Východní katolické církve

Tento článek pojednává o východních církvích v plném společenství s katolickou církví. Další východní křesťanské církve viz Východní křesťanství.

Východní katolické církve
Ve směru shora: Katedrála sv. Jiří ve Lvově, katedrála sv. Eliáše a sv. Řehoře Osvětitele v Bejrútu, katedrála Zesnutí Přesvaté Bohorodičky v Damašku
Úřední jazyk	koiné řečtina, syrština, hebrejština, aramejština, ge'ezština, koptština, klasická arménština, církevní slovanština a místní jazyky
Klasifikace	Katolická církev
Orientace	Východní křesťanství
Svatá kniha	Bible (Septuaginta, Pešita)
Teologie	Katolická a východní křesťanství
Správa	Biskupové
Struktura	Koinonia
Papež	František
Liturgie	Východní katolická
Odděleny	V průběhu staletí různé autokefální církve pravoslavné, starobylé východní církve a východní církve
Počet členů	18 milionů[1]
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Východní katolické církve nebo orientální katolické církve, nazývané také katolické církve východního obřadu, katolické církve východního ritu nebo prostě východní církve,^{[p 1]} představují 23 východních křesťanských autonomních (sui iuris) partikulárních církví katolické církve, které jsou v plném společenství s papežem v Římě. Ačkoli se teologicky, liturgicky a historicky liší od latinské církve, jsou všechny v plném společenství s ní i mezi sebou navzájem. Východní katolíci jsou v katolické církvi výraznou menšinou; z 1,3 miliardy katolíků ve společenství s papežem je přibližně 18 milionů členů východních církví.

Většina východních katolických církví jsou skupiny, které v různých obdobích minulosti patřily k východní pravoslavné církvi, starobylým východním církvím nebo historické východní církvi; tyto církve prošly v průběhu dějin různými schizmaty. Východní katolické církve jsou společenství východních křesťanů, která se buď vrátila ke společenství s papežem, nebo v některých případech nikdy společenství nepřerušila. Uznání východních katolíků, kteří se vrátili do společenství, papežem bylo předmětem sporů v ekumenických vztazích s východními pravoslavnými a dalšími církvemi. V rámci východní katolické liturgie je zastoupeno pět historických liturgických tradic východního křesťanství, které tvoří alexandrijský obřad, arménský obřad, byzantský obřad, východosyrský obřad a západosyrský obřad,^[2] v důsledku čehož se katolická církev skládá ze šesti liturgických obřadů, východních obřadů spolu s liturgickými obřady latinské církve. To občas vede k záměně liturgického slova „obřad“ a institucionálního slova „církev“.^[3] Ačkoli některé teologické otázky rozdělují východní katolické církve od ostatních východních církví, které nejsou ve společenství s papežem, některé východní katolické jurisdikce připouštějí členy těchto církví k eucharistii a ostatním svátostem, jak to upravuje platné východní katolické kanonické právo.^{[p 2][4]}

Plné společenství s římským biskupem představuje vzájemné svátostné sdílení mezi východními katolickými církvemi a latinskou církví, včetně eucharistického společenství a uznání papežské svrchovanosti. Vztahy mezi východními a latinskými církvemi upravují ustanovení latinského kanonického práva z roku 1983 a Kodexu kánonů východních církví z roku 1990. Historicky vedl tlak na přizpůsobení se normám západního křesťanství praktikovaného většinovou latinskou církví k určitému zásahu (latinizaci) u některých východních katolických tradic. Dokument Druhého vatikánského koncilu Orientalium Ecclesiarum navázal na předchozí reformy a potvrdil právo východních katolíků zachovat si své odlišné liturgické zvyklosti, které odrážejí starobylou teologickou a duchovní praxi, jež se vyvinula v rámci východního křesťanství.^[5]

Kodex kánonů východních církví, vyhlášený v roce 1990, byl prvním kodifikovaným souborem kanonického práva, jímž se východní katolické církve společně řídí, a nahradil řadu ad hoc papežských dokumentů vydaných v této oblasti koncem 20. století,^[6] ačkoli každá církev má kromě toho také své vlastní vnitřní kánony a zákony. Členové východních katolických církví jsou povinni dodržovat normy své konkrétní církve týkající se slavení církevních svátků, uzavírání manželství a dalších zvyků. K pozoruhodným odlišným normám patří, že mnohé východní katolické církve pravidelně povolují svěcení ženatých mužů na kněze (i když ne na biskupy), na rozdíl od přísnějšího kněžského celibátu latinské církve. Kromě toho jsou východní katolíci, kteří usilují o uzavření manželství, podle kanonického práva povinni nechat si svazek požehnat knězem, i když se samotný sňatek koná ve farnosti latinské církve. Latinská církev naproti tomu umožňuje, aby jménem katolické církve svědčili manželský slib jak jáhni, tak kněží. Jak latinští, tak východní katolíci se však mohou svobodně účastnit katolické liturgie slavené v jakémkoli obřadu.^[7]

Terminologie

Viz též: Katolická (termín) a Římskokatolická (termín)

Ačkoli jsou východní katolíci v plném společenství s papežem a členy celosvětové katolické církve,^{[p 3][8][p 4][9]} nejsou členy latinské církve, která používá latinský liturgický ritus, mezi nimiž je nejrozšířenější římský ritus.^{[p 5][10]} Východní katolické církve jsou naopak samostatnými partikulárními církvemi sui iuris, ačkoli udržují plnou a rovnoprávnou vzájemnou svátostnou shodu s členy latinské církve.

