Východořímské říše, neboli Byzance. Od prvních století našeho letopočtu se v Gruzii praktikoval Mithrův kult, tedy verze zoroastrismu.[21] V roce 337 král Mirian III. přijal křesťanství jako státní náboženství, což dalo velký podnět k rozvoji literatury i umění a sehrálo klíčovou roli při formování sjednoceného gruzínského národa.[22][23] Zoroastrismus ale nezmizel hned, až do 5. století byl druhým hlavním náboženstvím, zejména na východě země.
V dobách oslabování Byzantského impéria se tohoto území nejdříve zmocnili Sásánovci, později Arabové. Arabové přišli k hranicím iberského knížectví v roce 645 a donutili jeho eristaviho (knížete) Štěpána II. opustit byzantskou příslušnost a uznat arabského chalífu jako svého nového nadřízeného.[24]
Z arabského vlivu se Ibérie vymanila až na počátku 9. století, když eristavi Ašot I. z jihozápadogruzínského rodu Bagrationů využil oslabení chalífátu (Arabské říše) a prohlásil svůj rod za novou dědičnou vládnoucí dynastii, opět pod patronátem Byzance. Jeho nástupce Ardanase IV. pak formálně ještě jako byzantský vazal přijal v roce 888 po více než 300leté odmlce iberskou královskou korunu. Korunován byl už ne jako vládce Ibérie, ale jako „král všech Gruzínců“. Jeho potomek Bagrat III. pak dokázal přibližně kolem roku 1000 sjednotit okolní rozdrobené feudální jednotky v Gruzii (zejm.Abchazské království a Bagratovská Ibérie) pod jedinou vládu a položil tak základ existence Gruzínského království.
Období vlády Bagrationů od konce 11. do počátku 13. století, zejména vláda Davida IV. (vládl 1089–1125) a jeho vnučky Tamary (1184–1213), patří k vrcholným epochám gruzínských dějin.[25][26][27] David v roce 1121 rozhodným způsobem porazil mnohem větší tureckou armádu v bitvě u Didgori a znovu získal Tbilisi, od starověku držené muslimy.[28] Za Tamařiny vlády Gruzie dominovala na celém Kavkaze a rozkládala se na velké části dnešního Ázerbájdžánu i Arménie a zasahovala až do východního Turecka a severního Íránu. Důkazem kulturního rozmachu na dvoře královny Tamary je i slavný epos Muž v tygří kůži, v němž je vyjadřována oddanost a láska ke královně. Toto zlaté období bylo násilně ukončeno mongolskou invazí. Z mongolské nadvlády vymanil Gruzii Jiří V. Zářivý.[29] Ten byl posledním velkým králem sjednoceného gruzínského státu. Po jeho smrti místní vládci bojovali za nezávislost na centrální vládě až do úplného rozpadu království v 15. století.[30] Poslední ránu jednotě Gruzie pak uštědřil středoasijský dobyvatel Tamerlán.[31]
Království se definitivně zhroutilo roku 1466. Vláda se rozdrobila mezi drobná knížectví (abchazské, kachetinské, eretínské, tao-klardžetské) a tři menší království – Imeretské, Kachetské a Kartlijské. Gruzie byla v ohrožení jak ze západu z Turecka, tak z východu z Persie – Turci a Peršané získávali postupně vliv v jednotlivých knížectvích. Pod nátlakem těchto dvou velkých impérií se podařilo část obyvatelstva islamizovat. V 17. století načas obnovil slávu Gruzie vojevůdce Giorgi Saakadze, ale po jeho zavraždění persko-turecká agrese ještě zesílila.[32][33] V 18. století byl nejúspěšnější ve znovudobývání nezávislosti Erekle II. (či též Heraklius II.). Nakonec ale usoudil, že z tlaku Íránu a Osmanů je jedinou cestou podrobit se Rusku a v roce 1783 podepsal s Ruským impériemGeorgijevskou smlouvu, která z jeho Kartlijsko-kachetského království činila ruský protektorát.[34]
Nadvláda Ruského impéria
Bitva u Krcanisi
Iraklijovy naděje byly marné, Rusko ho zradilo. Nejenže neposkytlo žádnou pomoc, když Íránci vtrhli v roce 1795 do Gruzie a po osudové bitvě u Krcanisi vyplenili Tbilisi a zmasakrovali jeho obyvatele.[35] V roce 1801 dokonce svrhli jeho bagrationskou dynastii, která byla deportována ze země.[36] V létě roku 1805 ruské jednotky na řece Askerani poblíž Zagamu porazily íránskou armádu během rusko-perské války a začlenily Tbilisi do svého impéria. Ruská nadvláda nad východní Gruzií byla stvrzena v roce 1813 Gulistánskou smlouvou, kterou Rusové s Íránem uzavřeli.[37] Poté bylo v roce 1810 i západogruzínské Imeretské království anektováno carem Alexandrem I. Poslední imeretský král a poslední gruzínský bagrationský vládce Šalomoun II. pak zemřel v exilu v roce 1815, po marných pokusech získat v zahraničí podporu a shromáždit vojsko proti Rusku.
S Rusy kolaborovala zvláště gruzínská šlechta.[38] Přesto se v roce 1832 malá skupina šlechticů pokusila o převrat a obnovu gruzínské monarchie.[39] Příkladem kariéry Gruzínce v carských službách je slavný generál Pjotr Bagration. Do roku 1867 se podařilo Rusům anektovat zbylá gruzínská území pod osmanskou vládou, kromě přístavů Suchumi a Batumi, které získali až po rusko-tureckých válkách. Do konce 19. století vliv carství a rusifikace země natolik zesílil, že se obyvatelstvo začalo bouřit a začal růst gruzínský nacionalismus. Intelektuálním vůdcem tohoto odporu byl především Ilja Čavčavadze.[40] Při ruské revoluci roku 1905 vypukl i v Gruzii ozbrojený boj, který vedli zejména menševici (umírnění sociální demokraté), jež se stali ústřední silou gruzínské politiky. Souběžně vypukla rolnická vzpoura v Gurii, potlačená až roku 1907.[41] Toho roku byl také za záhadných okolností zavražděn Čavčavadze. V podezření byla carská tajná policie Ochranka, ale i gruzínští bolševici (již tehdy vedení Stalinem), kteří umírněného socialistu Čavčavadzeho rovněž nenáviděli.[42]
Gruzie se tak osamostatnila a 26. května 1918 vyhlásila Gruzínskou demokratickou republiku.[43][44] Prezidentem se stal Nikolaj Čcheidze, premiérem Žordanija. Byla zrušena cenzura a uzákoněna svoboda slova. Byl zaveden demokratický pluralismus a parlamentarismus. Pasivní i aktivní volební právo získaly i ženy. V únoru 1919 se konaly první svobodné volby, umírnění sociální demokraté získali 81 procent hlasů. Byla zavedena osmihodinová pracovní doba a provedena pozemková reforma. Každý rolník dostal do soukromého vlastnictví pozemek dostatečně velký na to, aby zajistil potřeby své rodiny.[45]
Nová republika po svém vzniku požádala Německo o ochranu, čemuž bylo vyhověno, ale reálné dopady tento tah nikdy neměl. Roku 1920 byla podepsána mírová smlouva s RSFSR, kterou ruští bolševici uznali nezávislost Gruzie za podmínky, že bude povolena bolševická strana v Gruzii a zastavena pomoc bělogvardějcům. Ruské bolševické vedení ale porušilo veškeré smlouvy a Rudá armáda se nakonec zmocnila země silou.[48]
V roce 1924 vypuklo protisovětské srpnové povstání, které bylo potlačeno.[50] Jeho hrdinou byl především Kakuca Čolokašvili. V následných represích bylo zavražděno přes 10 tisíc Gruzínů, dalších 20 tisíc bylo deportováno na Sibiř.
