Devadesátiletý malíř Karel Javůrek ve svém atelieru (1905)
Karel Javůrek (30. července1815Praha[1] – 23. března1909Praha[2]) byl český malíř, autor mnoha pláten s výjevy z českých dějin. Studoval u Christiana Rubena na pražské malířské akademii, absolvoval i stáže v Drážďanech, Antverpách a Paříži. Upozornil na sebe dvěma obrazy s husitskou tematikou – Loučení Husa s krajany (1846) a Černá země (1852; původně nazýván Spáleniště kostnické). V následujících desetiletích pak vytvořil stovky maleb zpodobňujících téměř všechna období české historie a také několik církevních obrazů s biblickými motivy. Společně s Jaroslavem Čermákem je považovaný za průkopníka české historické školy. Každoročně vystavoval, jeho díla se dobře prodávala. Jeho umělecký styl ustrnul v mladém věku, nevyvíjel se. Všechny obrazy jsou poplatné sentimentálnímu romantismu 40. let 19. století, ke konci jeho života již velmi zastaralému. Současníci oceňovali jeho lásku k dějinám, vlastenectví a pěknou kompozici obrazů.
Život
Byl synem pražského továrníka, výrobce pentlí, otce ale ztratil již v mladém věku.[3] Jako dvacetiletý studoval nejprve rok ve Vídni u Josefa Danhausera, poté se vrátil do Prahy na malířskou akademii.[3] Z finančních důvodů si musel vedle studia přivydělávat kreslením. Jeho učitelem byl nejprve František Tkadlík, kterého později vystřídal nový ředitel Christian Ruben. Ten se stal Javůrkovi největším vzorem, pod jeho vedením maloval na akademii historické obrazy až do roku 1850.[3]
V následujících desetiletích žil v Praze a až do pozdního věku tvořil historické malby, jejichž výběr každoročně prezentoval v Rudolfinu na výstavě Krasoumné jednoty.[6][7] Na počátku 20. století byl považován za patriarchu české malířské obce a jednoho z nejpopulárnějších umělců. Současníci oceňovali jeho rozsáhlou tvorbu[8] i vlastenectví a lásku k dějinám,[9] neopomíjeli ale na druhou stranu ani to, že jeho styl ustrnul a po dlouhých šedesát let zůstával věrný původnímu rubenovskému romantickému pojetí.[7]
V souvislosti s historickou tematikou své tvorby byl Javůrek sběratelem starožitností, zejména historických zbraní. Jeho sbírku dále rozšiřoval syn Jaromír a další potomci. Díky účasti na revolučních událostech roku 1848 a umělecké podpoře významných témat českých dějin vnímáme Javůrka jako charakteristickou osobnost národního obrození. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech po obřadu v kostele sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí, za účasti mnoha umělců.[10]
Rodinný život
Karel Javůrek se dne 23. 5. 1852 oženil v pražském kostele Panny Marie Sněžné s Marií Ungerovou (1818 – 1. 1. 1871)[11]. Manželé Javůrkovi měli syna Jaromíra (1859–??) a dceru Zdenku (1861–??).[12] K jeho potomkům patří také bioložka Olga Javůrková (Olga Fassatiová) a její syn Tomáš Fassati.
Dílo
Souborná výstava díla K. Javůrka, Muzeum umění Benešov, 1996
Karel Javůrek patřil k velmi plodným malířům. Ve svých dílech zachytil téměř všechna období českých dějin.[8] Podobně jako jeho současníci — Jaroslav Čermák, Antonín Lhota a Josef Vojtěch Hellich — se v mládí postavil proti dosavadním tradicím pěstovaným na pražské akademii. Jeho práce se vyznačují láskou k dějinám a pěknou kompozicí.[13] Věhlasu a významu Jaroslava Čermáka ale nedosáhl.[8]
Proslavily ho především obrazy Loučení Husa s krajany (1846) a Černá země (1852).[14] Na druhém z nich, původně nazvaném Spáleniště kostnické, zachycuje Jana z Chlumu a Václava z Dubé, jak sbírají zemi na místě, kde byl upálen Jan Hus. Inspirací byla báseň J. E. Vocela.[13] Obraz byl oceňovaný v českých vlasteneckých kruzích, ale naopak si výběrem tématu vysloužil kritiku německého listu Bohemia.[8]
K dalším historickým obrazům patří: Smrt císaře Albrechta, Zatčení císaře Sigmunda, Zavraždění Svatopluka,[3]Jan Lucemburský, Konec posledního Přemyslovce, Ladislav Pohrobek, Svatý Vojtěch, Vršovci, Bedřich Falcký aj.[8] Maloval také oltářní obrazy a portréty.[3]
Publikace Jarmily Stehlíkové vydaná Muzeem umění Benešov
Po celou svou šedesátiletou uměleckou dráhu zůstával věrný romantickému rubenovskému pojetí, jeho styl zůstal neměnný. Námětem mu byly především historické studie, básně a divadelní hry, a zpracovával je v sentimentálním romantickém stylu. Postavy vyzařují spíš šablonovitý herecký patos než reálné životní emoce. Kompozice všech obrazů je podobná, většinou vypadají, jakoby zachycovaly poslední scény dramat na jevišti. Uměleckým cílem je připomínat dávné události. Lpěním na osvědčeném stylu a neochotou přijímat nové směry se sám Javůrek počátkem 20. století stal symbolem a ilustrací minulých dob.[7][13] Až do konce života byl jedním z nejpopulárnějších umělců,[8] jeho obrazy snadno nacházely ochotné kupce[3] a byly reprodukovány v časopisech (např. Světozor nebo Zlatá Praha).
Retrospektivní autorskou výstavu připravilo Javůrkovi ve spolupráci s Národní galerií v Praze Muzeum umění a designu Benešov[15] (Karel Javůrek, malíř české historie. Benešov 9. 8. – 7. 9. 1994, kurátor Tomáš Fassati), které současně vydalo životopisnou publikaci.[16]
Zastoupení ve sbírkách (výběr)
Javůrkovo dílo je zastoupeno ve sbírce Národní galerie v Praze, Národního muzea v Praze, Galerie hlavního města Prahy a lze jej vidět také v historických objektech (zámcích a kostelích), pro které je vytvářel.
Galerie
Karel Javůrek – Bernard Sasko-Výmarský navštěvuje svého umírajícího přítele a bratra ve zbrani, Jindřicha z Rohanu, po bitvě u Rheinfeldenu 1638 (1879)
Karel Javůrek – Ladislav Pohrobek
Karel Javůrek – Útok na spící stráž (1884)
Karel Javůrek – Křest knížete Bořivoje (1858)
Karel Javůrek – Smrt Jana Žižky z Trocnova
Karel Javůrek – portrét J.Schwiednera
Karel Javůrek: Žižka po bitvě u Sudoměře u mrtvoly Břeňka ze Sudoměře Datováno 1850 Olej na plátně, rozměry: 95 x 106 cm
↑ Senior českých malířů Karel Javůrek.... Národní politika. 1907-07-31, roč. 25, čís. 209, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2010-11-26].
↑FASSATIOVÁ, Anna. Kapitoly z dějin Muzea umění a designu Benešov. 1.. vyd. Benešov: Muzeum umění a designu Benešov, 2011.
↑STEHLÍKOVÁ, Jarmila. Javorový list. Život a dílo nestora českých malířů K. Javůrka.. 1.. vyd. Benešov: Muzeum umění Benešov, 1994.
Literatura
Šárka Leubnerová (ed.), Umění 19. století, s. 270, Národní galerie v Praze 2016, ISBN978-80-7035-598-5
.jpg)
