asi 70 děl (14 velkého a 56 menšího kalibru), 75 veslic, 31 galér
1 500 jezdců
dobové odhady: 100 000–160 000 mužů 200 000–300 000 90–126 lodí
až 12 000 řeckých a 2 000 dobrovolníků ze Západu převážně z Janova a Benátek: 7 000–12 000 cca 700, 5 lodí cca 800, 5 lodí 3 krétské lodě 200 lučistníků od kardinála Isidora 600, 26 lodí stoupenců prince Orhana několik lodí a mužů neznámého počtu družina Katalánců neznámého počtu, 1 loď 1 anconská loď 1 provensálská loď
Ztráty
značné ztráty, přesný počet neznámý
4 000 padlých vojáků a civilistů, 30 000 odvedeno či zotročeno
Byzantská říše byla v této době již jen tragickým zbytkem kdysi mocného impéria a byzantský císař, který ovládal pouze bezprostřední okolí svého města, byl před ní de factovazalem tureckého sultána. Hlavní příčinou (nebo spíš záminkou) ukončení příměří mezi Osmany a Byzancí a finálního útoku Turků na město, byl osmanský princ Orhan Çelebi sídlící tou dobou v Byzanci. Sultán Murad II. posílal každoročně 3 000 zlatých do Byzance pro vydržování svého panství v okolí Strumy, kterou ale fakticky spravoval Orhan. V roce 1440 byl Orhan jediným následníkem na osmanský trůn, avšak v roce 1451 po smrti Murada nastoupil na trůn místo něj Muradův syn Mehmed II. Když se pak byzantský císař Konstantin XI. připomněl dopisem Mehmedovi, že má pokračovat v placení příslušné sumy s tím, že Orhan je jedním z dalších uchazečů o jeho trůn, Mehmed to pojal jako záminku k útoku na Konstantinopol.
Francouzská miniatura obléhání Konstantinopole z 15. století
V srpnu 1452 dokončili Turci výstavbu Rumelijské pevnosti, a to i přesto, že se ji Byzantinci pokoušeli několikrát sabotovat, či minimálně zdržet. Nová pevnost na dohled od Zlatého rohu byla jasným symbolem neodvratnosti ofenzívy a obléhání. Císař proto nařídil zavřít brány a připravit se na úder. Konstantin XI. si byl vědom závažnosti situace a hlavně faktu, že se již sama Byzanc, již tvořila v podstatě jen samotná Konstantinopol a několik velmi vzdálených malých držav, sama neubrání. Císař se proto marně dožadoval pomoci ostatních křesťanských panovníků a nepomohlo mu, ani že přistoupil na formální obnovení jednoty pravoslaví s Římem (tzv. Florentskou unii). Tvrdil, že jako v dobách silné Byzance, kdy se podařilo Araby zatlačit s pomocí křížových výprav, by nyní podobná akce dokázala zastavit mnohem agresivnější Turky. Celkem připlulo z italských středomořských států jen několik galér a oddíl žoldnéřů pod vedením slavného janovského kapitána Giustinianiho. Giustinianiho 700 mužů představovalo velice cennou pomoc, ale sami o sobě nemohli stačit. Také Orhan se dobrovolně účastnil obrany města, spolu s tureckými přeběhlíky. Nechal postavit další hradby okolo moře; ty však Turci také zbourali, když pronikli do města.
Navzdory naprosto nedostatečnému počtu obránců vzdorovala Konstantinopol poměrně dlouho, což svědčí jak o urputné obraně, tak o kvalitě konstantinopolského opevnění. Nakonec však Turci přece jen pronikli za hlavní hradby. Stalo se tak poté, co byl Giustiniani raněn a opustil své stanoviště na hradbách, což obránce silně demoralizovalo. Konstantin zahynul krátce po pádu hradeb za bojů uvnitř města a jeho smrt definitivně zlomila odpor byzantských vojáků, kteří tak přišli krátce po sobě o oba hlavní velitele. Giustinianiho odvezli jeho muži na poslední chvíli na jedné z galér, ale v červnu zemřel na následky zranění (patrně na sněť). Orhan se snažil utéct v převleku za řeckého mnicha, ale byl zajat a popraven.
Galerie
Byzantská říše roku 1450 (fialově), těsně před svým koncem.
Mehmed II. v čele osmanského vojska, Fausto Zonaro
Přesun turecké flotily ke Zlatému rohu po souši, F. Zonaro
Turecký kanón z bronzu z Dardanel, 15. století (období shodné s dobou obléhání)
Obléhání Konstantinopole, iluminace vzniklá mezi lety 1470–1479, Kronika Karla VII.
Vstup Mehmeda II. do Konstantinopole, Jean-Joseph Benjamin-Constant
_by_Jean_Le_Tavernier_after_1455.jpg)
.jpg)
