Jan Nepomuk Salvátor Toskánský (italsky: Giovanni Nepomuceno Maria Annunziata Giuseppe Giovanni Batista Ferdinando Baldassare Luigi Gonzaga Pietro Alessandrino Zanobi Antonino d'Asburgo-Lorena, německy: Johann Nepomuk Salvator Maria Joseph Johann Ferdinand Balthasar Ludwig Karl Zenobius Anton von Österreich-Toscana) (* 25. listopadu1852, Florencie – asi 1890,?Mys Horn; roku 1911 prohlášen za mrtvého) byl členem toskánské liniehabsbursko-lotrinské dynastie. Byl rakouským arcivévodou a princem, uherským, českým a toskánským princem. Poté, co se těchto titulů vzdal, byl známý jako Johann (Jan) Orth. Zmizel při plavbě se svou ženou v červenci 1890 a má se za to, že zemřel, když jeho loď narazila při bouři poblíž mysu Horn. Salvátor byl prohlášen za mrtvého v únoru 1911.
Původ
Byl nejmladším potomkem toskánského velkovévody Leopolda II. a jeho druhé manželky Marie Antonie Neapolsko-Sicilské. Do roku 1859 žil s rodiči a sourozenci ve Florencii, kterou musel po vynuceném odchodu rodiny opustit. Poté žil chvíli v Čechách a od svých dvanácti let ve Vídni. Byl temperamentní, velmi učenlivý a svou matkou velmi milován.
Vojenská kariéra
Již v roce 1865 zahájil svou vojenskou kariéru a stal se důstojníkem. Věnoval se vojenským inovacím a nebál se být kritický. V roce 1878 se Jan Nepomuk zúčastnil s nevolí okupace Bosny a Hercegoviny. Často byl pro svou výstřední a dobrodružnou povahu posílán na různé vojenské útvary. Sloužil ve Lvově, Temešváru, Krakově a v roce 1883 byl v Linci velitelem 3. pěší divize. Napsal několik kritických prací na téma armády a tím se dostal do sporu s vojenským vedením a také se svým poručníkem arcivévodou Albrechtem.[2]
Politika
Patřil k odpůrcům spojenectví Rakouska s Německem a podporoval spojenectví s Ruskem. V roce 1887 při bulharské krizi, podporoval uchazeče o tamní trůn, Ferdinanda Koburského, avšak doufal, že by se králem mohl stát on sám.[3] Tím si proti sobě postavil císaře Františka Josefa I., který měl už dost jeho afér a aktivit, a byl nucený v roce 1887 skončit službu v armádě. Poté chtěl vstoupit do vojenských služeb v Bulharsku a Turecku, ale byl odmítnut.
Zájmy
U Gmundenu nechal přestavět zámek Ort, který si roku 1879 koupil a podle kterého si později zvolil své jméno. Byl blízkým přítelem korunního prince Rudolfa, který v zámku často pobýval. Patřil mezi liberály a antiklerikály. Mezi jeho koníčky patřila hra na lesní roh. Rád hrál na klavír a citeru a maloval. Zajímal se o literaturu a pod pseudonymem zkomponoval několik valčíků a balet.
Jan Orth
Bez císařova svolení opustil Rakousko-Uhersko a odjel do Švýcarska. Zde se v roce 1889 rozhodl, že vystoupí z habsburského domu a dále bude žít jako běžný občan.[4] Vzdal se svých titulů i apanáže. Poté se oženil s bývalou baletkou, „Ludmilou Milly Stubelovou“, se kterou několik let před tím žil a rozhodl se cestovat. V Anglii si pořídil loď „Santa Margherita“ a najal posádku, se kterou se vydal nejprve do La Platy. Zde sám převzal velení lodi a vyplul s novou posádkou do Chile.
Jeho další osud není zcela znám. Jeho loď se zřejmě u mysu Hoorn, v důsledku prudkých bouří v noci z 20. na 21. června roku 1890 potopila. Jeho tělo se nikdy nenašlo a po 21. letech od této události byl prohlášen za mrtvého. V Berlíně byla poté v letech 1912–1913 jeho pozůstalost vydražena.
Závěr života na Ohňové zemi
Václav Šolc v knize K Alakalufům na konec světa vypráví i příběh Jana Ortha v jižním Chile, kde prožil zbytek svého života. „Napřed se usadil na severním pobřeží Ohňové země, později se vydal na severozápad a po léta bloudil celkem bez cíle libovolně bludištěm kanálů a ostrovů. Stýkal se jen s Indiány, náhodnými hledači zlata či lovci. Prozkoumával jeden fjord za druhým a shromažďoval poznatky, zeměpisné i přírodopisné… Spal na kožešinách divokých lam guanak, podlahu (jeho ranče) kryly teplé a tuhé kožešiny jelínka huemula. Svítil si primitivní lampičkou, napájenou rozpuštěným tukem ulovené zvěře, a byl spokojen…. Žil po celá léta sám a sám, ale nechátral ani nepustl. Zachovával si bystrost ducha, touhu po vědění, smysl pro pořádek a čistotu a dokázal si v primitivním, drsném prostředí vytvořit takřka zdání určité elegance. Svědectví o tom podává náhodný francouzský poutník, který zavítal do jeho samoty. Očekával primitivního lovce, člověka, který ve společnosti psů a koní takřka zapomněl mluvit, a nalezl staršího pána, duchaplného a vtipného, skvělého hostitele…. Bavili se francouzsky, španělsky a německy a host nevěděl, kam svého hostitele zařadit. Daleko od lidí nalezl duchaplného poustevníka, citujícího brilantně klasiky evropské literatury a hovořícího zasvěceně o umění, i hlubokého znalce a milovníka přírody. V klíně hor mu bylo dopřáno strávit skoro dvacet let života, který si vysnil. Jan Orth, lovec a milovník přírody našel to, co marně hledal Jan Nepomuk Salvator von Habsburk, arcivévoda a princ, totiž štěstí a mír duše. Zemřel ve své samotě roku 1910."[5]
Vybraná díla
Die österreichish-ungarische Monarchie in Wort und Bild, (Rakousko-Uherská monarchie slovem a obrazem)
Betrachtungen über die Organisation der österreichischen Artillerie, (Úvahy o organizaci rakouského dělostřelectva), jako anonym
Geschichte des k. k. Infanterie-Regimentes Ehrz. Wilhelm, Nr. 12, 2 sv., Wien 1877-1880
Drill oder Erziehung, (Dril a výchova) Wien 1883
Einblick in den Spiritismus, Linz 1884
balet Die Assassinen, (Úkladní vrazi)
valčík Gruss an Linz, napsané pod pseudonymem Johann Traunwart
valčík Am Traunsee, napsané pod pseudonymem Johann Traunwart
S: také španělský infant T: také toskánský princ M: také modenský princ P: také portugalský infant B: také belgický princ kurzívou jsou rakouští panovníci
Leopold Amedeo* • Maxmilián* • Leopold* • Konstantin Salvátor* • Pavel Salvátor*
toskánští velkovévodové kurzívou, ** titulární toskánští velkovévodové, * rakouští arcivévodové; Ferdinand IV. Toskánský byl posledním skutečným toskánským arcivévodou, jeho nástupci již jen drží titul zaniklého státu
