Od konce 18. století moc a území říše upadaly; byly také provedeny reformy.[10] V 19. a na počátku 20. století vedlo pronásledování muslimů během osmanského úpadku a v Ruské říši k rozsáhlým ztrátám na životech a masové migraci do dnešního Turecka z Balkánu, Kavkazu a Krymu. Druhá ústavní éra skončila státním převratem v roce 1913. Pod vládou Tří pašů vstoupila Osmanská říše v roce 1914 do první světové války. Během války se osmanská vláda dopustila genocidy na domácích arménských, řeckých a asyrských občanech.[11][12][13] Po porážce byla Osmanská říše rozdělena.[14]Turecká válka za nezávislost vyústila ve zrušení sultanátu v roce 1922 a podepsání Lausannské smlouvy v roce 1923. Republika byla vyhlášena 29. října 1923 po vzoru reforem, které inicioval první prezident země Mustafa Kemal Atatürk.
Turecko je zemí s vyššími středními příjmy a rozvíjející se ekonomikou; jeho ekonomika je 17. nebo 11. největší na světě. Jedná se o unitární prezidentskou republiku se systémem více politických stran. Turecko je zakládajícím členem OECD, G20 a Organizace turkických států. Díky své geopoliticky významné poloze je Turecko regionální mocností[15] a raným členem NATO. Turecko je kandidátem na členství v Evropské unii, je součástí celní unie EU, Rady Evropy, Organizace islámské spolupráce a Mezinárodní organizace turkické kultury. V Turecku se rozkládají pobřežní nížiny, vysoká centrální náhorní plošina a různá horská pásma; podnebí je mírné s drsnějšími podmínkami ve vnitrozemí.[16] V Turecku se nacházejí tři ohniska biologické rozmanitosti, je náchylné k častým zemětřesením a je velmi zranitelné vůči změně klimatu.[17][18] Turecko má všeobecnou zdravotní péči, rostoucí dostupnost vzdělání[19] a rostoucí inovativnost;[20] dále 21 památek světového dědictví UNESCO, 30 zápisů na seznamu kulturního dědictví UNESCO[21] a bohatou a rozmanitou kuchyni.[22] Turecko je předním vývozcem televizního obsahu[23] a je čtvrtou nejnavštěvovanější zemí na světě.
Název
Název Turecko se v západních pramenech objevuje po konci 11. století a označuje Seldžuky ovládaná území v Anatolii a na Blízkém východě.[24] Evropští spisovatelé začali používat název Turchia pro Anatolskou náhorní plošinu koncem 12. století. České pojmenování Turecko znamená "země Turků". Název Turecko byl použit v textech mnoha mezinárodních smluv k vymezení Osmanské říše.[25][26][27][28]
V byzantských pramenech se název Tourkia (řecky Τουρκία) používal pro vymezení dvou středověkých států: Uhry(západní Tourkia) a Chazarsko(východní Tourkia).[29][30]
Alexandropolskou smlouvou se název Türkiye poprvé dostal do mezinárodních dokumentů. Ve smlouvě podepsané s Afghánistánem v roce 1921 byl použit výraz Devlet-i Âliyye-i Türkiyye ("Vznešený turecký stát"), připodobněný k názvu Osmanské říše.[31]
Dějiny
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Turecka.
Turecké území patří k nejstarším trvale obydleným oblastem na planetě. První sídla vznikla již v neolitu. V Göbekli Tepe lze spatřit nejstarší známou umělou stavbu na světě, chrám postavený kolem roku 9600 př. n. l.[32][33]Çatal Hüyük je dokonce často nazýváno prvním městem historie, objeveno bylo senzačně až roku 1958.[34][35][36] Socha zvaná Muž z Urfy, nalezená nedaleko města Urfa a stará zhruba 11 tisíc let, je označována za „nejstarší naturalistickou sochu člověka v životní velikosti“.[37] Prvními známými etniky na území Turecka byli Chattijci a Churrité mluvící kavkazskými jazyky. Žili zde okolo roku 2300 př. n. l. Zhruba za tři století byli pohlceni indoevropskýmiChetity.[38]
První říší, která na území dnešního Turecka ve starověku existovala, byla právě Chetitská říše. Přibližně v době od 18. do 13. století př. n. l. Hlavní město Chattušaš se nacházelo v blízkosti dnešní turecké obce Boğazkale. Říše zanikla buď pod náporem mořských národů, nebo kvůli suchu a nedostatku potravin.[39] Poté se nejdůležitějším státem v oblasti stala Frýgie (hlavní město Gordion), dokud ji v 7. století př. n. l. nerozvrátili Kimmeriové.[40][41] Mezi nejvýznamnější nástupnické státy Frýgie patřily Lýdie (hlavní město Sardy), Kárie (Halikarnass) a Lýkie (Xanthos). Lýďané a Lykané mluvili indoevropským jazykem, ale tento měl i neindoevropské prvky. Lýdský král Kroisos byl prvním panovníkem, který nechal razit mince jako platidlo. Byly nejprve z elektra (slitina zlata a stříbra). Jeho mincovny však postupem času přišly na metodu, jak oba kovy separovat, a vyrazily tak nejstarší zlaté mince na světě.[42] Na území východního Turecka zasahovala v 9.–6. století př. n. l. říše Urartu, s metropolí Tušpou (dnešní Van).[43][44] Vyvrácena byla Médy.
Někteří Anatolané se v římské civilizaci prosadili, například geograf Strabón, narozený v dnešní Amasyi. V římských časech na území Turecka psali své rané dějiny i křesťané. Podle Skutků apoštolů to byla Antiochie (nyní Antakya), kde byli následovníci Ježíše poprvé nazváni právě křesťany. Apoštol Pavel z Tarsu žil nějaký čas v Efezu, pravděpodobně pracoval jako výrobce stanů.[60] Působil tam snad i apoštol Jan, napsal zde prý své epištoly.[61] Dle tradice v Efezu zemřela i Ježíšova matka Marie.[62] Další slavná postava raného křesťanství, Svatý Mikuláš, se narodil v Pataře a působil v Myře.[63] O oblast Turecka ale jevili stále větší zájem i římští císaři. První tam zavítal Hadrianus roku 123 (kvůli svému milenci Antinoosovi z Klaudiopole, dnešního Bolu). Nechal zde rozšířit císařský kult a vyzdobit řadu měst, především starých řeckých sídel.[64] Císař Konstantin Veliký se pak v roce 324 rozhodl do Anatolie přesídlit plně a vybudovat zde na základech Byzantia (Istanbulu) nové výstavní město, které nazval nejprve Nový Řím a později Konstantinopol.[65][66] Roku 330 ho pak prohlásil novým hlavním městem Římské říše a usídlil se zde (do té doby žil v Nikomédii). Svolal i první křesťanský koncil do dnešního İzniku.[67][68] Další konstantinopolský císař Theodosius I. pak v roce 380 prohlásil křesťanství oficiálním státním náboženstvím a na prvním konstantinopolském koncilu v roce 381 pomohl ustavit nicejské vyznání jako ortodoxní doktrínu pro všechny křesťany.[69] Jeho smrt v roce 395 znamenala ovšem definitivní rozpad Říma na dvě části, západní a východní. Celé území dnešního Turecka připadlo východořímské, tedy Byzantské říši. Konstantinopol se stal na příštích deset století jejím hlavním městem.
O východ Turecka Byzantinci museli svést dlouhý zápas se Sásánovskou říší v tzv. římsko-perských válkách, ale nakonec uspěli.[70] V 6. století za panování Justiniána I. dosáhla říše svého největšího územního rozsahu. V 7. století, za vlády Herakleia, řečtina nahradila latinu v pozici oficiálního jazyka říše a Byzanc díky tomu zachránila mnoho ze starořeckého dědictví.[71] Dokladem vzdělanosti byl rozsáhlý lexikon Suda.[72] Symbolem architektonických dovedností se stal chrám Hagia Sofia (postaven 532–537), po tisíc let největší uzavřený prostor na světě.[73] Země se stala epicentrem křesťanství, v jehož čele stál sám císař (tzv. cézaropapismus), což byl významný rozdíl oproti západu, kde se moc císařská a duchovní (papežská) rozdělily.[74] Díky tomu nicméně získala Byzanc velký vliv na vývoj křesťanství, většina prvních koncilů se uskutečnila na jejím území.[75] To ale západ začal vnímat úkorně, a tak došlo nakonec roku 1054 k tzv. velkému schizmatu a cesty západního (římskokatolického) a východního křesťanství (pravoslavného) se rozešly.[76] K neblahým důsledkům patřilo i to, že západní křižáci během čtvrté křížové výpravy roku 1204 vyplenili Konstantinopol, a Byzanc tak osudově oslabili.[77][78]
Sultán jako hlava Osmanské říše měl až do 19. století absolutní (neomezenou) moc. Osmanská kultura se tak stala symbolem největšího možného konzervatismu. To vedlo k zaostávání říše a budilo to od 19. století odpor i v samotném jádru říše, dnešním Turecku. Reformy Tanzimat započaté sultánem Abdülmecidem roku 1839, jež vyvrcholily roku 1876 přijetím ústavy, zaručením základních práv a o rok později dokonce svoláním prvního parlamentu, úpadek říše nezastavily.[97] To radikalizovalo liberálně a nacionalisticky naladěné mladoturecké hnutí, jež nakonec vyvolalo povstání roku 1908.[98] Mladoturci po něm ovládli zemi. Avšak místo liberálních reforem přišla vláda triumvirátu mladotureckých pašů (Talat Paša, Enver Paša a Džamal Paša), kteří říši zatáhli do světové války, iniciovali řadu masakrů a nakonec způsobili její úplný zánik.[99][100][101]
Osmanům se proti silám Dohody vojensky nedařilo.[102] 30. října 1918 podepsali Mudroské příměří.[103][104][105] V listopadu 1918 obsadila britská, francouzská a italská vojska Istanbul[106], v květnu 1919 Řekové obsadily Smyrnu (Izmir)[107], další velká území Malé Asie kontrolovaly arménské jednotky. Republikánské a nacionalistické turecké síly vedené Mustafou Kemalem (zvaným později Atatürk) vycítily, že faktická osmanská prohra ve válce může mít pro etnické Turky katastrofální následky, a tak v květnu 1919 zahájily proti zahraničním jednotkám v zemi boj známý jako turecká válka za nezávislost.[108][109] Jejím jádrem byla řecko-turecká válka.[110][111] V květnu 1919 na mírové konferenci v Paříži byla Osmanské říši skutečně odňata řada území, jak se kemalisté obávali.[112] To stvrzovala mírová Sèvreská smlouva uzavřená mezi západními spojenci a osmanskou elitou 10. srpna 1920.[113] Proti ní se ale kemalisté vzbouřili. Válku za nezávislost zároveň spojili s bojem za svržení osmanského monarchistického systému. Zaznamenali řadu vojenských úspěchů, díky nimž vytlačili zahraniční jednotky z Malé Asie a dokonce i východní Thrákie. Karská smlouva nejprve určila hranice s Arménií (kterou mezitím pohltil Sovětský svaz).[114] Boje s Řeky a západními spojenci skončily 11. října 1922 příměřím v Mudanyi.[115] Následovalo podepsání mírové Lausannské smlouvy 24. července 1923, která tak anulovala smlouvu Sèvreskou.[116][117] Dne 4. října 1923 skončila spojenecká okupace Turecka stažením posledních spojeneckých vojsk z Istanbulu. Vojenský postup a diplomatické úspěchy ankarské vlády vyústily 11. října 1922 v podepsání příměří v Mudanyi. Řešení krize v Çanakkale (září-říjen 1922) mezi Spojeným královstvím a ankarskou vládou způsobilo 19. října 1922 pád ministerstvaDavida Lloyda George[118] a politickou autonomii Kanady od Spojeného království.[119] Dle Lausannské smlouvy proběhla výměna obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem na základě náboženského klíče. Z Turecka se vystěhovalo do Řecka na 1,5 milionu Řeků, opačným směrem zamířilo půl milionu muslimů.[120][121] Mustafa Kemal zvítězil i politicky, na domácí scéně: Velké národní shromáždění v Ankaře odhlasovalo 1. listopadu 1922 zrušení sultanátu a ukončilo tak 623 let trvající monarchickou vládu. 29. října 1923 byla vyhlášena Turecká republika s Kemalem jako jejím prezidentem.[122]
Turecko zůstalo po většinu druhé světové války neutrální, ale 23. února 1945 vstoupilo do závěrečných fází války na straně spojenců.[124] Poté, co Turecko, inspirováno Atatürkovým antikomunismem, bojovalo jako součást západních sil v korejské válce[125], vstoupilo v roce 1952 do NATO a stalo se hrází proti sovětské expanzi do Středomoří.[126]
Kurdské bojovnice v Sýrii během turecké invaze do Afrínu
K největším vnitřním problémům 2. poloviny 20. století v Turecku patřila kurdská otázka. V Turecku žije jedenáct až čtrnáct milionů Kurdů a vztah turecké vlády k této národnostní menšině nebyl zcela vyřešen. Od roku 1984 bojují kurdští separatisté za samostatný kurdský stát a turecko-kurdský konflikt si vyžádal na 40 000 životů.[127] Jen v roce 2015 zabila turecká armáda přes 2 000 kurdských povstalců.[128] Kurdský problém se přelil i do tureckého postoje k občanské válce v Sýrii, kde Turecko podporovalo protivládní povstalce, včetně syrské odnože al-Káidy[129], a v březnu 2018 obsadilo Afrín v Sýrii, odkud vytlačilo syrské Kurdy.[130] Následovaly další turecké akce v ostatních částech severní Sýrie a vytlačování kurdských milic, kterým pomáhaly relativně malé jednotky Spojených států (v okamžiku turecké invaze v oblasti působilo asi 1 000 vojáků USA). V reakci na události z října 2019 uvalila americká vláda osobní sankce na tři turecké ministry. Americký prezident Donald Trump také oznámil svůj záměr zavézt přísné ekonomické sankce vůči Turecku.[131][132] Telefonicky vyzval prezidenta Erdogana, aby invazi do Sýrie a boje proti Kurdům zastavil.
