PROFILBARU.COM

Karel V. Habsburský
	Císař Svaté říše římské, španělský král, rakouský arcivévoda, burgundský vévoda
	Karel V.
Doba vlády	28. červen 1519 – 21. září 1556
Korunovace	27. říjen 1520, Cáchy
Tituly	Král římský, Kastilie, Leónu, Aragonie, Sicílie, Neapole, Jeruzaléma, Navarry, Grenady, Toleda, Valencie, Galicie, Malorky, Sevilly, Sardinie, Córdoby, Korsiky, Murcie, Jaénu, Algeciras, Gibraltaru, Kanárských ostrovů a Indie etc.
Narození	24. února 1500; Gent
Úmrtí	21. září 1558 (ve věku 58 let); San Jerónimo de Yuste, Extremadura
Pohřben	El Escorial
Předchůdce	Maxmilián I. Habsburský
Nástupce	Ferdinand I. Habsburský
Manželka	Isabela Portugalská
Potomci	Filip; Marie Španělská; Jana Španělská; Juan de Austria (nelegitimní); Markéta Parmská (nelegitimní)
Rod	Habsburkové
Motto	Plus ultra/Víc a dál
Otec	Filip I. Sličný
Matka	Jana I. Kastilská
Podpis
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel V. Habsburský (24. února 1500 v Gentu – 21. září 1558 v San Jerónimo de Yuste, Extremadura) byl prvním španělským králem (jako Carlos I., 1516–1556), římským králem (od 1519), císařem římským (1531–1556), vévodou burgundským (1506–1556) a arcivévodou rakouským (1519–1521). 23. srpna 1556 předal svému synu Filipovi II. španělský trůn a svému bratru Ferdinandovi císařskou hodnost. Díky novým državám, které získalo Španělsko v Americe, mohl Karel V. prohlašovat: „Nad mojí říší Slunce nezapadá!“ (« En mi imperio, no se pone nunca el sol. ») Byl posledním císařem Svaté říše římské, jenž byl korunován papežem. Korunovace, kterou provedl Klement VII., neproběhla však již v Římě, jak bylo nezbytné ve středověku, ale v Bologni.

Původ

Karel V. pocházel z rodu Habsburků a byl prvním španělským králem z této dynastie. Byl druhorozeným dítětem Filipa Sličného, syna císaře Maxmiliána I., a španělské infantky, pozdější kastilské královny Jany I. Kastilské. Po předčasné smrti otce, již následovalo propuknutí duševní choroby u matky, se stal dědicem burgundského vévodství, jež zahrnovalo především sedmnáct nizozemských provincií. V hospodářsky i kulturně vyspělém Nizozemí, ve městech Gentu a Bruselu, byl také vychován pod dohledem svojí tety Markéty Rakouské.

V roce 1516 zemřel Karlův dědeček Ferdinand Aragonský a mladý Habsburk byl povolán na španělský trůn, přestože si zesnulý král nástup Habsburků nepřál. Skutečnou dědičkou Kastilie a Aragonu byla sice Karlova matka Jana (Juana), která však byla kvůli svému duševnímu stavu již delší dobu internovaná. O tři roky později, po smrti Maxmiliána I., byl Karel zvolen římským králem. Současně zdědil tzv. dědičné habsburské země.

Panování

V době jeho mládí byli jeho vychovateli Vilém z Croy, pán z Chiévres, a Adrian Floriszoon (později papež Hadrián VI.). Roku 1515 byl Karel prohlášen formálně za plnoletého, ale ve skutečnosti za něho vládl Croy. Karel se začal domáhat na svém dědovi, králi Ferdinandovi, kastilské koruny jakožto dědictví své matky, ale než došlo k dohodě, Ferdinand roku 1516 zemřel. Karel poté zdědil korunu kastilskou i aragonskou se vším příslušenstvím, ale v Kastilii byl dlouho formálně pouze spoluvládcem své choromyslné matky (Jana zemřela roku 1555).

