Portrétní fotografie (nebo také fotografické portrétování) je zachycení podoby jedné nebo více osob na fotografii, ve které převládá tvář a její výraz. Cílem je, aby fotografie zobrazila podobu, osobitost nebo náladu portrétovaného. Stejně jako ostatní způsoby portrétování, zaměřuje se fotografie především také na tvář osoby, ale na snímku může být i část těla, nebo celá postava a doplňující pozadí. Portrét není náhodný snímek, ale komponovaný obraz osoby ve statické pozici. Portrét často zobrazuje osobu hledící přímo do objektivu, ale pohled může být směrován i mimo osu. Portrét ve výtvarném umění je popisné zobrazení konkrétního jedince, zpravidla člověka, velmi výjimečně i zvířete. Fotograf, který se specializuje na tento žánr se označuje jako portrétní fotograf.
Portrétování má dlouhou a bohatou historii, první portréty vznikaly již ve starověku. Významný je římský sochařský portrét. Ve středověku portréty vznikaly velmi zřídka a spíše až v pozdní gotice. Vyobrazení významných žijících osobností, například panovníků, jsou (podobně jako středověká vyobrazení světců) idealizovaná a nezakládají se na skutečné fyzické podobě zobrazeného. Proto se mluví spíše o portrétních rysech zobrazení. Mohutný rozvoj portrét zaznamenal v renesanci, ještě výraznější zájem o portrét přineslo baroko, které dovedlo portrétní umění prakticky na hranice jeho možností. Zájem o portrét náležel však i následujícím slohovým obdobím. V 19. století se s nástupem fotografie stal klasický malířský či sochařský portrét spíše výjimečným, exkluzivním. Dominantním typem portrétu je od vynálezu potřebných technologií fotografický portrét, ale dokumentární funkci portrétu převzal též film, televize a další elektronická média.
Specifickým typem portrétu je autoportrét. Portrétní vyobrazení, které je součástí díla, jež samo o sobě není portrétem, ale například náboženským výjevem či mytologickou scénou, se nazývá kryptoportrét. K významným portrétistům patří Hans Holbein mladší, Rembrandt van Rijn, Diego Velázquez, Frans Hals, Francisco Goya. Z českých umělců Karel Škréta, Jan Kupecký, v 19. století například Vojtěch Hynais. Klasickým médiem portrétu je kresba a malba, výjimečný však není ani sochařský portrét, ať už v podobě busty, volné sochy či reliéfu. Od poloviny 19. století též fotografie.
Portrétní fotografie začala existovat s několikaměsíčním zpožděním od vynálezu fotografického procesu daguerrotypie v srpnu 1839. Byla často levnější, přístupnější a rychlejší než technika portrétní malby. Ve všech větších městech po celém světě vznikala fotografická studia. Styl těchto raných děl odpovídal tehdejším technickým požadavkům: 30sekundová expozice a estetické prvky vycházející z tehdejšího malířství. Pro dlouhé sekundy trvající nehybné setrvání před kamerou při výrobě daguerrotypií a kalotypií byly nutné různé podpěrky pro hlavu a tělo. Například Saronnysův univerzální držák hlavy[7] nebo Bradyho stojan[8]. Lidé při tom většinou seděli před holým pozadím a byli osvíceni měkkým světlem z okna, které mohlo být směrováno pomocí zrcadel. Přibližně v období od roku 1860 do roku 1920[9][10] bylo standardním vybavením raných fotografických ateliérů malované fotografické pozadí. Mělo obecně rustikální nebo kvazi-klasický vzhled, ale někdy představovalo buržoazní trompe-l'oeil („oko-klamající“, iluzionistické malířství)[11], které však nakonec vyšlo z módy s příchodem fotoaparátů Brownie a Kodak, a rozšíření fotografie masám. Pozadí mohou podle provenience poskytnout stopy při genealogickém výzkumu starých rodinných fotografií.[12][13][14][15]
První pořízené a dochované portrétní fotografie byly daguerrotypie. V roce 1837, tedy dva roky před oficiálním uznáním tohoto objevu, francouzský fotograf Louis Daguerre pořídil první portrét (5,8 × 4,5 cm) naturalistického malíře a svého přítele Nicolase Hueta.[16] Dalším dochovaným je autoportrét Roberta Cornelia z roku 1839 nebo snímek sestry Johna Williama Drapera Dorothy Catheriny z roku 1840. Ale za vůbec první snímek s celým člověkem je považována daguerrotypie Boulevard du Temple Louise Daguerra, která vznikla někdy na přelomu let 1838 a 1839 v Paříži a je pojmenována podle stejnojmenné ulice v pařížském III. obvodu. Nejstarší fotografii lidské postavy na papíře zhotovil britský vynálezce William Fox Talbot 14. října 1840. Snímek komorníka byl vytvořen technikou kalotypie (nazývanou také talbotypie).
Francouz Antoine Claudet byl studentem Louise Daguerra a působil v Londýně, kde provozoval od roku 1841 do 1851 fotografické studio na střeše Galerie Adelaide (Adelaide Gallery nyní Nuffield Centre)[17], za kostelem Sv. Martina. Otevřel ještě další studia na koloseu v Regent parku (1847–1851). V roce 1851 přestěhoval své podnikatelské činnosti na Regent Street, kde založil „Chrám fotografie“ (Temple to Photography), který fungoval až do roku 1867.[18] Claudet obdržel mnoho vyznamenání, mezi něž patří také jmenování dvorním fotografem královny Viktorie v roce 1853 a o deset let později uznání Napoleona III.[18] V roce 1848 vyrobil fotografometr, přístroj určený k měření intenzity světelného záření, v roce 1849 vyrobil ohniskoměr (fokometr), pro zajištění dokonalého zaměření fotografických portrétů.
Následně se objevily první teorie portrétu, Marcus Aurelius Root se inspiroval dílem švédského vědce Emanuela Swedenborga a anatomickými studiemi Charlese Bella. Požadoval, aby portrét ukazoval duši zobrazeného. Bostonský daguerrotypista Albert Sands Southworth (1811–1894) v roce 1871 jeho myšlenku ještě rozšířil: požadoval, aby byl charakter člověka patrný hned při prvním pohledu na fotografii, v níž by měl být zachycen nejlepší výraz, jakého je portrétovaný schopen.[6]
S postupujícím rozvojem techniky dostali fotografové možnost využívat zkracující se dobu expozice, osvobodit se a vytvořit nový styl portrétní fotografie. Fotografové se přemístili ze svých ateliérů do exteriérů, na bojiště, přes oceány a do vzdálených pouští. Daguerreotypický Saloon Williama Shewa, fotografická dodávka Photographic Van Rogera Fentona a vagón What-is-it? Mathewa Bradyho nastavily standardy portrétní fotografie druhé poloviny devatenáctého století.
