Sezóna roku 2007 byla v pořadí již 58. ročníkem Mistrovství světa jezdců Formule 1 ve kterém zvítězil jezdec Ferrari, Kimi Räikkönen a 50. ročníkem poháru konstruktérů, který získalo Ferrari. Začalo se již tradičně v Austrálii, 18. března a skončilo se 21. října závodem v Brazílii. Sezóna byla ve znamení zásadních změn, kdy končila stará Concordská dohoda a očékavalo se podepsání nové. Dále to byla první sezóna jediného dodavatele pneumatik Bridgestone (potvrzeného až do roku 2009). Sezóna byla také poznamenaná kauzou spy-story mezi týmy Ferrari a McLaren a nesčetných polemik vzniklých během několika Grand Prix, které často vyžadovaly zásah pověřených orgánu FIA.
Kalendář se zredukoval z 18 Grand Prix z roku 2006 na 17 závodů. Poprvé od sezóny 1975 nebyl v jedné zemi pořádáno více závodů. 29. srpna 2006 FIA zveřejnila provizorní kalendář ve kterém chyběli Grand Prix San Marina a Grand Prix Evropy, zatímco Grand Prix Belgie se po pauze do kalendáře vrátila.[1]
Italská vláda potvrdila pomoc při rekonstrukci a obnově Autodromo Enzo e Dino Ferrari, zároveň podepsala smlouvu na organizování Grand Prix San Marina, a 7. září 2006 byl dodatečně doplněn do kalendáře jak 18. závod s termínem 29. dubna 2007. Nicméně konkrétní podmínky smlouvy závisely na technických prohlídkách a následné analýze v březnu 2007. Starý paddock byl zbourán a hned od začátku bylo jasné, že práce na okruhu nebudou jen povrchní úpravy, ale že se jedná o důkladnou renovaci celého okruhu. Vzhledem k těmto událostem se FIA rozhodla pro rok 2007 Grand Prix San Marina do kalendáře nezařadit. Také další motoristická událost, kterou okruh v Imole měl hostit, MotoGP, byla přesunuta na okruh Misano Adriatico jako "Grand Prix San Marian a Riviera di Rimini". První informace, které se dostaly na veřejnost po zrušení Grand Prix Evropy, hovořili o alternaci Velkých cen Německa a Itálie. Grand Prix Německa se měla střídavě pořádat na Nürburgringu a Hockenheimu a Grand Prix Itálie měla alternovat mezi Monzou a Imolou.[2] Další změnou v kalendáři bylo místo konání Grand Prix Japonska. 14. března bylo s konečnou platností oznámeno, že místem konání japonské Grand Prix bude, namísto tradiční Suzuky, která je majetkem Hondy, nově zrekonstruovaná trať ve Fuji, která patří konkurenční Toyotě. Na okruhu ve Fuji se naposledy konal závod F1 v roce 1977.[3]
Z politického a organizačního hlediska bylo největším krokem v této sezoně podepsání Concordské dohody sepsané v roce 1997 mezi aktuálními konstruktéry vozů formule 1 a Bernie Ecclestonem. Zvláště pak, Mercedes-Benz, BMW, Renault a Honda od května 2005 sdružené v GPMA, Grand Prix Manufacturers Association, měli několik neshod s FIA a s Ecclestonem ohledně financí a techniky. Již v únoru vyhrožovali blokováním formule 1 od roku 2008 a následným založením konkurenčního šampionátu pod názvem GPWC Grand Prix World Championship, ale během Grand Prix Španělska 2006 se vše vrátilo do starých kolejí a všechny týmy podepsaly "Memorandum of Understanding".[4]
8. ledna 2007 FIA oznámila vznik výkonného výboru za garance zájmů konstruktérů pojmenovaný "Formula One Manufacturers' Advisory Commission" (FOMAC), do funkce presidenta byl dosazen Burkhard Goeschel a členy se staly automobilky BMW, DaimlerChrysler (Mercedes), Ferrari, Honda, Renault a Toyota.[5] Předchozí organizace GPMA zanikla odchodem Renaultu, v únoru 2007. Byla to první sezóna po 15 letech bez Michaela Schumachera, který rok předtím v Monze oznámil konec kariéry závodního pilota. Ze scény zmizely i dvě stálice na nebi F1, mistr světa z roku 1997 Jacques Villeneuve a Juan Pablo Montoya. Čerstvý mistr světa Fernando Alonso odešel k McLarenu a od stříbrných šípu odešel Kimi Räikkönen, který zamířil k Ferrari. Návrat do závodního kokpitu plánují dva dosavadní testovací piloti Alexander Wurz a Anthony Davidson. Pod drobnohledem budou oba nováčci z loňské sezóny Robert Kubica a Nico Rosberg. Do světa velkých cen míří nový talent Heikki Kovalainen a vítěz série GP2 Lewis Hamilton, který se tak stane prvním pilotem tmavé pleti ve formuli 1.
