Potřeba poskytovat duchovní pomoc křesťanským vojákům má prastarý původ. Ve skutečnosti je přítomnost kněží a jáhnů v táborech doložena již od dob císařeKonstantina I.[1] Od dob Karla Velikého (7. – 8. století) se přítomnost kněží po boku bojovníků stala obvyklou.[2] V čele sboru kněží a jáhnů stál kaplan maior (neboli vikář castrense, z lat.castrum). Zpočátku byli vojenští kaplani závislí na místním biskupovi, ale v průběhu staletí se stávali stále více autonomními (ve Španělsku od roku 1571, v Rakousku od roku 1720, v Piemontu v roce 1733).[3]
Za první dokument Svatého stolce týkající se přítomnosti kněží v ozbrojených silách je považován krátký dokument Cum sicut maiestatis papeže Inocence X. z 26. září 1645,[4] kterým však papežové zasahovali pouze proto, aby upravili již existující situaci nebo udělili zvláštní jurisdikci v konkrétních případech.
Teprve od 20. století byla zavedena zvláštní legislativa, která zřídila stabilní církevní úřad pro pastoraci vojáků. Klíčovým datem byl 3. květen 1910, kdy papež Pius X. zřídil první chilský kastrální vikariát. V následujících desetiletích vznikly další vikariáty: Polsko (1919), Itálie (1925), Německo (1935), Peru (1943), Kolumbie (1949), Španělsko (1950), Brazílie (1950), Filipíny (1950) a Kanada (1951).[4]
Ve svém prvním článku uvádí, že jsou postaveny na roveň diecézím,[6] a proto se všechna ustanovení magisteriálních dokumentů o regulaci diecézí musí s příslušnými úpravami vztahovat i na vojenské ordinariáty.
Spirituali militum curae stanoví, že každý vojenský ordinariát má mít svůj vlastní statut, který je nedílnou normativní součástí statutu Spirituali militum curae.[4] Tyto úpravy jsou způsobeny tím, že diecéze jsou vymezeny výhradně svým územím, takže zahrnují všechny katolické věřící, kteří na tomto území žijí. Vojenské ordinariáty naopak zahrnují pouze katolický vojenský personál, který žije na jejich území. V čele vojenského ordinariátu stojí biskup (vojenský ordinář),[7] který má církevní jurisdikci nad vojenskými kaplany, všemi katolickými vojáky a jejich příbuznými, kteří s nimi žijí ve společné domácnosti, a vojenským personálem. Biskup může mít osobní hodnost arcibiskupa. Pokud je v čele biskup je spíše diecézním biskupem než titulárním biskupem. Je pravděpodobné, že každodenními funkcemi pověří pomocného biskupa nebo nižšího duchovního.
Tato zvláštní instituce byla v církvi považována za nezbytnou vzhledem k tomu, že vojenský personál a ti, kdo s ním žijí, vedou náročný život, v němž by bylo ztíženo běžné přistupování ke svátostem a církevnímu životu. V závislosti na zemi mohou duchovní patřit k ordinariátu (prostřednictvím inkardinace) nebo k jiným diecézím či řeholním řádům.
V některých zemích jsou biskupové a kněží plně zařazeni do ozbrojených sil a mají důstojnické hodnosti. Jmenování ordináře je v kompetenci papeže, ale obvykle musí být schváleno vládou dané země.
Osobní ordinariáty pro anglikány, kteří vstupují do katolické církve, na základě vyhlášení Apoštolského stolce po 20. říjnu 2009, se v některých ohledech podobají stávajícím vojenským ordinariátům.[9] Jurisdikce vojenských ordinariátů je však kumulativní s jurisdikcí diecézních biskupů.[10]
Vojenský ordinář v různých zemích
Osoba vojenského ordináře má různou hodnost. Například v Německu je to vždy úřadující diecézní biskup, který zároveň zastává úřad vojenského ordináře. Může to však být i titulární biskup, jako například v Rakousku, který působí pouze jako vojenský ordinář. V některých zemích, například v Brazílii, se tyto pozice podle okolností střídají.
Vojenský ordinář je vždy členem národní biskupské konference. Velké vojenské ordinariáty, jako například USA, mohou mít také své vlastní pomocné biskupy.
Většina vojenských ordinariátů má také vlastní biskupský kostel nebo katedrálu. Například Cathédrale St-Louis-des-Invalides, která se nachází v pařížském Hôtel des Invalides a sousedí s katedrálou Invalidovna, je katedrálou francouzského vojenského ordinariátu (Diocèse aux Armées Françaises) a katedrála svatého Jiří ve Wiener Neustadt je biskupským kostelem rakouského vojenského biskupa. Od 1. února 2005 je bazilika svatého Jana v Berlíně biskupským kostelem německého vojenského biskupa. Na Ukrajině se vojenská kaplanská služba teprve vytváří, v současné době je za ni zodpovědné Oddělení pro vojenskou a vězeňskou kaplanskou službu při Kyjevsko-haličské velkofarnosti.
zřízen vojenský vikariát a jmenován první vojenský vikář 17. května 1951; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; spadá pod arcibiskupa Pretorie
první jmenování vojenským biskupem 24. listopadu 1917; vytvořen vojenský vikariát v listopadu 1939; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; v čele arcibiskup se třemi pomocnými biskupy
vytvořen vojenský vikariát 7. září 1957; první vojenský vikář jmenován v roce 1957; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; svěřen arcibiskupovi z Mechelenu a primasovi Belgie
první jmenování vojenským biskupem 4. června 1819; vytvořen vojenský vikariát 5. srpna 1950; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; v čele stojí arcibiskup
zřízen vojenský vikariát a jmenován prvním vojenským vikářem 28. října 1976; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; v současné době podřízený metropolitovi ve Wellingtonu
↑PUGLIESE, A. La cura castrense. Turín: [s.n.], 1943. S. 5–6. (italština)
↑VIANA, A. Territorialidad y personalidad en la organización eclesiástica. El caso de los ordinariatos militares. Pamplona: [s.n.], 1992. S. 23–30. (španělština)
↑SICCARDI, Cristina. I «soldati di Dio», in Radici cristiane. [s.l.]: [s.n.], březen 2014. (italština)
↑ abcBAURA, Eduardo. Il cammino giuridico degli ordinariati militari. A venticinque anni dalla Costituzione Apostolica "Spirituali militum curae". In: "Spirituali militum curae". A 25 anni dalla promulgazione della Costituzione Apostolica. Atti del VI Convegno Internazionale degli Ordinariati Militari. III Corso di formazione dei Cappellani Militari Cattolici al Diritto Umanitario. Vatikán: Congregatio pro Episcopis – Officium Centrale Coordinationis Pastoralis Ordinariatuum Militarium, 2011. S. 2. (italština)
↑Kodex kanonického práva, kán. 134 §1. Praha: Zvon, 1994. 318 s. ISBN80-7113-082-6. S. 52–53.
↑viz Anglican Military Ordinariate [online]. The General Synod of the Anglican Church of Canada [cit. 2022-03-02]. Dostupné online. (angličtina)
↑Note of the CDF about personal ordinariates for Anglicans entering the Catholic Church [online]. Svatý stolec, 2009-10-20 [cit. 2022-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-10-24. (angličtina)