Ritus (obřad) nebo církev

Existují různé významy slova obřad či ritus. Kromě odkazu na liturgické dědictví určité církve se toto slovo používalo a někdy stále ještě používá, i když zřídka, oficiálně o konkrétní církvi samotné. Výraz latinský ritus tak může odkazovat buď na latinskou církev, nebo na jeden či více západních liturgických ritů, mezi něž patří většinový římský ritus, ale také ambrosiánský ritus, mozarabský ritus a další.

V Kodexu kánonů východních církví (CCEO) z roku 1990^[11][12] jsou takto definovány pojmy autonomní církev a obřad:

Skupina křesťanských věřících spojená v souladu s právem hierarchií a výslovně nebo mlčky uznaná nejvyšší autoritou církve jako autonomní se v tomto kodexu nazývá autonomní církev (kánon 27).^[13]

1. Obřad je liturgické, teologické, duchovní a disciplinární dědictví, kultura a dějinné okolnosti určitého národa, jimiž se v každé autonomní církvi [sui iuris] projevuje její vlastní způsob života víry.
2. „Obřady, kterými se zabývá CCEO, pokud není uvedeno jinak, jsou ty, které vycházejí z alexandrijské, antiochijské, arménské, chaldejské a konstantinopolské tradice“ (kánon 28)^[14] (nejde jen o liturgické dědictví, ale také o teologické, duchovní a disciplinární dědictví charakteristické pro kulturu národů a okolnosti jejich dějin).

Když se mluví o východních katolických církvích, latinský Kodex kanonického práva (CIC 1983) používá termíny „ritus církve“ nebo „ritus církve sui iuris“ (kánony 111 a 112) a také mluví o „subjektu východního ritu“ (kánon 1015 §2), „ordináři jiného ritu“ (kánon 450 §1), „věřící určitého ritu“ (kánon 476) atd. Druhý vatikánský koncil hovořil o východních katolických církvích jako o „partikulárních církvích nebo ritech“.^{[15] č. 2.}

V roce 1999 Katolická biskupská konference Spojených států amerických uvedla: „Zvykli jsme si mluvit o latinském (římském nebo západním) ritu nebo východním ritu, abychom označili tyto různé církve. Současná církevní legislativa obsažená v Kodexu kanonického práva a Kodexu kánonů východních církví však jasně ukazuje, že bychom měli mluvit nikoli o obřadech, ale o církvích. Kánon 112 Kodexu kanonického práva používá pro označení různých církví výraz ,církve autonomního obřadu.ʻ“^[16] A jeden z autorů v časopise z ledna 2006 prohlásil: „Východní církve jsou stále mylně nazývány církvemi ,východního obřadu, což je odkaz na jejich různé liturgické dějiny. Nejsprávněji se nazývají východní církve nebo východní katolické církve.“^[17] Termín „obřad“ se však používá i nadále. CIC z roku 1983 zakazuje latinskému biskupovi vysvěcovat bez svolení Svatého stolce svého podřízeného, který je „východního obřadu“ (nikoliv „který se účastní východního obřadu“, k čemuž je někdy latinským duchovním udělována fakulta).^[18]

Uniaté

Další informace: Rusínská uniatská církev

Termín Uniat nebo Uniatský se používá pro východní katolické církve a jednotlivé členy, jejichž církevní hierarchie byly dříve součástí východních pravoslavných nebo východních starobylých církví. Tito lidé tento termín někdy považují za hanlivý,^[19][20] ačkoli jej před Druhým vatikánským koncilem v letech 1962–1965 používali i někteří latinští a východní katolíci.^{[p 6][21][22]} Oficiální katolické dokumenty tento termín již nepoužívají kvůli jeho vnímanému negativnímu podtextu.^[23]

Historie

Pozadí

Východní katolické církve mají svůj původ na Blízkém východě, v severní Africe, východní Africe, východní Evropě a jižní Indii. Od 19. století se však diaspora částečně z důvodu pronásledování rozšířila do západní Evropy, Ameriky a Oceánie, kde byly zřízeny eparchie sloužící věřícím vedle diecézí latinské církve. Naopak o latinské katolíky na Blízkém východě se tradičně stará latinský patriarchát v Jeruzalémě.

Společenství mezi křesťanskými církvemi se rozpadlo kvůli otázkám víry, kdy jedna strana obviňovala druhou z hereze nebo z odklonu od pravé víry (ortodoxie). Společenství bylo přerušeno také kvůli neshodám v otázkách autority nebo legitimity volby konkrétního biskupa. V těchto posledních případech obviňovala jedna strana druhou ze schizmatu, nikoli však z hereze.

Následující ekumenické koncily představují zásadní porušení společenství:

Efezský koncil (431 n. l.)

