František Bílek (sochař, 1872–1941)

Tento článek je o sochaři narozeném roku 1872. O jiném sochaři stejného jména pojednává článek František Bílek (sochař, 1889–1944).
František Bílek
sochař František Bílek
sochař František Bílek
Narození6. listopadu 1872
Chýnov u Tábora,
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí13. října 1941 (ve věku 68 let)
Chýnov u Tábora,
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Místo pohřbeníChýnov
Národnostčeská
VzděláníAkademie výtvarných umění v Praze
Alma materColarossiho akademie
Povolánísochař, grafik, architekt
DětiFrantišek Jaromír Bílek
PříbuzníAntonín Bílek, sochař a malíř, bratr a Berta Bílková, dcera
Hnutísymbolismus, secese
Významná dílasocha Mojžíš (1905)
vlastní vila (1911)
ilustrace básnických knih Otokara Březiny (1895, 1901)
MecenášiVojtěch Lanna mladší, Leopold Katz
Citát
„Nejvyšší smysl naší práce jest, aby přebývalo lásky na této zemi a tím stále mocněji se zjevovala krása díla Božího“
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Bílek (6. listopadu 1872 Chýnov[1] – 13. října 1941 tamtéž[2]) byl český grafik, sochař, architekt, autor užitého umění a symbolista období secese.

Život

Mládí a studia

Již od dětství se u něho projevovalo umělecké nadání. V Táboře vystudoval gymnázium a pak v letech 1887–1890 studoval malbu u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Kvůli potížím s vrozenou oční vadou – částečným daltonismem – zabraňujícím Bílkovi rozeznávat některé barvy, přešel na radu svých učitelů k Josefu Maudrovi na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze studovat sochařství (1888–1890). Nadále však zůstal i studentem Akademie výtvarných umění.

Bílek získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny mladšího a v lednu 1891 odjel do Paříže, kde studoval na soukromé Colarossiho akademii u prof. Jean-Antoine Injalberta (*1845, †1933).[3] Zde se seznámil se Zdenkou Braunerovou, s níž ho pak pojilo celoživotní přátelství, a také s českými umělci v Paříži, např. Alfons Mucha, Luděk Marold, Vojtěch Hynais a Stanisław Wyspiański. V té době vznikala Bílkova první díla inspirovaná jeho náboženským cítěním: Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest (1892). Nebyla však příznivě přijímána a stipendijní komise v Praze v čele s Myslbekem i Vojtěch Lanna díla odsoudili a Bílkovi bylo stipendium odejmuto. Myslbek se vyjádřil nevybíravě o promarněném stipendiu a o Bílkovi řekl, že není hoden ani srovnání s jeho posledním žákem. Mecenáš Lanna odmítl přijmout od Bílka darovanou Orbu.

Během života František Bílek podnikl řadu cest do zahraničí – Itálie (1900), Německo, Itálie, Sicílie (1902), Mnichov, Salcburk (1904), Paříž (1927).[4]

F. Bílek byl od roku 1898 členem SVU Mánes, ale roku 1912 sám vystoupil, dále členem Umělecké besedy a SČUG Hollar.

Bílek v Chýnově a Praze

Po návratu z jednoroční vojenské služby (1893) si František Bílek v Chýnově zřídil sochařskou dílnu, v roce 1898 si postavil stavení s ateliérem podle vlastních návrhů, kde tvořil osaměle, vyhýbal se určení směru a slohu i spolkovým setkáním. V roce 1902 se oženil a krátce poté přestěhoval do Prahy.