Fotografovaly se oficiální a konvenční portréty na objednávku, intimní portréty aktu, erotické, pornografické portréty, obrazy známých osobností – intelektuálů, umělců, sociální portréty, dokumentární, vědecké i klasické rodinné portréty, svatební fotografie, portréty dětí a samozřejmě také autoportréty. Portrétní fotografie sloužila také jako předloha pro malíře.[6]
Masivní rozšíření fotografie přinesl vynález André-Adolphe-Eugène Disdériho (1819–1889)[19], který 22. listopadu roku 1854 patentoval nový typ portrétů pojmenovaný carte de visite. Disdéri vyrobil rotační fotoaparát, který uměl udělat osm různých obrázků na jedno políčko negativu. Fotoaparát byl opatřen čtyřmi objektivy a snímal na pohyblivou fotografickou desku.[20] Po vytištění na albuminový papír byly obrázky rozstřiženy na malé portréty, nalepeny na karton a používány jako navštívenky. Na snímku zobrazil většinou celou postavu od hlavy k patě v umělém prostředí ateliéru, v obyčejné póze s harmonickou a příjemnou optikou. Tak uvedl do fotografie její schopnost poskytnout levně a každému jeho podobiznu. Při velkolepé reklamě a nízkých cenách dosáhl toho, že do jeho portrétního ateliéru v Paříži přicházelo pro vlastní podobiznu mnoho lidí.[21] Velmi brzy se ateliér stal chrámem fotografie - místem jedinečného skvostu a elegance, který denně prodal 300 až 400 portrétů.[22]
Málo se však ví, že fotografické portréty ve formátu carte de visite vyráběl ještě před Disdérim francouzský portrétní fotograf z Marseille Louis Dodéro.[23] V článku v časopisu La Lumière z 24. srpna 1851 popsal Frances Wey, spisovatel a kritik fotografie, Dodérovu myšlenku uvedení malé fotografie na kartičce, která by umožňovala místo jména mít na vizitce vlastní portrét.[24] V roce 1851 Dodéro také vycítil, že toto zmenšení formátu identifikační podobenky může být použito pro úřední dokumenty, jako pas nebo lovecký lístek.[25]
Vizitky ovládly svět během 60. a 70. let 19. století a značně tak přispěly rozšíření a popularizaci fotografie. Vizitky bylo relativně snadné i levné kopírovat ve větším počtu. Na rozdíl od drahých a velkých daguerrotypií. Fotografické vizitky si pak mohli přátelé vyměňovat mezi sebou a díky standardnímu formátu sbírat a umísťovat do rodinných alb. Vizitky se staly populární až poté, když v květnu 1859 Disdéri vyfotografoval ve svém ateliéru Napoleona III, který přerušil svou cestu do války.[26] Ještě větší popularitu získaly vizitky poté, když se nechala vyfotografovat celá královská rodina v Londýně. Během tří měsíců se prodalo 70000 fotografických vizitek a údajně jich bylo vyrobeno ještě 200 000 dalších.[7] Mnozí fotografové také prodávali podobizny známých osobností, méně časté byly pak fotografie měst, soch či důležitých událostí. O rozsahu „vizitkománie“ svědčí i to, že v Anglii počty prodaných vizitek ročně šly do stovek miliónů což vzhledem k jejich nemalé pořizovací ceně je obdivuhodné. Vizitky během 80. let ustoupily větším kabinetním fotografiím, v Čechách se však vyráběly souběžně až do 30. let 20. století.
Návštěva fotografa byla podstatnou událostí. Fotograf se většinou se zákazníkem předem setkal, aby zjistil jeho povahu a podle ní doporučil volbu oblečení a typ portrétu. Samotné aranžmá portrétu se sice řídilo přísnými pravidly celosvětové módy, ale mělo za úkol vyjadřovat povahu i povolání fotografovaného. Je zajímavé, že i přes značná omezení si autor mohl zachovat osobitý výraz.
Používaný bílkový papír byl velice tenký a proto se fotografie lepily na tužší kartony, které jsou velice užitečnou pomůckou pro datování fotografie. Počátkem 60. let bývaly kartony bílé s ostrými rohy a brzy si fotografové na zadní strany začali tisknout svá jména. Koncem 60. let už bylo běžné používat tlustší kartony s kulatými rohy a na reverzech jemné rytiny s logy ateliérů. Během 70. let se začaly používat barevné rámečky kolem fotografií a opět se vrátily ostré rohy. Během 80. let se používaly také černé kartony se zlatým potiskem. Na přelomu století se zase prosadila secese s jemnými, světlými odstíny.
Angličan John Jabez Edwin Mayall v roce 1860 pořídil první carte de visite královny Viktorie.[28] Mayall využíval techniky ručně kolorovaného albuminového tisku. V březnu 1861 byl pověřen, aby pořídil dvojportrét královského páru. Albert však několik měsíců poté zemřel (v prosinci 1861) a tato událost vyvolala poptávku veřejnosti po portrétech královské rodiny na fotografických vizitkách. Nákupem těchto snímků veřejnost demonstrovala své sympatie a podílela se na podobě veřejného smutku. V té době bylo módní sběratelství fotografií a vkládat je do alb. Královna Viktorie sdílela se svým manželem nadšení pro fotografování a vlastnili více než 100 alb, ve kterých sbírali portréty z každé zahraniční cesty.
Spojené království Velké Británie a Severního Irska:
Belgie:
Rusko:
Německo:
Francie:
Rakousko:
Polsko:
Itálie:
Dánsko:
Švédsko:
Finsko:
Nizozemsko:
Turecko:
Albánie:
Norsko:
Portugalsko:
V roce 1863 Samuel Bourne a Charles Shepherd ve městě Šimla založili fotografické studio Bourne & Shepherd.[49][50][51] Později téhož roku založili druhou pobočku v Kalkatě.[52]
80. a 90. léta 19. století:
Jako náměty pro svá díla si vybírali veduty známých míst nebo se věnovali studiovým záběrům představujícím místní tradice i lidské typy. Jejich typickým znakem je pečlivé ruční kolorování a albuminový papír opatřený názvem a firemní značkou.
Pierre Joseph Rossier (1829-mezi 1883 a 1898) byl švýcarský průkopník fotografie. Fotografoval převážně na albuminový papír, zhotovoval stereofotografie a carte de visite, komponoval portréty, městské scenérie a krajiny. Působil v Asii několik let, produkoval první obchodní fotografie v Číně, Filipínách, Japonsku a Siamu (nyní Thajsko). Byl prvním profesionálním fotografem v Japonsku, kde učil fotografy jako byli Ueno Hikoma, Kuwadžiró Horie (1831–1866), Genzó Maeda (1831–1906), ale i řadu méně známých příslušníků první generace japonských fotografů. Ve Švýcarsku založil fotoateliéry ve Fribourgu a Einsiedelnu, ale fotografoval po celé zemi. Byl důležitou osobností v rané historii fotografie a to nejen kvůli jeho obrazům, ale také kvůli zásadnímu vlivu jeho učení v počátcích japonské fotografie.
Ueno Hikoma (1838–1904) byl průkopníkem japonské fotografie. Je známý svými jemnými portréty, často významných japonských a zahraničních osobností a svými krajinářskými fotografiemi z Nagasaki a okolí. Ueno byl vůdčí postavou japonské fotografie devatenáctého století jak komerčně tak i umělecky úspěšný fotograf a instruktor. Do historie žánru suvenýrové fotografie se významně zapsala celá řada tehdejších fotografů na východě, například Adolfo Farsari, Kusakabe Kimbei, Raimund von Stillfried a řada dalších.