Z Gruzie pocházel sovětský diktátor Josif Stalin a jeho blízcí spolupracovníci Sergo Ordžonikidze a Lavrentij Berija, který byl ve 30. letech neomezeným pánem Gruzie a od roku 1938 obávaným šéfem sovětské tajné policie NKVD. Za druhé světové války bojovalo v řadách Rudé armády 700 000 Gruzínců, polovina z nich padla. Gruzínské povstání na Texelu bylo poslední bitvou druhé světové války v Evropě.
Po zveřejnění Chruščovova odsouzení Stalina v roce 1956, vehnalo stalinistické politbyro gruzínských komunistů do ulic tisíce komsomolců, aby za Stalina demonstrovali – stálo to život téměř 100 mladých lidí. Předmětem diskusí je, nakolik měly tyto demonstrace nacionalistický charakter.[51]
V 70. letech se do čela gruzínských komunistů dostal Eduard Ševardnadze. Když vypukly v roce 1978 v Gruzii demonstrace proti rusifikaci a na obranu gruzínštiny, postavil se Ševardnadze na stranu protestů a vyjednal s centrální mocí nebývalé ústupky.[52][53]
Ve druhé polovině 80. let sehrál Ševardnadze důležitou úlohu jako reformátor v týmu Michaila Gorbačova a ministr zahraničí prosazující ukončení studené války.[54]
Dne 9. dubna 1989 sovětské vojenské jednotky brutálně zasáhly proti demonstraci žádající nezávislost Gruzie ve Tbilisi. Zabili přitom 21 lidí, z toho 17 žen. Tato událost je známa jako tbiliský masakr.[55] Vedla k vlně nespokojenosti a protisovětských nálad, a to i v komunistické části společnosti. V listopadu 1989 Nejvyšší sovět Gruzínské SSR prohlásil, že země je od roku 1921 okupována. Na jaře roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti,[56] byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi; nezávislost pak byla vyhlášena 14. listopadu1990. Gruzie se jako jedna z mála nových republik nestala členem SNS, nakonec však z hospodářských důvodů do společenství vstoupila (vystoupila až v roce 2008 jako následek tehdejší války v Jižní Osetii). V následujícím roce byl v nezávislých volbách zvolen za prezidenta nacionalista Zviad Gamsachurdia,[56] který měl v úmyslu zrušit autonomní postavení Jižní Osetie a Abcházie.[57]
Protože se nejvyšší sovět snažil rozhodnutí zrušit, začaly v zemi s přičiněním ruských tajných služeb vypukat nepokoje, které se přenesly i do autonomních republik, žádajících také nezávislost, čemuž nebylo vyhověno. Autonomní republiky se otevřeně postavily proti snaze nového gruzínského vedení zrušit jejich autonomii a vytvořit z Gruzie jednotný národní stát.[57] V letech 1991 a 1992 se situace natolik zhoršila, že vypukly mezi Osety a Gruzíny ozbrojené střety, nesoucí znaky občanské války. Po uklidnění situace v roce 1995 se do čela země dostal politický veterán Eduard Ševardnadze, který se k moci dostal již v roce 1992, ale až do smrti Gamsachurdii probíhaly vnitřní boje o moc.[56] Vládnout vydržel jako prezident země až do růžové revoluce v roce 2003. K vyjádření tendencí, které se vyvinuly v postkomunistických společnostech ve východní Evropě a ve střední Asii na začátku 21. století se používá pojem barevná revoluce.
Během této „růžové“ revoluce protestovaly tisíce lidí v čele s pozdějším prezidentem Michailem Saakašvilim proti Ševardnadzeho vládě, která nevyřešila základní hospodářské a politické problémy – chudobu a korupci. Roku 2004 byl Saakašvili zvolen prezidentem už demokratickou cestou, kdy získal 95 % hlasů. Opozice tvrdila, že volby byly zmanipulované a že se na volebním výsledku podepsaly dary od nadací amerického miliardáře George Sorose a dalších nadací financovaných vládou USA.[58][59][60] Saakašvili po nástupu k moci prosadil úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil „superprezidentský systém“ a soustředil veškeré pravomoci v exekutivě. Gruzínským parlamentem byly schváleny zákony, kterými byla snížena nezávislost soudní moci či podle kterých jsou ústřední i volební komise sestavovány pouze z lidí jmenovaných prezidentem. Postupně byla eliminována plná svoboda tisku, bylo omezeno vysílání.[61][62]
Demonstrace požadující odstoupení prezidenta Saakašviliho
V roce 2006 se v Gruzii konaly demonstrace, při nichž lidé žádali odstoupení prezidenta. Policie proti demonstrantům brutálně zasáhla a začala zatýkat představitele opozice. Roku 2007 protesty přerostly v masové demonstrace, při nichž lidé kritizovali dramatický pokles životní úrovně a korupci. Prezident vyhlásil „výjimečný stav“, zakázal nestátní média, zakázal veřejná shromáždění a začal podnikat nedemokratické kroky proti svým politickým oponentům.[63] Koncem listopadu 2007 Saakašvili z funkce odstoupil, ale již v lednu 2008 se konaly volby, při nichž byl zvolen znovu prezidentem a které opozice označila jako zmanipulované.