Dalším problémem se stala neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí, turecká vláda například striktně popírá genocidu Arménů, kterou spáchala Osmanská říše v průběhu první světové války, a samotné „uznání“ arménské genocidy je v Turecku trestným činem.[133]
Erdonagnovi příznivci po pokusu o vojenský převrat v roce 2016
V Turecku se po druhé světové válce rozvinul v zásadě demokratický systém, ovšem narušovaný mocí armády, která ho několikrát dočasně suspendovala vojenskými puči (zejm. 1960 a 1980).[136][137] Armáda byla na druhou stranu strážkyní kemalistické a sekularistické tradice.[138][139][140] Oslabení role armády v turecké společnosti uvolnilo prostor neo-osmanismu a pan-islamismu, zejména po zmařeném puči v roce 2016.[141][142][143] Ten proběhl 15. července 2016, kdy se část turecké armády pokusila o vojenský převrat v reakci na údajné potlačování principů sekulárního státu režimem prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana.[144] Pokus o převrat byl potlačen již po několika hodinách. Následovaly rozsáhlé čistky v armádě, policii, justici, médiích a školství. 160 000 lidí bylo propuštěno nebo postaveno mimo službu.[145] Bylo zatčeno 77 000 lidí včetně občanů členských států EU.[146] Sto sedmdesát novin, televizních stanic a vydavatelství bylo zakázáno, přes sto novinářů bylo uvězněno. Čtvrtina poslanců, většinou opozičních, byla zbavena imunity a došlo k zatýkání představitelů opoziční prokurdské HDP.[147] Evropská unie v reakci na tyto represe zmrazila přístupové rozhovory s Tureckem, které neformálně začaly v roce 2005.[148]
Dne 16. dubna 2017 se v Turecku konalo ústavní referendum. Navrhované změny turecké ústavy zahrnovaly zavedení prezidentského systému, který by nahradil stávající parlamentní systém.[149] Referendum skončilo poměrem 51,3 % ku 48,7 % ve prospěch změn.[150] Zároveň však tento těsný výsledek ukázal rozpolcenost turecké společnosti mezi její městskou částí, která většinově hlasovala proti záměru prezidenta Erdoğana posílit jeho pravomoci, a spíše venkovskými oblastmi, které se zřetelně vyslovily pro jeho návrh. Zavedení prezidentského systému podle mnoha pozorovatelů zesílilo autoritářské tendence.[151][152]
Státní symboly
Vlajka
Podrobnější informace naleznete v článku Turecká vlajka.
Turecká vlajka je tvořena červeným listem o poměru stran 2:3 s bílým půlměsícem a bílou pěticípou hvězdou, která se zvenku zhruba dotýká jedním cípem pomyslné spojnice dvou rohů půlměsíce a celý emblém je posunutý od středu kousek k žerdi.
Hymna
Podrobnější informace naleznete v článku Turecká hymna.
Turecká hymna je píseň İstiklâl Marşı (českyPochod nezávislosti). Slova básně, která má 10 slok, ale zpívají se jen první dvě, napsal Mehmet Akif Ersoy, hudbu složil Osman Zeki Üngör.
Je to převážně hornatá země a úzké pruhy nížin se nacházejí jen při pobřežích. Asi čtvrtina rozlohy je ve výškách nad 1 200 m n. m. a méně než 40 % leží níže než 460 m n. m. Nejvyšší hory se nacházejí na východě, kde leží i nejvyšší hora Turecka Ararat s nadmořskou výškou 5 165 metrů. Na severu leží Pontské hory, na jihu a jihovýchodě pak pohoří Taurus. Ve středozápadní části země se nachází rozsáhlá náhorní plošina. Oblastí Turecka probíhají dva významné zlomy – Severoanatolský zlom a Východoanatolský zlom. Složitá geologická struktura Turecka je příčinou občasného vulkanismu a relativně častých zemětřesení. Na východě země pramení mimo jiné velké řeky Eufrat, Tigris a Araks. Nejdelší řeky na tureckém území, Kızılırmak, Sakarya a Yeşilırmak, ústí do Černého moře. Nejdelší řeky ústící do Egejského moře jsou Velký Menderes a Gediz. Hranici mezi Řeckem a Tureckem tvoří řeka Marica.[156] Největší z více než 250 jezer je Vanské jezero o rozloze 3 714 km² a Tuz o rozloze zhruba 1 550 km². Obě dvě tato jezera jsou slaná.[154]
Obdělává se zhruba 30 % půdy a dalších 11 % se využívá k pastvě. Asi na 11 % obdělávané půdy jsou zasazeny trvalé plodiny a 18 % obdělávané půdy je zavlažováno. Mezi ekologické hrozby patří znečištění vod a vzduchu, deforestace a možnost úniku ropy a zemního plynu z asi 5 000 obchodních lodí, které každoročně proplují Bosporem.[156]
Nejčastějšími krajinnými typy v Turecku jsou travnaté stepi, které se nacházejí hlavně ve střední a jihovýchodní Anatolii, a lesy, které pokrývají zbytek země. Nejrozmanitější lesy leží na pobřeží Černého moře, kde nejčastějšími stromy jsou habr, kaštanovník setý, smrk východní, olše, buk, dub a jedle. Mezi další běžně se vyskytující rostliny patří např. pěnišník, vavřín, cesmína, myrta a tis. Ve výškách nad 1 000 m n. m. začínají převažovat jehličnany a ve výškách nad 2 000 m n. m. se vyskytují alpinské louky. Turecko je bohaté na divoké živočichy a lovné druhy ptáků. V málo obydlených oblastech se vyskytují živočichové jako vlk, liška, prase, kočka, bobr, kuna, šakal, hyena, medvěd, jelen, gazela a kamzík. Mezi běžná domestikovaná zvířata patří buvol, koza, velbloud, kůň, osel, ovce a tur domácí. Z ptáků jsou nejrozšířenější koroptve, husy, křepelky a dropi.[154]
Podnebí
Podnebí je převážně suché, z části kontinentální a je silně ovlivněno přítomností moře na severu, jihu a západě a hor vyskytujících se na většině území. Některé pobřežní oblasti mají středozemní podnebí, zatímco v horských oblastech jsou mnohem chladnější zimy a celkově větší rozdíly mezi letními a zimními teplotami. Ve vnitrozemí sahají jarní teploty pod bod mrazu a nejnižší teploty mohou dosahovat −20 °C na západě a −40 °C na východě. Sníh je v teplejších oblastech možné spatřit zhruba dva týdny ročně a v některých horských oblastech na východě čtyři měsíce ročně. Při pobřežích jarní teploty dosahují hodnot zhruba 5 °C a v létě stoupají až na 30 °C. Roční úhrn srážek ve vnitrozemí je v rozmezí 305–406 mm a ve větších výškách přesahuje 1 000 mm.[154]
Ankara je od roku 1923 hlavní město Turecka.Alanya je město v Turecku, které se nachází ve Středomořské oblastiMěsto Göreme, významné turistické centrum v Kappadokii
Turecko je administrativně rozděleno do 81 provincií (il, množné číslo iller), které jsou dále děleny na okresy a podokresy. Provincie se seskupují do 7 regionů (bölgesi, množné číslo bölgeleri), toto členění však slouží statistickým účelům a netvoří úroveň státní správy.[156] Nejlidnatějšími městy jsou Istanbul (k roku 2009 zde žilo 10 378 000 obyvatel), hlavní město Ankara (3 846 000), İzmir (2 679 000), Bursa (1 559 000) a Adana (1 339 000).[155]
Turecko je formálně prezidentská republika a zastupitelská demokracie, kde si současný prezident Erdogan osvojil téměř neomezenou moc. Je to jedna z mála zemí s muslimskou většinou a zároveň – v současnosti již jen formálně – sekulárním politickým systémem.[157] Vláda je rozdělena na tři větve – výkonnou, zákonodárnou a soudní –, které byly do pokusu o převrat v roce 2016 na sobě nezávislé.[158] V čele státu stojí prezident, kterým je od roku 2014 Recep Tayyip Erdoğan, jenž byl v letech 2003 až 2014 předsedou vlády. Od roku 2018 prezidentovi náleží kromě ceremoniálních funkcí i výkonná moc. Druhým nejvyšším úřadem je post viceprezidenta, který zastává od 9. července2018Fuat Oktay. Zákonodárnou moc představuje jednokomorovýparlament. Velký vliv na politiku má armáda, která funguje částečně nezávisle na civilní vládě.[159] Volby nejsou svobodné a spravedlivé, opozicí jsou přeplněné věznice, někteří kandidují z vězení kvůli obávám radikálů z řad AKP. Podle ústavy mají všichni obyvatelé země stejná práva, nicméně ve skutečnosti jsou určitým etnickým (Kurdové) a náboženským menšinám některá práva odepřena. Vláda udržuje pořádek na většině území s výjimkou jihovýchodu, kde působí militantní kurdské skupiny. Evropská unie, do které chce Turecko vstoupit, od roku 1999 monitoruje situaci v zemi a pomáhá jí s transformací.[157] Problémem v zemi je ve skutečnosti nezaručená svoboda projevu, kdy vláda postihuje kritiku své strany a státních organizací.[159]
Aby se politická strana dostala do parlamentu, musí přesáhnout vysokou hranici 10 % volebních hlasů, což je hranice více než u jakékoli země Evropské unie. Některé malé strany nechávají své členy do voleb vstoupit jako nezávislé, protože když se do parlamentu dostanou, mohou se ke svým stranám znovu přihlásit.[159] Nejsilnějšími stranami v Turecku jsou středopravá konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která ve volbách roku 2011 získala téměř 50 % hlasů, středolevá kemalistickáRepublikánská lidová strana (CHP) s 26 % hlasů a ultrapravicováStrana národního hnutí se 13 % hlasů. Celkem 36 z celkového počtu 550 míst v parlamentu získali nezávislí, z nichž většina se později přihlásila k prokurdským stranám.[160]
Lidská práva v Turecku byla předmětem mnoha diskusí a mezinárodních odsouzení. V letech 1998 až 2008 vydal Evropský soud pro lidská práva více než 1 600 rozsudků proti Turecku za porušování lidských práv, zejména pokud jde o právo na život a o zákaz mučení. Další otázky, jako například práva Kurdů, práva žen, LGBT práva a svoboda tisku, také přitahovaly diskuse. Stav lidských práv v Turecku je stále významnou překážkou v (možná budoucímu) členství v EU.[161] Podle Výboru na ochranu novinářů (VON) zavedla vláda AKP jedny z největších zásahů proti svobodě médií na světě.[162] Velké množství novinářů bylo zatčeno kvůli obviněním z „terorismu“ a „protistátních aktivit“ (případy Ergenekon a Balyoz), zatímco tisíce dalších byly vyšetřováni kvůli „pošpiňovaní tureckosti“ či „urážení islámu“ ve snaze zasít autocenzuru.[162] V roce 2012 identifikoval VON 76 vězněných novinářů, z čehož 61 přímo za jejich práci, čímž Turecko předčilo i země jako Írán, Eritrea či Čína,[162] také 9 uvězněných hudebníků za jejich tvorbu znamená pro Turecko třetí místo na světě po Rusku a Číně.[163] Bývalý mluvčí ministerstva vnitra USA, Philip J. Crowley, prohlásil, že USA mají „široké obavy ohledně trendů zahrnujících zastrašování novinářů v Turecku.“[164] Země měla podle organizace Freedom House doposud hodnocení „částečně svobodná“.[165] V současnosti se však Turecko zmítá v rozsáhlých čistkách a zatýkání, a sice ve státním a justičním aparátu, v armádě, na univerzitách a jiných vysokých školách, v médiích i v občanské společnosti.