Dalším průkopníkem byl Japonec Jokojama Macusaburó, který se věnoval také litografii a výuce fotografie. Je autorem celé řady autoportrétů a v 80. letech 19. století vymyslel techniku šašin abura-e[53] neboli fotografický olejový obraz. Při jejich výrobě se odstranila papírová podložka fotografie a na zbývající emulzi se pak malovalo olejovými barvami. Yokoyama s použitím této techniky vytvořil řadu děl.[54][55] Bylo pak těžko rozeznat, zda se jedná o fotografii nebo olejomalbu.
Katalog fotoateliéru Kusakabe Kimbei nabízel výběr z více než dvou tisíc motivů, představoval většinou pohlednice z populárních destinací, ale významnou roli suvenýrových fotografií hrály také portréty. Celkem 416 motivů z katalogu Views & Costumes of Japan. Beautfully Colored Transparencis, Magic Lantern Slides[56] z roku 1893 ukazují tradiční japonské zvyky. Z nich absolutní většinu tvoří výhradně ženy při různých aktivitách, které byly běžné na suvenýrové fotografii.
Komerční popularita portrétů žen postavila fotografa v Japonsku před problém, že „slušné ženy“ často odmítaly být fotografovány. Vedly je k tomu dva hlavní důvody, prvním byla příliš realisticky zobrazená postava na fotografii, která byla považována za příliš smyslnou a ženské tělo by tak bylo k dispozici pro zákazníka, což bylo považováno za nevhodné. Na druhé straně svou roli hrály různé pověry mezi Japonci. Domnívali se, že portrétovanému bude vysáta životní míza a oslabeny jeho stíny. Proto musely být často fotografovány členové rodiny nebo v tradici stylu ukiyo-e během období Meidži známé jako bijin (krásné ženy). Byly to většinou dívky, které pracovaly na veřejnosti jako yūjo (kurtizány), gejši, nebo rashamen (prostitutky) nebo dívky pracující v čajovnách. Žena, která na sobě pracovala, aby vypadala lépe a lépe se mohly prodávat fotografie, stala se fotomodelkou s vyšším platem. Právě kurtizány a gejši najdeme nejčastěji na fotografických vizitkách Kusakabe Kimbeie. Ve větších městech začaly vznikat specializované obchody shashimpo, které se specializovaly na obchod s fotografiemi gejš.
Austrálie:
Jedním z prvních výrobců a distributorů vzdělávacích a cestopisných stereoskopických obrazů byla firma Underwood & Underwood, založená v roce 1882 v Ottawě v Kansasu. Společnost vyprodukovala mezi 30 000 a 40 000 stereographických titulů, mezi nimiž byla celá řada portrétů významných osobností (Edison, Twain, řada politiků...).[63]
Edward Sheriff Curtis byl americký antropolog a portrétoval původní obyvatele Severní Ameriky a Divokého západu. Zpočátku pořizoval snímky lidí ve vlastním ateliéru, a od poloviny 90. let 19. století se zaměřil na fotografování indiánů, za které v roce 1899 získal ocenění Evening on the Puget Sound, The Clam Digger a The Mussel Gatherer. Ve stejném roce byl vybrán jako hlavní fotograf pro Harrimanovu expedici na Aljašku. V roce 1900 se Curtis zúčastnil černonožského obřadu Slunečního tance, dokumentoval indiány kmene Hopi v Arizoně a také obyvatel Velké planiny. To vše s vědomím, že kultura těchto přírodních národů se časem úplně vytratí, a rozhodl se vytvořit naučnou uměleckou sbírku fotografií, kde bude zachycen všední život, zvyky, tradice, slavnosti, obřady a prostředí, ve kterém indiánské kmeny žily. Vyhrával různá ocenění a stával se více a více známějším. Jeho popularita stoupla až do té míry, že byl požádán o portrétování rodiny prezidenta Theodora Roosevelta.
Po americké občanské válce fotografoval William Bell (1830 Anglie - 1910 USA) zranění a choroby vojáků pro muzeum Army Medical Museum. Velkou část roku 1865 strávil fotografickou dokumentací různých poranění, nemocí a amputací, z nichž mnohé byly publikovány v knize Medical and Surgical History of the War of the Rebellion (Historie medicíny a chirurgie válečné vzpoury).[64]
V Petrohradu si v roce 1875 otevřel své vlastní portrétní fotografické studio „otec ruského fotožurnalismu“ Karl Bulla[85][86][87], který roce 1886 získal povolení Ministerstva vnitřních věcí „pro výrobu všech druhů fotografických prací mimo domov, například: na ulicích, domech a na místech v bezprostřední blízkosti Petrohradu“, který mu dovolil celou řadu let vytvářet pohlednice pro produkční tisk Světové poštovní unie.[88] Fotografoval téměř všude a všechno: život rodiny cara i shromáždění protivládní inteligence, osobnosti hvězdného nebe i obyčejné dělníky, paláce i ubytovny pro bezdomovce, ale také exotické scény jako gay párty.[89]
K průkopníkům portrétní fotografie z ruských autorů devatenáctého století mimo jiné patří:
Módní fotograf Bergamasko byl zejména milován Adónisem, a nikoli bezdůvodně: umělecká portrétní fotografie Bergamaska je velice lehká, všechny dámy zobrazuje jako krasavice a všechny staříky plné energie v rozkvětu. Avšak umělecké má pan Bergamasko i své ceny. Vladimir Osipovič Michněvič, Naši znakomje, 1884
Vladimir Osipovič Michněvič, Naši znakomje, 1884
V té době se jeho ateliér nacházel na nejprestižnější lokalitě města, na Něvském prospektě. čp. 12. Bergamasko byl kreativní, nebál se experimentovat se světlem, scenériemi, jeden z prvních inscenoval scénu. Vytvořil si vlastní rozpoznatelný styl - měkké obrysy obrázků v plné velikosti. Jeho snímky byly větší než bylo obvyklé u jiných ateliérů. Za jeho jediného konkurenta v portrétování své doby lze považovat Sergeje Levického.