Významnou novinkou v roce 2007 z pohledu vývoje pneumatik byl fakt, že v seriálu zůstal jediný dodavatel pneumatik a to firma Bridgestone, která měla zásobovat všechny vozy Formule 1 až do roku 2010. Pneumatiky, stejně jako v sezóně 2006 zůstaly drážkované a to čtyřmi drážkami, naopak změnou byly nové směsi, tak aby nebyly zvýhodněny týmy, které v loňské sezóně používali japonskou značku. Na výběr byly čtyři směsi na suchou trať označené jako tvrdé, střední, měkké a super měkké. Pro závod výrobce určil pouze dvě směsi, které musely být povinně použity v závodě. Každý pilot pak měl možnost volby, v jaké části závodu kterou směs použije.
Aby bylo viditelné, kdo na jaké směsi jede, byla každá měkčí směs označena bílou tečkou. Protože tento systém označení při prvním závodě selhal, od Grand Prix Malajsie byla použita jedna z drážek, která byla vymalována bílou barvou.
Každý tým může mít na závodní víkend dva typy pneumatik pro suchou trať, jeden pro mokrou trať a jeden pro extrémně mokrou trať. Celkový počet je stanoven na 4 suché sady, 4 mokré sady a 3 extrémně mokré sady. Suché pneumatiky jsou čtyři přední a čtyři zadní vyhrazeny pouze pro použití v pátečních trénincích. Po zbytek víkendu je povoleno použití deseti sad.
jakmile se objeví na trati, jezdci jezdící o kolo zpět musí všechny předjet i Safety car, objet jedno kolo a zařadit se na konec skupiny. Tím se zamezí, aby pomalejší jezdci bránili při restartu závodu soupeření mezi nejlepšími. Než se dokončí tento proces, nesmí nikdo z jezdců do boxů.
Další novinkou je vybavení monopostu třemi diodami (žlutá, modrá a červená), které signalizují vyvěšení vlajek stejných barev. Diody jsou o minimální velikosti 5 mm a jsou umístěny v zorném úhlu pilota. Dále je na voze lékařské světlo. Jeho zapnutím dává pilot najevo, že je při vědomí a může komunikovat se záchranáři.
Boduje prvních 8 jezdců podle klíče:
Předsezónní testy začaly v listopadu 2006 na Circuit de Catalunya, za účasti deseti týmů z jedenácti. Z jezdců chyběl Fernando Alonso a Kimi Räikkönen, kteří měli smlouvu s Renault a McLaren.
Felipe Massa překonal své rekordní časy v prvních dvou dnech testů. Druhý pilot Ferrari, Luca Badoer, zajel nejrychlejší čas ve třetím dnu testů, i když zájem médií se soustředí na dvojnásobného mistra světa Mika Häkkinena, který doprovázel Lewise Hamiltona a de la Rosu v týmu McLaren, jeho časy byly o tři sekundy pomalejší než čas Badoera.