V Praze bydleli manželé na několika místech (ul. Nové Mlýny; na Smíchově ve Švédské ulici; v Bubenči v Korunovační ulici) a Bílek přechodně pracoval v refektáři v klášteře na Strahově, v Bubenči nebo v Čechově ulici. Monumentální díla zpočátku tvořil v Chýnově, kam dojížděl zejm. v létě. Když zakoupil pozemek po zbouraných městských hradbách, nechal si roku 1911 podle svého návrhu postavit vilu s ateliérem v Mickiewiczově ulici na Hradčanech. Galerie hlavního města Prahy ve vile zřídila muzeum se stálou expozicí Františka Bílka. Spravuje také Bílkův dům se stálou expozicí v Chýnově. Dům je zasazen volně do přírodního prostředí, stěny jsou z režného cihlového zdiva v kombinaci s dřevem. Fasáda je zdobena řadou symbolických reliéfů doplněných umělcovými mystickými texty. Expozice se nachází v obytné části domu v přízemí a prvním patře. Přístupný je i ateliér.

Počátkem 30. let byl Bílek nemocný. Zpět do Chýnova se s rodinou přestěhoval po německé okupaci Prahy v roce 1939. Je pochován na místním hřbitově pod svou monumentální sochou Modlitba nad hroby[5] (z roku 1905), která vznikla obezděním stromu, ale po jeho setlení byla v roce 1980 nahrazena kopií. Dílo má dva názvy: Modlitba nad hroby a Génius smrti, které jako by symbolizovaly proměny tehdejšího vztahu ke smrti. Na rodném domku slavného umělce je pamětní deska.[6]

Bílkova rodina

Otec sochaře Bílka pracoval jako kolář a měl malé povoznictví; bratr Josef (1870) byl projektant a stavitel; bratr Antonín (1881) absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu a byl sochařem.

Manželka Berta, roz. Nečasová, v roce 1963 darovala vilu i část manželova díla městu Praze; svého muže přežila o 23 let a zemřela roku 1964. Dcera Berta (1905–1971) byla opatrovatelkou otcova uměleckého odkazu; syn František (1907) byl knězem Církve československé. Vnučka Alena Bártová, žijící v USA, darovala Praze Bílkův dům v Chýnově.

Bílek a církev

Pomník Jana Blahoslava v Přerově (1923)

Již jako žák 1. třídy Bílek ministroval a tehdy započal a postupně narůstal jeho vztah k náboženství. Jako dospělý se pak, i přes své hluboké náboženské cítění, často rozcházel s oficiální katolickou církví a v únoru 1921 s celou rodinou přestoupil do československé církve (dnešní Církev československá husitská) a stal se jejím oficiálním umělcem.[7] Svou uměleckou práci bral jako službu bratřím a oběť ve prospěch druhých. Jako umělec byl známý též jako náboženský myslitel a mystik, ve svém díle často spojoval křesťanské a orientální náboženství v mystické jednotě světa.

Postupem let navrhl Bílek pro Církev československou husitskou obřadní předměty (kalichy), bohoslužebná roucha, štóly, několikery jesličky,[8] svícny, výtvarné symboly, prapory a korouhve nebo formy na hostie. Díky náboženské obci Církve československé husitské v Praze 4-Michli se po 85 letech podařilo v roce 2020 obnovit přerušenou výrobu hostií podle Bílkova návrhu.[9] Ve sborech a modlitebnách Církve československé husitské byly instalovány desítky jeho plastik, reliéfů i drobnějších sochařských prací. Nejucelenější realizace chrámových interiérů se nalézají v Husově sboru v Českých Budějovicích a v chrámu sv. Václava na Novém Městě v Praze. Umělec promýšlel rovněž strukturu husitského bohoslužebného obřadu.[10]

