Ludvík II. Neapolský (5. říjen1377 – 29. duben1417)[4] byl od roku 1384 do roku 1417 vévoda z Anjou a provensálský hrabě; činil si nárok na Neapolské království, ale ovládal pouze části království v letech 1390 až 1399. Jeho otec, Ludvík I. z Anjou – zakladatel rodu Valois-Anjou – byl mladším synem krále Jana II. Francouzského a adoptivním synem královny Johany I. Neapolské. Když jeho otec zemřel během vojenského tažení do Neapole v roce 1384, byl Ludvík II. stále ještě dítě. Anjou zdědil po svém otci, ale jeho matka Marie z Blois nedokázala přesvědčit jeho strýce vévodu Jana z Berry a vévodu Filipa II. Burgundského, aby pokračovali ve válce jejího manžela o Neapol. Provensálští šlechtici a města odmítli uznat Ludvíka II. za svého zákonného vládce, ale Marie z Blois je jednoho po druhém přesvědčila, aby mu v letech 1385 až 1387 přísahali věrnost.
Jeho bratranec, král Karel VI. Francouzský se rozhodl v roce 1389 podpořit jeho nárok na Neapol. Jeho vojska nemohla obsadit celé království, takže bylo prakticky rozděleno mezi Ludvíka II. a jeho protivníka Ladislava Neapolského. Konflikt mezi nástupcem Klementa VII., vzdoropapežem Benediktem XIII., a Francií oslabil jeho pozici a Ladislav ho donutil roku 1399 opustit Neapol a odejít do Provence.
Většina provensálských měst se po smrti Ludvíkova otce v roce 1384 vzbouřila. Jeho matka pak sestavila armádu, se kterou pochodovali od města k městu, aby získali podporu. Ludvík byl v roce 1387 uznán za hraběte z Provence.
V roce 1386, byl nezletilý syn Karla III. Neapolského Ladislav, po otcově smrti, vyloučen z následnictví Neapole. 1. listopadu 1389 byl Ludvík korunován králem Neapole avignonským vzdoropapežem Klementem VII. a následujícího roku se zmocnil Neapole. V roce 1399 byl svým protivníkem Ladislavem svržen.
V roce 1409, Ludvík osvobodil Řím od Ladislavovy okupace, v roce 1410, jako spojenec vzdoropapeže Jana XXIII., napadl Ladislava a porazil ho u Roccaseccy (1411). Nakonec Ludvík ztratil neapolskou podporu a musel odstoupit. Jeho nárok na Neapol přešel na jeho syna, Ludvíka III.
Syn Ludvíka se zasnoubil s Kateřinou Burgundskou, dcerou Jana I. Burgundského. Nicméně poté, co Jan podnítil útok na francouzského dauphina, se Ludvík a jeho žena přidali k Armagnakům. Spojení s Kateřinou bylo zavrženo, což způsobilo nepřátelství burgundského vévody.
Ludvík se nezúčastnil bitvy u Azincourtu, protože měl zánět močového měchýře. Po bitvě uprchl z Paříže a připojil se ke své ženě a dětem v Angers.
Ludvík II. zemřel na zámku v Angers, v srdci Anjou, kde byl také pohřben.
