Václav Lucemburský, někdy zvaný Český (25. února 1337 Praha – 8. prosince 1383 Lucemburk) byl vévoda lucemburský (od 1353), brabantský a limburský (od 1355). Proslul jako dlouholetý mecenáš kronikáře a básníka Jeana Froissarta a také sám jako básník. Skládal milostnou trubadúrskou poezii – je autorem 79 básní. Český překlad jeho lyrických básní od Gustava Francla nese název Netoužím po ráji.
Narodil se jako třetí syn českého krále Jana Lucemburského a jeho druhé choti Beatrix, dcery Ludvíka Bourbonského, pravděpodobně císařským řezem[2], který přežila i jeho matka Beatrix a o kterém se píše ve vlámské kronice Brabantsche Yeesten. Snad jako poděkování za tento zázrak dostal jméno Václav, jméno zemského patrona obvyklé v přemyslovské dynastii.
Otec jej chtěl oženit s dcerou římského císaře Ludvíka IV. Bavora, ale z plánovaného sňatku sešlo z důvodu vzájemného rozkolu obou panovníků. Druhé zásnuby sjednala již ovdovělá Václavova matka Beatrix s brabantským vévodou Janem III. Zásnuby s poněkud starší ovdovělou Johanou Brabantskou, dědičkou Brabantska a Limburska, proběhly ve Václavových deseti letech (snoubence bylo pětadvacet). 17. května 1351 byla podepsána sňatková dohoda a samotný obřad se konal v březnu 1352. Ačkoliv se Václav stal otcem několika levobočků, s Johanou děti neměli, byť jejich manželství zřejmě bylo harmonické.
Dle dobové klášterní kroniky platil za:
Měl dobrý vztah se svým starším bratrem Karlem IV., navzájem se podporovali a stejně tak pomáhali svým francouzským synovcům, synům Jitky Lucemburské v době po bitvě u Poitiers. Zemřel údajně na lepru a pochován byl v klášterním kostele cisterciáckého kláštera Orval v nynější Belgii, kde je dodnes zachován jeho náhrobek. Posledním přáním lucemburského vévody bylo, aby jeho srdce poslali manželce.
Václavovým dědicem v Lucembursku se stal jeho synovec Václav IV. V Brabantsku a Limbursku nadále vládla Johana, která pod tlakem burgundského vévody Filipa Smělého přijala za dědice svého prasynovce (a Filipova syna) Antonína.