Dle názoru některých odborníků měl jediný dodavatel pneumatik zvýhodnit především Ferrari, které hned od začátku vykazovalo v testech vynikající výsledky a téměř dokonalou souhru s pneumatikami. Navzdory tomu japonský výrobce prohlásil, že pneumatiky pro rok 2007 jsou naprosto odlišné konstrukce tak, aby se minimalizovala výhoda pro stáje, které v sezóně 2006 obouvaly Bridgestone (Ferrari, Toyota, Williams, Midland/Spyker a Super Aguri).
Toyota byla jediným týmem, který testoval čtyři dny v Barceloně. Jak Ralf Schumacher tak Jarno Trulli zajížděli kola v lepších časech než Massa a Badoer v předchozím testu. Testy pokračovaly 6. prosince v Jerezu, s největším počtem týmu. Dvě Ferrari, Massi e Badoera obsadili první dvě místa, před McLarenem Lewise Hamiltona. Hamilton se zlepšil následující den, když skončil druhý ztrácejíc sekundu na Renault Giancarla Fisichelli.
Druhý den testů se mezi nejrychlejší zařadily i oba japonské týmy Honda a Toyota které výsledek zopakovaly i následující den: Hondy, kterou pilotoval Rubens Barrichello a Toyota, kterou řídil Franck Montagny byly nejrychlejší díky volné trati v Jerezu. Heikki Kovalainen a Pedro de la Rosa byli nejrychlejší ve čtvrtém a pátém dni testů. V posledním dnu testů se na trati poprvé představil i Fernando Alonso při svém debutu s McLarenem.
Další testy v roce 2007 jsou znázorněny v tabulce.
1 Všechny motory jsou specifikace 2.4 V8, ze sezony 2006. 2 Testovací piloti, kteří jsou tučně zvýrazněni se účastnili minimálně jednoho pátečního tréninku.
18. březen
Albert Park
(Výsledky)
8. duben
Sepang
15. duben
Sakhir
13. květen
Circuit de Catalunya
27. květen
Circuit de Monaco
10. červen
Circuit Gilles Villeneuve
17. červen
Indianapolis
1. červenec
Magny-Cours
8. červenec
Silverstone
22. červenec
Nürburgring
5. srpen
Hungaroring
26. srpen
Istanbul Park
9. září
Monza
16. září
Spa-Francorchamps
30. září
Fuji
7. říjen
Shanghai
21. říjen
Interlagos
Úvodní závod sezóny přivítala znovu Austrálie a to 16. března; byl to první závod od Grand Prix Španělska 1986 ve kterém na startu chyběl motor Cosworth. Již v kvalifikaci se strhla bitva o pole position, jejímiž aktéry byli Kimi Räikkönen a Fernando Alonso. Jako úspěšnější z této fáze závodního víkendu vyšel pilot Ferrari; což potvrdil také v závodě, ve kterém dominoval od prvního do posledního kola, zatímco jeho rival Alonso musel odolávat útokům týmového kolegy a nováčka v týmu Hamiltona, který se po první zatáčce dostal před španělského pilota a zůstal před ním víc než polovinu závodu. Nakonec, díky hazardní strategii při pit stopu, získal zpět druhou pozici, kterou udržel až do konce. Hamilton při své premiéře dojel na třetím místě, na dalších bodovaných místech se umístili Nick Heidfeld (4.), Giancarlo Fisichella (5.), Felipe Massa (6.), Nico Rosberg (7.) a Ralf Schumacher (8.). V závodě se perfektním výkonem blýskl i Massa, který startoval z 16. pozice na startu, kam byl posunut za výměnu převodovky a v cíli byl klasifikován na 6. místě. Zklamáním byl Robert Kubica, který poté, co v závodě jezdil před svým kolegou Heidfeldem, musel odstoupit pro poruchu převodovky. Závod plný menších výletů mimo trať zažili Heikki Kovalainen a Adrian Sutil, ale také Christijan Albers e Scott Speed. David Coulthard a Alexander Wurz byli protagonisti poněkud zvláštní nehody, která se obešla bez vážných následků pro oba zúčastněné.