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
Politicky, ekonomicky a bezpečnostně se snaží vázat převážně na západní státy.[167] V roce 2005 byla zahájena jednání o vstupu do Evropské unie (EU), ta jsou ale zkomplikována zahraničními vztahy s Kyprem, jehož severní část Turecko okupuje. Dalšími hlavními snahami Turecka v zahraniční politice jsou zajištění silné pozice mezi turkickými republikami a na Balkánském poloostrově. Země si udržuje dobré vztahy se Spojenými státy a donedávna i s Ruskem.[166]
Nezávislost turkických států po rozpadu SSSR v roce 1991, se kterými Turecko sdílí společné kulturní a jazykové dědictví, umožnila Turecku rozšířit ekonomické a politické vztahy hluboko do Střední Asie[168] a také dokončení finančně náročného projektu ropovodu a plynovodu z ázerbájdžánskéhoBaku do tureckého přístavu Ceyhan. Ropovod Baku–Tbilisi–Ceyhan je součástí turecké zahraničněpolitické strategie stát se energetickým přivaděčem pro Západ. Turecká hranice s Arménií však zůstává stále zavřená i kvůli turecké podpoře Ázerbájdžánu během války v Náhorním Karabachu.[169]
Během vlády AKP vzrostl vliv země v prvně jmenovaných oblastech Osmanské říše na Blízkém východě a Balkáně na základě doktríny „strategické hloubky“ (termín zavedl Ahmet Davutoğlu) jako definice pro vzrůstající turecké angažování se v regionální zahraniční politice, nazývané také neoosmanismus.[170][171] Po arabském jaru v prosinci 2010 a rozhodnutích AKP směrem k podpoře jistých opozičních skupin v zasažených zemích se zhoršily vztahy s několika arabskými státy – od počátku občanské války se sousední Sýrií a po svržení prezidenta Muhammada Mursího v roce 2013 s Egyptem.[172][173] V roce 2014 Turecko nemělo diplomatické zastoupení na úrovni velvyslance v Sýrii, Egyptě a Izraeli. Diplomatické vztahy s posledně jmenovanou zemí se zhoršily po izraelském bombardování Pásma Gazy.[174][175] Tím pádem zůstalo Turecku v Levantě (s nedávnými bohatými nálezy zemního plynu) jen málo spojenců,[176][177] což je v přímém rozporu s původními plány tehdejšího ministra zahraničních věcí a nynějšího premiéra Davutoğlua na zahraničněpolitickou doktrínu „žádných problémů se sousedy“.[178][179][180]
Turecko již od 50. let 20. století udržuje jednotky v mezinárodních misích v rámci OSN a NATO, včetně mírových misí v Somálsku a bývalé Jugoslávii a podpory koaličních vojsk ve válce v Zálivu. Turecko má také umístěno 36 000 vojáků na Severním Kypru, ovšem jejich přítomnost je velice kontroverzní,[181] a s bezpečností asistovalo Iráckému Kurdistánu.[182] Od roku 2003 dodává Turecko vojenský personál pro Eurocorps a účastní se iniciativy EU Battlegroup.[183]
Vztahy s Českem a Československem
Budova turecké ambasády v Praze
Vztahy mezi Československem, později Českem, a Tureckem jsou tradičně přátelské,[184] Smlouva o přátelství byla podepsána v roce 1924.[166] Obchodní vztahy těchto dvou zemí se začaly rozvíjet krátce po první světové válce. V devadesátých letech podepsalo Česko s Tureckem Dohodu o zamezení dvojího zdanění a Dohodu o podpoře a ochraně investic. Objem obchodní výměny dlouhodobě roste, v roce 2005 překročil hranici 1 miliardy dolarů a v roce 2010 hranici 2 miliard dolarů.[185]
V roce 2005 byla zrušena vízová povinnost pro občany České republiky cestující do Turecka za turistickým účelem.[186] V roce 2015 v Turecku trávilo dovolenou 162 tisíc Čechů.[187]
Turecký prezident Erdoğan obvinil Českou republiku z podpory terorismu.[188] Dva Češi byli v roce 2018 odsouzeni v Turecku na šest let vězení za spolupráci s bojovníky milic syrských KurdůYPG, kteří v Sýrii bojovali proti Islámskému státu u Kobani a v dalších oblastech Sýrie, ale Tureckem jsou považováni za příslušníky teroristické organizace.[189] Propuštění Čechů z tureckého vězení se osobně zúčastnil šéf BIS Michal Koudelka, který má dobré vztahy s tajnými službami Turecka a osobně se zná se šéfem turecké Národní zpravodajské organizace.[190]
Ke sporu mezi Řeckem a Tureckem o zásoby ropy a zemního plynu ve východním Středomoří, v němž Turecko hrozilo Řecku válkou,[192] ministr zahraničí Petříček uvedl, že „Česko je příznivcem dialogu mimo jiné i proto, že Turecko je náš spojenec v Severoatlantické alianci.“[193]
Turecko a Evropská unie
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
1948 patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD.Separatistický Severní Kypr pod kontrolou Turecka, které neuznává Kyperskou republiku, členský stát EU
Cesta Turecka do Evropy – a tím i do Evropské unie – počíná již vznikem Turecké republiky 29. října1923, od kdy se Turecko pokládá za součást Evropy. Významnější pokusy o přiblížení se však datují až do doby po skončení druhé světové války.
1948 – patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD
1997 – na summitu v Lucembursku se EU vyslovuje pro možné členství Turecka v EU, ale odmítá udělit status kandidátské země
1999 – na summitu v Helsinkách dostává Turecko status kandidáta na přístup
2002 – poslední část velké ústavní reformy, požadované EU, vstupuje v platnost (zrušení trestu smrti atd.)
2004 – nové trestní právo vstupuje v platnost; v říjnu doporučuje Evropská komise jednání o vstupu, v prosinci je oznámen termín jednání (listopad 2005) s možným vstupem Turecka do EU nejdříve roku 2014
2013 – zpráva EU konstatuje, že v Turecku došlo k významnému pokroku při provádění reforem, avšak ještě je potřeba řada dalších
2015 – EU obnovila přístupové rozhovory s Tureckem, jednala o bezvízovém styku a slíbila dát Turecku tři miliardy eur výměnou za omezení migrační vlny, která přes Turecko míří do EU. Česká republika slíbila, že zaplatí Turecku 800 milionů korun.[194]
2017 – turecko-německé vztahy se prudce zhoršily po zatčení několika německých občanů včetně korespondenta novin Die Welt[195]
Přístupové rozhovory komplikuje zejména kurdská otázka, rozdělení Kypru, jehož severní část je od roku 1974 nezákonně okupována tureckou armádou, a ochrana lidských práv a práv národnostních a náboženských menšin.
Transanatolský plynovod je součástí Jižního plynového koridoru, který má napojit Evropu přes Jihokavkazský plynovod (též zvaný plynovod BTE) na obrovské ložisko Šach Deniz v Ázerbájdžánu. Plynovod, který byl dokončen v roce 2018, pomůže snížit závislost Evropské unie na dovozu zemního plynu z Ruska.[196]
Ozbrojené síly
Turecké ozbrojené síly se zařazují početně jako druhá největší bojová síla v rámci NATO hned po Ozbrojených silách USA Turecko vstoupilo do Aliance v roce 1952.[197]
Náčelník Generálního štábu je jmenován prezidentem a je odpovědný premiérovi. Rada ministrů je zodpovědná parlamentu za záležitosti národní bezpečnosti a adekvátní přípravu ozbrojených sil na obranu země. Možnost vyhlásit válku a nasadit turecká vojska v zahraničí či umožnit pobyt cizích vojsk na území Turecka je plně v rukou parlamentu.[198]
Turecko má po americké armádě druhé největší vojsko v rámci NATO s odhadem 495 000 nasaditelných vojáků podle údajů NATO z roku 2011.[199] Turecko je jedním z pěti států NATO, které jsou součástí politiky sdílení jaderných zbraní spolu s Belgií, Nizozemskem, Německem a Itálií.[200] Na letecké základně Incirlik je umístěno celkem 90 jaderných zbraní B61, 40 z nich je určeno pro potřeby tureckého letectva, jejich použití však podléhá souhlasu NATO.[201]
Každý zdravý mužský občan Turecka je povinen sloužit v armádě v době mezi třemi týdny a rokem, v závislosti na vzdělání a lokalitě pracoviště.[202] Turecko neuznává výjimky na základě svědomí a nenabízí civilní alternativu vojenské služby.[203]
Od svého založení v roce 1923 země fungovala na principu smíšené ekonomiky. Hlavním sektorem bylo původně zemědělství, ale postupně se začaly více prosazovat služby a průmysl.[154] Dnes má Turecko relativně vyspělou liberální průmyslově-agrární ekonomiku. Je zakládajícím členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a G20 a v roce 2011 bylo z hlediska objemu hrubého domácího produktu (HDP), který v paritě kupní síly činil 1,053 bilionů dolarů,[pozn. 2] 16. největší ekonomikou světa.[204] V roce 2001 prodělala země ekonomickou krizi, od následujícího roku ale po rozsáhlých ekonomických reformách zaznamenávala ekonomický růst. Mezi lety 2002 a 2008 HDP vzrostlo celkově o 40 %.[205] V roce 2009 zemi postihl pokles exportu v důsledku světové ekonomické krize, ale od roku 2010 HDP opět silně roste.[204] Míra nezaměstnanosti k roku 2011 dosahovala 9,2 % a oproti předchozímu roku tak klesla. 70 % zaměstnaných jsou muži a velká část pracovní síly nemá dostatečnou kvalifikaci.[206] K roku 2010 pracovalo zhruba 25,5 % obyvatelstva v zemědělství, 26 % v průmyslu a 48,5 % ve službách.[155] K významným oborům služeb patří cestovní ruch a s ním související hotelnictví. Turecko zaznamenává od začátku přístupových rozhovorů s EU v roce 2005 zvýšený zájem zahraničních investorů.[206] Národní měnou je turecká lira, jejíž kurz v roce 2011 byl 1,67 tureckých lir za americký dolar.[155]
Země nejvíce zboží vyváží do Německa (10,1 % k roku 2010), Spojeného království (6,4 %), Itálie (5,7 %), Francie (5,3 %), Iráku (5,3 %) a Ruska (4,1 %). Nejčastějšími vývozními artikly jsou oděvy, potraviny, textilie, kovové výrobky a strojní technika. Naopak v importu převažuje Rusko (11,6 %), Německo (9,5 %), Čínská lidová republika (9,3 %), Spojené státy americké (6,6 %), Itálie (5,5 %), Francie (4,4 %) a Írán (4,1 %). Mezi nejčastěji dovážené zboží patří strojní technika, chemikálie a pohonné látky.[155]
Obchodní čtvrti Levent-Istanbul.