V květnu 2008 se v Gruzii konaly parlamentní volby, v nichž zvítězila vládnoucí Sjednocená národní strana prezidenta Saakašviliho, která získala 63 % hlasů. Opozice označila tyto volby za zfalšované.[64]
V říjnu 2012 v parlamentních volbách zvítězila opoziční koalice Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Prezident Saakašvili uznal porážku a oznámil, že jeho strana odchází do opozice.[65]
Ruské vojenské základny v Abcházii v roce 2016[zdroj?]
1. srpna 2008 začala válka v Jižní Osetii mezi Gruzií a jihoosetinskými separatisty. Ta pak začala 7. srpna nabírat na síle, když se na stranu Jižní Osetie přidalo Rusko poté, co podle zprávy pozorovatelů OBSE gruzínská armáda zaútočila nerozlišující dělostřeleckou a raketometnou palbou na správní středisko Jižní Osetie Cchinvali.[66] Gruzíni žijící na území Jižní Osetie byli donuceni opustit domovy.
Jižní Osetie obývaná Osety, kteří žijí i v sousední ruské republice Severní Osetie-Alanie, usiluje stejně jako Abcházie o nezávislost na Gruzii od roku 1990 v souvislosti se snahou Gruzie odtrhnout se od bývalého SSSR a faktickou nezávislost, kterou Gruzie nikdy neuznala, získala Jižní Osetie po první gruzínsko-osetinské válce v letech 1991–1992 a po referendu místních obyvatel v lednu 1992.[67]
12. srpna potvrdilo Rusko stažení svých jednotek z Gruzie.
26. srpna byly Ruskou federací uznány samostatné státy Jižní Osetie a Abcházie. Uznání samostatnosti odsoudil americký prezident George W. Bush a další západní politici, kteří v konfliktu podporovali Gruzii.[70]
Na summitu EU, který probíhal na začátku září, prohlásil ruský prezident Dmitrij Medveděv, že Rusko stáhne své vojáky z gruzínského území, avšak v Abcházii a Jižní Osetii ozbrojené síly ponechá. S důsledky ozbrojeného konfliktu se země stále ještě potýká. Jedná se např. o nestabilní politickou situaci či dlouhodobý odliv obyvatelstva.[71]
Gruzínská vlajka je tvořena bílým listem o poměru stran 2:3, s červeným, středovým, svatojiřským křížem o šířce 1/5 šířky vlajky. Ve středu všech čtyř bílých polí je umístěn červený, tlapatý křížek.
Gruzínský státní znak je tvořen červeným štítem, na němž je vyobrazen stříbrný sv. Jiří se zlatou svatozáří. Patron Gruzie sedí na stříbrném koni a stříbrným kopím, které je zakončeno zlatým křížkem, probodává stříbrného draka. Na štítu je položena zlatá koruna bagrationské dynastie, štítonoši jsou dva lvi, stojící na zlatém podloží, ornamentu ve tvaru vinné révy s uprostřed umístěným listem. Pod štítem (přes podnoží) je stříbrná, červeně podšitá stuha s černým, gruzínským nápisem ძალა ერთობაშია, Dzala Ertobašia českyV jednotě je síla, na koncích stuhy jsou po jednom červeném, tlapatém křížku.
Gruzínská hymna je píseň Tavisupleba (gruzínskyთავისუფლება, českySvoboda). Slova hymny napsal David Magradze, hudbu složil Zakaria Paliašvili a Ioseb Kečakmadze.
Svanetie, historická provincie Gruzie v její severozápadní částiMapa GruzieTopografie
Gruzie leží na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie.[p 3] Podle některých názorů vede hranice mezi Evropou a Asií po hlavním kavkazském rozvodí, které také tvoří severní hranici Gruzie s Ruskem. Podle těchto názorů by Gruzie ležela těsně u hranic Evropy, některé její severní výběžky by do Evropy zasahovaly. Při použití v Česku přijímané hranice na řekách Kuma a Manyč patří do Asie i přilehlé části Ruské federace. Další definice vedou evropsko-asijskou hranici také přímo Gruzií.
Země je spjata s Kavkazem a podstatná část jejího povrchu je hornatá. Zjednodušeně lze říci, že severní hranice tvoří Velký Kavkaz a jižní hranice Malý. Uprostřed Gruzie jsou oba spojeny Lišským (Suramským) hřebenem. Od něj na západ se táhne široká kotlina řeky Rioni, na východ pak údolí Kury. Nejvyšší hora Kavkazu Elbrus leží kousek od gruzínských hranic v Rusku. Součástí hraničního hřebene je ale několik dalších pětitisícovek, z nichž nejvyšší (a tedy nejvyšší hora Gruzie) je Šchara (5201 m).
Batumi rozkládá se na jihozápadě země při Černém moři
Podnebí je silně ovlivněno složitým geomorfologickým členěním krajiny. V údolích je teplé subtropické podnebí s vysokým podílem srážek, které mohou dosahovat od 1 000 až k 2 500 mm. Teplé podnebí umožňuje pěstovat celou řadu teplomilných plodin jako jsou citrusy či čajovník. Směrem na východ země klesá podíl srážek a oblasti jsou zde více suché. Začíná zde převládat kontinentální podnebí. V oblasti povodí řeky Rioni a Kury jsou typické mrazivé zimy a teplá léta. Průměrná teplota v Tbilisi se pohybuje okolo 1 °C v lednu a 24 °C v červenci.[56]
Vzhledem k různorodosti krajiny a malé zeměpisné šířce obývá Gruzii na 1000 druhů obratlovců, z toho 360 druhů ptáků (4 druhy supů, 11 druhů orlů), 160 druhů ryb, 48 druhů plazů a 11 druhů obojživelníků.
Lesy jsou obývány několika druhy masožravců jako je vlk, rys, šakal obecný, hyena žíhaná, kočka divoká a několik jedinců levharta perského (Panthera pardus ciscaucasica). Z ostatní velké zvěře je to medvěd hnědý, jelen lesní, srnec obecný, kamzík, prase divoké, koza bezoárová. Endemicky je zde domovem kozorožec kavkazský, kozorožec dagestánský a tetřívek kavkazský (Tetrao mlokosieviczi). Z dravců jsou rozšířeni orel skalní a orlosup bradatý.