Dílo

František Bílek se stal jednou z nejvýraznějších osobností českého secesního symbolismu. Zobrazoval převážně náboženská témata, která doplňoval mystickými texty. Jeho výtvarný styl je netradiční a rozeznatelný na první pohled. V roce 1891 byl Bílek na Jubilejní výstavě v Praze zastoupen dvěma podobiznami (poprsími), ale až v roce 1898, po době nepochopení a odmítání se setkal s prvním oficiálním uznáním od Jiřího Karáska ze Lvovic za své dílo Podobenství velkého západu Čechů (z roku 1898); vystavoval na I. výstavě SVU Mánes roku 1898 (mezi jiným Mojžíše píšícího dekalog); v r. 1908 pořádal soubornou výstavu v kostele sv. Martina v Praze a putovní výstavy v Českých Budějovicích, Vodňanech, Rokycanech a Domažlicích. V roce 1908 ho při pobytu v Praze ocenil francouzský sochař Antoine Bourdelle – označil dílo Bílkovo jako původní, bez potřeby napodobovat německé nebo francouzské sochařství jako někteří jiní umělci. V roce 1909 se Bílek stal členem Umělecké besedy (UB) a poprvé vystavoval s UB v roce 1913. Práci Jihočecha Bílka sledoval několik let také JUDr. Leopold Katz (1854–1927), rodák z jihočeské Jistebnice, nálezce (1872) cenného Jistebnického kancionálu), velký mecenáš výtvarníků. A právě cenou L. Katze byl také odměněn Bílek za své dílo Budoucí dobyvatelé (dřevo 1931–1937).

Sochařská kompozice Mistr Jan Hus (odhaleno r. 1928, Husovy sady v Táboře

František Bílek – umělec, představitel epochy symbolismu a secese – byl nejen sochař, řezbář a keramik, ale také grafik, kreslíř, ilustrátor, autor návrhů knižních vazeb i různých druhů užitého umění a také dobrý architekt.

Zpočátku byl námětem jeho děl pocit zoufalství nad vinami člověka, ale postupně převládala naděje, vykoupení a víra. Postavy se přestaly sklánět a tyčily se vzhůru s patetickými gesty. Kromě biblických námětů vytvořil postavy rodiny a mnohé postavy českých duchovních i světských velikánů (Jana Husa, Jana Žižky, Jana Roháče z Dubé aj.). Zaujat událostmi národních dějin a veden svým silným vlastenectvím tvořil sochy nejen jako postavy, ale vyjadřoval celý příběh nebo osud lidské bytosti, případně osud celého národa.

V grafikách Bílek často volil motiv vody, ohně a měsíce, také postavu kněze u oltáře. Některé grafické listy doprovázel písmem vlastního návrhu a provedení. Kresbami a dřevoryty doprovodil např. Březinovy básnické sbírky Tajemné dálky (1895), Ruce (1901), Březinovu sbírku esejů Hudba pramenů (1903), knihy Březinových dopisů (1931 ad.) i velkou publikaci o Březinovi Stavitel chrámu (1941). Dřevoryty a litografiemi doprovodil Tomáše ze Štítného Dokonanie kněh šesterých.

Navrhl stavbu venkovského stavení s ateliérem, v němž byl i pokoj pro Bílkovy přátele Julia Zeyera a Otokara Březinu – „Chaloupka“ v Chýnově (1898); vlastní vila v Praze; Procházkova vila; navrhoval i jiné různé kusy nábytku i celé bytové interiéry. Projektoval také další stavby, hřbitovy i části obytných sídlišť.

Významná sochařská díla (mimo díla již uvedená v textu)