Zemědělství
Východoturečtí zemědělci sbírající melouny
Historicky bylo Turecko silně zemědělskou zemí, např. v 70. letech 20. století pocházelo 35 % HDP právě z tohoto sektoru. (Dnes je to zhruba 9 %.) I když se v turecké ekonomice čím dál tím víc prosazují průmysl a služby, v zemědělství je zaměstnána stále asi čtvrtina obyvatel a zůstává tak silným sektorem.[207] K zemědělským účelům je využívána zhruba třetina půdy. V základních zemědělských produktech je země soběstačná a část produkce vyváží.[208] Nejdůležitějšími plodinami jsou obilniny, které jsou vysazené asi na polovině obdělávaného území. Z nich se nejčastěji pěstuje pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice a rýže. Obvyklé plodiny jsou i bavlna, cukrová řepa, tabák a lilek brambor, část území je pokryta vinicemi, ovocnými sady, olivovými háji a zeleninovými zahradami.[154] K roku 2010 bylo Turecko světově největším producentem lískových ořechů, třešní, fíků, meruněk a kdouloní.[209] Častou zemědělskou aktivitou je chov dobytka, a to hlavně tura domácího, ovce domácí, kozy domácí a buvola domácího. Zemědělské produkty jako např. vlna, tabák, ovoce, zelenina a oříšky jsou důležitou součástí vývozu země.[154]
Důležitými zemědělskými obory jsou lesnictví a rybářství. Země je zalesněná zhruba z 27 % a Ministerstvo životního prostředí plánuje zalesňovat další území, aby tak předešlo erozi půdy. Rybářství se rozvíjí a v roce 2010 činil objem vylovených ryb 656 tisíc tun. Nejvíce lovu probíhá v Černém moři.[210]
Průmysl
Togg T10X
Nejvýznamnějším odvětvím průmyslu je automobilový průmysl. V roce 2006 automobilová produkce přesáhla hranici jednoho milionu jednotek a toto číslo se (kromě propadu v roce 2009) neustále zvyšuje. Největším výrobcem osobních automobilů na tureckém trhu je Oyak-Renault s podílem 52 %. V roce 2018 byla založena státní firma Togg, která se chce specializovat na výrobu elektromobilů. Kromě automobilů je pro turecký průmysl důležitá výroba oděvů a textilní výrobky, strojů a zařízení, těžba železa a výroba oceli, elektrické stroje, bílá technika, spotřební elektronika, plasty, minerální paliva a oleje.[211]
Ve službách pracuje téměř 50 % lidí a tento sektor se na HDP podílí zhruba ze dvou třetin.[155] Putuje sem velké množství zahraničních investic. Významným oborem je turismus a s ním související hotelové služby a gastronomie. V roce 2010 navštívilo Turecko zhruba 28,6 milionů turistů, z nichž nejvíce bylo z Německa a Ruska. Dalšími významnými obory jsou obchod a finanční služby.[212]
Turecká dopravní infrastruktura se rychle rozvíjí a stejně tak to je s telekomunikacemi a energetikou. V roce 2010 měla země 2238 km moderních dálnic a celkově téměř 400 000 km silnic, z nichž ovšem jen zhruba 64 000 km mělo pevný povrch. V Turecku bylo v roce 2012 zaregistrováno 15,6 milionů vozidel, z nichž zhruba 50 % tvořily osobní automobily, 16 % malé nákladní automobily a 16 % motocykly.[213]Most 1915 Çanakkale otevřený roku 2022 překonává mořský průliv Dardanely a má nejdelší rozpětí oblouku na světě (2 023 metrů). Celkově měří 4,6 km.
Rychlovlak TCDD HT80000 Tureckých státních železnic
Rozsah železnic k roku 2010 byl 8700 km[155] a putují do nich významné investice.[213] V současné době mají železnice více než 10 000 km tratí. Státním dopravcem je Türkiye Cumhuriyeti Devlet Demiryolları (TCDD). V roce 2011 byla otevřena první vysokorychlostní trať Polatlı–Konya, v roce 2014 pak klíčová vysokorychlostní trať Ankara–Istanbul. Další taková trať byla zprovozněna v roce 2022 (Konya-Karaman) a dokončuje se čtvrtá, Ankara-Sivas, jež bude druhou nejdelší. Rychlovlaky speciálně pro turecké dráhy vyrobily německý Siemens a španělská firma Construcciones y Auxiliar de Ferrocarriles.
Co se týče vodní dopravy, obchodní flotila Turecka v roce 2011 čítala 629 lodí.[155] Mezi hlavní přístavy patří Istanbul, Mersin, Samsun, Trabzon, İskenderun, İzmit a İzmir.[213] K roku 2010 měla země 88 letišť,[155] z nichž 13 bylo mezinárodních.[213]
V Turecku existuje 117 letišť, z toho 15 mezinárodních. Největší jsou v Istanbulu a Ankaře. Atatürkovo letiště v Istanbulu patří k největším na světě. V roce 2017 je použilo 63,7 milionu cestujících, z toho 14,5 milionu na vnitrostátních a 44,2 milionu na mezistátních spojích.
V oblasti telekomunikací prochází Turecko za Gülovy vlády rychlým rozvojem a privatizací. K roku 2010 existovalo v zemi zhruba 16 milionů zapojených pevných linek a přes 61 milionů mobilních telefonů.[155] Přes 30 milionů obyvatel jsou také uživateli internetu, přístup k němu má k roku 2011 zhruba 43 % domácností.[213] V zemi působí několik celostátních a na 300 místních soukromých televizních stanic a přes 1000 soukromých rozhlasových stanic.[155]
Energetika
Turecko je k roku 2012 zhruba ze 70 % závislé na dovozu energie ze zahraničí, 90 % spotřebované surové ropy se dováží (převážně z Ruska) a závislost na importu plynu (také převážně z Ruska) je téměř 100 %. Země má velký potenciál ve využití obnovitelných zdrojů energie, např. větru, vody, slunečního záření a zemědělského odpadu.[214] V roce 2010 byla podepsána smlouva o výstavbě první jaderné elektrárny na území Turecka, kterou má na starost Rosatom.[215] Jaderná elektrárna osazená čtyřmi bloky VVER 1200 se začala stavět v roce 2018.
Turecká populace v roce 2016 čítala 79,5 milionu obyvatel;[217] tím jenom nepatrně zaostává za Německem, v současnosti nejlidnatějším státem EU. V roce 1927 mělo Turecko teprve necelých 14 milionů obyvatel.[218] Roční přírůstek činí zhruba 1,24 %, průměrný věk 28,5 let a střední délka života 72,5 let (u mužů 70,6 a u žen 74,5 let). 70 % populace žije ve městech a míra urbanizace je asi 1,7 % ročně. 26,7 % populace je ve věku mezi 0–14 let, 67 % ve věku 15–64 let a zbývajících 6,3 % je starší 64 let.[155] Jako Turkové jsou podle ústavy označováni všichni lidé s tureckým občanstvím.[219]
Etnické skupiny
Etnicky tvoří největší část obyvatel Turci (70–75 %) a Kurdové (18 %).[155] V zemi žije také mnoho národnostních menšin, z nichž nejpočetnější jsou Řekové (16 100),[220]Arméni (59 000)[221] a Židé (17 600)[222] žijící převážně v Istanbulu. Početní jsou dále Adygejci (zhruba 2 miliony),[223]Gruzíni (40 000)[224] a Lazové (147 000);[225] tyto menšiny žijí hlavně na východě Turecka[154] a tvoří kolem 3–4 % obyvatel. Dalšími menšinami na východě země jsou Čerkesové (asi 2 % obyvatelstva) a národ Zaza.
Arménská populace, která tvořila před první světovou válku významnou menšinu v oblasti Malé Asie, se stala terčem útoků během hamídijských masakrů, při kterých bylo v letech 1894–1896 zavražděno 100–300 000 tisíc Arménů,[226] a zejména během arménské genocidy, která si mezi lety 1915 a 1918 vyžádala až 1,5 milionu obětí.[227]
V současnosti pobývají v Turecku také asi tři miliony občanů Sýrie, kteří z této země uprchli před hrůzami tamější občanské války. Žijí v táborech nebo i v soukromí a mnozí z nich mají příležitostnou práci.
Úředním jazykem je turečtina, často používaná je kurdština a menšiny hovoří vlastními jazyky. Jedině Arméni, Řekové a Židé jsou podle Lausannské smlouvy z roku 1923 oficiálně uznanými menšinami a jejich jazyky mohou být vyučovány na školách.[228] V roce 1923 došlo k vysídlení 1,3 milionů anatolských a pontských Řeků a v Turecku smělo zůstat pouze 200 000 Řeků žijících v Istanbulu.[229]
Tvůrcem nejpokročilejších staveb Osmanské říše byl architekt Mimar Sinan, zvaný též „Michelangelo Východu“.[239] Třemi jeho nejznámějšími a nejoceňovanějšími stavbami jsou Princova mešita v Istanbulu, Sulejmanova mešita tamtéž a Selimova mešita v Edirne. Velkou inspirací byl Sinanovi chrám Hagia Sofia, který v Istanbulu zůstal stát jako nejvýraznější památka na časy, kdy toto místo ovládala Byzantská říše a kdy bylo město nazýváno Konstantinopol. Toto dílo Isidora z Milétu je od roku 1935 muzeem. Největším muslimským svatostánkem v Turecku je Mešita sultána Ahmeda v Istanbulu, postavená jedním ze Sinanových žáků. Také Nová mešita je dílem jeho žáka. Sídlem osmanských vládců byl dlouho palác Topkapi. Po jeho opuštění sídlili sultánové v paláci Dolmabahçe, postaveném v 19. století, podle evropského střihu.[240] Evropská inspirace je dobře cítit i z paláce Çırağan, který v 19. století nechal v Istanbulu postavit sultán Abdulaziz. Památkou na dobu, kdy Istanbul ovládali Janované, je Galatská věž.
Turecká kuchyně je z velké části dědictvím osmanské kuchyně, která je typická splynutím a zdokonalením kuchyní Střední Asie, Středního Východu a Balkánu. Současná turecká kuchyně je výsledkem mísení originální kulinářské tradice kočovných tureckých kmenů s indickou, perskou, kurdskou a arabskou kuchyní. Zahrnuje je od doby stěhování národů, navíc je ovlivněna Středozemním mořem. Tato rozmanitost vlivů se vyvinula staletími, zejména osmanskou kulturou a způsobem života až k dnešní typické turecké kuchyni.
Turecká kuchyně také ovlivnila řeckou a balkánskou kuchyni. Například tzatziki je z tureckého slova cacık (čti džažik) a čevabčiči pochází z kebab şişi (kebabovýšpíz). Jogurt pochází z tureckého slova yoğurt. Döner kebab je vyroben z hovězího, telecího nebo drůbežího masa. V Turecku, ale i v jiných (evropských) zemích se döner kebab servíruje na talíři.
Z nápojů je kromě čaje v Turecku velmi populární ajran, mezi zákusky baklava a chalva. Turecká káva je způsob přípravy kávy v džezvě, zvláštní kovové konvičce, s kávou připravovanou v česku (turek) má společný jen název.
Velmi vlivným ekonomem a profesorem Harvardovy univerzity je Dani Rodrik. Sociolog a politolog Ziya Gökalp významně ovlivnil moderní turecký nacionalismus a kemalismus. Postavil se proti otomanismu a islamizaci a bojoval za modernizaci a evropeizaci tureckého národa.[262]Muzafer Sherif patří k zakladatelům sociální psychologie. Významným odborníkem v oblasti osmanských dějin byl historik Halil İnalcık. Na území dnešního Turecka se narodil i významný arabsky píšící historik 13. století Alí ibn al-Athír. Z vlivných islámských teologů se v Turecku narodil Ibn Tajmíja, jehož dílo se stalo ideovým základem salafíjského islámu, z něhož obvykle vychází islámský fundamentalismus.
Odkazy
Poznámky
↑Délka hranic: Arménie 268 km, Ázerbájdžán 9 km, Bulharsko 240 km, Gruzie 252 km, Řecko 206 km, Írán 499 km, Irák 352 km, Sýrie 822 km
↑Podíl jednotlivých sektorů na tvorbě HDP (údaj z roku 2011): zemědělství 9 %, průmysl 27 %, služby 64 %.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Turkey na anglické Wikipedii.
↑Encyclopedia of the developing world. Příprava vydání Thomas M. Leonard. New York: Routledge ISBN978-1-57958-388-0. S. 1576. (anglicky)
↑HOWARD, Douglas A. The history of Turkey. Second edition. vyd. Santa Barbara, California: Greenwood 283 s. (The Greenwood histories of the modern nations). ISBN978-1-4408-3466-0. S. 24–28. (anglicky)
↑The Oxford handbook of ancient Anatolia, 10,000-323 B.C.E. Příprava vydání Sharon R. Steadman, John Gregory McMahon. Oxford ; New York: Oxford University Press 1174 s. Dostupné online. ISBN978-0-19-537614-2. OCLC646308750 S. 3–11, 37. (anglicky) OCLC: ocn646308750.