V roce 431 církve, které přijaly učení Efezského koncilu (který odsoudil Nestoriovy názory), označily za heretiky ty, kdo koncilní prohlášení odmítali. Východní církev, která byla převážně pod vládou Sásánovců, názory koncilu nikdy nepřijala. Později zažila období velkého rozmachu v Asii, než se po mongolském vpádu na Blízký východ ve 14. století zhroutila.

Památky na jejich přítomnost v Číně stále existují. Nyní je jich poměrně málo a rozdělili se na tři církve: chaldejskou katolickou církev − východní katolickou církev v plném společenství s Římem − a dvě asyrské církve, které nejsou ve společenství ani s Římem, ani mezi sebou navzájem. Chaldejská katolická církev je největší z těchto tří církví. Skupiny Asyřanů, které se nesjednotily s Římem, zůstaly a jsou známé jako Asyrská církev Východu, která v roce 1968 zažila vnitřní schizma, jež vedlo ke vzniku Starobylé církve Východu.

Syromalabarská a Syromalankarská církev jsou dvě východní katolické církve, které jsou pokračovatelkami východní církve na indickém subkontinentu.

Chalcedonský koncil (451 n. l.)

V roce 451 ti, kdo přijali Chalcedonský koncil, podobně označili ty, kdo jej odmítli, za monofyzitské heretiky. Církve, které koncil odmítly přijmout, se naopak domnívaly, že jsou to ony, kdo je pravověrný; odmítají označení monofyzit (což znamená jediné přirozenosti) a dávají přednost označení miafyzit (což znamená jedné přirozenosti). Rozdíl v pojmech se může zdát nepatrný, ale z teologického hlediska je velmi důležitý. „Monofyzitský“ znamená jedinou božskou přirozenost pouze bez skutečné lidské přirozenosti – což je podle chalcedonského křesťanství heretická víra – zatímco „miafyzitský“ lze chápat jako jednu přirozenost jako Boha, existující v osobě Ježíše, který je zároveň lidský i božský – což je myšlenka, která se s chalcedonským učením snáze smiřuje. V češtině se často nazývají staré pravoslavné církve, aby se odlišily od východních pravoslavných církví.

V angličtině a někdy též v češtině se pro rozlišení používá pojmů "východní pravoslaví" (Eastern Orthodoxy) a "orientální pravoslaví" (Oriental Orthodoxy). Toto rozlišení, kdy slova orientální a východní, která mají sama o sobě naprosto stejný význam, ale používají se jako označení pro dvě různé skutečnosti, je ve většině jiných jazyků nepřeložitelné a není všeobecně přijímané ani v angličtině. Tyto církve jsou také označovány jako předchalcedonské nebo nyní vzácněji jako nechalcedonské či antichalcedonské. V jiných jazycích než v angličtině se k rozlišení obou rodin církví používají jiné prostředky. Někteří si vyhrazují termín „pravoslavný“ pro ty, které se zde nazývají „východní pravoslavné“ církve, ale příslušníci tzv. „východních pravoslavných církví“ to považují za nedovolené.

Schizma mezi Východem a Západem (1054 n. l.)

Schizma mezi Východem a Západem vzniklo v kontextu kulturních rozdílů mezi řecky mluvícím Východem a latinsky mluvícím Západem a soupeření mezi církvemi v Římě, který si nárokoval primát nejen v oblasti úcty, ale i autority, a v Konstantinopoli, která si nárokovala rovnoprávnost s Římem.^[24] Soupeření a neporozumění daly vzniknout sporům, z nichž některé se objevují již v aktech Trullské synody z roku 692. Na florentském koncilu (1431–1445) byly tyto spory o západní teologické rozpracování a zvyklosti označeny především jako vložení „Filioque“ do Nicejského vyznání víry, používání nekvašeného chleba pro eucharistii, otázka očistce a autority papeže.^{[p 7][25]}

Za počátek schizmatu se obecně považuje rok 1054, kdy konstantinopolský patriarcha Michael I. Cerularius a papežský legát Humbert ze Silva Candida vydali vzájemnou exkomunikaci; v roce 1965 byla tato exkomunikace odvolána Římem i Konstantinopolí. Navzdory této události obě církve po mnoho let nadále udržovaly přátelské vztahy a zdálo se, že si nejsou vědomy žádného formálního či definitivního rozkolu.^[26]

Odcizení však pokračovalo. V roce 1190 napsal východní pravoslavný teolog Theodoros Balsamon, který byl patriarchou Antiochie, že „žádný latiník by neměl přijímat, pokud nejprve neprohlásí, že se zdrží učení a zvyků, které ho od nás oddělují“.^[27]

Později v roce 1204 byla Konstantinopol vypleněna katolickými vojsky čtvrté křížové výpravy, zatímco o dvě desetiletí dříve došlo v Konstantinopoli v roce 1182 k masakru latiníků (tj. katolíků). Ve 12.–13. století se tak obě strany staly otevřeně nepřátelskými, přičemž každá z nich se domnívala, že ta druhá již nepatří k církvi, která je pravověrná a katolická. Postupem času se stalo zvykem označovat východní stranu jako pravoslavnou církev a západní jako katolickou církev, aniž by se tím kterákoli ze stran vzdala nároku být skutečně pravoslavnou nebo skutečně katolickou církví.