Panovníkem se stal jako člověk nehotový. Byl od mládí slabého těla, zvolna dospíval na duchu a jeho povaha se teprve během času ustálila. V roce 1517 přijel do Španělska a hned vzbudil proti sobě nevoli tím, že všude dával přednost Nizozemcům před Španěly. Nespokojenost živená také jinými příčinami stále rostla, a roku 1520, právě když Karel odjížděl do Svaté říše římské, vypuklo povstání, které se záhy obrátilo v boj měst proti vyšší šlechtě. Karel se do svaté říše vypravil, protože v lednu 1519 zemřel jeho děd císař Maxmilián I. a kurfiřtové přes všechny snahy francouzského krále Františka I. o vlastní volbu zvolili císařem Karla (28. června 1519). Ovšem i Karel musel přinést značné oběti; sama kandidatura – též jedna z příčin nespokojenosti Španělů – jej stála velké peníze a uvedla jej do dluhů. Mimo to musel přistoupit na volební kapitulaci toho smyslu, že ve všech důležitějších věcech se bude řídit radou kurfiřtů a že obnoví říšský regiment.

V říjnu 1520 byl v Cáchách korunován a tituloval se hned císařem. Veřejné mínění ve svaté říši jej přijalo příznivě, ač v té době ani neuměl německy a mohl být docela dobře považován za cizince. Zejména zástupci nového náboženského hnutí do něho kladli velké naděje, že se chopí reformace církve. Za příznivou okolnost se pokládalo, že papež Lev X. nepřál jeho kandidatuře na římský trůn. Ale Karel, na kterého měl v té věci vliv jeho zpovědník, františkán Glapion, byl sice přítelem reformace ve smyslu 15. století, byl by souhlasil s omezením papežské moci, ale nelíbilo se mu zpochybňování dogmatu a reforma prováděná za pomoci nižších vrstev, a zaujal nepřátelské postavení vůči Lutherovu reformnímu hnutí. To mělo v důsledku negativní dopad jak pro něho, tak pro říši.

Martin Luther uvržen do klatby a říše rozdělena

Na svém prvním sněmu ve Wormsu dal 26. května 1521 přijmout edikt, jímž uvalil na Luthera říšskou klatbu a šíření jeho učení bylo zapovězeno. Na témž sněmu uspořádal Karel také některé věci týkající se správy říše a odevzdal alpské země svému bratru Ferdinandovi (čímž došlo k rozdělení rodu na španělskou a rakouskou větev). Pak odjel roku 1522 do Španělska, kde bylo zatím potlačeno povstání. Ještě za jeho pobytu v říši vstoupil do konfliktu s francouzským králem Františkem I., který se měl stát počátkem dlouholetého nepřátelství mezi Habsburky a Francií.

Karel zlepšil roku 1516 vztah s Františkem, ale když se stal pánem tak ohromných říší, cítil se František jeho mocí ohrožen a někdejší přátelství se proměnilo v opak. Z té a jiných příčin došlo mezi oběma roku 1521 k první a roku 1526 ke druhé italské válce. V první měl Karel za spojence Anglii, papeže a krom Benátek ostatní knížata italská. Na konci této války v roce 1525 dosáhla Karlova armáda velkého úspěchu u Pavie, a tak se papež Klement VII., obávaje se císařovy rostoucí moci v Itálii, spojil roku 1526 s Františkem.

Po bitvě u Moháče v srpnu 1526, kdy ve válce s Turky zahynul český a uherský král Ludvík Jagellonský, byl Karlův bratr Ferdinand, rakouský arcivévoda, zvolen českými stavy a částí uherské šlechty panovníkem v zemích Koruny české a v Uhersku. Vojska sultána Sulejmana I. mezitím obsadila velkou část Uherska a Habsburkové se tak dostali do přímého střetu s expandující Osmanskou říší. Když se počátkem roku 1529 Ferdinand dozvěděl o turecké invazi, požádal svého bratra o pomoc. Karel vyslal k obraně ohrožené Vídně německé lancknechty a elitní španělské arkebuzníky pod velením Louise de Avalos, ale většinu jeho německých a španělských jednotek vázaly boje v Itálii.