McLaren se snažil o odvetu z Austrálie a v druhém závodě sezóny kterým byla Grand Prix Malajsie chtěl zvítězit. V kvalifikaci ovšem částečně nestačili na Ferrari, Felipe Massa a Kimi Raikkonen obsadili první respektive třetí místo, zatímco Fernando Alonso a Lewis Hamilton skončili na druhém a čtvrtém místě. Start se vůbec nepovedl Ferrari a do čela se tak dostal McLaren a tuto pozici již během závodu nikomu nepřepustil. Po několika pokusech o předjetí chyboval Massa a dostal se tak na okamžik mimo dráhu, když se vrátil zpět ocitl se na devátém místě. Räikkönen se během celého závodu snažil o předjetí Hamiltona a rozdělení obou vozu McLaren, ale jeho snaha se míjí účinkem, i když i během posledních kol nepříjemně dotírá na Hamiltona. Závod končí doublem McLaren, zvítězil Alonso v závěsu s Hamiltonem, třetí je Räikkönen. Na dalších místech dojíždí Nick Heidfeld, Felipe Massa, Giancarlo Fisichella, Jarno Trulli a Heikki Kovalainen. Překvapením začátku sezóny je Hamilton: který ve dvou závodech dvakrát vystoupil na stupně vítězů. Ze závodu odstoupili Nico Rosberg, Adrian Sutil, David Coulthard a Christijan Albers; za zmínku stojí i umístění týmu Renault, který není tak silný jako v předešlé sezóně. Výborně znovu zajelo BMW Sauber, které se tak pasovalo do třetího nejsilnějšího týmu šampionátu. Robert Kubica se znovu musel vypořádat s technickými problémy, které ho během závodu potkaly.
Ve třetím závodě Ferrari vrátilo úder a dominovalo celému víkendu včetně kvalifikace. Felipe Massa povzbuzen výsledky z tréninků získal pole position, nejrychlejší kolo v závodě a nakonec i vítězství v Grand Prix Bahrajnu. Hned po startu Massa nedal nikomu šanci a ujal se vedení, které si udržel až do cíle. Na druhém místě se umístil Lewis Hamilton, který se tak stal jedním z nejlepších nováčků ve formuli 1, když v prvních třech závodech kariéry získal tři pódiová umístění. Třetím mužem v cíli byl Kimi Räikkönen, čtvrté místo získal překvapivě Nick Heidfeld s vozem BMW který se dokázal protlačit před Fernanda Alonsa (klasifikován na 5. místě) v jediném důležitém předjížděním manévru během závodu. Kubica, poprvé v sezóně boduje a náležitě si to užívá, zatímco Jarno Trulli a Giancarlo Fisichella na sedmém respektive osmém místě neskrývají zklamání. V závodě je zaznamenáno šest odpadlíků; nešťastný David Coulthard, autor neslavného prvenství, ve třech závodech třikrát odstoupil. Tento závod ukázal jaké je rozložení sil ve startovním poli a kde je třeba hledat kandidáta na titul: McLaren a Ferrari, s BMW za zády a možná také Renault, který zatím hledá správné nastavení vozu a hlavně rychlost. V průběžné kvalifikaci pilotů nastala situace, která se nastala od sezóny 1950; do čela šampionátu se dostali hned tři piloti se shodným počtem 22, Fernando Alonso, Kimi Raikkonen a Lewis Hamilton. V roce 1950 to byli Giuseppe Farina, Juan Manuel Fangio a Johnnie Parsons s 9 body, i když posledně jmenovaný se zúčastnil jen závodu na 500 mil v Indianapolis . V poháru konstruktérů McLaren získal náskok 5 bodů před Ferrari. Po tomto závodě následovala měsíční pauza, způsobená nezařazením Grand Prix San Marina do kalendáře.