Pokusy o obnovení společenství

Arcibiskup maior Svjatoslav Ševčuk z ukrajinské řeckokatolické církve

Strany v mnoha nelatinských církvích se opakovaně snažily organizovat úsilí o obnovení společenství. V roce 1438 byl svolán Florentský koncil, na němž probíhal intenzivní dialog zaměřený na pochopení teologických rozdílů mezi Východem a Západem s nadějí na opětovné sjednocení katolické a pravoslavné církve.^[28] Několik východních církví se spojilo s Římem a vytvořilo východní katolické církve. Římský stolec je přijal, aniž by požadoval, aby přijaly zvyklosti latinské církve, takže všechny mají své vlastní „liturgické, teologické, duchovní a disciplinární dědictví, diferencované kulturou národů a historickými okolnostmi, které nachází výraz ve vlastním způsobu života víry každé církve sui iuris“.^[29]

Vznik církví

Většina východních katolických církví vznikla tak, že se skupina uvnitř starobylé církve, která se neshodla s římským stolcem, vrátila k plnému společenství s tímto stolcem. Následující církve byly po velkou část své historie ve společenství s římským biskupem:

Klášter Qozhaya v údolí Kadíša v Libanonu, historická pevnost maronitské církve

• Maronitská církev, která nemá obdobu v byzantském ani starém pravoslaví. Maronitská církev má historické vazby na spor monotelistů v 7. století. Jednotu se Svatým stolcem znovu potvrdila v roce 1154 během křížových výprav.^[30]

• Maronitská církev je historicky považována za církev, která se nikdy plně nerozdělila se Svatým stolcem, a to navzdory sporu o christologickou nauku, který skončil v roce 1154; většina ostatních východních katolických církví vznikla až od 16. století.^{[30]:165–167} Nicméně melchitská řeckokatolická církev, syromalabarská církev a italsko-albánská katolická církev se rovněž hlásí k trvalému společenství.

• Italsko-albánská církev, církev byzantského ritu, sloužící převážně domorodému albánskému obyvatelstvu na jihu Itálie.

• Původní melchitská církev se brala, že má dvojí společenství s Římem i s Konstantinopolí, dokud se v 18. století nevytvořil čistě pravoslavný celek, jehož zbytek byl sjednocen výhradně s Římem jako melchitská řeckokatolická církev.

• Východní ortodoxní arménská apoštolská církev zahrnovala dlouholetou menšinu, která uznávala římský primát, dokud nebyla v 18. století oficiálně založena arménská katolická církev.

Kanonické právo společné všem východním katolickým církvím, CCEO, bylo kodifikováno v roce 1990. Dikasterium, které spolupracuje s východními katolickými církvemi, je Dikasterium pro východní církve, jehož členy jsou ze zákona všichni východní katoličtí patriarchové a vyšší arcibiskupové.

Největších šest církví podle počtu členů je Ukrajinská řeckokatolická církev (UHKC; byzantského obřadu), Syromalabarská katolická církev (východního syrského obřadu), Maronitská církev (západního syrského obřadu), Melchitská řeckokatolická církev (byzantského obřadu), Chaldejská katolická církev (východního syrského obřadu) a Arménská katolická církev (arménského obřadu).^[31] Těchto šest církví tvoří asi 85 % členů východních katolických církví.^[32]

Orientalium dignitas

Papež Lev XIII. vydal apoštolskou konstituci Orientalium dignitas. Fotogram z filmu Sua Santitá papa Leone XIII z roku 1896, kdy se papež poprvé objevil na filmovém plátně

30. listopadu 1894 vydal papež Lev XIII. apoštolskou konstituci Orientalium dignitas, v níž uvedl:

„Východní církve si zaslouží slávu a úctu, kterou mají v celém křesťanstvu díky těmto mimořádně starým a výjimečným památkám, které nám odkázaly. Vždyť právě v této části světa začaly první akce na vykoupení lidského rodu v souladu s všelidským Božím plánem. Rychle vydali svůj výnos: v prvním záblesku tam kvetla sláva hlásání pravé víry národům, mučednictví a svatosti. Poskytly nám první radost z plodů spásy. Od nich přišla podivuhodně velkolepá a mocná záplava dobrodiní na ostatní národy světa, ať už byly jakkoli vzdálené. Když blahoslavený Petr, kníže apoštolů, hodlal v souladu s vůlí nebes svrhnout rozmanité nešvary bludů a neřestí, přinesl do metropole pohanů světlo božské Pravdy, evangelium pokoje, svobody v Kristu.“^[33]

Adrian Fortescue napsal, že Lev XIII. „začíná tím, že znovu vysvětluje, že starobylé východní obřady jsou svědectvím apoštolskosti katolické církve, že jejich rozmanitost, která je v souladu s jednotou víry, je sama o sobě svědectvím jednoty církve, že přispívají k její důstojnosti a cti. Říká, že katolická církev nemá jen jeden obřad, ale že zahrnuje všechny starobylé obřady křesťanstva; její jednota nespočívá v mechanické jednotnosti všech jejích částí, ale naopak v jejich rozmanitosti, podle jednoho principu a jím oživené“.^[34]