Protireformace

K smíření mezi císařem a papežem Klementem VII., došlo ještě před dojednáním míru v Cambrai smlouvou v Barceloně (29. června 1529), načež Karel přijel ze Španělska, kde se až dosud zdržoval, do Itálie a učinil s papežem a jinými italskými státy velkou ligu, vlastně jakousi hegemonii. 23. února 1530 byl papežem v Bologni korunován korunou lombardskou i císařskou. To byla poslední císařská korunovace vykonaná papežem. Hned potom se odebral Karel do svaté říše, kam jej důrazně volalo stálé šíření protestantství, a svolal sněm do Augšpurku, kde se hodlal zasadit o odstranění církevní roztržky.

Zprvu pomýšlel na mírné dohodnutí s protestantskými stavy, k čemuž radil i jeho kancléř Gattinara, ale když protestanti nechtěli od augšpurské konfese ustoupit, potvrdil usnesení sněmovní majority, jímž byl v podstatě obnoven edikt wormský. Protestantští stavové však mezi sebou učinili 31. prosince 1531 šmalkaldský spolek, a jelikož zároveň byla moc Habsburků ohrožena Turky, byl Karel nucen prohlásit v Norimberku náboženský mír, dle něhož zatím měl potrvat stav dosavadní až do rozhodnutí příštího koncilu. O svolání koncilu, jehož se protestanti stále dovolávali, se Karel velmi horlivě zasazoval. Ještě roku 1532 podnikl výpravu proti Turkům, které donutil k ústupu z Ferdinandových zemí. Poté odešel do Itálie a na druhém sjezdu s papežem na konci roku 1532 v Bologni vyjednával o svolání koncilu. Papež, který se obával ztenčení své moci, neměl k tomu mnoho chuti. Sice slíbil svolání koncilu, ale žádné kroky ke svolání nepodnikl.

Tažení do Tunisu a boj s Francií

Karel byl potom po delší dobu zaměstnán na jiných stranách a nemohl se tak věnovat církevním záležitostem. Roku 1535 podnikl ze Španělska velikou výpravu proti Tunisu, kde se vlády zmocnil poturčenec Chajruddín Barbarossa a pod ochranou sultána cařihradského provozoval námořní loupežnictví. Karel dobyl Goletty, porazil Chajruddína a dosadil jím zapuzeného panovníka Muley Hasana. Osvobození 20 000 křesťanských otroků korunovalo tuto zdařilou výpravu, jež získala císaři v Evropě velikou úctu jako přednímu obhájci křesťanství proti islámu.

Ale již také vznikalo nové nepřátelství s Františkem I. Spor o Milán, kde roku 1535 vymřel rod Sforzů, a o Savojsko, na jehož některé části si František činil nároky, vedl roku 1536 k třetí válce mezi oběma panovníky, až roku 1538 papež zprostředkoval příměří v Nizze na 10 let. Císař podržel Milán, Francouzi Savojsko. Nákladné Karlovy války byly spojeny s velikým finančním útiskem jeho zemí a to, jakož i snahy Karlovy o zvýšení moci panovnické a omezení svobod stavovských i zemských budilo nespokojenost nejen ve Španělsku, kde Karel zatím zcela zdomácněl, nýbrž i v Nizozemí. Roku 1539 tu dokonce došlo ke vzbouření města Gentu.

Karel se vypravil osobně do Nizozemí, přemohl vzpouru a město přísně potrestal. Následně přijel po devítileté nepřítomnosti do Němec a vypsal sněm do Řezna, kde se mělo jednat o návratu protestantů do církve. Ale tyto snahy se ukázaly marnými, pročež byl prozatím obnoven nábožensky norimberský mír (1541). Karel byl nucen k povolnosti vůči protestantům, neboť touto dobou Turci ohrožovali Ferdinandovy země a také s Francií nastávalo nové nepřátelství, jež vedlo ke čtvrté válce (1542–44). Aby oslabil tureckou moc, podnikl Karel roku 1541 z Itálie výpravu proti Alžíru, kde se dosud držel Chajruddín pod vrchním tureckým panstvím a neustával v námořním loupežnictví. Ale výprava byla zmařena mořskými bouřemi a Turci činili potom jako spojenci Františka I. nemalé škody na italském pobřeží.