První tři závody měly tři různé vítěze, Grand Prix Španělska ale přála vítězi posledního závodu Massovi, a tak Ferrari mohlo slavit už třetí vítězství v sezóně. Felipe Massa si počínal bezchybně již v kvalifikaci a za svými zády nechal všechny své pronásledovatele včetně svých největších konkurentů v boji o titul. Fernando Alonso, Kimi Räikkönen a Hamilton se seřadili na startovním roštu přesně v tomto pořadí. Hned po startu se do čela vrhl Massa, zatímco Räikkönen na startu zaváhal a dostal se před něho Hamilton. Alonso se hned v první zatáčce dostal mimo trať a přenechal svou pozici týmovému kolegovi, stihl se však vrátit před druhým Ferrari. Räikkönen, se trápil a devátém kole musel odstoupit pro problémy s elektronikou. V závodě s přehledem zvítězil Felipe Massa, druhý byl opět Hamilton a třetí Alonso. Další pořadí bylo Robert Kubica (4.), David Coulthard (5.), Nico Rosberg (6.), Heikki Kovalainen (7.) a bodovanou osmičku uzavřel Takuma Sató, který tak získal první bod pro tým Super Aguri.
Na konci tohoto závodu Super Aguri oznámilo jméno nového testovacího pilota, jimž se stal James Rossiter.
Pátým podnikem sezóny byla tradiční Grand Prix Monaka. Začátek víkendu se nepovedl Ferrari: Kimi Räikkönen, z důvodu poškození vozu během první sekce, kdy jeho vůz skončil ve zdi a nemohl se tak účastnit dalších částí kvalifikace. To znamenalo, že startoval až ze 16. pozice na startu, což je na trati jakou je Monte Carlo, téměř nemožné pomýšlet na dobrý výsledek. Zatímco Massa dokázal držet krok s konkurencí a zajistil si třetí pozici na startu. McLaren v kvalifikaci dominoval a zajistil si tak pro nedělní závod první řadu, s Alonsem a Hamiltonem. Během závodu, v úzkých uličkách města, bylo téměř nemožné předjíždět a tak v závodě stejně jako v kvalifikaci dominovala stáj McLaren. Již během závodu se objevily hlasy o ovlivňování výsledku a šéf týmu Ron Dennis tak musel čelit obvinění z týmové režie.[18] Felipe Massa dojel na třetím místě, na čtvrtém místě dojel Giancarlo Fisichella, pátý byl Robert Kubica, šestý Nick Heidfeld, sedmý Wurz a osmý nakonec zklamaný Kimi Räikkönen. Boj o titul byl i po tomto závodě zcela vyrovnaný: Alonso a Hamilton v čele šampionátu se 38 body, Massa se 33 body na dalším místě a Räikkönen, zůstává s 23 body na čtvrtém místě.
Po pěti závodech, ve kterých bylo pořadí v cíli téměř totožné s pořadím na startovním roštu, bez větších předjížděních manévrů, byl závod v Kanadě pestrým obohacením šampionátu. Závod byl plný duelů a předjíždění, byli jsme svědky několika menších výletů mimo trať a hrůzostrašně vypadající havárie Roberta Kubici. Safety Car se na trati objevil dokonce čtyřikrát. Lewis Hamilton poprvé ve své kariéře zvítězil a to dokonce z pole position. Druhé místo získal Nick Heidfeld na BMW, třetí byl Alexander Wurz s vozem Williams: je to poprvé co se na stupních vítězů objevil jiný tým než Ferrari nebo McLaren. Heikki Kovalainen získal čtvrté místo poté, co v kvalifikaci rozbil vůz o zeď, měnil motor a startoval z posledního místa. Takuma Sató se v závěrečných kolech dokázal skvělými manévry dostat jak před Ralfa Schumachera tak před Fernanda Alonsa a pro svůj tým Super Aguri získal další tři body. V závodě, který byl poznamenán několika výjezdy Safety Caru a ne zcela zažitými pravidly, byli diskvalifikování Giancarlo Fisichella a Felipe Massa, kteří vyjeli z pitlane v okamžiku, kdy na semaforu svítilo červené světlo. Nejdramatičtější okamžik celého závodu přišel ve 26. kole, kdy havaroval Robert Kubica. Přestože první zprávy hovořily o frakturách nohou, polský pilot jako zázrakem vyvázl z nehody bez zranění. Jarno Trulli měl v závěru problém s přítlakem a v jedné ze zatáček najel do zdi, zatímco Jenson Button odstoupil ze závodu v jeho samém začátku. Po této GP se situace v čele šampionátu změnila Hamilton se 48 body se vzdálil svým pronásledovatelům na 8 bodů, které ztrácí jeho týmový kolega Alonso. Oba jezdci Ferrari se propadli: Massa stále s 33 body a Räikkönen s 27.