Lev XIII. prohlásil za stále platnou encykliku papeže Benedikta XIV. Demandatam, adresovanou patriarchovi a biskupům melchitské katolické církve, v níž Benedikt XIV. zakázal duchovním latinské církve nabádat melchitské katolíky k přestupu do římského ritu a tento zákaz rozšířil na všechny východní katolíky a prohlásil: „Každý misionář latinského obřadu, ať už z řad světského nebo řeholního kléru, který by svou radou nebo pomocí naváděl věřící východního obřadu k přestupu do latinského obřadu, bude sesazen a vyloučen ze svého beneficia kromě ipso facto suspenze a divinis a dalších trestů, které mu budou uloženy podle výše uvedené konstituce Demandatam.“^[33]

Druhý vatikánský koncil

Papež Pavel VI. předsedá zasedání II. vatikánského koncilu, po jeho boku stojí Camerlengo Benedetto Aloisi Masella a dva papežští gentlemani

Západní duchovenstvo bylo rozpačité ohledně legitimní přítomnosti východních katolických církví v zemích, které jsou považovány za západní, a to navzdory pevnému a opakovanému papežskému potvrzení univerzálního charakteru těchto církví. Druhý vatikánský koncil přinesl viditelné naplnění reformního impulsu. Několik dokumentů z období Druhého vatikánského koncilu i po něm vedlo k významným reformám a rozvoji východních katolických církví.

Orientalium Ecclesiarum

Hlavní článek: Orientalium Ecclesiarum

Biskupové, včetně východních katolíků, jak jsou vidět ve svých charakteristických oděvech, se účastnili Druhého vatikánského koncilu

Druhý vatikánský koncil v dokumentu Orientalium Ecclesiarum nařídil, aby byly zachovány tradice východních katolických církví. Prohlásil, že „katolická církev má na mysli, aby si každá jednotlivá církev nebo obřad zachovala své tradice celé a celistvé, a stejně tak, aby přizpůsobila svůj způsob života různým potřebám doby a místa“ (č. 2), a že si všechny mají „zachovat svůj legitimní liturgický obřad a zavedený způsob života a ... tyto nesmí být měněny, ledaže by tím pro sebe získaly organické zlepšení“ (č. 6; srov. č. 22).^[15]

Potvrdil a schválil starobylou disciplínu svátostí existující ve východních církvích a rituální zvyklosti spojené s jejich slavením a podáváním a vyjádřil vroucí přání, aby byla obnovena, pokud to okolnosti odůvodňují (č. 12). To se týkalo zejména udělování svátosti biřmování kněžími (č. 13). Vyjádřila přání, aby tam, kde se trvalý diakonát (svěcení mužů, kteří se později nemají stát kněžími, na jáhny) přestal používat, byl obnoven (č. 17).

Odstavce 7–11 jsou věnovány pravomocem patriarchů a větších arcibiskupů východních církví, jejichž práva a výsady by měly být obnoveny v souladu se starobylou tradicí každé z církví a dekrety ekumenických koncilů, poněkud přizpůsobenými moderním podmínkám. V případě potřeby by měly být nové patriarcháty zřízeny buď ekumenickým koncilem, nebo římským biskupem.

Lumen gentium

Dogmatická konstituce II. vatikánského koncilu o církvi Lumen gentium se východním katolickým církvím věnuje v odstavci 23, kde se uvádí:

Z Boží prozřetelnosti se stalo, že různé církve, založené na různých místech apoštoly a jejich nástupci, se postupem času spojily do několika organicky spojených skupin, které při zachování jednoty víry a jedinečné božské konstituce univerzální církve mají vlastní disciplínu, vlastní liturgické zvyklosti a vlastní teologické a duchovní dědictví. Některé z těchto církví, zejména starověké patriarchální církve, jako takříkajíc mateřské stálice víry, zplodily další jako dceřiné církve, s nimiž je až do naší doby pojí úzké pouto lásky ve svátostném životě a ve vzájemném respektování jejich práv a povinností. Tato rozmanitost místních církví s jedním společným úsilím je nádherným důkazem katolicity nerozdělené církve. Podobně i dnešní biskupské orgány mohou poskytnout mnohostrannou a plodnou pomoc, aby se toto kolegiální cítění mohlo uplatnit v praxi.^[35]

Unitatis redintegratio

Dekret Unitatis redintegratio z roku 1964 se východním katolickým církvím věnuje v odstavcích 14–17.^[36]

Kodex kánonů východních církví

Hlavní článek: Kodex kánonů východních církví

První vatikánský koncil diskutoval o potřebě společného kodexu pro východní církve, ale žádná konkrétní opatření nebyla přijata. Teprve poté, co byly doceněny přínosy Kodexu kanonického práva latinské církve z roku 1917, bylo vyvinuto vážné úsilí o kodifikaci kanonického práva východních katolických církví^[37]:27 To se naplnilo vyhlášením Kodexu kánonů východních církví z roku 1990, který vstoupil v platnost v roce 1991. Jedná se o rámcový dokument, který obsahuje kánony, jež jsou důsledkem společného dědictví východních církví: každá jednotlivá církev sui iuris má také své vlastní kánony, své vlastní partikulární právo, navrstvené na tento kodex.