Další: K dalším průkopníkům portrétní fotografie ze zahraničních autorů devatenáctého století mimo jiné patří: V Anglii Lewis Carroll, Robert Adamson a David Octavius Hill, Julia Margaret Cameronová, ve Francii Étienne Carjat, Robert Demachy a v Německu Wanda von Debschitz-Kunowski.[37]
Dále pak Alexander Hessler, Charles D. Fredricks, William Kurtz, Alexander Gardner... v Německu Franz Hanfstaengl, Hermann Krone a v Rakousku-Uhersku Emil Rabending, Josef Löwy nebo Ludwig Angerer a naposled v Krakově - Walery Rzewuski.[42]
Dvojice Robert Adamson a David Octavius Hill se spolu navzájem doplňovali. Díky jejich přátelství s fyzikem Davidem Brewsterem z Univerzity v St. Andrews se seznámili s procesem kalotypie. Brewster si dopisoval s Foxem Talbotem, který chtěl ve Skotsku mít někoho, kdo by jeho metodu aplikoval a konkuroval tak daguerrotypisům. Robert Adamson se tak v květnu 1843 stal prvním profesionálním kalotypistou v Edinburghu otevřením vlastního portrétního studia a v témže roce začal spolupracovat s Davidem O. Hillem. Když podepsala prohlášení o nezávislosti církev Nonkonformistická skotská církev, rozhodl se Hill namalovat skupinový portrét 474 duchovních, kteří se do prohlášení podepsali. Obraz měl být založen na fotografiích jednotlivců, které Adamson a Hill portrétovali v ateliéru, nebo venkovním prostředí s pozadím několika modelů nábytku. Svůj úkol dokončili na konci roku 1843. Jejich portréty se vyznačují zachovaným dojmem přirozenosti, akvarelista John Harden přirovnal tento obraz k dílům Rembrandta. V letech 1843–1845 udělali asi 130 fotografií rybářů Newhavenu, které jsou považovány za jedny z jejich vrcholných děl.[90] Jedná se také o jedno z prvních využití fotografie dokumentace společensko-sociálního prostředí.[90]
Walter B. Woodbury (1834–1885) během své kariéry pořizoval topografické, etnografické a především portrétní fotografie. Fotografoval v Austrálii, na Javě, Sumtře, Borneu a v Londýně.[91] I když se jednotliví fotografové Woodbury & Page identifikovali jen zřídka, v letech 1861 až 1862 Woodbury označoval své snímky občas razítkem "Fotografoval Walter Woodbury, Java".[92] V Londýně pořizoval fotografie dokumentující londýnské chudé.[93]
Angličan Eadweard Muybridge, proslavený svými studiemi pohybu a chronofotografiemi pořízenými několika fotoaparáty, se o pohyb zvířete a člověka začal zajímat v roce 1873.[94] Fotografoval až třiceti kamerami, jako výsledek své práce ve Filadelfii roku 1887 zveřejnil 781 světlotisků pod názvem Animal Locomotion a The Human Figure in Motion. Jeho další kniha Human in Motion byla vydána v roce 1901.[95] Spolupracoval také s lékaři a fyziology a svými studiemi ženského a mužského těla se řadí mezi průkopníky fotografie aktu.
S fotografickými studiemi pohybu Eadwearda Muybridge se seznámil Thomas Eakins, který vytvářel své vlastní pohybové studie, obvykle zahrnující nahou postavu. Vynalezl dokonce svou vlastní techniku pro snímání pohybu na film.[96] Kde se Muybridge opíral o systém řady fotoaparátů, které snímaly posloupnost jednotlivých fotografií, Eakins raději používal jednu kameru, která nasnímala řadu expozic na jeden negativ.[97] Fotografie využíval pro své malby, ale také pro studium lidské anatomie, a byly často používány a vystavovány během studia ve škole, kde Eakins učil. Na všech, asi osmi stech fotografiích připisovaných Eakinsovi a jeho skupině lidí, jsou většinou studie postavy, a to buď oblečených nebo nahých nebo portréty.[98] Žádný jiný americký umělec-fotograf té doby kromě Eakinse nevytvořil srovnatelný počet takových podobných snímků.[99]
Lewis Carroll během 24 let viktoriánského období založil v Christ Church vlastní studio a vytvořil asi tři tisíce fotografií. Polovina z dochovaných děl zachycuje mladé dívky, které použil ve svých literárních dílech jako ilustrace. Kromě jeho oblíbené dívky Alexandry Kitchinové, známé jako "Xie", Carroll také zachytil mnoho mužů, žen, chlapců, učenců, vědců, nebo starých lidí. Během svého nejplodnějšího období pořídil portréty významných osobností, například Johna Everetta Millaise, Ellen Terryové, Dante Gabriela Rossettiho, Michaela Faradaye nebo Lorda Alfreda Tennysona. Portrétoval také Britku Julii Margaretu Cameronovou, známou svými portrétními snímky celebrit, mytologickými výjevy a portréty ve stylu doby krále Artuše. Fotografická kariéra Cameronové trvala pouhých posledních jedenáct let jejího života[100], ale její práce přesto měla obrovský dopad na vývoj moderní fotografie, zejména její pečlivě komponované portréty, které jsou dnes umělci stále napodobovány. Spolu s Oscarem Gustavem Rejlanderem a Henry Peach Robinsonem byli představiteli anglického piktorialismu. Cameronová používala při fotografování portrétů objektivy s měkkou kresbou.[101] Díky své sestře, která působila na umělecké scéně v Little Holland House v Kensingtonu, mohla portrétovat mnoho slavných osobností. Byli mezi nimi například Charles Darwin, Alfred Lord Tennyson, Robert Browning, John Everett Millais, William Michael Rossetti, Edward Burne-Jones, Ellen Terry a George Frederic Watts. Většina jejích portrétů je oříznuta těsně kolem hlavy a tváře a jsou jemně zaostřeny. Cameronová se ve svých dílech snažila zachytit kouzlo a půvab jejich osobnosti. Jedním z jejích cílů bylo pozvednout fotografování na vyšší umění. Některé z jejích fotografií nesly technické nedokonalosti, stopy prachových částeček, jiné byly vybledlé, často neostré, protože používala velmi dlouhé expozice, to vše ale zapadalo do koncepce piktorialismu. Její portréty v sobě dodnes nesou mimořádnou míru vitality, kterou bychom u mnohých jiných fotografů těžko hledali.[102]
V druhé polovině 19. století bylo velmi populární portrétování celebrit. Fotografové modelům za pózování platili poměrně vysoké částky a na prodej fotografií si ponechávali plné právo. Například portrétista celebrit Napoleon Sarony musel kvůli autorským právům svého snímku spisovatele Oscara Wildeho k jednání Nejvyššího soudu USA, ve kterém Soudní dvůr potvrdil rozšíření autorských práv také na ochranu fotografií. Sarony žaloval litografickou společnost Burrow-Giles poté, co bez povolení použili litografii Oscar Wilde č. 18 ve své reklamě a soudní při vyhrál.[107]
Francouzský policejní důstojník Alphonse Bertillon v roce 1879 vyvinul obrazové standardy a systém frontálně-profilových fotografií, jejichž hlavním cílem byla věrnost skutečnosti. Založil antropometrii a použil ji poprvé pro identifikaci pachatelů. Některé jeho inovace jako standardizované fotografování pachatelů nebo systematické zpracování fotografií místa zločinu se používají v policejní práci dodnes.[108] Jeho objev nepřímo vedl k vynálezu legitimační fotografie a posléze i k legitimaci.[6]
Ve Francii působil v nemocnici Hôpital de la Salpêtrière odborný fotograf Albert Londe, který se věnoval vědecké chronofotografii. V roce 1882 Londe vymyslel systém na snímání fyzických a svalových pohybů pacientů, včetně epileptických záchvatů. Dosáhl tohoto tím, že používal fotoaparát s devíti objektivy, které byly spouštěny elektromagnetickou energií a s využitím metronomu, který mu umožnil postupně otevírat závěrky. Tímto způsobem pořizoval fotografie na skleněné desky v rychlém sledu, zaznamenával například snímky pro lékařské studie svalového pohybu u subjektů vykonávajících nejrůznější činnosti, od „laní chůze“ až po kovářství.
