Lucemburské hrabství vzniklo roku 963 a bylo součástí Východofranské říše a později Svaté říše římské. Na vévodství je povýšil roku 1354 Karel IV. V 15. století připadlo koupí nejprve na vévody z Burgundska, poté sňatkem na dynastii habsburskou. Za panování Habsburků podléhalo Lucembursko administrativě zpočátku do Španělského, později Rakouského Nizozemí. Do roku 1795 bylo součástí Svaté říše římské německého národa, kdy mnoho lucemburských panovníků bylo v pozdním středověku zároveň také římskoněmeckými císaři. V letech 1795 až 1815 země tvořila samostatný francouzský Département des Forêts.
Na vídeňském kongresu bylo roku 1815 Lucembursko prohlášeno opět za plně nezávislý stát a povýšeno na velkovévodství. Do roku 1866 bylo členem Německého spolku a do roku 1890 zůstalo spojeno v personální unii s královstvím nizozemským. Personální unie s Nizozemskem byla zrušena v roce 1890.
V zemi vládli postupně hrabata (963–1354), vévodové (1354–1815) a velkovévodové (1815–současnost):
personální unie s Nizozemskem