Společná mezinárodní komise

V roce 1993 předložila Společná mezinárodní komise pro teologický dialog mezi katolickou a pravoslavnou církví autoritám katolické a pravoslavné církve „ke schválení a uplatnění“ dokument Uniatismus, metoda unie minulosti a současné hledání plného společenství, známý také jako Balamandská deklarace,^[38] v němž se uvádí, že iniciativy, které „vedly ke sjednocení některých společenství s římským stolcem a přinesly s sebou v důsledku přerušení společenství s jejich mateřskými církvemi na Východě. ... se neobešly bez zásahu mimocírkevních zájmů“.^{[38]:č. 8}

Stejně tak komise uznala, že „některé civilní úřady, které se pokoušely“ donutit východní katolíky k návratu do pravoslavné církve, používaly „nepřijatelné prostředky“.^{[38]:č. 11} Misionářský pohled a proselytismus, který provázel Unii^{[38]:č. 10} byl vyhodnocen jako neslučitelný se znovuobjevením katolické a pravoslavné církve jako sesterských církví.^{[38]:č. 12} Komise tedy dospěla k závěru, že „misijní apoštolát, ... který byl nazván ,uniatismemʻ, již nelze přijmout ani jako metodu, kterou by se mělo postupovat, ani jako vzor jednoty, o kterou naše církve usilují.“^{[38]:č. 12}

Komise zároveň uvedla:

• že východní katolické církve, které jsou součástí katolického společenství, mají právo existovat a jednat v reakci na duchovní potřeby svých věřících;^{[38]:č. 3}
• že východní katolické církve, které si přály obnovit plné společenství s římským stolcem a zůstaly mu věrné, mají práva a povinnosti spojené s tímto společenstvím.^{[38]:č. 16}

Tyto zásady byly zopakovány ve společném prohlášení papeže Františka a patriarchy Kirilla z roku 2016, v němž se uvádí: „Dnes je jasné, že dřívější metoda ,uniatismuʻ, chápaná jako spojení jednoho společenství s druhým a jeho oddělení od církve, není cestou k obnovení jednoty. Nicméně církevní společenství, která vznikla za těchto historických okolností, mají právo existovat a podnikat vše, co je nezbytné k uspokojování duchovních potřeb jejich věřících, a zároveň se snažit žít v míru se svými sousedy. Pravoslavní a řeckokatolíci potřebují smíření a vzájemně přijatelné formy soužití“.^[39]

Liturgické předpisy

Uvnitř syrského katolického kostela v Damašku, hlavním městě Sýrie

Hlavní článek: Východní katolická liturgie

Instrukce pro uplatňování liturgických předpisů Kodexu kánonů východních církví z roku 1996 shrnula na jednom místě vývoj, k němuž došlo v předchozích textech,^[40] a je výkladovým rozšířením založeným na kánonech, s neustálým důrazem na zachování východních liturgických tradic a návratem k těmto zvyklostem, kdykoli je to možné – rozhodně před zvyklostmi latinské církve, jakkoli se některé zásady a normy koncilní konstituce o římském ritu „z povahy věci dotýkají i jiných obřadů“.^[37]:998 Instrukce uvádí:

Liturgické předpisy platné pro všechny východní církve jsou důležité, protože poskytují obecnou orientaci. Protože jsou však rozptýleny mezi různé texty, hrozí, že zůstanou ignorovány, špatně koordinovány a špatně interpretovány. Zdálo se proto vhodné shromáždit je do systematického celku a doplnit je dalším objasněním: záměrem Instrukce, předložené východním církvím, které jsou v plném společenství s Apoštolským stolcem, je tedy pomoci jim plně si uvědomit vlastní identitu. Autoritativní obecná směrnice této Instrukce, formulovaná tak, aby se uplatňovala při východních slavnostech a v liturgickém životě, se vyjadřuje v návrzích právně-pastorační povahy, přičemž neustále přebírá iniciativu z teologického hlediska.^{[40]:č. 5}

Dřívější zásahy Svatého stolce byly podle instrukce v některých ohledech chybné a vyžadovaly revizi, ale často sloužily také jako pojistka proti agresivním iniciativám.