Na přelomu 19 a 20. století fotografovala Gertrude Käsebierová zejména portréty a alegorie ve stylu piktorialismu. Byla zvolena první ženskou členkou fotografického spolku The Linked Ring Brotherhood a roku 1902 se stala zakládající členkou sdružení Fotosecese. Další člen Fotosecese, Alvin Langdon Coburn, měl možnost díky svému přátelství s G. B. Shawem portrétovat významné osobnosti.[109] Kolekci portrétů Coburn publikoval roku 1913 pod názvem Men of Mark. Druhý svazek More Men of Mark vyšel roku 1922. V období 1914–1921 vytvořil třetí cyklus 33 portrétů, hudebních skladatelů a muzikantů, který však nebyl vydán.[110] Zakladatel The Linked Ring, Henry Peach Robinson kombinoval portrétní snímky spojováním četných negativů do jednotlivých obrazů, předchůdce fotomontáže. Robinson patřil k průkopníkům a teoretikům piktorialismu – výtvarné fotografie.[111] Jeho nejvíce oblíbená kompozice „Odcházení“[112] byla populární a zároveň módně morbidní. Zobrazuje umírající dívku obklopenou příbuznými a jedná se o montáž 5 snímků, kterou se autor snažil co nejvíce přiblížit malířskému obrazu. Realisticky působící scéna, umocněná fotografickou technikou, byla velmi dojímavá v souladu s autorovým záměrem. U diváků, kteří v ní nepoznali fikci, vyvolávala pohoršení.[112]
Kanada:
George Grantham Bain (1865–1944) byl americký fotograf působící v New Yorku. Byl známý jako průkopník novinářské fotografie a „otec zahraniční fotožurnalistiky“.[122] V roce 1898 založil první zpravodajský fotografický servis Bain News Service. Společnost poskytovala fotografické služby, včetně portrétů a zpravodajství o nových událostech po celém světě, se zvláštním důrazem na život v New Yorku. Velká škála témat zahrnovala: celebrity, přehlídky, sportovní akce, imigraci, politické události, letectví i válečné snímky. Většina jeho fotografií se datuje od roku 1900 do středních 20. let 20. století, ale střípky fotografií lze nalézt již v roce 1860 a také v pozdních 30. letech.
Na začátku 20. století a v prvních dvou desetiletích se na jedné straně aranžované fotografie objevovaly sladké sentimentální kýče, zobrazující krásné ženy na pozadí zapadajícího slunce uprostřed kvetoucí louky nebo elegantní muže, lvy salónů se zasněnými pohledy. Tyto obrazy s dobrou technickou úrovní ovlivňovaly vkus některých diváků až do konce třicátých let 20. st. Na druhé straně ve stejném období německý fotograf August Sander vytvořil obsáhlý cyklus portrétů společnosti tehdejšího Německa a vnesl do tohoto žánru sociologický aspekt.[6][123]
Mnichovské (od roku 1905 do 1914) a berlínské (po roce 1924) osobnosti portrétovala Wanda von Debschitz-Kunowski. Její portrétní studio navštívili například Max Planck, Clara Rilke-Westhoffová nebo Albert Einstein.
V této době začala být portrétní fotografie standardním také prvkem politických kampaní a začala být vnímána jako součást denního, týdenního a měsíčního tisku. Fotografický obraz začal zaujímat stále významnější místo v obyčejném lidském životě.[6]
Meziválečná portrétní fotografie ve světě: Moisej Salomonovič Nappelbaum, Abram Petrovič Šterenberg (Abram Shterenberg), Hugo Erfurth, Edward Steichen, Alfred Stieglitz, Cecil Beaton, Helmar Lerski, Paul Strand, August Sander, Man Ray, Alexandr Rodčenko.[37]
USA:
další:
Další:
Pod vlivem Bauhausu, surrealismu a s využíváním výtvarných technik Sabatierova efektu tvořil svá díla Maurice Tabard (vrchol tvorby 1930–1960). Podstata jeho fotografií spočívá v teorii fotografické kompozice: fotograf vytváří obraz, nejde o realitu vnějšího světa. Hodně lpěl na pojmu „umělecká fotografie“ a dokonce i v rámci svých komerčních prací, v módní fotografii a reklamě se snažil být vždy v souladu s pevně danými pravidly. Snažil se definovat svůj čistý fotografický jazyk. Projevil velký zájem o kompozici obrazu, která se mu v jeho práci stala zásadou. Tabard se zaměřil na studium složek fotografie: objekty, jejich tvary, jejich materiál, jejich osvětlení, jejich formální vztahy, a to vše spíše než jejich vzhled.
Kolem první světové války nabyla větší exprese také norská portrétní fotografie a sice jako výsledek práce fotografů Waldemara Eide, Dimitrie Koloboffa, Gunnara Theodora Sjøwalla, Aage Remfeldta, Hanse Johnsruda a Anderse Beera Wilse.
V druhé polovině 19. st. vznikl žánr živé fotografie – momentky, který nepřímo způsobil i změny v přístupu k portrétní fotografii. Skutečně živou a pohotovou fotografii však umožnil až příchod reportážního 35mm fotoaparátu Leica v roce 1925[136] a první bleskové žárovky mezi lety 1927 a 1930.[137] Mohl přijít „zlatý věk“ fotografie.
