Secesní architektura je architektonický směr objevující se v 80. letech 19. století v Anglii. Secese zásadně ovlivnila ranou modernu, dílo Bauhausu (spolupráce umění a průmyslu) a připravila půdu pro funkcionalismus (užitkovost, prostornost). Od roku 1914 secesní architektura přestala vznikat a někteří architekti, např. v dekoraci střídmý Adolf Loos, přešli k moderní architektuře.
Cílem bylo vytvořit nový styl, který působil organicky a byl oproštěný od doby převládajícího historismu. V urbanismu přinesla secese podněty k zahradním městům. Těžiště architektury bylo ve výstavbě vil a kulturních budov.
Často staviteli secesních staveb nebyli architekti, ale původně malíři. Přesto se mnoho secesních staveb vyznačuje zcela novým pojetím zpracování prostoru. Stavitelé odmítali historické prvky a řídili se jedině zákony konstrukce s plným uplatněním nových technických stavebních prostředků jako železa, oceli, betonu a skla.
1893 Victor Horta: Brusel, dům ing. Tassela v Rue de Turin. Nejranější doklad secesní budovy. Dosti nenápadná fasáda dává jen málo tušit rozmařilé bohatství materiálu a výzdoby uvnitř. Převzal dynamické linie hnutí modern style. Hru linií a květinových ornamentů přenesl i na nosnou stavební konstrukci. Kámen nahradil železem.Hotel Solvay (1894), Maison du peuple (1897–1899)
1893 Paul Hankar: Brusel, Maison Hankar. Hankarův dům (dokončený ve stejném roce jako Hortův Hôtel Tassel) je jednou z prvních staveb ve stylu belgické secese.
1895 Henry van de Velde: Brusel, dům Bloemenwerf v Uccle. Umělcův dům. tzv. dynamická secese. Rohy a hrany přecházejí ve zvlněné linie.
1907–1908 Richard Riemerschmid: Drážďany, zahradní město Hellerau. První a nejznámější zahradní město v Německu. Do 20. let bylo centrem hnutí za reformu života a poskytovalo podněty v oblasti gymnastiky a tance (Mary Wigmanová).