Surrealismus (výslovnost syrealizmus) je evropský umělecký směr, ale také životní styl, který usiluje o osvobození mysli, zdůrazňuje podvědomí. Snaží se o zachycení snů, představ, pocitů a myšlenek. První impulsy surrealismus dostal od André Bretona, jeho prudký rozvoj umožnil Salvador Dalí. Surrealismus je stále aktivní směr, ačkoli se od původních myšlenek značně vzdálil.
Termín surrealismus poprvé použil Guillaume Apollinaire ve spojení se svou divadelní hrou Prsy Thirésiovy, jednalo se o jakousi absolutní realitu – surrealitu (francouzská předpona sur – nad).
Počátky surrealismu navazovaly na dadaismus, ze kterého přišlo mnoho umělců, surrealismus má však výrazně širší rozsah. Zatímco Dada byl negativní odpovědí na první světovou válku, surrealismus měl pozitivnější názor – tj. svět může být změněn a transformován do místa lásky, svobody a poezie. Surrealismus (na rozdíl od dadaismu) vypracoval systém, který byl schopen reagovat na společenské, filosofické, umělecké a jiné otázky a problémy své doby.
Roku 1924 vydal André BretonSurrealistický manifest, v tomto roce začal vycházet časopis La Révolution Surréaliste (Surrealistická Revoluce), kde dostávali prostor především surrealisté. V Surrealistickém manifestu Breton definoval surrealismus jako „čirý psychický automatismus“, kde je cílem posílit písmem, kresbou a výrazovými prostředky všeho druhu skutečnou funkci myšlenky. Tím myslel, že se jedná o rozumem nekontrolovatelný proud asociací – při tvorbě měl být umělec ponořen sám do sebe a bez jakékoli rozumové kontroly, či záměru zaznamenávat stavy své duše. Toto své nitro a své sny samozřejmě také zkoumali a to i pod vlivem drog a uměle u sebe navozovali (či se o to pokoušeli) stavy porušení psychické rovnováhy (extatické, hypnotické, ale i psychopatologické). Tato definice byla následným vývojem surrealismu pojímána velmi volně a ukázala se jako velice životaschopná s možností dalšího rozvoje. Pro tento cíl jim poskytl teoretický a filosofický základ především Sigmund Freud.
Surrealismus lze rozdělit na dvě základní období:
Intuitivní období – věří ve všemohoucnost myšlenky postavené nad realitu. V tomto období (přibližně do roku 1926) se surrealisté opírali o filosofický idealismus. Sociální aktivitu nevyhledávali. Jejich program vyložil v Manifestu surrealismu André Breton (1924).
Politické období – Surrealisté si začali uvědomovat vázanost svého experimentu a pociťovali nutnost vyjádřit se k tehdejšímu politickému řádu. Učinili to veřejným protestem proti kolonialismu. Od této doby nastává jejich přibližování levici, která je zavedla až k obdivu SSSR. Postupně se přikláněli k marxismu – to se projevilo v Druhém manifestu surrealismu (1930). S touto změnou se změnil i název časopisu (a tato změna vystihuje celý problém) ze Surrealistické revoluce se stal Surrealismus ve službách revoluce. Surrealisté však také na druhou stranu byli jedni z prvých, kteří prohlédli zrůdnost stalinistického režimu v SSSR (Karel Teige: Surrealismus proti proudu). Krátce se sblížili s trockismem (André Breton navštívil v roce 1938 Lva Trockého v Mexiku).
André Breton a Philippe Soupault napsali první automatickou knihu – Les Champs Magnetiques (1919), později André Masson vyvinul automatické kreslení a obraz, které se stejně jako jiné automatické metody stalo významnou částí surrealistické praxe.
Díky této dominanci Francie bývá tento směr někdy mylně považován za čistě francouzský, ale surrealismus byl ve skutečnosti mezinárodní již od začátku. Vedle této francouzské skupiny, vznikla velmi brzy např. i Česká skupina (mluvčími byli Vítězslav Nezval a Karel Teige). Česká skupina pokračuje ve své činnosti nepřetržitě dodnes. Ve skutečnosti lze říci, že část nejvýznamnějších surrealistických teoretiků a radikálních umělců pocházela z jiných zemí než Francie. Například Rumuni Gherasim Luca, Victor Brauner, Češi Toyen, Jindřich Heisler, Španělé Luis Buňuel, Salvador Dalí, Kubánci Wifredo Lam, Jorge Camacho a další (např. v Jugoslávii Bělehradská surrealistická skupina).
Po druhé světové válce surrealisté vytyčili další směřování surrealismu ve znamení Nového mythu. Byl to příklon k mytologii, přírodním kulturám a hermetismu (André Breton, Arkán 17). Poválečná období lze rozdělit na druhou a třetí generaci surrealistů. Druhou generaci lze zhruba datovat od konce války do Bretonovy smrti v roce 1966 (Jean-Louis Bédouin, Jean Schuster, Gerard Legrand). V roce 1969 Jean Schuster „rozpustil“ surrealistické hnutí, ale mnoho skupin ve světě i v Paříži působilo od té doby dále. Třetí generace působí dosud. V 70. letech vydávala Pařížská skupina revui B.L.S., později časopis Surréalisme (Vincent Bounoure, Michel Zimbacca, Jorge Camacho, Jean-Louis Bédouin). S těmito periodiky úzce spolupracovali i čeští surrealisté, kteří v té době byli zbaveni publikačních možností.
Jindřich Štyrský zemřel za druhé světové války, Toyen vytvořila dvě protiválečná alba Střelnice a Schovej se válko. V té době se v Praze ustavila skupina Spořilovští surrealisté. Tvořili ji básníci Zbyněk Havlíček, Otto Mizera, teoretik Robert Kalivoda a jiní. Po druhé světové válce v roce 1947 se v Praze konala Mezinárodní výstava surrealismu. Poté odešli do Francie natrvalo malířka Toyen a Jindřich Heisler.
Po roce 1990 se k tomuto okruhu přihlásili další mladí básníci a výtvarníci. Po rozpadu státu se názorový okruh přejmenoval na Skupinu českých a slovenských surrealistů a pracuje dodnes.
Za předchůdce surrealistického divadla lze považovat Guillauma Apollinaira s hrou Prsy Tiresiovy, či Alfréda Jarryho s hrou Král Ubu. V roce 1929 surrealisté připravovali hru Benjamina Péreta V ráji fantomů. Divadlu se věnoval teoreticky i prakticky Antonin Artaud (Divadlo nonsensu), který později vytvořil koncepci Divadla krutosti.
Ve 20. letech vznikl jeden z prvých surrealistických filmů Emak Bakia od Man Raye. K začátkům surrealismu je počítán i film MeziaktíRené Claira a Francise Picabii.
V Československu v 70. a 80. letech točil krátké filmy Ludvík Šváb. Významným surrealistickým tvůrcem filmů v současnosti je Jan Švankmajer. Ze surrealistické orientace vychází i režisér David Jařab (např. v roce 2018 dokument Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka).
Odkazy
Literatura
Adam Biro et René Passeron, Dictionnaire général du surréalisme et de ses environs, Co-édition Office du livre, Fribourg (Suisse) et Paris, Presses universitaires de France, 1982.
Jean-Louis Bédouin, Anthologie de la poésie surréaliste, Paris, Seghers, 1983.
Philippe Audoin, Les Surréalistes, Paris, Le Seuil, collection microcosme "Ecrivains de toujours", 1973
André Breton et Paul Éluard, Dictionnaire abrégé du surréalisme (1938), Paris, José Corti, 1991.