Šťastněji byla vedena válka proti Františkovi samému. V míru z Crespy (1544) se zřekl František nároků na Neapolsko a vrchního práva lenního nad Flandry a Artoiskem a slíbil ústně i pomoc proti protestantům. Milán zůstal císaři nejprve prozatímně, potom nadobro. Nyní se mohl Karel se vším důrazem věnovat uspořádání náboženských poměrů v Německu. Přese všechny nezdařené pokusy nepřestal dosud doufat v příznivý výsledek mírného jednání a stále usiloval o svolání koncilu. Když konečně po dlouhém jednání a po mnohých odkladech papež Pavel IV. v září 1544 svolal na rok 1545 tridentský koncil a protestanti jej odepřeli obeslat, rozhodl se Karel užít zbraně.

Šmalkaldská válka

Maje mír s Francií, s Turky a přátelství s Anglií mohl se s celou mocí obrátit proti německým protestantům. Nadto se mu podařilo rozdělit jejich moc. Tajně přivedl na svou stranu saského vévodu Mořice, jemuž slíbil saské kurfiřtství, a některá menší knížata a zároveň pohnul kurfiřty falckého a braniborského k neutralitě, takže šmalkaldský spolek byl osamocen. Když se spolčil s papežem a s Ferdinandem, vyhlásil Karel v červenci 1546 acht na náčelníky spolku, kurfiřta saského Jana Fridricha a hesenského lankraběte Filipa. Ti však byli připravení, předešli jej a vtrhli na jih svaté říše a jen jejich nerozhodnost byla příčinou, že nedosáhli úspěchů. Tu však vpadl Mořic s Ferdinandem v listopadu 1546 nenadále do kurfiřtství saského a přinutili spojence k ústupu na sever, načež se jihoněmecká protestantská města musela vzdát.

Karel pak sám vtrhl do Saska a vítězstvím u Mülhberka 24. dubna 1547 boj rozhodl. Jan Fridrich byl zajat a Filip se poddal na milost i nemilost. Jelikož však papež, který se ulekl rychlého vzrůstu císařovy moci a který se obával jeho zasahování do jednání koncilu, přenesl sněm proti vůli císařově do Bologne, uspořádal Karel náboženské poměry ve svaté říši prozatímně v roce 1548 tzv. interimem v Augšpurku, jímž byly protestantům povoleny některé koncese, v podstatě se však měli navrátit ke katolickému vyznání.

Ale interim nejen že nemělo účinku na protestanty, kteří se podrobili jen zdánlivě, ale pobouřilo i katolíky. Nadto se Karel rozešel v této době i s bratrem Ferdinandem, zvoleným již roku 1531 německým králem – tedy nástupcem císaře – tím, že chtěl za jeho nástupce dát zvolit svého syna Filipa. A vůbec veliký vzrůst císařovy moci vzbudil odpor všech jeho nepřátel. Také Mořic Saský, jeho dosavadní spojenec, učinil proti němu tajně spolek s několika protestantskými knížaty a spojil se s novým francouzským králem Jindřichem II. Karel se konečně dohodl s papežem Juliem III. na novém svolání koncilu do Tridentu a pozval protestanty na tento koncil, když v tom na počátku roku 1552 Jindřich začal válku, dobyl Mety, Toul a Verdun a současně Mořic vtrhl do Tyrolska. Churavý císař, který neměl tušení o Mořicově zradě, se musel spasit rychlým útěkem z Innsbrucku do Villachu.

Tento neočekávaný obrat působil velmi nepříznivě na jeho mysl. Nezbývalo než s protestanty vyjednávat, přičemž prostředníkem byl Ferdinand. Aby se zbavil alespoň jednoho protivníka, obrátil se Karel s celou mocí proti Francii a oblehl Mety, nepořídil však ničeho a také v Itálii dařilo se Francouzům dobře. S protestanty pak podepsal Ferdinand roku 1555 augšpurský mír, jímž byly všechny Karlovy snahy o univerzalismus zmařeny.