↑HOWARD, Douglas A. The history of Turkey. Second edition. vyd. Santa Barbara, California: Greenwood 283 s. (The Greenwood histories of the modern nations). ISBN978-1-4408-3466-0. S. 45. (anglicky)
↑SOMEL, Selçuk Akşin. The A to Z of the Ottoman empire. Lanham (Md.): Scarecrow press (The A to Z guide series). ISBN978-0-8108-7579-1. S. xcvii. (anglicky)
↑MARUSHIAKOVA, Elena; POPOV, Veselin Zakhariev; POPOV, Veselin; DESCARTES), Centre de recherches tsiganes. Gypsies in the Ottoman Empire: A Contribution to the History of the Balkans. [s.l.]: Univ of Hertfordshire Press, 2001. Dostupné online. ISBN978-1-902806-02-0.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TATZ, Colin; HIGGINS, Winton. The Magnitude of Genocide. [s.l.]: ABC-CLIO, 2016. ISBN978-1-4408-3161-4.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SCHALLER, Dominik J.; ZIMMERER, Jürgen. Late Ottoman genocides: the dissolution of the Ottoman Empire and Young Turkish population and extermination policies – introduction. Journal of Genocide Research. 2008, s. 7–14. ISSN1462-3528. DOI10.1080/14623520801950820. S2CID71515470.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MORRIS, Benny; ZE'EVI, Dror. The Thirty-Year Genocide - Turkey's Destruction of Its Christian Minorities, 1894–1924. [s.l.]: Harvard University Press, 2021. ISBN9780674251434.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Roderic H. Davison; Review "From Paris to Sèvres: The Partition of the Ottoman Empire at the Peace Conference of 1919–1920" by Paul C. Helmreich in Slavic Review, Vol. 34, No. 1 (March 1975), pp. 186–187
↑The Political Economy of Regional Power: Turkey [online]. [cit. 2015-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 February 2014.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BIRBEN, Üstüner. The Effectiveness of Protected Areas in Biodiversity Conservation: The Case of Turkey. CERNE. 2019, s. 424–438. DOI10.1590/01047760201925042644.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Key Highlights: Country Climate and Development Report for Türkiye [online]. 13 June 2022 [cit. 2024-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 February 2024.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Türkiye [online]. [cit. 2024-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2024.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑YAYLA, Önder; AKTAŞ, Semra Günay. Mise en place for gastronomy geography through food: Flavor regions in Turkey. International Journal of Gastronomy and Food Science. 2021. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2024. DOI10.1016/j.ijgfs.2021.100384.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BERG, Miriam. Turkish Drama Serials: The Importance and Influence of a Globally Popular Television Phenomenon. [s.l.]: University of Exeter Press, 2023. ISBN978-1-80413-043-8. S. 1–2.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HERTSLET, Edward. The Map of Europe by Treaty showing the various political and territorial changes which have taken place since the general peace of 1814, with numerous maps and notes. [s.l.]: Butterworth, 1875. Kapitola General treaty between Great Britain, Austria, France, Prussia, Russia, Sardinia and Turkey, signed at Paris on 30th March 1856, s. 1250–1265.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Protocols of conferences held at Paris relative to the general Treaty of Peace. Presented to both Houses of Parliament by command of Her Majesty, 1856 [online]. Harrison, 1856 [cit. 2023-05-09]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HERTSLET, Edward. Internet Archive. The Map of Europe by Treaty; which have taken place since the general peace of 1814. With numerous maps and notes. First. vyd. [s.l.]: Her Majesty's Stationery Office, 1891. Dostupné online. Kapitola Treaty between Great Britain, Austria-Hungary, France, Germany, Italy, Russia, and Turkey, for the Settlement of Affairs in the East, Signed at Berlin, 13th July 1878 (Translation), s. 2759–2798.Je zde použita šablona {{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Treaty Between Great Britain, Austria-Hungary, France, Germany, Italy, Russia and Turkey. (Berlin). July 13, 1878. [online]. [cit. 2023-05-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2023.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑JENKINS, Romilly James Heald. De Administrando Imperio by Constantine VII Porphyrogenitus. New, revised. vyd. [s.l.]: Dumbarton Oaks Center for Byzantine Studies, 1967. (Corpus fontium historiae Byzantinae). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 January 2023. ISBN978-0-88402-021-9. S. 65.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. According to Constantine Porphyrogenitus, writing in his De Administrando Imperio (Šablona:Circa) "Patzinakia, the Pecheneg realm, stretches west as far as the Siret River (or even the Eastern Carpathian Mountains), and is four days distant from Tourkia [i.e. Hungary]."
↑Carter Vaughn Findley. The Turks in World History. [s.l.]: Oxford University Press, 2004. Dostupné online. ISBN978-0-19-517726-8. S. 51.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Türkiye Diyanet Vakfı İslâm ansiklopedisi. Příprava vydání Türkiye Diyanet Vakfı. İstanbul: Türkiye Diyanet Vakfı İslâm Araştırmaları Merkezi (İSAM) (Türkiye diyanet vakfı İslâm ansiklopedisi). ISBN978-975-389-713-6, ISBN978-975-389-427-2. S. 567. (turecky)
↑SAMUELY, Lenka. Záhada Göbekli Tepe: Vědci nechápou, že pravěcí lidé postavili tak dokonalou věc. Dotyk.cz [online]. 2022-04-30 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online.
↑HELÁN VAŠKŮ, Kateřina. Pravěké centrum rovnostářství v Çatal Hüyük. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2018-08-23 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online. (anglicky)
↑BORŮVKOVÁ, Natálie. Jak se žilo v nejstarším městě na světě: Bylo to peklo na zemi, dnešní člověk by v něm nepřežil. Dotyk.cz [online]. 2023-04-03 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online.
↑LÁZŇOVSKÝ, Matouš. Slavný archeolog objevil „první město“. A podváděl i ze záhrobí. iDNES.cz [online]. 2018-03-14 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online.
↑SLÁNSKÁ, Nataša. Záhadný muž z Urfy: Socha se strašidelnýma očima měla reprodukovat hlasy mrtvých. Dotyk.cz [online]. 2021-11-10 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online.
↑KAMMENHUBER, Annelies. The Linguistic Situation of the 2nd Millennium B.C. in Ancient Anatolia (Abstract). Journal of the Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland. 1975, čís. 2, s. 116–120. Dostupné online [cit. 2023-04-18]. ISSN0035-869X.
↑PETR, Jaroslav. Záhada zániku Chetitů. Co spustilo krizi v kdysi mocné říši?. Lidovky.cz [online]. 2023-02-16 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online.
↑VOIGT, Mary M.; HENRICKSON, Robert C. Formation of the Phrygian State: The Early Iron Age at Gordion. Anatolian Studies. 2000, roč. 50, s. 37–54. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0066-1546. DOI10.2307/3643013.
↑TSETSKHLADZE, G. R. Phrygia in Antiquity: From the Bronze Age to the Byzantine Period: Proceedings of an International Conference 'The Phrygian Lands over Time: From Prehistory to the Middle of the 1st Millennium AD', held at Anadolu University, Eskisehir, Turkey, 2nd-8th November, 2015. [s.l.]: ISD LLC 825 s. Dostupné online. ISBN978-90-429-3739-0. (anglicky)
↑RAMAGE, Andrew; CRADDOCK, Paul T. King Croesus' Gold: Excavations at Sardis and the History of Gold Refining. [s.l.]: Archaeological Exploration of Sardis, Harvard University Art Museums 288 s. Dostupné online. ISBN978-0-7141-0888-9. (anglicky) Google-Books-ID: MdggAQAAIAAJ.
↑SEVIN, Veli. The Origins of the Urartians in the Light of the Van/Karagündüz Excavations. Anatolian Studies. 1999, roč. 49, s. 159–164. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0066-1546. DOI10.2307/3643071.
↑CARTWRIGHT, Mark. Tushpa. World History Encyclopedia [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky)
↑VANSCHOONWINKEL, Jacques. Greek Migrations to Aegean Anatolia in the Early Dark Age. [s.l.]: Brill Dostupné online. ISBN978-90-474-0410-1. (anglicky) DOI: 10.1163/9789047404101_004.
↑ Heinrich Schliemann uvěřil legendě a objevil Tróju. Jeho práce ale dodnes vyvolává kontroverze. ČT24 [online]. Česká televize, 2021-10-11 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online.
↑WASSON, Donald L. Byzantium. World History Encyclopedia [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky)
↑GUTH, DINA. The 'Rise and Fall' of Archaic Miletus. Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. 2017, roč. 66, čís. 1, s. 2–20. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0018-2311.
↑GÁFRIKOVÁ, Eliška. Zánik Artemidina chrámu: Jeden z divů zničil šílený žhář. Chtěl se proslavit. Deník.cz. 2021-07-21. Dostupné online [cit. 2023-04-19].
↑SLEZÁK, Milan. Mauzoleum? Když má bratr rád svou sestru tam, kde se zrodil Hermafrodit. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2018-06-03 [cit. 2023-05-07]. Dostupné online.
↑DARBYSHIRE, Gareth; MITCHELL, Stephen; VARDAR, Levent. The Galatian Settlement in Asia Minor. Anatolian Studies. 2000, roč. 50, s. 75–97. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0066-1546. DOI10.2307/3643015.
↑BOSWORTH, A. B.; WHEATLEY, P. V. The Origins of the Pontic House. The Journal of Hellenic Studies. 1998, roč. 118, s. 155–164. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0075-4269. DOI10.2307/632236.
↑MCGING, Brian C. The Kings of Pontus: Some Problems of Identity and Date. Rheinisches Museum für Philologie. 1986, roč. 129, čís. 3/4, s. 248–259. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0035-449X.
↑KHOLOD, Maxim M. The Macedonian Expeditionary Corps in Asia Minor (336–335 BC). Klio. 2018-08-03, roč. 100, čís. 2, s. 407–446. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN2192-7669. DOI10.1515/klio-2018-0102. (anglicky)
↑CHRUBASIK, Boris; KING, Daniel. Hellenism and the Local Communities of the Eastern Mediterranean: 400 BCE-250 CE. [s.l.]: Oxford University Press 255 s. Dostupné online. ISBN978-0-19-880566-3. (anglicky) Google-Books-ID: 8H8yDwAAQBAJ.
↑ROLLER, Lynn E. The Great Mother at Gordion: The Hellenization of an Anatolian Cult. The Journal of Hellenic Studies. 1991, roč. 111, s. 128–143. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0075-4269. DOI10.2307/631891.
↑SHERWIN-WHITE, A. N. Roman Involvement in Anatolia, 167-88 B.C.. The Journal of Roman Studies. 1977, roč. 67, s. 62–75. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0075-4358. DOI10.2307/299919.
↑DĄBROWA, Edward. Camps, Campaigns, Colonies: Roman Military Presence in Anatolia, Mesopotamia, and the Near East. Selected Studies. [s.l.]: EISENBRAUNS book s. Dostupné online. ISBN978-3-447-19981-0. (anglicky) Google-Books-ID: mVOszQEACAAJ.
↑MAYOR, Adrienne. The Poison King: The Life and Legend of Mithradates, Rome's Deadliest Enemy. [s.l.]: Princeton University Press 480 s. Dostupné online. ISBN978-0-691-15026-0. (anglicky) Google-Books-ID: dKnFZa4LNjQC.
↑VAĎURA, Petr. Působení apoštola Pavla v Efezu. Témata [online]. Český rozhlas, 2011-09-04 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online.
↑CLEMEN, Carl. The Sojourn of the Apostle John at Ephesus. The American Journal of Theology , Oct., 1905, Vol. 9, No. 4 (Oct., 1905), pp. 643-676 [online]. The University of Chicago Press [cit. 2023-04-20]. Dostupné online.
↑PRCHAL, Miroslav. Zemřela panna Marie u Efesu?. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 1999-04-02 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online.
↑ Svatý Mikuláš. Štědrý světec z Turecka, kterého zpopularizovala žena německého císaře. ČT24 [online]. Česká televize, 2017-12-05 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online.
↑GÜLBAY, Onur. The Imperial Cult and Emperor Hadrianus In Anatolia Metropolis II İonia, Essays in Honour of Recep Meriç, İstanbul, 2010. www.academia.edu. Dostupné online [cit. 2023-04-19].
↑ALFÖLDI, A. On the Foundation of Constantinople: A Few Notes. The Journal of Roman Studies. 1947, roč. 37, s. 10–16. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0075-4358. DOI10.2307/298449.
↑TIERNEY, Michael. Constantine the Great and His City. Studies: An Irish Quarterly Review. 1934, roč. 23, čís. 89, s. 59–70. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0039-3495.
↑GRANT, Robert M. Religion and Politics at the Council at Nicaea. The Journal of Religion. 1975, roč. 55, čís. 1, s. 1–12. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0022-4189.
