Byl druhým synem posledního toskánského velkovévody Ferdinanda IV. a jeho druhé manželky Alice Bourbonsko-Parmské. Rodičům se narodil v rakouském exilu, kam se uchýlili po zániku velkovévodství. Od roku 1902, kdy Josefův starší bratr Leopold opustil Habsburský dům, se stal otcovým následníkem a dědicem titulu. Po otcově smrti však titul toskánského velkovévody nepřijal[2] a soustředil se na vojenskou kariéru.
Po zrušení monarchie podepsal dokument, ve kterém se zřekl svých nároků na trůn a zůstal v Rakousku. Roku 1938 se dostal do koncentračního tábora Dachau, ze kterého byl za pomocí rodiny Hermanna Göringa po týdnu propuštěn.[3]
Vojenská kariéra
Arcivévoda Josef Ferdinand (1918)
První vojenskou průpravu získal na jezdecké kadetní škole v Hranicích, poté studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, proslul svým jezdeckým uměním a také jako šermíř. V hodnosti poručíka nastoupil v roce 1892 k tyrolským myslivcům v Bregenzu. V roce 1894 získal hodnost nadporučíka a několik let sloužil u 93. pěšího pluku v Olomouci. Po dosažení plnoletosti se jako arcivévoda stal automaticky členem rakouské Panské sněmovny (1894).[4] V letech 1895–1897 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni, kterou dokončil v hodnosti kapitána a poté sloužil u 59. pěšího pluku v Salzburgu. V Salzburgu zůstal i v hodnsti majora (1897), ale vrátil se k jednotkám tyrolských myslivců. V roce 1903 byl povýšen na podplukovníka a stal se zástupcem velitele pěšího pluku č. 27 v Lublani. Jako plukovník (1905) převzal velení 93. pěšího pluku v Olomouci.[5] Od roku 1905 byl také čestným majitelem pěšího pluku č. 45 dislokovaného v Přemyšlu.[6]
V roce 1908 získal hodnost generálmajora a stal se velitelem 5. pěší brigády v Linzi, kde byl od roku 1911 velitelem 3. pěší divize.[7] Mezitím byl povýšen na polního podmaršála (1911). Na začátku první světové války převzal velení 14. armádního sboru[8] a k datu 1. srpna 1914 získal hodnost generála pěchoty.[9] Se svým sborem byl zařazen do 3. armády generála Brudermanna a zúčastnil se bojů na východní frontě. Po značných početních ztrátách v prvních bojích o Halič byl 1. října 1914 povolán do vrchního velení 4. armády.[10] V únoru 1916 byl povýšen do hodnosti generálplukovníka,[11] krátce nato utrpěla 4. armáda obrovské ztráty během Brusilovovy ofenzívy. Arcivévoda Josef Ferdinand byl na nátlak vrchního velení spojeneckého Německa odvolán v červnu 1916 a odešel do ústraní. Po nástupu Karla I. mu byla nabídnuta nově zřízená funkce generálního inspektora vojenského letectva (Generalinspekteur der Luftstreitkräfte). I když se o letectví zajímal od mládí, v technických záležitostech se příliš neorientoval a jeho nominace narazila na odpor armádního velení. Do funkce byl nakonec jmenován v červenci 1917 a zastával ji až do zániku monarchie. K datu 1. prosince 1918 byl v armádě penzionován.[12]
Řády a vyznamenání
Arcivévoda Josef Ferdinand
Již v roce 1891 se stal rytířem prestižního Řád zlatého rouna,[13] během vojenské služby obdržel řadu ocenění v Rakousku-Uhersku, ale i od zahraničních panovníků.[14][15]
Josef Ferdinand byl dvakrát ženatý. Oba jeho sňatky byly morganatické.
~ 1921 Rosa Jockelová (roz. Kaltenbrunnerová) (1878–1929), rozvod roku 1928
~ 1929 Gertruda Tomaneková (1902–1997)
Klaudie (* 1930), svobodná a bezdětná
Maxmilián (* 1932)
Zájmy
Jako velký milovník lovů se roku 1903 vydal na loveckou výpravu do Egypta pod pseudonymen hrabě Buriano. Vlastnil balon, kterým roku 1909 uskutečnil let z Lince do francouzského Dieppe. Cestu zdolal za 16 hodin.
↑Generálplukovníci rakousko-uherské armády na webu austro-hungarian armydostupné online
↑Služební postup arcivévody Josefa Ferdinanda in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918, Vídeň, 2007; s. 131 dostupné online
↑Přehled rytířů rakouského Řádu zlatého rouna v 19. stoletídostupné online
↑Přehled řádů a vyznamenání arcivévody Josefa Ferdinanda in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 6 dostupné online
↑Přehled řádů a vyznamenání arcivévody Josefa Ferdinanda in: STEINER, Jörg, C.: Schematismus der Generale und Obersten der k.u.k. Armee 1918; Vídeň, 1992; s. 11 dostupné online
Literatura
BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 167–168 (heslo Joseph Ferdinand Salvator Erzherzog von Österreich) ISBN 978-963-446-585-0dostupné online (maďarsky)
S: také španělský infant T: také toskánský princ M: také modenský princ P: také portugalský infant B: také belgický princ kurzívou jsou rakouští panovníci
Leopold Amedeo* • Maxmilián* • Leopold* • Konstantin Salvátor* • Pavel Salvátor*
toskánští velkovévodové kurzívou, ** titulární toskánští velkovévodové, * rakouští arcivévodové; Ferdinand IV. Toskánský byl posledním skutečným toskánským arcivévodou, jeho nástupci již jen drží titul zaniklého státu
.png){kind=small}