Bažant obecný byl jako původní endemický pták z Gruzie uměle rozšířen do celého světa. Počet rozšířených bezobratlých druhů je též velmi rozsáhlý a jejich soupis představuje rozsáhlé hledání napříč rozsáhlou literaturou. Jen známí pavouci čítají 501 druhů.
Flora
Lesy tvoří 44 procent povrchu země, z toho 5% činí pralesy, 40% lesů si zachovalo původní strukturu. V nižších polohách roste převážně listnatý les (dub, buk), ve vyšších polohách pak jehličnatý les (smrk a jedle, mezi nimi jedle kavkazská). Nad hranicí lesa se rozprostírají subalpské a alpské louky. Pohoří na jihu země, nížiny a transkavkazská sníženina byla dříve tvořena stepí, dnes je převážně kultivovaná.
Politika
Budova parlamentu v TbilisiSídlo vlády
Gruzie je demokratickáparlamentnírepublika s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu a předsedou vlády, který řídí kabinet, a je volen parlamentem. Role prezidenta byla oslabena ústavními reformami z let 2012–2013. V prezidentském křesle sedí Salome Zurabišviliová poté, co vyhrála 59,52 % hlasů v gruzínských prezidentských volbách v roce 2018.[72] Stala se tak první ženou na tomto postu. Měla by být zároveň poslední gruzínskou hlavou státu zvolenou přímou volbou. Od roku 2024 je hlava státu volena sborem volitelů (polovinu tvoří poslanci parlamentu, zbytek zástupci Abcházie a samospráv). Od února 2021 je předsedou gruzínské vlády Irakli Garibašvili, který stál v čele exekutivy již v letech 2013 až 2015.[73] Politický souboj se ve 21. století odehrává hlavně mezi Sjednocenou národní stranouMichaila Saakašviliho a stranou Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Ta má od roku 2021 jasnou převahu, čehož signálem se stalo i Saakašviliho zatčení.[74]
Parlament je jednokomorový a má 150 poslanců, z nichž 30 je voleno většinovým systémem (jeden obvod – jeden poslanec), 120 poměrným systémem (po volební reformě z roku 2020). Členové parlamentu jsou voleni na čtyřleté funkční období. Dne 26. května 2012 prezident Saakašvili slavnostně otevřel novou budovu parlamentu v západním městě Kutaisi ve snaze decentralizovat moc a přesunout část politické kontroly blíže k Abcházii. Za tím účelem byla vystavěna architektonicky pozoruhodná budova. Saakašviliho rivalové, kteří se dostali k moci v roce 2012, nikdy nepřijali přesun do Kutaisi a o šest let později se parlament po úpravě ústavní klauzule vrátil na své staré místo v Tbilisi.[75]
V březnu 2022 Gruzie oficiálně požádala o vstup do Evropské unie, krátce po začátku ruské invaze na Ukrajinu.[76] Gruzie dlouhodobě pracuje i na tom, aby se stala plnoprávným členem NATO. V roce 2008 ovšem dostala od této organizace ve věci případného vstupu nejasný signál (stejně jako Ukrajina), zejména kvůli postoji německé kancléřky Angely Merkelové.[77][78] Rusko proti vstupu Gruzie bojuje a otevřeně vyhrožuje válkou.[79]
Administrativní dělení
Kraje Gruzie
Gruzie je ze správního pohledu rozčleněna do celkem dvanácti regionů, z nichž dva tvoří autonomní republiky a jeden je tvořen pouze hlavním městem Tbilisi a okolím. Ostatních devět regionů tvoří kraje (gruzínsky: მხარე, mchare).
Adžárie se původně podobně jako Abcházie snažila odtrhnout od Gruzie. Když byl v roce 2004 sesazen adžarský vůdce Aslan Abašidze, Adžárie se vzdala separatismu a podřídila se centrální vládě v Tbilisi. Jejím nejvyšším představitelem je nyní Předseda vlády Adžárie.
Mchare v dnešní podobě existují na základě prezidentských dekretů z let 1994 až 1996, do jejich čel hlava státu dosazovala státní komisionáře (gruzínsky: სახელმწიფო რწმუნებული), zkráceně guvernéry. Krajské uspořádání existovalo dříve, ale bylo z důvodu předešlých konfliktů s odštěpeneckými republikami prakticky nefunkční.
Problematickou oblastí je území separatistické Jižní Osetie, bývalé Jihoosetské autonomní oblasti. Ta se rozkládá ve značné části kraje Šida Kartli a na malých příhraničních částech okolních krajů. Problém vznikl na konci sovětské éry, kdy Jižní Osetie požadovala širší autonomii a změnu statutu na autonomní republiku (jako Adžárie a Abcházie). Ještě před rozpadem SSSR ale gruzínské vedení Jihoosetinskou AO zcela zrušilo a území začlenilo do státu jako běžné rajóny. V reakci na tento krok představitelé Jižní Osetie vyhlásili 11. listopadu 1991 samostatnou republiku, kterou Gruzie a většina světa neuznává.
Lyžařský areál GudauriGruzie má velký potenciál pro turistický ruch
Přibližně 40% populace pracuje v zemědělství, kde pěstuje převážně zeleninu, obilí, brambory a zaměřuje se současně i na chov hospodářských zvířat (prasat a drůbeže). 20% populace pracuje v průmyslovém sektoru, kde převažuje potravinářský průmysl nad strojírenstvím a automobilovým průmyslem, který je soustředěn v okolí hlavního města Tbilisi či ve městě Kutaisi a Batumi. Významná část obyvatelstva pracuje ve stavebnictví.[56] Země se potýká s extrémně vysokou nezaměstnaností, která v některých regionech dosahuje až 80%.[71]
Gruzie je významnou hornickou zemí, která má bohaté zásoby železných a neželezných kovů, jenž ve velkém exportuje. Významná ložiska manganu se nacházejí v oblasti Čiatury a řadí se mezi největší na světě. V zemi se nacházejí malá ložiska ropy, plynu a uhlí, ale Gruzie není energeticky soběstačná a musí většinu paliv dovážet a to převážně z Ázerbájdžánu. Rafinace a úpravy surové ropy probíhá v Gruzii v místních rafinériích.[56] Přes Gruzii vedou dva významné ropovody (BTC a Baku-Supsa, a Jihokavkazský plynovod, spojující oblast Kaspického moře s Černým mořem.