Od druhé poloviny 30. let 20. století rostlo politické napětí končící druhou světovou válkou, ve které měla slovo živá fotografie. Fotografie prošla vývojem od romantických náladových snímků, secesních a bohatě aranžovaných fotografií, až po snímky moderně abstraktní, kde autoři zároveň experimentovali a také se snažili postihnout člověka v jeho přirozeném prostředí. Zhodnocením živé fotografie se stala v roce 1955 putovní výstava Lidská rodina, kterou uspořádal pro Muzeum moderního umění v New Yorku kurátor Edward Steichen.[138] Na výstavu bylo vybráno 503 fotografií od 273 autorů z 68 zemí z téměř 2 miliónů obrázků pořízených proslulými i neznámými fotografy.[139] Tyto fotografie nabízejí pozoruhodný obraz lidského prožitku sestávajícího z rodinného prostředí, z narození, lásky a radosti, ale také války, strádání, nemoci a smrti. Steichenův záměr byl ukázat vizuálně všestrannost lidské zkušenosti a roli fotografie v její dokumentaci. Výstava s velkým úspěchem putovala po 69 zemích, kde ji zhlédlo přes 9 miliónů návštěvníků.[6][138]
Fotografický portrét ve světě 1945 – 1968 obsahuje jména: Yousuf Karsh, Arnold Newman, Philippe Halsman, Cecil Beaton, Richard Avedon, Bill Brandt, Irving Penn, Diane Arbusová.[37]
Jedním z nejznámějších portrétních zámořských fotografů byl Kanaďan původem z Arménie Yousuf Karsh. Proslul svými portréty politiků, umělců, hudebníků, spisovatelů, vědců a dalších známých osobností. Jeho snímky jsou součástí stálých expozic Metropolitního muzea umění a Muzea moderního umění v New Yorku stejně jako kanadské Národní galerie.[140][141] Jeho místo v historii fotografie bylo trvale zpečetěno dne 30. prosince 1941, kdy fotografoval Winstona Churchilla poté, co Churchill přednesl projev před kanadskou poslaneckou sněmovnou v Ottawě.[142] Novinář George Perry později v britském listu The Sunday Times napsal, že „když slavní začínají přemýšlet o své nesmrtelnosti, volají Karshe z Ottawy.“ Karsh byl mistrem studiového osvětlení. Jedním z jeho charakteristických postupů bylo to, že portrétovaným osvětloval ruce zvlášť. Měl nadání pro zachycení podstaty osobnosti v okamžiku jeho portrétu. Jak sám napsal ve své knize Karsh Portfolio v roce 1967: „v každém muži a ženě je skryté tajemství, a já jako fotograf mám úkol jej odhalit, pokud mohu. Zjevení, pokud přijde, přijde na zlomek sekundy podvědomým gestem, třpytem oka, v krátkém zrušení masky, za kterou se všichni lidé skrývají své nejvnitřnější já před celým světem. V tomto pomíjivém příležitostném okamžiku fotograf musí jednat nebo všechno ztratit.“
Richard Avedon (1923–2004) se vždy snažil v portrétu zachytit nejenom samotnou osobnost, ale také duši fotografované osoby. Snímky pořizoval ve svém studiu na velký formát 8×10″. Pro jeho portréty byl typický minimalistický styl, kdy osobnost hledí přímo do kamery, je zobrazená zepředu a je umístěna na čistém bílém pozadí. Z kontaktních kopií dělal velké zvětšeniny, které měly na výšku přibližně 90 cm. Velkoformátové portréty pracujících ze západu USA, jako například kovbojů, horníků, razičů, pracovníků olejářských firem a dalších, se staly nejprodávanější knihou s názvem In the American West (Na americkém západě). Proslul i nelítostnými postupy, které používal při inscenování. Např. dvěma milovníkům zvířat, vévodovi a vévodkyni z Windsoru oznámil, že cestou k nim na focení přejel psa – a v ten okamžik zachytil jejich vyděšenou reakci na film. Velké diskuse vyvolala jeho série fotografií zachycující proměny jeho otce umírajícího na rakovinu.[143] Lidé se ptali, zda z nich čiší odpudivý charakter smrti, nebo naopak vyzařují hodnotnou výpovědí o životě v jiném světle, který může potkat každého z nás.[144]
Diane Arbusová byla známá svými portréty lidí na pokraji společnosti, jako jsou transvestité, trpaslíci, giganti, prostitutky, ale také dvojčata nebo lidé v neobvyklých pózách a situacích. Richard Avedon a Diane Arbusová patří k takzvané Newyorské škole fotografie, což bylo šestnáct autorů (narozených od 1898–1934) žijících a tvořících v New York City. Jednalo se o fotografy, jejichž jména jsou dnes již legendami.[134]
Ve výčtu zahraničních fotografů tohoto období nesmějí chybět následující jména: Bill Brandt, Yousuf Karsh, Arnold Newman, Philippe Halsman, Cecil Beaton, Richard Avedon, Irving Penn, Helmut Newton, Diane Arbusová, David Hamilton, Sam Haskins, Andy Warhol, David Bailey, Cindy Sherman, Sally Mann, Wolfgang Thielmans, Anton Corbijn, David LaChapelle.[146]
Současní zahraniční umělci Cindy Sherman, Barbara Kruger, Mitch Kern a další využívají portrétní fotografii například jako prostředek pro sociální kritiku.
Nan Goldinová je americká fotografka, která zásadním způsobem ovlivnila estetiku umělecké fotografie v 70. letech svými bezprostředními a osobními snímky skutečných situací ze života americké subkultury, především mladé lidi, jejichž součástí byly drogy a sexuální experimenty. Její tvorbu velmi ovlivnila její závislost na drogách v 80. letech. Po pobytu v odvykacím středisku v Bostonu začala znovu fotografovat. První z těchto snímků byly autoportréty, z nichž některé jsou součástí diaprojekce „All By Myself“ (Úplně sama). Zároveň začala dokumentovat destruktivní vliv AIDS na své přátele a známé. „Cookie Portfolio“ (1989) je poctou ženě, která byla 13 let její nejlepší přítelkyní a zemřela na AIDS. Další tvorba Nan Goldinové, ovlivněná jejím pobytem v Berlíně a cestami do Asie a Evropy, je prostoupena pocitem ztráty i uzdravení: snímky ukazují prázdné pokoje a jemnější psychologické portréty jejích milenců a přátel – často stejných lidí, které fotografovala bezmála třicet let.
Šest francouzských profesionálních portrétistů, ve světě známých díky práci pro světové deníky a časopisy: Jean-Baptiste Mondino, Nicolas Guérin, Patrick Swirc, Sonia Sieff, Denis Rouvre a Gèrard Rancinan.[6]
V devadesátých letech 20. století se do popředí staví umělost a nefotogeničnost fotografovaného objektu. Velké místo zaujímají autoportréty, obrazy těla a portrét. Tělo do popředí staví fotografové John Coplans, T. Floschütz nebo John Hillard. Skličujícím dojmem působí digitálně manipulované vyhlazené a „vygumované“ obličeje dvojice Aziz + Cucher.[148]
Evropa: Německo:
Estonsko:
Řecko:
Švýcarsko:
Ostatní:
Nejstarší dochovanou portrétní fotografií na českém území je daguerrotypie rodiny nejvyššího purkrabího Českého království hraběte Karla Chotka s doprovodem z roku 1839. Rodina se nechala vyfotografovat v Mnichově při své cestě po Evropě na konci října a začátku listopadu. Může se jednat také o jednu z nejstarších portrétních fotografií na světě, jelikož podrobnosti o daguerrotypii byly zveřejněny teprve v srpnu téhož roku.[175]
Za první stálý daguerrotypický ateliér v českých zemích je považován pražský fotografický ateliér Wilhelma Horna, otevřený v roce 1841. Ve stejnou dobu byl založen ateliér Salomona Sturma.[176]
Nejstarší dochované portrétní snímky v českých zemích údajně vytvořil Bedřich Franz,[29] již v roce 1841 portrétoval biskupa Františka Antonína Gindla.[177]
V roce 1852 si otevřel malířský a daguerotypický ateliér ve Spálené ulici Jan Maloch. Zde působil až do roku 1863 s přestávkou let 1859–1860, kdy měl ateliér na Václavském náměstí. Od roku 1863 pracoval u Františka Fridricha v Michalské ulici. V roce 1875 Fridrichův ateliér převzal, působil v něm deset let a poté jej předal svému synu Karlovi. Pořídil portréty významných osobností, jako byli Karel Javůrek, Josef Mánes, Božena Němcová nebo Soběslav Pinkas.
