Lockheed X-7 vystavený na veřejném místě v Novém Mexiku
Lockheed X-7 (přezdívaný „Flying Stove Pipe“)[p 1] byl americký bezpilotní zkušební prostředek pro zkoušení náporových motorů a k testování navádění raket. X-7 byl použit jako základ pro pozdější Lockheed AQM-60 Kingfisher, který se používal k testování americké protivzdušné obrany proti jadernému raketovému útoku.
Počátky vývoje
Vývoj Kingfisheru byl zahájen v prosinci 1946. X-7 byl vyroben na požadavek Letectva Spojených států amerických, které chtěly vyvinout bezpilotní testovací letadla s ramjetem a maximální rychlostí alespoň Mach 3 (1 980 mph; 3 187 km/h) .
Projekt X-7 byl vyvinut pod označením AMC MX-883 a v interním označení Lockheedu pod označením L-171. L-171 byl původně označen USAF jako PTV-A-1, ale v roce 1951 bylo jeho označení změněno jako X-7.[1] Navzdory tomu, že jeho první spuštění bylo neúspěšné, po dalším vývoji původního ramjetu byly následující zkušební lety úspěšné. [2] Od dubna roku 1951 do července 1960 bylo provedeno celkem 130 letů X-7.
Účel
Lockheed X-7A-1 se připravuje na nakládku a zkušební let. Bílá část je urychlovací stupeň. (V pozadí je vidět B-50)
X-7 položil základy pro AQM-60 Kingfisher.[1] X-7 byl testovací platformou pro několik projektů a prošel mnoha změnami konstrukce, aby se lépe přizpůsobil požadovaným vlastnostem. Kingfisher byl využit pro testování raket země-vzduch. Při testech byly použity rakety SAM-A-7/MIM-3 Nike Ajax, SAM-A-25/MIM-14 Nike Hercules a IM-99/CIM-10 Bomarc.[3] Během testování raket protivzdušné obrany překonal letoun X-7 rakety a bylo dosaženo velmi malého počtu zásahů. [2] Kvůli tlakům a požadavkům kladeným na armádu byl projekt X-7 ukončen v polovině 60. let.
Kromě zkoušek raket typu země-vzduch byl projekt X-7 také použit k testování komunikačních zařízení, testování aerodynamiky, pomocných raket, termodynamiky a padáků. [2]
Konstrukce
X-7 byl vyroben z oceli, na rozdíl od jeho nástupců, jako jsou A-12 a YF-12, které používaly titan. Letoun měl křídla vyrobená z nerezové oceli, na trup byla použita slitina niklu. Použití oceli bylo vynucené tím, že v té době běžně používaný hliník pro letecké konstrukce nezvládal odolávat vysokým teplotám, které vznikaly kvůli působení tření během nadzvukových letů, až v pozdějších letech se začal v konstrukcích nadzvukových letadel používat titan.
Motory vyvinuté pro X-7/AQM-60 byly zkonstruovány na let po krátkou dobu, aby se otestoval jejich návrh pro CIM-10 Bomarc. Byly přepracovány s použitím vhodnějších materiálů, tak aby mohly být použity na nadzvukovém dronu Lockheed D-21 vypouštěném z ocasní části Lockheed SR-71 Blackbird nebo zpod křídla Boeingu B-52 Stratofortress.[4]
Start a přistání X-7
Lockheed X-7 zabořený nosem do pouště
X-7 byl vypouštěn po dosažení rychlosti pro uvolnění ze spodní strany nosného letadla B-29 nebo B-50.[5] Po odhozu se letoun díky vlastnímu pohonu urychlil až na maximální rychlost 1600 km/h, později byl přepracován tak, aby dosahoval rychlosti Mach 4,3 (2 905,1 mph; 4 675,3 km/h).[1]
Metoda návratu raketového letadla X-7 byla poměrně jednoduchá. Poté, co proudový motor vyčerpal zásoby paliva, byl vypuštěn několikanásobný padák, který zpomalil sestup směrem k pouštnímu povrchu.[2] Jakmile dosáhl povrchu, dlouhá kovová tyč na nosu letounu se zabořila do země, Tak bylo letadlo udrženo ve vzpřímené poloze, čímž se zabránilo poškození struktury X-7. V roce 1954 prošla upravená X-7 většími změnami a byla přejmenována na X-7A-3.[1] Tvar křídla byl změněn a X-7 byly přidány dva menší urychlovací stupně; jeden pod každým křídlem.
Zachovalé letouny
X-7 je vystaven v muzeu bezpilotních letadel v Caddo Mills v Texasu.[6]
