Titulární biskup je biskupemkatolické či pravoslavné církve, který nespravuje skutečnou diecézi, ač byl řádně vysvěcen na biskupa. Stejně jako u diecézních biskupů existují titulární arcibiskupové.
Tito biskupové nesou titul staré, dnes již neexistující (zaniklé) diecéze.[1] Ty leží většinou v oblastech, jež byly v době pozdní antiky křesťanské, dnes jsou nicméně islámské, kupř. v severní Africe a Malé Asii. Existují však i zaniklé evropské diecéze, jejichž tituly se biskupům propůjčují, např. v Čechách leželo biskupství litomyšlské, zaniklé v husitských válkách (titul biskup litomyšlský nosil v letech 1982 až 2010Jaroslav Škarvada, pomocný biskup pražský, od 21. května2016 je jím Pavel Konzbul, pomocný biskup brněnský). Římskokatolická církev má asi 2 000 titulárních biskupství, ne všechna bývají ovšem propůjčována. A další mají též východní katolické církve (např. maronitská, řeckokatolické církve a další).
Historie
Vznik instituce titulárního biskupství je svázán s dobou, kdy muslimové v 7. a 8. století dobývali křesťanské státy Východu, Afriky a Španělska. Biskupové, přinuceni k opuštění svých diecézí, po odchodu do křesťanských oblastí pomáhali tamním ordinářům. Doufajíce v brzký návrat na pro křesťany dočasně ztracená území, jmenovali papežové i po jejich smrti nástupce, dočasně jim zadávajíce pomocnou funkci v existujících diecézích či plnění různých jiných poslání. Onen stav trval stále déle a po porážce křížových výprav se ukázalo, že soupeření s islámem potrvá ještě dlouho.
Od 14. století se biskupové ordináři, potřebují-li světícího biskupa, obracejí s žádostí ke Svatému stolci. Vytvořil se zvyk jmenování nesídelních biskupů s tituly neexistujících diecézí, pomáhajících v práci biskupům residenčním. Takový biskup bez diecéze býval pak nazýván episcopus in partibus infidelium(biskup v krajích nevěřících [uchvácených nevěřícími]).
Titulární diecéze
Teprve roku 1882 papež Lev XIII. zavedl označení episcopus titularis(titulární biskup). Titulární biskupové jsou členy místních biskupských konferencí.