↑POLACZYKOVÁ, Tereza. Tajemství ukryté v jezeře Íznik: Vědci našli místo, kde se konal Nikajský koncil. Deník.cz. 2018-09-20. Dostupné online [cit. 2023-04-19].
↑VON HELLFELD, Matthias. Christianity becomes the religion of the Roman Empire - February 27, 380. DW.com [online]. 2009-11-16 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky)
↑BULLOUGH, Vern L. The Roman Empire vs. Persia, 363-502: A Study of Successful Deterrence. The Journal of Conflict Resolution. 1963, roč. 7, čís. 1, s. 55–68. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0022-0027.
↑KALDELLIS, Anthony. Hellenism in Byzantium: The Transformations of Greek Identity and the Reception of the Classical Tradition. [s.l.]: Cambridge University Press 482 s. Dostupné online. ISBN978-0-521-29729-5. (anglicky) Google-Books-ID: 03iquAAACAAJ.
↑ The Suda, a Massive Byzantine Encyclopedic Dictionary. www.historyofinformation.com [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online.
↑LAPČÍK, Michael. Před 1490 lety položili základní kámen. Hagia Sofia návštěvníky uchvacuje dodnes. Deník.cz. 2022-02-24. Dostupné online [cit. 2023-04-19].
↑GEANAKOPLOS, Deno J. Church and State in the Byzantine Empire: A Reconsideration of the Problem of Caesaropapism. Church History. 1965, roč. 34, čís. 4, s. 381–403. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0009-6407. DOI10.2307/3163118.
↑DAVIS, Leo Donald. The first seven ecumenical councils (325-787) : their history and theology. [s.l.]: Collegeville, Minn. : Liturgical Press 352 s. Dostupné online. ISBN978-0-8146-5616-7.
↑LHOŤAN, Lukáš. Velké schizma 1054: Jak došlo k rozpadu křesťanské církve. Reflex.cz [online]. 2019-06-16 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online.
↑CARTWRIGHT, Mark. 1204: The Sack of Constantinople. World History Encyclopedia [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky)
↑PHILLIPS, Jonathan. The Fourth Crusade and the Sack of Constantinople. [s.l.]: Penguin 420 s. Dostupné online. ISBN978-1-101-12772-8. (anglicky) Google-Books-ID: kkA2nomlPLwC.
↑PILLALAMARRI, Akhilesh. The Epic Story of How the Turks Migrated From Central Asia to Turkey. Thediplomat.com [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky)
↑D’AMATO, Raffaele; CLINE, Kenneth. The Battle of Manzikert: When Anatolia was lost forever. Medieval Warfare. 2013, roč. 3, čís. 3, s. 28–34. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN2211-5129.
↑HILLENBRAND, Carole. Turkish Myth and Muslim Symbol: The Battle of Manzikert. [s.l.]: Edinburgh University Press 321 s. Dostupné online. ISBN978-0-7486-3115-5. (anglicky) Google-Books-ID: leqqBgAAQBAJ.
↑CAHEN, Claude. The Formation of Turkey: The Seljukid Sultanate of Rum: Eleventh to Fourteenth Century. [s.l.]: Routledge 287 s. Dostupné online. ISBN978-1-317-87625-0. (anglicky) Google-Books-ID: Jl_JAwAAQBAJ.
↑GRIERSON, Roderick. 'We Believe in Your Prophet': Rumi, Palamas, and the Conversion of Anatolia. Mawlana Rumi Review. 2011, roč. 2, s. 96–124. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN2042-3357.
↑WITTEK, Paul. The Rise of the Ottoman Empire: Studies in the History of Turkey, Thirteenth-fifteenth Centuries. [s.l.]: Routledge 194 s. Dostupné online. ISBN978-0-7007-1500-8. (anglicky) Google-Books-ID: Am0MGwAACAAJ.
↑SCHMITT, Jens Oliver. The Ottoman Conquest of the Balkans: Interpretations and Research Debates. [s.l.]: Austrian Academy of Sciences Press 289 s. Dostupné online. ISBN978-3-7001-8036-4. (anglicky)
↑BALAN, Ahmet. Expelled From Spain in 1492, Jews Are Now Commemorating 500th Year in Turkey. Los Angeles Times [online]. 1991-09-01 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky)
↑MUNZAR, Zdeněk. Turci u Vídně: Jak pomohli čeští vojáci v obraně města?. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2019-02-21 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky)
↑PIGULA, Topi. Před 339 lety Evropa konečně porazila Turky. Bitva u Vídně posunula Habsburky výrazně kupředu. Prima Zoom [online]. FTV Prima [cit. 2023-04-19]. Dostupné online.
↑REID, Anthony. Sixteenth Century Turkish Influence in Western Indonesia. Journal of Southeast Asian History. 1969, roč. 10, čís. 3, s. 395–414. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0217-7811.
↑PEACOCK, Andrew C. S.; GALLOP, Annabel Teh. From Anatolia to Aceh: Ottomans, Turks, and Southeast Asia. [s.l.]: Oxford University Press 348 s. Dostupné online. ISBN978-0-19-177197-2. (anglicky) Google-Books-ID: JL96AQAACAAJ.
↑SHIRINIAN, George N. Genocide in the Ottoman Empire: Armenians, Assyrians, and Greeks, 1913-1923. [s.l.]: Berghahn Books 443 s. Dostupné online. ISBN978-1-78533-433-7. (anglicky) Google-Books-ID: SlwEDQAAQBAJ.
↑KOMÁREK, Michal. Existenciální hrozba pro říši! Důvod pro genocidu starou přes sto let. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2022-04-24 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online.
↑QARABASH, Abed Mshiho Neman. Sayfo - An Account of the Assyrian Genocide. [s.l.]: Edinburgh University Press 272 s. Dostupné online. ISBN978-1-4744-4751-5. (anglicky)
↑MEICHANETSIDIS, Vasileios Th. The Genocide of the Greeks of the Ottoman Empire, 1913–1923: A Comprehensive Overview. Genocide Studies International. 2015, roč. 9, čís. 1, s. 104–173. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN2291-1847.
↑KAWTHARANI, Wajih. The Ottoman Tanzimat and the Constitution: The Beginnings of Constitutional Thought, Text, Application, and Conceptualizatio. Tabayyun. 2013, roč. 1, čís. 3, s. 07–22. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN2305-2465. (arabsky)
↑AHMAD, Feroz. The Young Turk Revolution. Journal of Contemporary History. 1968, roč. 3, čís. 3, s. 19–36. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0022-0094.
↑AHMAD, Feroz. War and Society under the Young Turks, 1908-18. Review (Fernand Braudel Center). 1988, roč. 11, čís. 2, s. 265–286. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0147-9032.
↑AKSAKAL, Mustafa. The Ottoman Road to War in 1914: The Ottoman Empire and the First World War. [s.l.]: Cambridge University Press 382 s. Dostupné online. ISBN978-1-139-47449-8. (anglicky) Google-Books-ID: xTVSkasR2IsC.
↑AKSAKAL, Mustafa. The Limits of Diplomacy: The Ottoman Empire and the First World War. Foreign Policy Analysis. 2011, roč. 7, čís. 2, s. 197–203. Dostupné online [cit. 2023-11-06]. ISSN1743-8586.
↑ROGAN, Eugene. The Fall of the Ottomans: The Great War in the Middle East. [s.l.]: Basic Books 323 s. Dostupné online. ISBN978-0-465-05669-9. (anglicky) Google-Books-ID: YeNrDgAAQBAJ.
↑RYAN, James. Mudros, Armistice of. International Encyclopedia of the First World War (WW1) [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online.
↑ October 30, 1918: Ottoman Empire signs treaty with Allies. History.com [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky)
↑DYER, Gwynne. The Turkish Armistice of 1918: 2: A Lost Opportunity: The Armistice Negotiations of Moudros. Middle Eastern Studies. 1972, roč. 8, čís. 3, s. 313–348. Dostupné online [cit. 2023-11-06]. ISSN0026-3206.
↑HARBIN, Julie. How the Occupation of Istanbul Shaped the Modern Middle East. Duke Today [online]. 2015-04-20 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky)
↑BUZANSKI, Peter M. The Interallied Investigation of the Greek Invasion of Smyrna, 1919. The Historian. 1963, roč. 25, čís. 3, s. 325–343. Dostupné online [cit. 2023-11-06]. ISSN0018-2370.
↑HANEDAR, Avni Önder. War, Risk, and Gold: The Turkish War of Independence and Ottoman Empire. Jahrbuch für Wirtschaftsgeschichte / Economic History Yearbook. 2023-11-01, roč. 64, čís. 2, s. 619–649. Dostupné online [cit. 2023-11-06]. ISSN2196-6842. DOI10.1515/jbwg-2023-0022. (anglicky)
↑ERICKSON, Edward J. The Turkish War of Independence: A Military History, 1919–1923. [s.l.]: Bloomsbury Academic 432 s. Dostupné online. ISBN978-1-4408-7841-1. (anglicky) Google-Books-ID: DLvCEAAAQBAJ.
↑JENSEN, Peter Kincaid. The Greco-Turkish War, 1920-1922. International Journal of Middle East Studies. 1979, roč. 10, čís. 4, s. 553–565. Dostupné online [cit. 2023-11-06]. ISSN0020-7438.
↑MACAR, Elçin. Greco-Turkish War 1919-1922. International Encyclopedia of the First World War (WW1) [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online.
↑HELMREICH, Paul C. From Paris to Sevres: the partition of the Ottoman Empire at the Peace Conference of 1919-1920. catalogue.nla.gov.au [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky)
↑ More Turkey: The Soviet Border Before And After The Treaty Of Kars. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. 2021-10-12 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky)
↑PAPADIMITRIOU, Yanis; SOLAKER, Gulsen. Greece and Turkey: The Treaty of Lausanne 100 years on. DW.com [online]. 2023-07-23 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky)
↑FARGE, Emma; NEGHAIWI, Brenna Hughes. Treaty that created modern Turkey still evokes pain for some, 100 years after signing. Reuters. 2023-07-24. Dostupné online [cit. 2023-11-06]. (anglicky)
↑DARWIN, J. G. The Chanak Crisis and the British Cabinet. History. Feb 1980, s. 32–48. DOI10.1111/j.1468-229X.1980.tb02082.x.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑DAWSON, Robert MacGregor. William Lyon Mackenzie King: A Political Biography, 1874-1923. Toronto: University of Toronto Press, 1958. S. 401–416.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HIRSCHON, Renée. Crossing the Aegean: An Appraisal of the 1923 Compulsory Population Exchange between Greece and Turkey. [s.l.]: Berghahn Books 318 s. Dostupné online. ISBN978-0-85745-702-8. (anglicky) Google-Books-ID: CtDQqKh90YwC.
↑BLANCHARD, Raoul. The Exchange of Populations between Greece and Turkey. Geographical Review. 1925, roč. 15, čís. 3, s. 449–456. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. ISSN0016-7428. DOI10.2307/208566.
↑HEJMA, Alan. Osmanská říše je minulostí. Před 100 lety vznikla Turecká republika. iDNES.cz [online]. 2023-10-28 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online.
↑LHOŤAN, Lukáš. Mustafa Kemal zmodernizoval Turecko, teď se od něj Turci odvrací. Kdo byl zbožňovaný Atatürk?. Reflex.cz [online]. 2021-05-19 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online.
↑HALE, William. Turkey and Britain in World War II: Origins and Results of the Tripartite Alliance, 1935-40. Journal of Balkan and Near Eastern Studies. 2021-11-02, roč. 23, čís. 6, s. 824–844. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN1944-8953. DOI10.1080/19448953.2021.1987764.
↑LIPPE, John M. Vander. Forgotten Brigade of the Forgotten War: Turkey's Participation in the Korean War. Middle Eastern Studies. 2000, roč. 36, čís. 1, s. 92–102. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN0026-3206.
↑WILKINSON, Tracy. So, why is Turkey in NATO, anyway? A look at the country's complex history with the alliance. Los Angeles Times [online]. 2022-06-29 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky)
↑Scores killed in clashes between Turkish forces and Kurdish rebels [online]. Al Jazeera, 29. září 2015. Dostupné online.
↑ Turecko i Saúdové podporují krvelačnou al-Nusrá. Žádají USA, aby přivřely oči. Lidovky.cz [online]. 2015-06-15 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online.