Urbanizace: 56,5 %
Hrubý domácí produkt (HDP): 14,37 miliard USD, 3 215 USD na obyvatele (45 % služeb, 23 % průmysl, 32 % zemědělství)
Nezaměstnanost: 16,3 %
Hospodářský růst: 7 %
Inflace(2018): 2,8 %
Veřejný dluh: 11,2 miliard USD
Státní dluh: 3,67 miliard USD
Od roku 2005 funguje mezi Gruzií a státy Evropské unie bezvízový styk.[82] Česká republika vyváží do Gruzie mimo jiné zbraně, za což jí, a dalším státům exportujícím do Gruzie zbraně, bylo pohrozeno sankcemi ze strany Ruska.[83]
Celková délka silnic v Gruzii (bez Ruskem okupovaných území) je 21 110 kilometrů. Gruzie má zatím jednu dálnici S1, která spojuje východ se západem země.
Gruzie má 1576 kilometrů železničních tratí. V roce 2017 byla otevřena důležitá trať Kars–Tbilisi–Baku, která zajišťuje export důležitých komodit, zhusta energetických, ze sousedního Ázerbájdžánu do Evropské unie, na Ukrajinu a do Turecka.[84] Osobní železniční dopravu zajišťuje státní dopravce, nákladní doprava je provozována soukromníky.
Gruzie má v současnosti čtyři mezinárodní letiště, z nichž zdaleka největší je mezinárodní letiště Tbilisi, kde sídlí národní letecký dopravce Georgian Airways. V roce 2019 letiště odbavilo 3,7 miliónu cestujících za rok.
Podél gruzínského černomořského pobřeží je řada námořních přístavů, z nichž největší a nejrušnější je přístav Batumi; zatímco město samo je přímořským letoviskem, přístav je hlavním nákladním terminálem na Kavkaze a je často využíván sousedním Ázerbájdžánem jako tranzitní bod pro dodávky energií do Evropy.
Počet obyvatel Gruzie v roce 2015 činil odhadem 3 729 500 lidí. Demografická situace v Gruzii je stejně jako v některých jiných v minulosti sovětských republikách (zvláště v Estonsku a Lotyšsku) charakterizovaná dvěma hlavními trendy po získání nezávislosti – úbytek celkové populace a "gruzínifikace" etnického složení. Poměr etnických Gruzínců se zvýšil mezi lety 1989 a 2002 o deset procent – z 73,7 % se zvýšil na 83,7 % populace.[85] Populace v době, kdy Gruzie byla součástí Sovětského svazu a v prvních letech nezávislosti, strmě rostla a z počtu 4 miliony v padesátých letech se zvýšila na nejvyšší počet 5,5 milionu v roce 1992. Poté se trend změnil, populace se začala zmenšovat a v roce 2005 se snížila na 4,5 milionu.[86] Tento počet reprezentuje celkovou populaci, včetně dvou separatistických regionů, tedy Abcházie a Jižní Osetie, jejichž populace se v roce 2005 odhadovala na 178 000 a 49 200. Bez Abcházie a Jižní Osetie měla Gruzie 4 321 500 obyvatel v roce 2005 a 4 382 100 v roce 2008.[87] Podle sčítání v roce 2002 přišla Gruzie od začátku devadesátých let kvůli migraci o 1,1 milionu obyvatel, neboli 20 % populace.[88] Snížení populace je způsobeno emigrací lidí hledajících zaměstnání, a snížením porodnosti v této době.[89] Mezi lety 2002–2014 přišla Gruzie o 14,7 % populace.[90]
V 90. letech začal slavit úspěchy Boris Akunin (vlastním jménem Grigorij Šalvovič Čchartišvili) se svou sérií detektivních románů o Erastu Fandorinovi.[94] K nejpřekládanějším současným gruzínským autorům patří Micho Mosulišvili, jehož nejslavnějšími díly jsou román Létání bez sudu a biografický román Važa Pšavela.
Tradiční gruzínský vícehlasý zpěv byl v roce 2008 zapsán na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.[95] V Gruzii existují tři typy polyfonie: komplexní polyfonie, která je běžná ve Svanetii, polyfonní dialog na basovém pozadí, převládající v Kachetii ve východní Gruzii, a kontrastní polyfonie se třemi částečně improvizovanými zpívanými částmi, charakteristická pro západní Gruzii. Nejslavnější z těchto písní je Čakrulo. Některé z těchto písní jsou spojeny s kultem vinné révy a mnohé pocházejí již z 8. století.
Patrně nejznámějším gruzínským malířem je Niko Pirosmani, představitel naivního umění. Jím byl silně ovlivněn například Lado Gudiašvili. Nejznámější gruzínskou fotografkou je pak patrně Salome Vatzadze tvořící zejména v New Yorku. Významným sochařem byl Zurab Cereteli, byť přijal spíše ruskou identitu.
Gruzínská kuchyně je známá tím, že hojně používá vlašské ořechy.[104] Ořechy na provázku namočené ve směsi vinné šťávy a mouky se nazývají čurčchela.[105] Vlašské ořechy se přidávají i do fazolového pokrmu zvaného lobio. Oblíbené jsou v Gruzii také kuličky ze zeleniny a vlašských ořechů zvané pkhali. Gruzínskou specialitou je také chačapuri, jakási miska z těsta plněná sýrem a vajíčkem. Nejoblíbenějšími polévkami jsou chaš a charčo, která je specifická tím, že se do ní přidává pasta tkemali. Ta se připravuje z alyči, což jsou plody myrobalánu. Často se jí ochucuje také šašlik, kavkazská verze kebabu, která je v Gruzii oblíbená stejně jako na celém Kavkaze. Kromě tkemali je originálním místním dochucovadlem adžika, kořenící směs obsahující česnek, koriandr, papriku, chmeli-suneli, kopr a sumah. V Gruzii se vyrábí přes 250 druhů sýra. Mezi nejznámější patří rychle zrající sýr nakládaný do slaného láku zvaný sulguni, tradiční sýr niťovité struktury tenili nebo horský sýr guda.[106][107] Mezi populární nealkoholické nápoje patří tarchun. Velkou tradici má gruzínské vinařství, prastará metoda přípravy gruzínského vína byla zapsána do seznamu nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO.[108] Legendární jsou gruzínské koňaky alias "gruziňáky". Pravý gruziňák se nevyrábí z obilného lihu, ale z tradičních odrůd hroznového vína.[109]
Gruzínská úspěšnost v zápase na OH není náhodná, zápas má v Gruzii starou tradici a mnozí historikové se domnívají, že klasický řecko-římský zápas byl v časech Římského impéria ovlivněn řadou gruzínských prvků, s nimiž se římští kolonizátoři v Ibérii setkali.