  • Golgota – Hora lebek (bronz 1892)
  • Zloba času naše věno (1896)
  • Madona (dřevo 1897)
  • Krucifix (dřevo 1899) od roku 1927 umístěn v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradě. Ze strany oltářní mensy bylo vyřezáno jméno donátora prezidenta Masaryka, později odstraněno na příkaz komunistů.
  • Jan Hus (1901)
  • Tanec kolem zlatého telete (1903)
  • Mojžíš (1905)
  • Úžas (dřevo 1907)
  • Křížová cesta v chrámu, gotické katedrále sv. Bartoloměje v Kolíně (dřevo 1910–1914)
  • Portrét paní Bílkové (bílý mramor 1910)
  • Krása mládí ve svém boji (dřevo 1910)
  • Reliéfy pro Mánesův most v Praze (1912)
  • Jak neomezeno jest naše duchovní království (1913)
  • Husův pomník v nadživotní velikosti pro Kolín (1914)
  • Život je boj (1922)
  • Obětovaný padlým (1922), pomník v Hořovicích
  • Bedřich Smetana a jeho dílo (1924), pomník v Jabkenicích
  • Adam a Eva (dřevo 1924)
  • sousoší Duchovní setkání (dřevo 1925)
  • Komenský se loučí s vlastí (1926), v zahradě pražské Bílkovy vily
  • Slepci (1926)
  • Národní pomník (1908), nerealizovaný návrh pro Bílou Horu
  • Žal (1909), socha pro pomník V. B. Třebízského na vyšehradském hřbitově
  • pamětní deska Jeronýma Pražského (1916), proti Novoměstské radnici na rohu Řeznické ul.
  • Oltář s krucifixem a kostelní lavice v kostele sv. Václava na Zderaze (1930)
  • Velká sochařská kompozice – pomník Jana Husa v Táboře (1928)
  • Tvůrce a jeho sestra bolest (1932) pro náhrobek Otokara Březiny
  • Jan Žižka z Kalicha (návrh 1912, realizace 1946 v Honbici na Chrudimsku)
  • Pomník Jana Blahoslava v Přerově (1923)

Z dalších děl (výběr)

  • Pomník Otokara Mokrého v Českých Budějovicích (1919)
    Pomník Otokara Mokrého v Českých Budějovicích (1919)
  • Mojžíš (dřevoryt)
    Mojžíš (dřevoryt)
  • Jak paprsek Slunce na dřevě života umíral (kresba)
    Jak paprsek Slunce na dřevě života umíral (kresba)
  • Mojžíš (v sousedství Staronové synagogy v Praze)
    Mojžíš (v sousedství Staronové synagogy v Praze)
  • Komenský se loučí s vlastí (1926)
    Komenský se loučí s vlastí (1926)
  • Socha Krista v Libčicích nad Vltavou
    Socha Krista v Libčicích nad Vltavou

Výstavy (mimo již uvedené v textu, výběr)

  • III. výstava SVU Mánes v Praze a ve Vídni (1900)
  • Výroční výstava Krasoumné Jednoty v Praze (1901)
  • VII. výstava SVU Mánes v Praze a Chrudimi (1903)
  • Samostatná v Mnichově a Berlíně (1904)
  • XXXVI. výstava SVU Mánes (1911)
  • Výstava Výtvarného odboru Umělecké besedy v Obecním domě v Praze (1917)
  • V Domě umělců v Praze (1922)
  • V Alšově síni UB v Praze (1926)
  • Výstava grafiky – členská výstava SČUG Hollar (Praha 1933)
  • Účast na Mezinárodní výstavě církevního umění v Římě (1934)
  • Výstava Secese ve střední Evropě (Kodaň, 1996)
  • Výstava v Hollaru v Praze (1999)
  • Jízdárna Pražského hradu (2000–2001)
  • Stockholm potkává Prahu (výstava v Muzeu historie, Stockholm, 1998–1999)

Grafická díla, kresby a literární práce

  • Prvou částí celé té podstaty je hlava
  • V potřebách jeví se tělo co pán přírody
  • Tělo počíná a trvá
  • Podoba, když tělem jsme vláčeni vášněmi
  • Podoba našeho těla za hrobem
  • Živíme se i my podstatou svou – duší
  • Život lidský je tůní slz
  • Jak paprsek slunce na dřevě života umíral (1899)
  • Počet a četba písmeny těla člověka (1899, cyklus kreseb)

Spisy

  • Stavba budoucího chrámu v nás: přednáška. Praha: Meditace, 1908. 32 s.
    • 2. vydání, v Lyře Pragensis 1. vyd.: Praha: Nadace Lyry Pragensis, 1996. 108 s. Lyra Pragensis, sv. 116. ISBN 80-7059-044-0.
  • Cesta: cyklus původních litografií. Praha: Odbor svazu čsl. studentstva pro postav. stud. pomníku Mládí, 1909. 12 stran se dvěma dřevoryty, 40 listů s litografiemi. Český a francouzský text Miloš Marten a F. Bílek. Pergamenová vazba L. Bradáč.
  • Jak mi dřeva povídala. Praha: Jan Pohořelý, 1946. Edice Kotnov, sv. 2. Obálka František Kobliha, grafická úprava Josef Sonberg.