Josef Böttinger v roce 1867 založil ateliér v Plzni, kde fotografoval portréty, lidové zvyky i události.[178]
Karel Maloch v roce 1885 převzal od svého otce Jana fotoateliér a pokračoval ve fotografické činnosti svých předchůdců. Rovněž vydával fotografie z bohatého archivu firmy. Z původního sídla firmy v Michalské ulici svůj ateliér přestěhoval nejprve v roce 1890 do Ferdinandovy třídy a v roce 1895 do Eliščiny třídy. V roce 1891 měl vlastní stánek na Jubilejní výstavě v Praze. V roce 1899 přestěhoval ateliér na Václavské náměstí. Podle dobové inzerce zde pořádal i kursy pro fotografy-amatéry. Je autorem řady portrétů z divadelního prostředí, rovněž spolupracoval s redakcí čtrnáctideníku Divadelní listy, který vydával Otto Faster v letech 1899–1904.
Do roku 1918 by nemělo být zapomenuto na následující autory působící v Čechách a na Slovensku: Wilhelm Horn, Jozef Božetech Klemens, Bedřich Anděl, Jindřich Eckert, František Fridrich, Jan Nepomuk Langhans, Eduard Kozič, Karol Divald, Alfons Mucha, Vladimír Jindřich Bufka, Anton Trčka, Karel Novák.[37]
V Praze založil první fotoateliér Jozef Božetech Klemens v dubnu 1842. Nazval jej Světloobrazárna a stál v zahradě Budečské školy.[179]. Kvůli finančním potížím zanikl následujícího roku. Není známo, že by se některá jeho daguerrotypie zachovala.
Alfons Mucha své snímky využíval jako předlohu při své malířské tvorbě, velmi se tak kompozičně podobají jeho slavným obrazům. Muchova dokumentace z cest z Ruska, z období před Říjnovou revolucí, tvořila důležité podklady právě pro cyklus Slovanská epopej.[180][181][182] Když dostal od komisaře pařížské Světové výstavy v roce 1900 za úkol vyzdobit pavilon Bosny a Hercegoviny, vypravil se s fotoaparátem na Balkán a až poté začal malovat obří dekorativní panel (panó), který byl dominantou vídeňské expozice.[183] Je považován za zakladatele české školy klasického fotografického aktu.[184]
Jedním z nejznámějších českých portrétních fotografů 20. století jsou Josef Sudek a František Drtikol. Drtikol od roku 1912 ve svém fotoateliéru Drtikol a spol. portrétoval mj. T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Leoše Janáčka, Alfonse Muchu, Emu Destinnovou, Jakuba Demla, Sovu, Machara, Aloise Jiráska, Suka, Bohuslava Martinů, Vojana, Maxima Gorkého, Paula Valéryho nebo Rabíndranátha Thákura.
Další portrétní fotografové z počátku 20. století jsou například Jan Nepomuk Langhans, Alfons Mucha, který si pořizoval pro své obrazy fotografické skici nebo krajinář a portrétista Josef Binko, aktivní člen pražského klubu s názvem Klub deutscher Amateurphotographen. Anton Josef Trčka žil takřka celý život ve Vídni, kde vznikly jeho světoznámé expresivní portréty Egona Schieleho a dalších představitelů tamní moderny. Mezi průkopníky portrétu v Českých zemích patří také Josef Jindřich Šechtl, Jindřich Eckert, Josef Seidel nebo František Fridrich.
Josef Jindřich Šechtl po otci Ignácovi zdědil a značně rozšířil fotografické studio Šechtl a Voseček, které se stalo největším na českém jihu. Jeho práce byla ovlivněna piktorialismem, používal různé vizuální pomůcky a dekorace pro zesílení vnímání personality portrétovaných, často s jemným smyslem pro humor. Svým uměním využívat světlo a kontrast dosahoval vynikajících výsledků.
Meziválečná portrétní fotografie v Čechách: František Drtikol, Vladimír Jindřich Bufka, Jindřich Vaněk, Karel Novák, Josef Ehm, Josef Sudek, Karel Ludwig.[37]
K významným fotografům období vrcholného českého piktorialismu patřil Karel Novák, který vyučoval fotografii na Státní grafické škole v Praze, na které v letech 1922–1924 studoval i Josef Sudek[185]. Novák vytvářel osobité portréty, které ovlivňovala tvorba přicházející z Německa.
Ve výčtu českých fotografů tohoto období by neměla chybět následující jména: Karel Ludwig, Josef Prošek, Václav Chochola, Clifford Seidling, Pavel Hečko, Jiří Hanke, Ivan Pinkava, Pavel Mára, Jiří David, Ivan Lutterer, Jan Malý, Jiří Poláček, David Kraus, Štěpánka Steinová, Salim Issa, Jitka Hanzlová.[146]
1945–1968:
Josef Sudek, Karel Ludwig, Josef Prošek, Václav Chochola, Josef Ehm, Ludvík Baran, Pavel Hudec-Ahasver, Miroslav Hák, Miro Gregor, Zdeněk Virt, Miloslav Stibor, Clifford Seidling, Ján Šmok.[37]
Od 70. let do současnosti:
Ivan Pinkava se věnuje především černobílým portrétům, které jsou inspirovány symbolistickou a dekadentní literaturou a manýristickým, barokním a klasicistním výtvarným uměním. Proto se v tvorbě tak často objevují biblické či mytologické motivy.[186] S tělem pracuje také Pavel Mára. Na portrétní fotografie se specializuje umělecká skupina Bratrstvo, kterou založili v roce 1989 brněnští výtvarníci Martin Findeis, Václav Jirásek, Petr Krejzek, Roman Muselík a Zdeněk Sokol.[187] Z fotografů slovenské nové vlny, která ovlivnila českou i slovenskou fotografii v osmdesátých i devadesátých letech jsou portrétisté Tono Stano, Miro Švolík, Vasil Stanko a Rudo Prekop. Portréty či autoportréty se objevují v dílech Dity Pepe, Markéty Bendové, nebo v cyklu City v cizím city Barbory Kuklíkové.
Mezi současné české portrétní fotografy patří také Jan Saudek, který od konce padesátých let 20. století vytvářel inscenované snímky, ve kterých stavěl do kontrastu tělo dítěte a dospělého člověka, svět bezbrannosti a síly. Později se ve své tvorbě zaměřil na vyjádření mnoha podob vztahu mezi mužem a ženou, dospívání, lásky a sexu.
Kategorii Portrét vyhlašuje také celostátní soutěž Czech Press Photo. V posledních ročnících v této kategorii zvítězili například Veronika Lukášová, Jan Zatorsky, Milan Jaroš, Tomáš Nosil, Martin Kollar, Tomáš Brabec, Stanislav Krupař, Lenka Klicperová, Radim Žůrek, Andrej Balco nebo Petr David Josek.[188]
Konceptuální umění je spíše nežli forma umění forma nazírání na umění – idea umění a umění samotné jsou jedno a totéž. Jinými slovy – definice uměleckého díla, jeho fotografická a materiální reprezentace jsou pro konceptuálního umělce rovnocenné a tudíž stejně hodnotné. Konceptuální umění je tedy při zachování idey či jiné formy reprezentace opakovatelné.