↑ Turecko chce do kurdských regionů přesídlit syrské uprchlíky. Hrozí demografická proměna. Plus [online]. Český rozhlas, 2018-03-19 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online.
↑ US imposes sanctions on Turkey over Syria attack. www.bbc.com [online]. 2019-10-15. Dostupné online.
↑ Trump Levels Sanctions on Turkey in Attempt to Contain the Chaos Wreaked By His Syria Withdrawal. Time [online]. Dostupné online.
↑ Arménská genocida paralyzuje vztahy mezi Turky a Armény, společná hranice je neprodyšně uzavřená. Český rozhlas [online]. 15. září 2018. Dostupné online.
↑ Od ostnatých drátů k rozdělení. Před 45 lety vtrhla turecká armáda na Kypr. iDNES.cz [online]. 2019-07-20 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online.
↑GUNN, Christopher. The 1960 Coup in Turkey: A U.S. Intelligence Failure or a Successful Intervention?. Journal of Cold War Studies. 2015, roč. 17, čís. 2, s. 103–139. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. ISSN1520-3972.
↑DEMIREL, Tanel. The Turkish Military's Decision to Intervene: 12 September 1980. Armed Forces & Society. 2003, roč. 29, čís. 2, s. 253–280. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. ISSN0095-327X.
↑BROWN, JAMES. The Military and Politics In Turkey. Armed Forces & Society. 1987, roč. 13, čís. 2, s. 235–253. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. ISSN0095-327X.
↑TACHAU, Frank; HEPER, Metin. The State, Politics, and the Military in Turkey. Comparative Politics. 1983, roč. 16, čís. 1, s. 17–33. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. ISSN0010-4159. DOI10.2307/421593.
↑KARABELIAS, Gerassimos. The Evolution of Civil-Military Relations in Post-War Turkey, 1980-95. Middle Eastern Studies. 1999, roč. 35, čís. 4, s. 130–151. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. ISSN0026-3206.
↑ Turecko je příliš malé, řekl Erdogan. Připomněl slavnou minulost a ‚právo‘ na Irák. Lidovky.cz [online]. 2016-10-30 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online.
↑YAVUZ, M. Hakan. Nostalgia for the Empire: The Politics of Neo-Ottomanism. [s.l.]: Oxford University Press 337 s. Dostupné online. ISBN978-0-19-751228-9. (anglicky) Google-Books-ID: eyrtDwAAQBAJ.
↑ Turkey’s Dangerous New Exports: Pan-Islamist, Neo-Ottoman Visions and Regional Instability. Middle East Institute [online]. [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Erdogan: Byla to zrada, pučisté zaplatí vysokou cenu. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2023-04-20]. Dostupné online.
↑ V Turecku vydali zatykače na dalších 230 lidí kvůli pokusu o puč. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2023-04-20]. Dostupné online.
↑ Turkey arrests German for spreading Kurdish propaganda: Anadolu. Reuters. 2018-07-25. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. (anglicky)
↑ V Turecku zatkli další opoziční politiky. V zemi panuje "dusno". Týden.cz [online]. 2016-11-05 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online.
↑ EU zmrazí přístupová jednání s Tureckem kvůli událostem po puči. Turci to neberou vážně. Lidovky.cz [online]. 2016-11-24 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online.
↑ Turecko míří vstříc prezidentskému systému, pro debatu o reformě hlasovala i část opozice. ČT24 [online]. 2017-01-10. Dostupné online.
↑ Erdogan triumfuje: Turecko zavádí prezidentský systém, rozhodli lidé v referendu. EuroZprávy [online]. 2017-04-16 [cit. 2017-04-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-04-22.
↑BURCHERT, Viliam. Evropa v pasti: Turecko má teď systém à la Putin, EU tam už nic nezmůže. Reflex.cz [online]. 2017-04-17 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online.
↑GÜMÜŞ, Tezcan. Turkey's Political Leaders: Authoritarian Tendencies in a Democratic State. [s.l.]: Edinburgh University Press 256 s. Dostupné online. ISBN978-1-3995-0008-1. (anglicky) Google-Books-ID: 1S5GzwEACAAJ.
↑Letsch, C. Recep Erdogan wins by landslide in Turkey's general election. The Guardian [online]. 2011-06-13. Dostupné online. (anglicky)
↑Human rights in Turkey: still a long way to go to meet accession criteria [online]. European Parliament Human Rights committee, 26 October 2010 [cit. 2013-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-03-22.
↑Russia, China and Turkey top yearly list of music freedom violations [online]. freemuse.org [cit. 2015-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-02-19.
↑Seven journalists arrested in Turkey [online]. The Guardian, 4 March 2011 [cit. 2013-06-11]. Dostupné online.
↑ abcSouhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 17
↑Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Turkey [online]. U.S. Department of State, 2011-05-13 [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky)
↑İdris Bal. Turkish Foreign Policy in Post Cold War Era. [s.l.]: Universal-Publishers ISBN978-1-58112-423-1. S. 269.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ELANCHENNY, Susae. Breaking the Ice The Role of Civil Society and Media in Turkey-Armenia Relations An Evaluation of the 'Dialogue-Building between Turkey and Armenia' Project. Istanbul: Istanbul Kültür University, 2010. ISBN605-4233-80-7. S. 9.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TAŞPINAR, Ömer. Turkey's Middle East Policies: Between Neo-Ottomanism and Kemalism [online]. Carnegie Endowment for International Peace, September 2008 [cit. 2010-06-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-09-15.
↑MURINSON, Alexander. Turkey's Entente with Israel and Azerbaijan: State Identity and Security in the Middle East and Caucasus (Routledge Studies in Middle Eastern Politics). [s.l.]: Routledge, December 2009. ISBN0-415-77892-1. S. 119.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Syria ratchets up tension with Turkey – warning it of dangers of rebel support [online]. Euronews, 4 October 2013 [cit. 2016-06-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
↑Turkey, Egypt recall envoys in wake of violence [online]. Bloomberg, 16 August 2013. Dostupné online.
↑Amanda Paul. Turkey-Egypt Relations: at Rock-Bottom [online]. Today's Zaman, 2014-10-04 [cit. 2014-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-19.
↑Yaşar Yakış. On Relations between Turkey and Egypt [online]. Turkish Weekly, 2014-09-29 [cit. 2014-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-05.
↑Greece, Egypt, Cyprus urge Turkey to quit gas search off island [online]. Reuters, 2014-10-29 [cit. 2014-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-29.
↑Egypt, Greece, Cyprus pledge to boost energy cooperation [online]. Reuters, 2014-11-08 [cit. 2014-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-12.
↑Policy of Zero Problems with our Neighbors [online]. Turkish Ministry of Foreign Affairs [cit. 2014-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-22.
↑Piotr Zalewsky. How Turkey Went From 'Zero Problems' to Zero Friends [online]. Foreign Policy, 2013-08-22 [cit. 2014-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-10.
↑RICHMOND, Oliver P. Mediating in Cyprus: The Cypriot Communities and the United Nations. [s.l.]: Psychology Press, 1998. ISBN978-0-7146-4877-4. S. 260.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Turkey vows to provide all kinds of support for KRG's security. www.todayszaman.com. Today's Zaman, 21 November 2014. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Chaillot Paper no.97: Enter the EU Battle Groups [online]. European Union Institute for Security Studies, February 2007 [cit. 2016-06-06]. S. 88. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
↑Vztahy ČR s Tureckem [online]. Velvyslanectví České republiky v Ankaře [cit. 2012-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-31.
↑Česko-turecké obchodní a ekonomické vztahy [online]. Generální konzulát České republiky v Istanbulu, 2011-04-18 [cit. 2012-04-06]. Dostupné online.
↑ Turecko varuje občany: Pozor na nepřátelské Němce, nebavte se o politice. Novinky.cz [online]. Borgis, 10. září 2017. Dostupné online.
↑ V Turecku byl zahájen provoz plynovodu TANAP. Díky němu by měla klesnout závislost Evropy na Rusku. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 12. června 2020. Dostupné online.
↑Turkey's Relations with NATO [online]. mfa.gov.tr [cit. 2014-06-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-22.
↑ abTurkish General Staff. Turkish Armed Forces Defense Organization [online]. Turkish Armed Forces [cit. 2006-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-02. Dostupné také na: [2].
↑Financial and Economic Data Relating to NATO Defence [online]. NATO, 13 April 2012 [cit. 2013-06-16]. Dostupné online.
↑Foreign Minister Wants US Nukes out of Germany [online]. Der Spiegel, 30 March 2009 [cit. 2010-11-01]. Dostupné online.
↑Hans M. Kristensen. NRDC: U.S. Nuclear Weapons in Europe [PDF]. Natural Resources Defense Council, 2005 [cit. 2010-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-01.
↑Vysoký komisár OSN pre utečencov (UNHCR), Directorate for Movements of Persons, Migration and Consular Affairs – Asylum and Migration Division. Turkey/Military service [PDF]. UNHCR, July 2001 [cit. 2006-12-27]. Dostupné online. Dostupné také na: [3].
↑EBCO: European Bureau for Conscientious Objection [online]. Ebco-beoc.eu [cit. 2010-09-04]. Dostupné online.
↑ abSouhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 19
↑Mid-year population estimations, 1927–1985; Mid-year population estimations and projections, 1986–2011 [online]. Státní statistický institut Turecka [cit. 2015-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-05-15.
↑Turkey Constitution [online]. Univerzita v Bernu [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky)
↑Rum Orthodox Christians [online]. Minority Rights Group International [cit. 2012-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-16. (anglicky)
↑Armenian, Ermeni of Turkey [online]. Joshua Project [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky)
↑The Jewish Population of the World (2010) [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky)
↑Akçam, Taner. A Shameful Act: The Armenian Genocide and the Question of Turkish Responsibility. New York: Metropolitan Books, 2006, s. 42. ISBN0-8050-7932-7.
↑KOPECKÝ, Pavel. Arménská genocida: politicko-kulturní důsledky a souvislosti. Revue Politika [online]. 2010-2-1. Dostupné online.
↑GORTER, Durk. The other languages of Europe: demographic, sociolinguistic, and educational perspectives. [s.l.]: Multilingual Matters, 2001. Dostupné online. S. 423–424. (anglicky)
↑Turkey Constitution: Article 24 [online]. International Constitutional Law [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky)
↑ÖZKÖK, Ertuğrul. Türkiye artık yüzde 99'u müslüman olan ülke değil [online]. 21 May 2019. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Optimar'dan din-inanç anketi: Yüzde 89 Allah'ın varlığına ve birliğine inanıyor [online]. T24.com.tr, 15 May 2019 [cit. 2020-08-15]. Dostupné online. (turecky)Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Bir eşitlik arayışı: Türkiye'de azınlıklar [online]. Minority Rights Group International, 2007 [cit. 2021-01-19]. Dostupné online. (turecky)Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Tengrism is also on the rise [online]. OdaTV, 9 April 2018 [cit. 2019-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 August 2019.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Nazim Hikmet – muž, který stál u základů moderního Turecka. Český rozhlas Plus [online]. 2010-09-01 [cit. 2019-11-08]. Dostupné online.
↑PACE, Eric. Aziz Nesin of Turkey Dies at 80; Writer Escaped Militants' Arson. The New York Times. 1995-07-07. Dostupné online [cit. 2019-11-08]. ISSN0362-4331. (anglicky)
↑ERDMANN, Kurt. Siebenhundert Jahre Orientteppich. 1st. vyd. Herford: Bussesche Verlagshandlung, 166. S. 149.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑KOSTELECKÁ, Romana. Komu se říkalo Michelangelo Východu? – EpochálníSvět.cz [online]. [cit. 2019-11-08]. Dostupné online.
↑ Istanbulské paláce Topkapi a Dolmabahče. Český rozhlas Plus [online]. 2012-04-05 [cit. 2019-11-08]. Dostupné online.
↑ Galatasaray odeabank crowned EuroLeague Women champions. FIBA.basketball [online]. [cit. 2023-06-28]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Dobývání zlata klaplo v Praze. Fenerbahce slaví první triumf v Eurolize. iDNES.cz [online]. 2023-04-16 [cit. 2023-06-28]. Dostupné online.
↑ Veselý se dočkal. S Fenerbahce Istanbul slaví titul z Euroligy. iDNES.cz [online]. 2017-05-21 [cit. 2022-03-10]. Dostupné online.
↑ Euroligu basketbalistů vyhrál poprvé turecký Anadalu Efes Istanbul. iDNES.cz [online]. 2021-05-30 [cit. 2023-06-28]. Dostupné online.
