Narodil se jako pátý syn arcivévody Karla (1771–1847), proslulého vojevůdce napoleonských válek, a jeho manželky princezny Henrietty Nasavské (1797–1829). Jako mladší potomek se měl věnovat církevní dráze, ale již v roce 1842 byl jmenován plukovníkem a stal se majitelem 12. pěšího pluku.[1] Studoval na univerzitě ve Vídni a v roce 1846 se stal členem Řádu německých rytířů. Při příležitosti dvacátých narozenin byl povýšen do hodnosti generálmajora (1847) a poté se zúčastnil bojů v Itálii během revoluce 1848–1849. V roce 1853 dosáhl hodnosti polního podmaršála a po zrušení ministerstva války se jako vrchní velitel stal přední osobnosti armády Rakouského císařství. Z titulu této funkce se také zúčastnil zasedání vlády.[pozn. 1][2][3] Během války se Sardinií byl inspektorem rakouského dělostřelectva v Itálii. Po úmrtí maršálaWindischgrätze převzal funkci guvernéraspolkové pevnosti v Mohuči (1862–1864). V roce 1863 se stal nástupcem arcivévody Maxmiliána ve funkci velmistra Řádu německých rytířů a v roce 1864 byl jmenován generálním inspektorem dělostřelectva rakouské armády. V roce 1866 se zúčastnil prusko-rakouské války a jako velitel dělostřelectva byl zraněn v bitvě u Hradce Králové.[4] V armádě dosáhl v roce 1867 druhé nejvyšší hodnosti polního zbrojmistra.[5] Funkci generálního inspektora dělostřelectva zastával až do smrti.[6][7]
Velmistr Řádu německých rytířů
Palác arcivévody Viléma ve Vídni
Jako velmistr Řádu německých rytířů spravoval rozsáhlý majetek na severní Moravě a ve Slezsku, k němuž patřilo přibližně 24 000 hektarů půdy.[8] Řádovými sídly byly zámky Bruntál, Horní Dlouhá Loučka a hrady Bouzov a Sovinec. Oficiální rezidencí velmistra byl zámek v Bruntále, hospodářská správa řádových velkostatků ale sídlila ve Vídni. Po Ženevské konvenci a založení Mezinárodního červeného kříže (1863) spojil činnost Německého řádu s charitativním působením. Zahájil budování nemocnic, již za prusko-rakouské války v roce 1866 zřídil polní lazaret na zámku Bruntál, později nechal vybudovat další nemocnice v Opavě nebo Dlouhé Loučce.[9] V roce 1866 nechal přemístit kněžský seminář ze Sovince do Opavy a na hradě Sovinec poté zřídil lesnickou školu.[10][11] V Bruntále nechal zmodernizovat pivovar. Podporoval také rozvoj lázní Karlova Studánka, kde jeho jméno neslo několik objektů přejmenovaných po roce 1918. K významným architektonickým symbolům Karlovy Studánky patři tzv. Pitný pavilon z roku 1864, který do zániku monarchie nesl název Wilhelm Quelle.[12] Jménem arcivévody Viléma byl pojmenován také lázeňský dům Vila Wilhelm postavený v letech 1893–1894 (dnes vila Vlasta).[13] V roce 1888 navštívil Bouzov v doprovodu svého synovce arcivévody Evžena, který byl jeho nástupcem v úřadu velmistra a koncem 19. inicioval přestavbu hradu Bouzov do současné podoby.[14]
Ve Vídni byl jeho sídlem palác v ulici Parkring 8 (známý jako Deutschmeister-Palais) postavený podle projektu Theophila Hansena (1864–1868). Často pobýval také na zámku Weilburg, který byl majetkem jeho staršího bratra Albrechta.
Po předčasném úmrtí staršího bratra Karla Ferdinanda byl ustanoven Poručníkem jeho nezletilých dětí, mezi ně patřil také synovec Evžen (1863–1954), který byl Vilémovým nástupcem jako velmistr Řádu německých rytířů.
Měl nemanželského syna Karla (1860–1881), který se narodil z poměru s rakouskou divadelní herečkou a zpěvačkou Marií Lutzovou (1840–1872). Ta se později provdala za Karla Rotta a ten Vilémova syna přijal za svého.
Zemřel tragicky po pádu z koně, který se splašil před projíždějícím automobilem. Byl pohřben v Císařské hrobce ve Vídni (v části Neue Gruft, rakev č. 120).[16]
↑Ministerstvo války v čele s polním zbrojmistrem Antonem Csorichem bylo zrušeno k 10. února 1853. Kompetence přešly k 1. červnu 1853 na vrchní velení armády (Armee-Ober-Commando), které převzal arcivévoda Vilém. Jako vrchní velitel armády se zúčastňoval zasedání kabinetu, později tuto úlohu převzal císařský generální pobočník Karl Ludwig Grünne. Ministerstvo války bylo obnoveno v roce 1860 (August von Degenfeld-Schonburg). Významnou pozici potomstva linie arcivévody Karla dokládá také postavení Vilémova staršího bratra arcivévody Albrechta, který byl v letech 1851–1860 místodržitelem v Uhrách s rozsáhlými kompetencemi.
↑Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das 1893; Vídeň, 1893; s. 72 dostupné online
↑BEUTLER, Gigi: The Imperial Crypt of the PP Capuchins in Vienna (Capuchin Crypt), Vídeň, 2015; s. 60 ISBN 978-3-9500584-5-1
Literatura
HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové : životopisná encyklopedie. Překlad Milada a Milan Kouřimských. 3. vyd. Praha: Brána, 2010. 408 s. ISBN978-80-7243-455-8. S. 380–381. Přeloženo ze čtvrtého, upraveného vydání.
S: také španělský infant T: také toskánský princ M: také modenský princ P: také portugalský infant B: také belgický princ kurzívou jsou rakouští panovníci
