Tři stavy na středověké miniatuřeInvestitura rytíře (miniatura ze stanov Řádu uzlu, založeného v roce 1352 Ludvíkem I. Neapolským)
Feudalismus neboli feudální zřízení je systém lenních vztahů charakteristický pro evropský, zejména vrcholný středověk. V širším smyslu se tak označuje celá tehdejší společnost nebo období[1][2]. Mimo něj se s ním lze výjimečně setkat i jinde, například výrazně v císařském Japonsku.
V marxistické ideologii je tak nazýváno uspořádání společnosti a celá lidská epocha od zániku otrokářského starověku do převládnutí kapitalismu; charakteristická je půda vlastněná feudály a obdělávaná osobně závislými poddanými (nevolníky)[1][3].
Tři stavy ve formě diagramuKrálovské domény a území feudálních pánů ve Francii koncem 15. století
Feudální vztah se vytváří na různých úrovních mezi svobodnými lidmi, vazalem na jedné straně a lenním pánem na druhé. Vazal se zavazuje k věrnosti, poslušnosti a službě (zejména vojenské) vůči pánovi, ten mu za to zaručuje ochranu a materiální zajištění prostřednictvím léna. Léno bývá nejčastěji půda, která živí své držitele, ale je obhospodářována venkovany.
[4]
To také odpovídá tehdejší představě o rozdělení společnosti na pracující, bojující a modlící se, čili zemědělské obyvatelstvo, profesionální válečníky a příslušníky církve.
Systém lenních vztahů sahal hierarchicky od prostého rytíře až po vrchního lenního pána, panovníkamonarchie - například krále. I ten se však mohl za určitých okolností dostat do lenní závislosti, jak o tom svědčí formálně vazalské postavení anglického krále vůči králi francouzskému, svému lennímu pánovi ve vztahu k rozsáhlému plantagenetovskému panství na území francouzského království. V následné stoleté válce mezi oběma králi se rytířský způsob boje ukázal jako již neefektivní, zejména ve velkých porážkách francouzského rytířstva anglickými lukostřelci. Konec rytířského období, stejně jako uzavření a rozdělení privilegované vrstvy na nižší a vyšší šlechtu nebo vzestup významu měst, signalizoval konec feudalismu a postupný přechod ke stavovské společnosti.
Marxistický termín
Vazal obřadně uznává svého lenního pána, sklonek feudalismu (asi 1469)
Feudalismus v marxistické literatuře nemá plnou souvislost s feudem (lénem), které bylo vztahem mezi šlechtou. Je tak nazýváno uspořádání společnosti a období, kdy byla společnost rozdělena na vrchnost a poddané, do značné míry souběžné se středověkem - zhruba od konce antiky do 16. až 19. století. S tím je nutno počítat u naší literatury z let 1948 až 1989, kdy toto marxistické pojetí bylo povinné, a někdy také, ze setrvačnosti, i u té pozdější.
Odchýlení významu
V 17. století, kdy už lenní vztahy nefungovaly, ale vlastnictví půdy mělo ve feudalismu svůj původ, se u anglických právníků objevuje termín feudální zřízení. Díky tomu se tak začala označovat soustava pozemkového vlastnictví a později s ním spojená vrchnostenská práva těžce doléhající na venkovské obyvatelstvo, ve Francii zrušená za revoluce v roce 1789.[5] Tím výraz feudální zřízení získal politický význam a v tomto smyslu jej přijal i Karel Marx. Později v devatenáctém století, v souvislosti s rozvojem vědeckého studia středověku, slovo feudální získalo zpět svůj logický a odůvodněný význam.[4] Marxisté zůstali věrni dobovému významu podle svého učitele.
Marxistická definice
V marxistickém pojetí historie stupeň společenského vývoje (tzv. společensko-ekonomická formace) předcházející kapitalismus, v němž vládnoucí třída (feudálové) vlastní základní výrobní prostředek – půdu. V neúplném vlastnictví – resp. trvalém područí – feudálů se nachází i zemědělské obyvatelstvo – nevolníci, kteří feudálovi odevzdávají část své produkce, případně vlastními nástroji obdělává půdu feudálem nepropůjčenou (robota).[1][3][5]
Zatímco ve starověku převládala ekonomika založená na otrokářství, feudalismus znamená pokrok ve vývoji výrobních vztahů, protože feudální půda je rozdělena mezi samostatněji hospodařící drobné rolníky. Feudalismus kolísal v jednotlivých zemích od rolnického trvalého vlastnictví půdy a relativní osobní svobodě obyvatelstva (poddanství) k úplné závislosti a podřízenosti blízké otroctví (nevolnictví) a naopak, vývoj nebyl jednoznačný (např. druhé nevolnictví v novověku).
Osobní svoboda je podmínkou rozvoje flexibilní námezdní práce, která umožňuje pokrok k vyšší formě společensko-ekonomické formace, kapitalismu. A naopak, vývoj kapitalismu podporuje osvobozování nevolníků resp. poddaných.