↑ Mete Gazoz wins the Tokyo 2020 Olympic Games. World Archery [online]. [cit. 2021-08-06]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Mílařka Alptekinová má za třetí dopingový nález doživotní zákaz. iSport.cz [online]. [cit. 2021-08-06]. Dostupné online.
↑ Nobelovu cenu za chemii mají Švéd, Američan a Turek za výzkum DNA. ČT24 [online]. [cit. 2019-11-08]. Dostupné online.
↑ Piri Reis zakreslil na mapu Antarktidu v době, kdy o ní nikdo nevěděl. ExtraStory.cz [online]. [cit. 2019-11-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-11-08.
↑ Ismail al-Jazari, the Muslim inventor whom some call the 'Father of Robotics'. National Geographic [online]. 2020-07-30 [cit. 2023-08-30]. Dostupné online. (anglicky)
↑BERKES, Niyazi. Ziya Gökalp: His Contribution to Turkish Nationalism. Middle East Journal. 1954, roč. 8, čís. 4, s. 375–390. Dostupné online [cit. 2019-11-08]. ISSN0026-3141.
Literatura
The New Turkey – The Quiet Revolution at the Edge of Europe (Nové Turecko – tichá revoluce na okraji Evropy), Chris Morris, 2005, Granta Books, ISBN1-86207-790-8 (anglicky)
KREISER, Klaus; NEUMANN, Christoph K. Dějiny Turecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN978-80-7422-012-8.
Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Turkey Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky)
Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Turkey [online]. U.S. Department of State, 2011-05-13 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
CIA. The World Factbook - Turkey [online]. Rev. 2011-07-07 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-07-02. (anglicky)
Zastupitelský úřad ČR v Ankaře. Souhrnná teritoriální informace: Turecko [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-29 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
DEWDNEY, John C; YAPP, Malcolm Edward. Turkey [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
إضراب مدرسي من أجل المناخ تعديل مصدري - تعديل الإضراب المدرسي من أجل المناخ، والمعروف أيضًا باسم فرايديز فور فيوتشر (إف إف إف)، شباب من أجل المناخ، إضراب المناخ أو إضراب الشباب من أجل المناخ، هو حركة دولية لطلاب المدارس الذين يأخذون إجازة من الفصل في أيام الجمعة للمشا
لمعانٍ أخرى، طالع سبر (توضيح). هذه المقالة بحاجة لصندوق معلومات. فضلًا ساعد في تحسين هذه المقالة بإضافة صندوق معلومات مخصص إليها. هذه المقالة يتيمة إذ تصل إليها مقالات أخرى قليلة جدًا. فضلًا، ساعد بإضافة وصلة إليها في مقالات متعلقة بها. (نوفمبر 2023) البارجة الحربية سبر: و
Belagerung von Magdeburg Teil von: Schwedischer Krieg, Dreißigjähriger Krieg Kupferstich von D. Manasser, 1632 Datum 10. Maijul. / 20. Mai 1631greg. Ort Magdeburg, Erzbistum Magdeburg Ausgang Vernichtung der Stadt Konfliktparteien Katholische Liga protestantisches Magdeburg Befehlshaber Johann T’Serclaes von Tilly, Gottfried Heinrich Graf zu Pappenheim Dietrich von Falkenberg † Truppenstärke 24.000 2.400 Verluste unbekannt 25.000 Einwohner Die Magdeburger Hochzeit (auch ...
Film industry of Taiwan Cinema of TaiwanMingshen TheaterNo. of screens384 (2017)[1]Gross box office (2017)[2]Total$106 millionNational films$7.29 million (6.90%) The cinema of Taiwan or Taiwan cinema (Chinese: 臺灣電影 or 台灣電影) is deeply rooted in the island's unique history. Since its introduction to Taiwan in 1901 under Japanese rule, cinema has developed in Taiwan under ROC rule through several distinct stages, including taiyu pian (Taiwanese ...
يوم الكرامةبوستر فلم يوم الكرامة 2005معلومات عامةتاريخ الصدور 1 سبتمبر 2004اللغة الأصلية العربيةالبلد مصرالطاقمالمخرج علي عبد الخالقالكاتب جمال الدين حسينالبطولة أحمد عزسمية الخشابخالد أبو النجامحمد رياضروجيناياسر جلالمحمود قابيلالموسيقى عمار الشريعيصناعة سينمائيةال
Sejarah Dunia dalam 10½ Bab Sampul edisi IndonesiaPengarangJulian BarnesPerancang sampulMorgan Bible folio 2v[1]NegaraBritania RayaBahasaInggrisPenerbitJonathan Cape (Inggris Raya), Alfred A. Knopf (Amerika Serikat), Knopf Kanada (Kanada)Tanggal terbit7 Oktober 1989 (Amerika Serikat)Jenis mediaPrint (Hardcover)Halaman307ISBNISBN 0-224-03190-2 (First Edition)ISBN 0-394-58061-3 (First American Edition) ISBN 0-394-22121-4 (First Canadian Edition)OCLC8569817Desimal De...
City in New South Wales, AustraliaBathurstNew South WalesWilliam StreetBathurstCoordinates33°25′12″S 149°34′40″E / 33.42000°S 149.57778°E / -33.42000; 149.57778Population37,191 (2019)[1]Established1814Postcode(s)2795Elevation650 m (2,133 ft)Location 203 km (126 mi) WNW of Sydney 60 km (37 mi) W of Lithgow 55 km (34 mi) ESE of Orange 186 km (116 mi) N of Goulburn 280 km (174 mi) N of Ca...
Singkatan stasiun kereta api bukan berarti kilogram (kg) maupun Kompas Gramedia. Stasiun Kedunggalar Stasiun Kedunggalar pada tahun 2021LokasiKedunggalar, Kedunggalar, Ngawi, 63254IndonesiaKetinggian+75 mOperatorKereta Api IndonesiaDaerah Operasi VII MadiunLetak dari pangkalkm 200+862 lintas Surabaya Kota–Kertosono–Madiun–Solo Balapan[1]Jumlah peron3 (satu peron sisi yang agak tinggi, satu peron pulau yang agak tinggi, dan satu peron pulau yang rendah)Jumlah jalur4 (jalur 2 dan ...
Wilhelm Leibl, In der Kueche II, 1898, oil on canvas, 84 cm × 645 cm (33 in × 254 in), Cologne, Wallraf-Richartz Museum Sekolah Munich (bahasa Yunani: Σχολή του Μονάχου) adalah nama yang diberikan kepada sekelompok pelukis yang bekerja di Munich atau dilatih di Royal Academy of Fine Arts of Munich (Jerman: Münchner Akademie der Bildenden Künste) antara tahun 1850 dan 1918. Pada paruh kedua abad ke-19 Akademie menjadi salah satu lembaga ...
Austrian footballer Roman Kerschbaum Personal informationDate of birth (1994-01-10) 10 January 1994 (age 29)Place of birth Neunkirchen, AustriaHeight 1.80 m (5 ft 11 in)[1]Position(s) MidfielderTeam informationCurrent team Rapid WienNumber 5Youth career2000–2004 Willendorf SV2004–2005 Neunkirchen SC2005–2007 Kottingbrunn ASK2007–2012 SKN St. PöltenSenior career*Years Team Apps (Gls)2012–2014 FC Nürnberg II 66 (7)2014–2016 Grödig 28 (1)2016–2019 Wac...
For other uses, see Eliza Doolittle (disambiguation). ElizaEliza performing in 2014Background informationBirth nameEliza Sophie CairdBorn (1988-04-15) 15 April 1988 (age 35)Westminster, London, EnglandOccupation(s)SingersongwriterInstrument(s)VocalspianoYears active2000s-present[1]LabelsParlophoneMusical artist Eliza Sophie Caird (born 15 April 1988),[2] better known by her former stage name Eliza Doolittle now Eliza, is an English singer and songwriter from Westminster, ...
This article needs additional citations for verification. Please help improve this article by adding citations to reliable sources. Unsourced material may be challenged and removed.Find sources: WFGY – news · newspapers · books · scholar · JSTOR (June 2019) (Learn how and when to remove this template message) Radio station in Altoona, PennsylvaniaWFGYAltoona, PennsylvaniaBroadcast areaAltoona, PennsylvaniaBedford, PennsylvaniaHuntingdon, PennsylvaniaLe...
The FederalistJenis situsMajalah mayaBahasaInggrisPenciptaBen DomenechSean DavisPenyuntingDavid HarsanyiMollie HemingwaySloganBe lovers of freedom and anxious for the fray.Situs webwww.thefederalist.comPeringkat Alexa 10,067 (October 2016[update])[1]KomersialYaDaftar akunOpsional, namun disyaratkan untuk komentarDiluncurkan1 September 2013; 10 tahun lalu (2013-09-01)StatusAktif The Federalist adalah sebuah majalah maya berbahasa Inggris yang menyoroti politik, kebijakan, ...
2010 video game 2010 video gameResonance of FateEuropean cover art featuring main protagonists Zephyr (left), Leanne (center), and Vashyron (back)Developer(s)tri-AcePublisher(s)Sega (PS3, 360)tri-Ace (PC, PS4)Arc System Works (PS4)Director(s)Takayuki SuguroProducer(s)Mitsuhiro ShimanoJun YoshinoProgrammer(s)Yuichiro KitaoYoshiharu GotandaArtist(s)Kentaro KagamiMasashi NakagawaWriter(s)Masaki NorimotoYasushi OtakeComposer(s)Motoi SakurabaKōhei TanakaPlatform(s)PlayStation 3Xbox 3604K/HD Editi...
2016 South Korean period action film The Age of ShadowsTheatrical release posterHangul밀정Hanja密偵Literal meaningEmissaryRevised RomanizationmiljeongMcCune–Reischauermilchŏng Directed byKim Jee-woonWritten by Lee Ji-min Park Jong-dae Produced by Choi Jeong-hwa Kim Jee-woon Starring Song Kang-ho Gong Yoo Han Ji-min Shingo Tsurumi Uhm Tae-goo Shin Sung-rok CinematographyKim Ji-yongEdited byYang Jin-moMusic byMowgProductioncompanies Grimm Pictures Warner Bros. Korea Harbin Films Distribu...
Apple cultivar Not to be confused with Sops of Wine (apple). Malus domestica 'Winesap'Cultivar'Winesap' Winesap is an old apple cultivar of unknown origin,[1] dating at least to American colonial times.[2][3] Its apples are sweet with a tangy finish. They are used for eating, cooking, and are especially prized for making cider.[4][5] History Although the particular origin of the Winesap is not clear, authors note that it was known during the Colonial pe...
Nicolás del CampoViceroy of the Viceroyalty of the Río de la PlataIn officeMarch 7, 1784 – December 4, 1789MonarchsCharles III of SpainCharles IV of SpainPreceded byJuan José de Vértiz y SalcedoSucceeded byNicolás de Arredondo Personal detailsBornMarch 12, 1725Seville, SpainDiedFebruary 17, 1803(1803-02-17) (aged 77)Madrid, SpainOccupationMilitaryMilitary serviceAllegianceSpanish EmpireBranch/serviceSpanish ArmyRankBrigadier general Nicolás Francisco Cristóbal del Campo...
Gardener of EdenPoster film untuk Gardener of EdenSutradaraKevin ConnollyProduserAllen BainLeonardo DiCaprioDitulis olehAdam Tex DavisPemeranLukas HaasErika ChristensenGiovanni RibisiJerry FerraraJohn ArochoPenata musikPaul HaslingerSinematograferLisa RinzlerPenyuntingPete BeaudreauMichael BerenbaumTanggal rilis 26 April 2007 (2007-04-26) (Festival Film Tribeca) Durasi88 menitNegaraAmerika SerikatBahasaInggris Gardener of Eden adalah sebuah film komedi-drama Amerika 2007 yang d...
Die relatiewe groottes en afstande tussen Mars, Fobos en Deimos, volgens skaal. Beide satelliete is onsigbaar in die huidige beeldgrootte. Kliek gerus op die beeld vir 'n groter weergawe. Fobos (bo) en Deimos (onder). Mars het twee klein natuurlike satelliete, Fobos and Deimos. Daar word gespekuleer dat die twee mane gevange asteroïdes is. Algemene inligting Wanneer Fobos vanaf die oppervlak van Mars, naby sy ewenaar besigtig word, lyk die maan ongeveer een derde so groot as wat die aarde se...
.svg)
_and_later_converted_into_a_Christian_basilica,_Aphrodisias,_Caria,_Turkey_(20300922019).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.svg)
.svg)