Významným raně křesťanským filozofem a tvůrcem křesťanského novoplatonismu byl Petr Iberský.[117] K nejznámějším moderním gruzínským vědcům patří kontroverzní lingvista Nikolaj Marr.[118] Mnohem uznávanější je dnes ovšem historik a lingvista Ivane Džavachišvili, který sehrál roli i v pokusu o zisk samostatnosti Gruzie po první světové válce.[119] Tbiliská univerzita dnes nese Džavachišviliho jméno.[120]Tamaz Gamkrelidze byl významným lingvistou a orientalistou, prezidentem Gruzínské akademie věd v letech 2005–2013. Základy gruzínské psychologie položil Dimitrij Nikolajevič Uznadze. Nejuznávanějším gruzínským matematikem byl Ilia Vekua.
Odkazy
Poznámky
↑Rozloha Gruzie bez Abcházie (8 665 km²) a Jižní Osetie (3 900 km²) je 57 215 km²
↑Funkční období Zurabišviliové vypršelo 29. prosince 2024, a následně byl inaugurován Kavelašvili, jeho zvolení však Zurabišviliová společně s opozicí neuznala a prohlásila se za legitimní prezidentku.
↑ abNázory na vedení hranice mezi Evropou a Asií se různí. Části gruzínského území tak mohou být považovány za součást Evropy[5][6][7] nebo Asie.[8][9][10]Více informací v článku Evropa.
V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Грузинская советская социалистическая республика, Внутренние воды“.
↑2014 General Population Census Main Results General Information — National Statistics Office of Georgia [online]. [cit. 2016-05-02]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Middle East :: GEORGIA [online]. Cia.gov [cit. 2016-11-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-14. (anglicky)
↑Georgia, Republic of [online]. Loc.gov [cit. 2016-11-26]. Dostupné online. (anglicky)
↑Říkejte nám Georgia, vyzvala Gruzie Litvu a Estonsko [online]. iDnes.cz [cit. 2010-08-10]. Dostupné online.
↑HAMON, Caroline. From Neolithic to Chalcolithic in the Southern Caucasus: Economy and Macrolithic Implements from Shulaveri-Shomu Sites of Kwemo-Kartli (Georgia). Paléorient. 2008, roč. 34, čís. 2, s. 85–135. Dostupné online [cit. 2022-04-12]. ISSN0153-9345.
↑HAMON, Caroline. Macrolithic tools of georgian sites of the Shulaveri-Shomu culture (VIIIe-Ve millenium B.C.). Paléorient. 2009, roč. 34, čís. 2, s. p. 85. Dostupné online [cit. 2022-04-12]. (anglicky)
↑KEYS, David. Now that's what you call a real vintage: professor unearths 8,000-year-old wine. The Independent [online]. 2003-12-28 [cit. 2022-04-12]. Dostupné online. (anglicky)
↑STOELLNER, Thomas. Th. Stöllner. I. Gambashidze, The Gold Mine of Sakdrisi and early Mining and Metallurgy in Transcaucasus and the Kura-Valley System. In: Problems of Early Metal Age Archaeology of Caucasus and Anatolia. Proceedings, November 19-23, 2014, Tblisi, 101-124. www.academia.edu. Dostupné online [cit. 2022-04-12].
↑SCHAEFFER, C. F. A. Archæological Discoveries in Trialeti: Caucasus. Journal of the Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland. 1944, čís. 1, s. 25–29. Dostupné online [cit. 2022-04-12]. ISSN0035-869X.
↑SUNY, Ronald Grigor. The Making of the Georgian Nation. [s.l.]: Indiana University Press 444 s. Dostupné online. ISBN978-0-253-20915-3. (anglicky) Google-Books-ID: riW0kKzat2sC.
↑DOUMAS, C. What did the Argonauts seek in Colchis?. Hermathena. 1991, čís. 150, s. 31–41. Dostupné online [cit. 2022-04-12]. ISSN0018-0750.
↑DREWS, Robert. The Earliest Greek Settlements on the Black Sea. The Journal of Hellenic Studies. 1976, roč. 96, s. 18–31. Dostupné online [cit. 2022-04-12]. ISSN0075-4269. DOI10.2307/631221.
↑TSETSKHLADZE, Goca Revazovic. The Cult of Mithras in Ancient Colchis. Revue de l'histoire des religions. 1992, roč. 209, čís. 2, s. 115–124. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. DOI10.3406/rhr.1992.1605.
↑HORN, Cornelia B. St. Nino and the Christianization of Pagan Georgia. Medieval Encounters. 1998-01-01, roč. 4, čís. 3, s. 242–264. Dostupné online [cit. 2021-05-24]. ISSN1570-0674. DOI10.1163/157006798X00151. (anglicky)
↑SUNY, Ronald Grigor. The Making of the Georgian Nation. [s.l.]: Indiana University Press 444 s. Dostupné online. ISBN978-0-253-20915-3. (anglicky) Google-Books-ID: riW0kKzat2sC.
↑CLARKE, Nicola. The Muslim Conquest of Iberia: Medieval Arabic Narratives. [s.l.]: Routledge 274 s. Dostupné online. ISBN978-0-415-67320-4. (anglicky) Google-Books-ID: vortm36aOdkC.
↑ Georgian History for Newbies: Georgia’s Medieval Golden Age. Georgia starts here [online]. 24. 1. 2017 [cit. 2021-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-24.
↑DZAGNIDZE, Baia. A Brief History of Georgia's Only Female King. Culture Trip [online]. [cit. 2021-05-24]. Dostupné online.
↑DONVITO, Filippo. The lioness of the Caucasus: Queen Tamar of Georgia. Medieval Warfare. 2014, roč. 4, čís. 2, s. 19–24. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN2211-5129.
↑PEACOCK, A. C. S. Georgia and the Anatolian Turks in the 12th and 13th Centuries. Anatolian Studies. 2006, roč. 56, s. 127–146. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN0066-1546.
↑LANG, D. M. Georgia in the Reign of Giorgi the Brilliant (1314-1346). Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London. 1955, roč. 17, čís. 1, s. 74–91. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN0041-977X.
↑METREVELI, Roin. Critical Periods in the History of Georgia (15th Century). Bulletin of the Georgian National Academy of Sciences 15/3/2021 [online]. [cit. 2022-04-13]. Dostupné online.
↑LANG, D. M. Georgia and the Fall of the Ṣafavī Dynasty. Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London. 1952, roč. 14, čís. 3, s. 523–539. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN0041-977X.