Nevydané spisy

  • Cyklus o počtu čtení písmeny těla lidského, list I-III, rukopis v archivu Národní galerie v Praze.
  • Meditace. Dva rukopisné sešity, soukromá sbírka.
  • Návrh na program a stanovy společnosti J. Zeyera, soukromá sbírka.

Články v časopisech

  • Confiteor umění. Nový Život: měsíčník pro umění, vzdělání a zábavu. 1897, roč. II, č. 1, s. 3–5; č. 2, s. 34–37; č. 3, s. 60–62; č. 4, s. 91–94.
  • Za pravdou. Nový Život: měsíčník pro umění, vzdělání a zábavu. 1897, roč. II, č. 6, s. 162–164; č. 7, s. 181–183.

Hlas Františka Bílka

  • František Bílek hovoří o Otakaru Březinovi – 1934.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Zemřelý český sochař František Bílek. Pestrý týden. 25. 10. 1941, s. 10. Dostupné online. ISSN 1801-4429. 
  3. ↑ PYTLÍK, Radko. O Bubenči a okolí. [Praha]: Emporius, 2004, s. 50–53. ISBN 80-86346-09-9.
  4. ↑ DAČEVOVÁ, Rumjana a kol. Karáskova galerie. Praha: PNP, 2012, s. 89.
  5. ↑ Spolek pro popularizaci jižních Čech. Jižní Čechy a Šumava [online]. [Asi po r. 2000], [cit. 4. 1. 2022]. Dostupné z: www.jiznicechy.org/cz/bg/image.htm?3-180
  6. ↑ Spolek pro popularizaci jižních Čech. Chýnov. In: Jižní Čechy a Šumava [online]. [Asi po r. 2000], [cit. 4. 1. 2022]. Přístup z: http://www.jiznicechy.org/cz/
  7. ↑ Sbory církve československé husitské – architektonické dědictví našich regionů. Praha: ÚR CČSH, 2018. 352 s. ISBN 978-80-7000-206-3. S. 66–70. 
  8. ↑ JINDRA, Martin. Jesličky, které učí žít. Český zápas. 2015, roč. 95, čís. 51, s. 8. Dostupné online. ISSN 0323-1321. 
  9. ↑ JINDRA, Martin. Macešský život hostií podle návrhu Františka Bílka v Církvi československé husitské. Theologická revue Církve československé husitské. 2020, roč. 91, čís. 1, s. 70–79. ISSN 0139-7702. 
  10. ↑ JINDRA, Martin; BUTTA, Tomáš. Šlépěje Františka Bílka v Církvi československé husitské. Praha: CČSH, 2011. ISBN 978-80-7000-064-9. S. 22–24. 
  11. ↑ František Bílek. Český rozhlas [online]. ©1997–2022 [cit. 4. 1. 2022]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/archiv/osobnosti/_zprava/bilek-frantisek--1393833