Tyto zásahy pocítily vliv dobové mentality a přesvědčení, podle nichž byla vnímána určitá podřízenost nelatinských liturgií vůči liturgii latinského ritu, která byla považována za „ritus praestantior“.^{[p 8]} Tento postoj mohl vést k zásahům do východních liturgických textů, které dnes ve světle teologických studií a pokroku potřebují revizi ve smyslu návratu k tradicím předků. Práce komisí, které využívaly nejlepších odborníků své doby, nicméně dokázala uchránit velkou část východního dědictví, často jej bránila před agresivními iniciativami a vydala vzácná vydání liturgických textů pro četné východní církve. Dnes, zvláště po slavnostních prohlášeních apoštolského listu Orientalium dignitas Lva XIII., po vytvoření stále aktivní zvláštní komise pro liturgii v rámci Kongregace pro východní církve v roce 1931 a především po Druhém vatikánském koncilu a apoštolském listu Orientale Lumen Jana Pavla II., je úcta k východním liturgiím nesporným postojem a Apoštolský stolec může církvím nabídnout plnější službu.^{[40]:č. 24}

Organizace

Papežská svrchovaná autorita

Papež Pius XI. při audienci Demetria I. Qadiho, patriarchy Antiochie a celého Východu, a dalších biskupů melchitské řeckokatolické církve v roce 1923

Podle Kodexu kánonů východních církví má papež nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou řádnou moc v celé katolické církvi, kterou může vždy svobodně vykonávat, včetně východních katolických církví.^{[41][p 9][42]}

Východní patriarchové a arcibiskupové maior

Patriarcha Béchara Butrus Raï je hlavou maronitské církve a zároveň kardinálem

Katoličtí patriarchové a arcibiskupové maior odvozují své tituly ze sídel. Patriachové ze sídla v: Alexandrii (koptské), Antiochii (syrské, melchitské, maronitské), Babylonu (chaldejské), Kilikii (arménské) a 4 arcibiskupové maior ze sídla v: Kyjevě-Halyči (ukrajinské), Ernakulamu-Angamaly (syromalabarské), Trivandrumu (syromalankarské) a Făgăraş-Alba Iulia (rumunské). Východní katolické církve se řídí podle Kodexu kánonů východních církví.^[43]

V rámci vlastních církví sui iuris není rozdíl mezi patriarchy a vyššími arcibiskupy. Rozdíly však existují v pořadí přednosti (tj. patriarchové mají přednost před vyššími arcibiskupy) a ve způsobu nástupu: V případě nově zvolených patriarchů není před nástupem do úřadu potřeba papežovo potvrzení.^[44] Musí pouze co nejdříve požádat papeže, aby jim udělil plné církevní společenství.^{[45][p 10][46]} Naopak volba vyššího arcibiskupa musí být potvrzena papežem.

Varianty organizační struktury

Mezi jednotlivými východními katolickými církvemi existují značné rozdíly, pokud jde o jejich současnou organizační strukturu. Hlavní východní katolické církve, v jejichž čele stojí patriarchové nebo vyšší arcibiskupové, mají plně rozvinutou strukturu a fungující vnitřní autonomii založenou na existenci církevních provincií a Svatý Stolec do jejich chodu zasahuje daleko méně než v případě římskokatolické církve (např. biskupové jsou jmenováni synodem biskupů dané církve a nikoli papežem). Nižší míru autonomie mají metropolitní církve, v jejichž čele stojí archieparcha a jsou tvořeny jedinou církevní provincií. Malé východní katolické církve mají často pouze jednoho nebo dva hierarchy (v podobě eparchů, apoštolských exarchů nebo apoštolských vizitátorů) a pouze nejzákladnější formy vnitřní organizace, pokud vůbec nějaké existují, jako například Běloruská řeckokatolická církev nebo Ruská řeckokatolická církev.^[47] Jednotlivé eparchie některých východních katolických církví mohou být sufragány latinských metropolitů. Například řeckokatolická eparchie Križevci je sufragánní římskokatolické arcidiecézi Záhřeb.^[48] Organizace albánské řeckokatolické církve je unikátní v tom, že ji tvoří „Apoštolská administratura Jižní Albánie“, která ale není výhradně jurisdikcí albánské řeckokatolické církve, ale pokrývá též římské katolíky.^[49]

Právní postavení

Hlavní článek: Východní katolické kanonické právo

Ačkoli je každá diecéze katolické církve považována za partikulární církev, toto slovo se nepoužívá ve stejném smyslu jako v případě 24 partikulárních církví sui iuris: latinské církve a 23 východních katolických církví.

Z kanonického hlediska je každá východní katolická církev sui iuris neboli autonomní vůči ostatním katolickým církvím, ať už latinské nebo východní, ačkoli všechny uznávají duchovní a právní autoritu papeže. Maronitský katolík tak obvykle přímo podléhá pouze maronitskému biskupovi. Pokud je však příslušníků určité církve tak málo, že nemají vytvořenou vlastní hierarchii, je jejich duchovní péče svěřena biskupovi jiného obřadu. Například členové latinské církve v Eritreji podléhají péči eritrejské katolické církve východního obřadu, zatímco v jiných částech světa tomu může být naopak.