↑GVOSDEV, Nikolas K. The Treaty of Georgievsk (1783) and its Aftermath. Příprava vydání Nikolas K. Gvosdev. London: Palgrave Macmillan UK Dostupné online. ISBN978-1-4039-3278-5. DOI10.1057/9781403932785_4. S. 46–62. (anglicky) DOI: 10.1057/9781403932785_4.
↑MAISURADZE, Davit. The Fateful Battle of Krtsanisi. GeorgianJournal [online]. 2015-09-16 [cit. 2022-04-13]. Dostupné online. (gruzínsky)
↑RHINELANDER, L. HAMILTON. Russia's Imperial Policy: The Administration of the Caucasus in the First Half of the Nineteenth Century. Canadian Slavonic Papers / Revue Canadienne des Slavistes. 1975, roč. 17, čís. 2/3, s. 218–235. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN0008-5006.
↑SUNY, Ronald Grigor. Russian Rule and Caucasian Society in the First Half of the Nineteenth Century: The Georgian Nobility and the Armenian Bourgeoisie, 1801–1856. Nationalities Papers. 1979/ed, roč. 7, čís. 1, s. 53–78. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN0090-5992. DOI10.1080/00905997908407851. (anglicky)
↑JONES, Stephen F. Russian Imperial Administration and the Georgian Nobility: The Georgian Conspiracy of 1832. The Slavonic and East European Review. 1987, roč. 65, čís. 1, s. 53–76. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN0037-6795.
↑TSIPURIA, Bela. Ilia Chavchavadze: Georgia’s Cultural Saint and a Saint of the Georgian Orthodox Church. [s.l.]: Brill Dostupné online. ISBN978-90-04-39513-8. (anglicky) DOI: 10.1163/9789004395138_013.
↑CHARLES SCHUYLER, Neuhauser. The 1902 – 1906 Gurian Republic: A Socio-Cultural Reading of a Georgian Peasant Rebellion. 2020 [cit. 2022-04-13]. Thesis. Dostupné online.
↑SIMASHVILI, Tengiz. Joseph Jughashvili (Stalin) and Murder of Ilia Chavchavadze. www.allgeo.org [online]. [cit. 2022-04-13]. Dostupné online.
↑JANELIŻE, Otʻar. The Democratic Republic of Georgia, 1918-1921. [s.l.]: Georgian National Museum 93 s. Dostupné online. ISBN978-9941-8-0096-2. (anglicky) Google-Books-ID: rr4MyAEACAAJ.
↑JONES, Stephen F. The Making of Modern Georgia, 1918-2012: The First Georgian Republic and its Successors. [s.l.]: Routledge 395 s. Dostupné online. ISBN978-1-317-81593-8. (anglicky) Google-Books-ID: XMQTAwAAQBAJ.
↑ From Revolutionary Struggle to Social Emancipation | Heinrich Böll Stiftung | Tbilisi - South Caucasus Region. Heinrich-Böll-Stiftung [online]. [cit. 2022-04-13]. Dostupné online. (anglicky)
↑PARTSKHALADZE, George; ANDERSEN, Andrew. Armeno-Georgian War of 1918 and Armeno-Georgian Territorial Issue in the 20th Century. www.academia.edu. Dostupné online [cit. 2022-04-13].Archivováno 16. 11. 2018 na Wayback Machine.
↑KENEZ, Peter. The Relations between the Volunteer Army and Georgia, 1918-1920: A Case Study in Disunity. The Slavonic and East European Review. 1970, roč. 48, čís. 112, s. 403–423. Dostupné online [cit. 2022-04-14]. ISSN0037-6795.
↑JONES, Stephen. The Establishment of Soviet Power in Transcaucasia: The Case of Georgia 1921-1928. Soviet Studies. 1988, roč. 40, čís. 4, s. 616–639. Dostupné online [cit. 2021-05-24]. ISSN0038-5859.
↑SMITH, Jeremy. The Georgian Affair of 1922. Policy Failure, Personality Clash or Power Struggle?. Europe-Asia Studies. 1998, roč. 50, čís. 3, s. 519–544. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN0966-8136.
↑ 28.08.1924: Communist genocides. Georgia: August Uprising against Russian Soviet rule. Communists won. Executed 12,578, more than 20,000 deported. timenote.info [online]. [cit. 2021-05-24]. Dostupné online. (anglicky)
↑BLAUVELT, Timothy. Status Shift and Ethnic Mobilisation in the March 1956 Events in Georgia. Europe-Asia Studies. 2009, roč. 61, čís. 4, s. 651–668. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN0966-8136.
↑TIMES, Craig R. Whitney; Special to The New York. Soviet Georgians Take to Streets To Save Their State Language. The New York Times. 1978-04-15. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN0362-4331. (anglicky)
↑WHITNEY, Craig R. A Second Soviet Republic Wins Its Language Fight. The New York Times. 1978-04-19. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN0362-4331. (anglicky)
↑ Zemřel sovětský reformátor a pozdější gruzínský prezident Ševardnadze. iDNES.cz [online]. 2014-07-07 [cit. 2022-04-13]. Dostupné online.
↑KRUPKA, Jaroslav. Ubíjeli lidi polními lopatkami. Od masakru v Tbilisi uběhlo 30 let. www.dotyk.cz [online]. 2019-04-09 [cit. 2023-05-12]. Dostupné online.
↑ abcdefKOLEKTIV AUTORŮ. Všechno o Zemi: Místopisný průvodce světem. 2. vyd. Praha: Výběr Reader's Digest, 2000. ISBN80-86196-17-8. S. 226.
↑ ab Georgia: Abkhazia and South Ossetia. Encyclopedia Princetoniensis. [online]. Dostupné online.
↑ Archivovaná kopie. www.blisty.cz [online]. [cit. 2008-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-09-28.
↑ Ian Traynor: US campaign behind the turmoil in Kiev. the Guardian [online]. 2004-11-26 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Ve volbách v Gruzii vítězí prozápadní vláda | Svět. Lidovky.cz [online]. 2008-05-21 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online.
↑ Saakašvili uznal porážku, opozici se splnil Gruzínský sen. www.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2012-10-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-10.
↑ ab Gruzie | Člověk v tísni. www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.
↑KOPECKÝ, Pavel. Gruzii povede poprvé v historii žena. Prezidentkou bude Salome Zurabišviliová. Deník.cz. 2018-11-28. Dostupné online [cit. 2022-04-13].