Literatura

  • ADAM, Jan a kol. Osobnosti – Česko: Ottův slovník. Praha: Ottovo nakl., 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 53. 
  • BŘEZINA, Otokar. Dopisy Otokara Březiny. III, Františku Bílkovi. V Praze: Nakl. Fr. Borový, 1932. 187 s. Paměti. Knihovna literárních vzpomínek a korespondence, svazek V.
  • DAČEVOVÁ, Rumjana a kol. Karáskova galerie. Praha: Památník národního písemnictví, 2012. ISBN 978-80-87376-01-0
  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 14. 
  • CHURAŇ, Milan a kol. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. 1. díl, A–M. 2. rozšíř. vyd. Praha: Libri, 1998. 467 s. (Kdo byl kdo). ISBN 80-85983-44-3. S. 49–50. 
  • Ilustrovaný encyklopedický slovník. Díl I. A–I. Praha: Academia. 1981. 970 s. 1980.
  • JINDRA, Martin. František Bílek a jeho rodina v Církvi československé. In: JINDRA, Martin; NYTROVÁ, Olga; HLASIVCOVÁ, Markéta a STRACHOTA, Václav, eds. Víra a umění Františka Bílka: sborník projevů pronesených na konferenci k 70. výročí úmrtí umělce (6. 11. 1872 – 13. 10. 1941) [pořádané 23. listopadu 2011 ve sboru Gustava Adolfa Procházky v Praze 8-Karlíně]. Praha: CČSH ve spolupráci s Kulturní radou a LHODR, 2012. S. 35–76. ISBN 978-80-7000-077-9.
  • JINDRA, Martin. Jesličky, které učí žít. Český zápas. 2015, roč. 95, čís. 51, s. 8. Dostupné online. ISSN 0323-1321. 
  • JINDRA, Martin. Macešský život hostií podle návrhu Františka Bílka v Církvi československé husitské. Theologická revue Církve československé husitské. 2020, roč. 91, č. 1, s. 70–79. ISSN 0139-7702.
  • JINDRA, Martin, ed. a SLADKOWSKI, Marcel, ed. Biografický slovník Církve československé husitské. Praha: CČSH, 2020. 639 s. ISBN 978-80-7000-167-7.
  • KULÍK, Jan, ed. Táborsko – srdce jižních Čech. Tábor: Okresní rada osvětová, 1948. 127 s.
  • MIKULECKÁ, Milena, ed. František Bílek v Církvi československé husitské. Praha: ÚR CČSH, 2000.
  • NEČAS, Vilém a SUCHÝ, Václav, ed. Bílek: svědectví o bratru Františkovi. Praha: Malvern, 2015. 316 s., 30 s. obr. příl. ISBN 978-80-7530-026-3. Vydala Společnost Františka Bílka v nakl. Malvern.
  • PUTNA, Matin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Praha: Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6. 
  • MUDROVÁ, Ivana. Bílkova vila je plná symbolů. In: Prahou s otevřenýma očima. Díl 1. Praha: NLN Nakl. Lidové noviny, 2005. 273 s. S. 89–90. ISBN 80-7106-737-7.
  • MUDROVÁ, Ivana. Bílkův náhrobek Jaroslava Boudy v Bubenči. In: Prahou s otevřenýma očima. Díl 2. Praha: NLN Nakl. Lidové noviny, 2005. 287 s. S. 60. ISBN 80-7106-787-3.
  • Pražská informační služba. „A–Z“ – Fr. Bílek.
  • PYTLÍK, Radko. O Bubenči a okolí: z cyklu Hledání ztraceného času. [Praha]: Emporius, ©2004. 136 s. ISBN 80-86346-09-9.
  • SLAVÍČEK, Lubomír, ed. et al. Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008). 1. svazek, A–M. Praha: Academia, 2016, 970 s. S. 103–104. ISBN 978-80-200-2094-9.
  • ŠTAMPACH, Odilo Ivan. Tušili světelné záplavy. Praha: Cherm, 2001. 311 s. ISBN 80-86370-05-4.
  • TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl: A–J. Praha: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 97. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla a kol. Biografický slovník českých zemí: 5. sešit: Bi–Bog. Praha: Libri, 2006. 478–585 s. ISBN 80-7277-309-7. S. 501–502. 
  • Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 1, a/b. 2. nezm. vyd. Praha: Diderot, 2002. 518 s. ISBN 80-86613-01-1.

Související články

Externí odkazy

Strategi Solo vs Squad di Free Fire: Cara Menang Mudah!