Občan K.:
Dvanáct členů umělecké skupiny Ztohoven se v roce 2010 během projektu Občan K. nechalo podobně ostříhat, vyfotografovali se a snímky pak upravili morphingem, který ze dvou tváří vytvoří obličej jeden, na němž jsou ale rozeznatelné rysy obou původních podob a zažádali o občanský průkaz na jméno kolegy.[196] Po 6 měsíců žili pod cizí identitou s kterou se někteří členové účastnily voleb, cestovali do zahraničí, získali zbrojní pas či se oženili.[197][198] Představení expozice s názvem Občan K. se odehrálo 18. června 2010.[199] Policie České republiky následně falešné občanské průkazy zabavila a zadržela Romana Týce.[200]
Podobně jako Václav Stratil, tak i slovenský konceptuální umělec Viktor Frešo vytváří koncepty a projekty, ve kterých je kritický a agresivně vyjadřuje pohrdání současnou výtvarnou scénou s podtónem lehkosti a humoru. Ve své tvorbě používá důraz na své ego a sebeironii a nechává se fotografovat mediálně známými lidmi.
Zakázkovému a reklamnímu portrétu se u nás v minulosti nebo současnosti věnovali následující fotografové:
Při pořizování portrétní fotografie v ateliéru má fotograf kontrolu nad osvětlením scény a může regulovat směr a intenzitu světla. Nejstarším „bleskem“ byl ručně zapalovaný hořčíkový prášek na počátku 20. století. Hořčíkové náplně byly umisťovány do skleněných baněk a zapalovány elektrickým kontaktem napojeným na závěrku. Baňky se daly použít jen jednou a po záblesku byly tak horké, že s nimi nešlo manipulovat. Oproti původní malé explozi ale stále představovaly významný pokrok. Systémy, které poskytovaly nepřímé umělé osvětlení pro usnadnění portrétní fotografie vyvíjel Charles Bernhoeft. Uzpůsobil koncepci hořčíkového blesku, který se ukázal jako obzvláště úspěšný při fotografování dětí, které nevydržely dlouho bez hnutí. Patentoval zařízení jako Bernhoeftův Blitzlichtapparat Sanssouci.[206]
Základní typy osvětlení jsou označovány jako hlavní světlo, doplňkové světlo, zadní světlo (protisvětlo) a světlo na pozadí. Hlavní světlo je primární zdroj světla pro portrét. Je umístěno asi 45 stupňů vlevo nebo vpravo od portrétovaného, ale může být také svíceno shora nebo zdola. Hlavní světlo může být "tvrdé" (soustředěné) nebo "měkké" (difuzní) a v závislosti na požadovaném nastavení může být vůči předmětu umístěno v různých úhlech. Pokud je součástí nejběžnější konfigurace tříbodového osvětlení, umísťuje se hlavní světlo pod úhlem 30-60° (fotoaparát leží na stupni 0). Kromě horizontálního úhlu, může být umístěno světlo na vertikální rovině vysoko nahoře nebo nízko dole a poskytuje tak různé efekty. Nejčastější vertikální pozice pro hlavní světlo je v úhlu 30° (tj. mírně nad výškou očí linky, aby nos nevrhal stín na rty). Hlavní světlo umístěné příliš nízko může rušit, protože většina přirozeného osvětlení ambientního světla je normálně nad hlavou. Osvětlení tváře zespodu zvyšují dramatický účinek a používá se v hororech nebo komediích. Umístění zdroje světla příliš vysoko má za následek výraznější lícní kosti a dlouhé stíny nosu. Hlavní světlo nemusí osvětlovat objekt přímo: může procházet různými filtry, clonami, mřížkami, stínítky nebo reflektory. Světlo procházející listy stromů, okenní tabulí a jinými překážkami mohou scénu tvořit vizuálně zajímavou a divákovi prozrazuje umístění objektu. Hlavní světlo také nemusí být bílé - používají se různé barevné varianty (obvykle při použití doplňkového / zadního osvětlení dalších barev), lze zvýšit emocionální hloubku scény, než může poskytnout samotná bílá.
Doplňkové světlo je obvykle použito v opačném směru než hlavní světlo, ale z větší vzdálenosti nebo s menší intenzitou. Používá se ke zmírnění tvrdých stínů hlavního světla. Zadní světlo (také označováno jako světlo do vlasů nebo boční světlo) osvětluje vlasy portrétovaného. Pomáhá přidat fotografii hloubku a může být použito k oddělení postavy od pozadí. „Světlo na pozadí“ osvětluje pozadí za portrétovaným. Může dělat zajímavé efekty na jinak nezábavném pozadí nebo vytvořit čistě bílé pozadí.
Většina světel v současné fotografii jsou záblesková zařízení různého druhu. Osvětlení pro portrétování je obvykle rozptýlené (difuzní) o deštník nebo pomocí softboxu. Softbox je zábleskové světlo uzavřené v neprůhledném pouzdře, kde jedna strana je vyrobena z průsvitného tkaného materiálu. Poskytuje měkčí osvětlení pro portrétování a je považováno za vizuálně přitažlivější. Světlo na vlasy a na pozadí obvykle není rozptýlené, ale směrové. Je velmi důležité, aby neosvětlovalo jiné části portrétované osoby. Směrovat osvětlení na velmi konkrétně vymezenou plochu pomáhají tzv. komínky nebo klapky. Světla na pozadí jsou někdy používána s barevnými gely umístěnými v přední části světla, aby vytvořila barevné pozadí.
Existuje mnoho různých způsobů portrétní fotografie. Často je žádoucí, aby oči a obličej portrétovaného byly ostré a méně důležité prvky lehce rozmazané. Jindy může být portrét zaostřen na kompozičně zajímavé části; například ruce, oblečení, šperk nebo jiné části těla. Proto je i důležité, aby se fotografovaný subjekt vhodně oblékl a měl připraveno více outfitů.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Portrait photography na anglické Wikipedii.
{{Cite web}}
{{Cite book}}
{{Citation}}
{{Cite news}}
abstraktní • aktu • astrofotografie • amatérská • architektury • ateliérová • bez hlavy • cestovatelská • detailu • divadelní • dětí • divoké přírody • dokumentární • duchovního světa • emotivní • environmentální • erotická • forenzní • fotokoláž • fotomontáž • glamouru • hvězdných drah • informativní • informelní • infračervená • inscenovaná • interiéru • komerční • koncertní • krajiny • kriminalistická • lomografie • makro • mikro • mobilografie • módní • momentka • mraků • noční • novinářská • panoramatická • podvodní • pohřební • v pohybu • pouliční • pornografická • portrétní • posmrtná • potravin • produktová • v protisvětle • průmyslová • přírody • reklamní • reprodukce • rodinná • rybooká • skla • skrytá matka • sociální • sportovní • stock • svatební • školní • ultrafialová • válečná • vědecká • výtvarná • ze vzduchu • zátiší • zvířat • žánrová