Rezignace a poslední roky

Císařův plán ztroskotal a jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval, proto se rozhodl odejít do ústraní. Ještě roku 1554 zorganizoval sňatek svého syna Filipa s Marií, královnou anglickou, s čímž spojoval velké naděje do budoucnosti, a počal provádět svůj záměr. Dne 25. října odstoupil Filipovi v Bruselu Nizozemí a 15. ledna 1556 i říši Španělskou. V září 1556 zřekl se také vlády ve svaté říši ve prospěch bratra Ferdinanda, čímž došlo definitivně k rozdělení habsburského rodu na španělskou a rakouskou větev a uchýlil se do blízkosti kláštera sv. Jeronýma zvaného Juste v Extremaduře. Zde žil ještě dvě léta ve vybraně zařízeném venkovském domě a se zájmem sledoval vývoj politické situace, přičemž si užíval světských radostí.

Charakter

Karel byl slabé tělesné konstituce a měl chorobný zevnějšek. Deformace spodní čelisti mu od dětství působila problémy s řečí; v pozdější době ho sužovala dna a jiné neduhy, zapříčiněné prý zhýralým způsobem života v mladších letech. Pod jeho chladnou fasádou a uzavřeností se skrývala popudlivost a mstivost; nikdy nezapomínal urážky a nechával se strhnout hněvem.

Když v roce 1533 nechal španělský conquistador Francisco Pizarro, Karlův poddaný, popravit vládce Incké říše Atahualpu, Karel mu napsal nesouhlasný dopis, ve kterém vyjádřil svůj odpor k popravě vládnoucího monarchy a k tomu, že se Pizarro zaštiťoval právem. Karel se nechal obměkčit až pokladem z nově dobytého území v Novém světě ve výši 2 milionů zlatých dukátů, který použil na financování tuniského tažení v roce 1535.

Své plány sledoval s velkou vytrvalostí a houževnatostí. Poté, co si umínil a dobře rozvážil své cíle, sledoval je sice zvolna a opatrně, ovšem nedával se od nich odvrátit žádnými překážkami či nezdarem. Do vládní rutiny se vpravoval zvolna, až po několika letech panování, ale následně vždy bedlivě dbal svých povinností. Měl státnické nadání a nebyly mu cizí politické úskoky, ale jeho plány na obnovení císařství ve smyslu středověké svrchovanosti nad celým světem se již nehodily do jeho doby. Sám zase neměl porozumění pro zájmy jednotlivých národů a částí svého rozsáhlého panství. Určit jeho národnost je nesnadné: první řeč, kterou mluvil, byla francouzština a vedle španělštiny, které později se přiučil, mu sloužila do konce života jako řeč nejoblíbenější; německy se zato nikdy pořádně nenaučil. Karel sám prohlásil: „Španělsky mluvím k Bohu, italsky k ženám, francouzsky k mužům a německy ke svému koni.“

Nemanželské děti

Karel za své „přirozené“ děti uznal Markétu Parmskou (1522–1586) a Juana de Austria (1547–1578) a postaral se o ně i jejich matky.^[1]

Vývod z předků

Arnošt Habsburský

Fridrich III. Habsburský

Cimburgis Mazovská

Maximilián I. Habsburský

Eduard I. Portugalský

Karel V.

Ferdinand I. Aragonský

Jan II. Aragonský

Eleonora z Alburquerque

Ferdinand II. Aragonský

Fadrique Enríquez

Jana Enríquezová

Mariana Fernández z Córdoby

Jana I. Kastilská

Jindřich III. Kastilský

Jan II. Kastilský

Kateřina z Lancasteru

Odkazy

Reference

Tento článek obsahuje text (volné dílo) z hesla „Karel V., císař římský, král španělský“ Ottova slovníku naučného od anonymního autora.

↑ GRÖSSINGOVÁ, Sigrid-Maria. Lásky trůnu habsburského. 1. vyd. [s.l.]: Melantrich ISBN 80-7023-136-X. Kapitola Milenka císaře a matka hrdiny BARBARA BLOMBERGOVÁ, s. 74–98.

Literatura

HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. S. 194–198.
SEIBT, Ferdinand. Karel V. : císař a reformace. Praha: Ikar, 1999. 190 s. ISBN 80-7202-403-5.

Externí odkazy

Galerie Karel V. Habsburský na Wikimedia Commons
Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel V. Habsburský na Wikimedia Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel V.