Týden po kanadské Grand Prix se seriál formule 1 přesunul do Indianapolis, dějiště Grand Prix USA. Hamilton dokázal podruhé ve formuli 1 zvítězit a to na okruhu, na kterém startoval poprvé. Tentokrát vítězství nepřišlo tak snadno jako před týdnem v Kanadě, na okruhu ve staré cihelně musel tvrdě odrážet útoky svého týmového kolegy Alonsa. Ferrari dorazilo do cíle hned po obou vozech McLaren v pořadí Felipe Massa a Kimi Räikkönen.
Již v kvalifikaci měly převahu vozy McLaren, v prvních dvou částech byl nejrychlejší Fernando Alonso, který ve druhé části kvalifikace zajel dokonce nejlepší čas, přesto v závěrečné části, do které nastoupilo deset nejrychlejších vozu, musel přenechat pole position svému týmovému kolegovi. Závod byl bohatý na předjíždění a bojovalo se dokonce i o poslední bodované místo: více než polovinu závodu bojovaly čtyři vozy o osmou příčku, kterou nakonec získal nováček Sebastian Vettel, který nastoupil do monopostu za Roberta Kubicu. Tímto výsledkem se stal Vettel nejmladším pilotem, který získal body v Grand Prix; bylo mu 19 let 11 měsíců a 14 dní. Bodově své konto vylepšili i Heikki Kovalainen, Jarno Trulli a Mark Webber. Ferrari, začalo citelně ztrácet na svého rivala McLaren, Hamilton zvýšil svůj náskok na Felipeho Massu o 20 bodů.
(‡)McLaren byl z rozhodnuti FIA ze dne 13. září penalizován odebráním bodů z celé sezony, kterých získal 218. Další penalizace a odebrání bodového zisku (15) přišla po incidentu během kvalifikace na GP Maďarska (pokud by tým přišel jen o body z Maďarska, měl by jich na svém kontě 203.)
1950 • 1951 • 1952 • 1953 • 1954 • 1955 • 1956 • 1957 • 1958 • 1959 • 1960 • 1961 • 1962 • 1963 • 1964 • 1965 • 1966 • 1967 • 1968 • 1969 • 1970 • 1971 • 1972 • 1973 • 1974 • 1975 • 1976 • 1977 • 1978 • 1979 • 1980 • 1981 • 1982 • 1983 • 1984 • 1985 • 1986 • 1987 • 1988 • 1989 • 1990 • 1991 • 1992 • 1993 • 1994 • 1995 • 1996 • 1997 • 1998 • 1999 • 2000 • 2001 • 2002 • 2003 • 2004 • 2005 • 2006 • 2007 • 2008 • 2009 • 2010 • 2011 • 2012 • 2013 • 2014 • 2015 • 2016 • 2017 • 2018 • 2019 • 2020 • 2021 • 2022 • 2023 • 2024 • 2025 • 2026
MP4/22
1 Alonso2 Hamilton
R27
3 Fisichella4 Kovalainen
F2007
5 Massa6 Räikkönen
RA107
7 Button8 Barrichello
F1.07
9 Heidfeld10 Kubica
TF107
11 R.Schumacher12 Trulli
RB3
14 Coulthard15 Webber
FW29
16 Rosberg17 Nakadžima17 Wurz
STR2
18 Liuzzi19 Vettel19 Speed
F8-VII
20 Sutil21 Albers21 Jamamoto21 Winkelhock
SA07
22 Sató23 Davidson
Austrálie • Malajsie • Bahrajn • Španělsko • Monako • Kanada • USA • Francie • Velká Británie • Evropa • Maďarsko • Turecko • Itálie • Belgie • Japonsko • Čína • Brazílie