↑ Gruzínský parlament schválil novou vládu. Kromě dvou postů je stejná jako předešlý kabinet. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2022-04-13]. Dostupné online.
↑ Gruzínského exprezidenta Saakašviliho po návratu do vlasti hned zadrželi. iDNES.cz [online]. 2021-10-01 [cit. 2022-04-13]. Dostupné online.
↑ Georgian Parliament returns to Tbilisi. Agenda.ge [online]. [cit. 2022-04-13]. Dostupné online.
↑ Gruzie oficiálně požádala o vstup do Evropské unie. ČeskéNoviny.cz [online]. [cit. 2022-04-13]. Dostupné online.
↑ Otevřené dveře do NATO jen pro někoho. Ukrajina a Gruzie o vstupenku žádají, severské státy váhají. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2022-04-13]. Dostupné online.
↑ Merkelová si nadále stojí za tím, že Ukrajinu nechtěla v NATO, uvedla mluvčí. Deník.cz [online]. 2022-04-04 [cit. 2022-04-13]. Dostupné online.
↑ Lavrov: "Georgia's membership in NATO is "red line" for Russia". Apa.az [online]. [cit. 2022-04-13]. Dostupné online. (anglicky)
↑Statistical information by Regions of Georgia [online]. GeoStat - National Statistics Office of Georgia [cit. 2021-03-22]. Dostupné online. (anglicky)
↑Demographic situation of Georgia 2019 [online]. GeoStat - National Statistics Office of Georgia [cit. 2021-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-02-07. (anglicky)
↑Gruzie: Základní informace o teritoriu [online]. BusinessInfo.cz [cit. 2009-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-09.
↑Richard H. Rowland, "National and regional liana miles is so beautiful in Georgia, 1989–2002: Results from the 2002 census," Eurasian Geography and Economics, 47(2): 221–242, 2006 (mimo Abcházii a Jižní Osetii).
↑Statistical Yearbook of Georgia 2005: Population, Table 2.1, p. 33, Department for Statistics, Tbilisi (2005)
↑ Statistics Georgia: Population by region. www.statistics.ge [online]. [cit. 05-10-2015]. Dostupné v archivu pořízeném dne 18-11-2008.
↑2014 General Population Census - Main Results [online]. National Statistics Office of Georgia (Geostat) [cit. 2022-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-08.
↑ Shota Rustaveli | Georgian poet. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. (anglicky)
↑ UNESCO - Georgian polyphonic singing. ich.unesco.org [online]. [cit. 2021-03-02]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Hudba má byť rozhovor s Bohom, tvrdil Gija Kančeli. Pravda.sk [online]. 2019-10-04 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. (slovensky)
↑ Step-by-step guide to dance: George Balanchine. the Guardian [online]. 2009-07-30 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Georgian prima ballerina, State Ballet of Georgia director Ananiashvili to lead Russia’s Novosibirsk ballet company. Agenda.ge [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online.
↑ Gelati Monastery. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2023-08-23]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Jeskynní klášter Vardzia. Země světa [online]. [cit. 2023-08-23]. Dostupné online.
↑ Zaza Urushadze, Director of 'Tangerines,' Dies at 53. The Hollywood Reporter [online]. 2019-12-07 [cit. 2021-03-02]. Dostupné online. (anglicky)
↑GOLDSTEIN, Darra. The Georgian Feast: The Vibrant Culture and Savory Food of the Republic of Georgia. [s.l.]: Univ of California Press 264 s. Dostupné online. ISBN978-0-520-27591-1. (anglicky) Google-Books-ID: 3akwDwAAQBAJ.
↑ Georgia food and drink guide. World Travel Guide [online]. [cit. 2020-03-07]. Dostupné online. (anglicky)
↑ 6 most expensive and unique types of Georgian cheese. GeorgianJournal [online]. [cit. 2020-03-07]. Dostupné online.
↑ Georgia among top 10 countries on the World Cheese Map. GeorgianJournal [online]. [cit. 2020-03-07]. Dostupné online.
↑GILBY, Caroline. Georgian winemaking method joins UNESCO heritage list. Decanter [online]. 2013-12-06 [cit. 2022-04-13]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Český vzpěrač Orság skončil v Riu osmý, zlato získal Talachadze. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2016-08-17 [cit. 2018-11-18]. Dostupné online.
↑ Vzpěrač Talachadze stanovil světový rekord, Orság v nadhozu selhal. sport.tn.nova.cz [online]. 2021-08-04 [cit. 2021-08-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-08-04.
↑ Zaza se chlubil trofejí pro šampiona NBA, pak ho trápil český mladík. iDNES.cz [online]. 2017-08-15 [cit. 2018-11-18]. Dostupné online.
↑ European Champions Cup Basketball 1961-1962. www.eurobasket.com [online]. [cit. 2023-06-29]. Dostupné online.
↑CHURCH, Ben. Georgia celebrates in style after historic Euro 2024 qualification. CNN [online]. 2024-03-27 [cit. 2024-03-28]. Dostupné online. (anglicky)
↑MIKEŠ, Pavel. Fotbalové varování do Česka: Gruzie zažila chaos ve městech i bizarní oslavy. Deník.cz. 2024-03-27. Dostupné online [cit. 2024-03-28].
↑ Ecce Homo - Tigran Vartanovič Petrosjan. Český rozhlas Brno [online]. 2004-06-17 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online.
↑RUFUS, John. The Lives of Peter the Iberian, Theodosius of Jerusalem, and the Monk Romanus. [s.l.]: Society of Biblical Lit 463 s. Dostupné online. ISBN978-1-58983-200-8. (anglicky)
↑ Nikolay Yakovlevich Marr | Georgian linguist. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-03-02]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Ivane Javakhishvili and the Independence of Georgia. Idfi.ge [online]. Institute for Development of Freedom of Informations, 26. 5. 2020 [cit. 2021-03-02]. Dostupné online.
Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Georgia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky)
Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Georgia [online]. U.S. Department of State, 2011-01-28 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-08-20. (anglicky)
CIA. The World Factbook – Georgia [online]. Rev. 2011-07-05 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-14. (anglicky)
Zastupitelský úřad ČR v Tbilisi. Souhrnná teritoriální informace: Gruzie [online]. Businessinfo.cz, 2009-11-07 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
DJIBLADZE, Mikhail Leonidovich, a kol. Georgia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
-en.svg)
.jpg)
.svg)
,_with_skyline_of_Batumi_on_the_horizon.jpg)
.jpg)
.png)
-cropped.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.svg)
.svg)
