Papežský stát (italskyStato Pontificio, latinskyStatus Pontificus, neboli také Dicio Pontificia), respektive Církevní stát (italskyStato della Chiesa, latinskyStatus Ecclesiasticus, také Patrimonium Sancti Petri), je název státního útvaru, který existoval ve střední části Apeninského poloostrova zhruba od 8. století do roku 1870. Jeho hlavou byl papež, hlavním městem Řím a do 19. století představoval jeden z největších italských států.
V současné době se pojem „papežský stát“ může používat (v češtině spíše raritně) pro označení státu Vatikán, který je jeho nástupcem.
Historie
Středověk
Dějiny papežského státu jsou těsně spjaty s dějinami papežství a katolické církve. První římští biskupové neměli prakticky žádnou světskou moc ani rozsáhlejší vlastnictví. Prvním majetkem papeže byl Lateránský palác, darovaný císařem Konstantinem I.[1] Základy světské moci papežů vybudoval především Řehoř I. Veliký, který se všemožně staral o zlepšení situace katolické církve i Římanů, decimovaných válkami, hladomorem i nemocemi.
Revoluční rok 1848 se projevil i v církevním státě. Papež musel tajně uprchnout a v Římě byla 9. února1849 vyhlášena republika. Papež však požádal o vojenskou pomoc zahraniční mocnosti – Francii, Rakousko, Španělsko a Neapol. Až 12. dubna 1850 se mohl vrátit do Říma.
Sjednocování Itálie (Risorgimento) však pokračovalo a papež Pius IX. přišel postupně o velkou část území svého státu. Jeho državy, z nichž nakonec zbyl pouze Řím a nejbližší okolí, odolávaly jen díky spojeneckým armádám. Když se po zahájení prusko-francouzské války Francouzi stáhli z Říma, Italové 20. září 1870 město dobyli a vyhlásili jej za hlavní město sjednocené Itálie. Papežové, jimž byl ponechán jen pahorek Vatikán, ještě dlouho doufali v obnovení církevního státu. K ukončení sporu s italským státem došlo až v roce 1929 podepsáním Lateránských smluv. Ty potvrzovaly suverenitu Vatikánu a malých exteritoriálních území (několika bazilik a paláce v Castel Gandolfu). Papež se však definitivně vzdal nároků na původní území a uznal Řím za hlavní město Italského království. Vztah mezi Vatikánem a Itálií byl pak ještě upraven konkordátem z roku 1984. Ztrátu území, patřících původně k papežskému státu, se Itálie zavázala odškodnit částkou 1,75 miliard lir.[pozn. 1]
Po vlajkách papežského státu a praporech (korouhvích) papežů je od dob renesance znám typ církevního gonfalonu (italskyGonfalone di Santa Romana Chiesa), který plnil spíše funkci vojenské standarty (latinskyvexillum, případně Vessilio di San Pietro, „prapor svatého Petra“) a náležel úřadu papežského gonfaloniéra.
↑Itálie vyplatila papeži 750 milionů lir v hotovosti a jednu miliardu lir v cenných papírech (podle tehdejších kurz měn to bylo celkem asi 90 milionů amerických dolarů). Pro správu těchto prostředků vytvořil Pius XI. zvláštní úřad a do jeho čela jmenoval finančníka Bernardina Nogaru.[3] Uvedená částka finanční náhrady je specifikována v článku č. 1 Finanční úmluvy, která byla součástí Lateránských smluv.[4]
Reference
↑Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 15. díl. V Praze: J. Otto, 1900. 1066 s. cnb000277218. [Heslo „Laterán", str. 690.]
↑TEICHOVÁ, Alice, ed. et al. Dějiny středověku. 1. díl. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968. 257 s. cnb001709099. [Stať „Konec byzantského papežství" na str. 158–159; autorka Barbara Krzemieńska.]
↑GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Papežství 20. století. Překlad Jaroslav Vančura. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1981. 319 s. cnb000141706. S. 153.