Z teologického hlediska lze všechny partikulární církve považovat za „sesterské církve“.^[50] Podle II. vatikánského koncilu mají tyto východní katolické církve spolu s větší latinskou církví „stejnou důstojnost, takže žádná z nich není nadřazena ostatním, pokud jde o obřad, a požívají stejných práv a mají stejné povinnosti, také pokud jde o hlásání evangelia celému světu – srov. Mk 16, 15 (Kral, ČEP) pod vedením římského papeže.“^{[15]:č. 3}

Syrsko-malankarský katolický arcibiskup maior–Katolicos sloužící Qurbono Qadisho v západosyrském ritu

Východní katolické církve jsou v plném společenství s celou katolickou církví. Přestože přijímají kanonickou autoritu Svatého stolce v Římě, zachovávají si své charakteristické liturgické obřady, zákony, zvyky a tradiční pobožnosti a mají své vlastní teologické důrazy. Terminologie se může lišit: například diecéze a eparchie, generální vikář a protosyncel, biřmování a myropomazání jsou západní, respektive východní termíny pro tytéž skutečnosti. Tajemství (svátosti) křtu a biřmování se podle starobylé církevní tradice zpravidla udělují bezprostředně po sobě. Křtěným a pokřtěným dětem se také podává eucharistie.^[51]

Východní katolické církve jsou u Svatého stolce a v Římské kurii zastoupeny prostřednictvím Dikasteria pro východní církve, které „tvoří kardinál prefekt (který jej řídí a zastupuje s pomocí sekretáře) a 27 kardinálů, jeden arcibiskup a čtyři biskupové, jmenovaní papežem ad quinquennium (na pětileté období). Členy jsou z titulu své funkce patriarchové a arcibiskupové maior východních církví a předseda Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů.“^[52]

Nejvíce východních katolíků, celkem asi 16 milionů, se nachází ve východní Evropě (Ukrajina, Rumunsko, Slovensko), ve východní Africe a na Středním východě (Egypt, Irák, Libanon, Sýrie) a v Indii.

Birituální fakulty

Hlavní článek: Biritualismus

Biskup Ján Babjak při slavení bohoslužby v řeckokatolickém kostele v Prešově na východním Slovensku. Po jeho pravici stojí další biskup (viditelný bílý omoforion) a po straně stojí dva ženatí kněží (čelem ke kameře)

Zatímco „klerici a členové institutů zasvěceného života jsou povinni věrně zachovávat svůj vlastní obřad“,^[53] kněžím je příležitostně udělováno povolení slavit liturgii jiného obřadu, než je jejich vlastní obřad, a to takzvaným udělením „birituálních fakult“. Důvodem pro toto povolení je obvykle služba katolíkům, kteří nemají kněze vlastního obřadu. Tak kněží syromalabarské církve, kteří působí jako misionáři v oblastech Indie, v nichž nejsou žádné struktury jejich vlastní církve, jsou oprávněni používat v těchto oblastech římský obřad a latinským kněžím je po náležité přípravě uděleno povolení používat východní obřad pro službu příslušníkům východní katolické církve žijícím v zemi, v níž nejsou kněží jejich vlastní konkrétní církve. Papež může sloužit mši nebo božskou liturgii jakéhokoli obřadu, což svědčí o univerzální povaze katolické církve. Jan Pavel II. během svého pontifikátu slavil božskou liturgii na Ukrajině.

Z oprávněného důvodu a se svolením místního biskupa mohou koncelebrovat kněží různých autonomních obřadních církví; používá se však obřad hlavního celebranta, zatímco každý kněz nosí roucho svého vlastního obřadu.^[54] K tomu se nevyžaduje indult biritualismu.

Birituální fakulty se mohou týkat nejen duchovních, ale i řeholníků a umožnit jim stát se členy institutu jiné autonomní církve, než je jejich vlastní.^[55]

Kněžský celibát

Viz též: Kněžské manželství

Kněz rumunské řeckokatolické církve s rodinou

Východní a západní křesťanské církve mají odlišné tradice týkající se kněžského celibátu a z toho plynoucí kontroverze sehrály v některých západních zemích roli ve vztahu mezi oběma skupinami.

Východní katolické církve obecně vždy povolovaly svěcení ženatých mužů na kněze a jáhny. V zemích Ukrajinské řeckokatolické církve, největší východní katolické církve, kde je 90 % diecézních kněží na Ukrajině ženatých,^[56] se děti kněží často stávaly kněžími a v rámci své sociální skupiny se ženily, čímž vznikla pevně spjatá dědičná kasta.^[57]

Většina východních církví rozlišuje mezi „mnišským“ a „nemnišským“ klérem. Mniši nemusí nutně žít v klášterech, ale strávili v nich alespoň část své přípravy. Jejich mnišské sliby zahrnují slib celibátní čistoty.

Biskupové jsou obvykle vybíráni z mnišského kléru a ve většině východních katolických církví je velké procento kněží a jáhnů také v celibátu, zatímco velká část farářů je ženatých, protože si vzali ženu ještě jako laici.^[57] Pokud si někdo, kdo se připravuje na diakonát nebo kněžství, přeje uzavřít manželství, musí se tak stát před vysvěcením.

Na územích, kde převládají východní tradice, nevyvolávali ženatí duchovní příliš kontroverzí, ale vzbuzovali odpor uvnitř tradičně latinských církevních území, kam se východní katolíci stěhovali; tak tomu bylo zejména ve Spojených státech. V reakci na žádosti latinských biskupů těchto zemí stanovila Kongregace pro šíření víry v dopise pařížskému arcibiskupovi François-Marie-Benjaminovi Richardovi z roku 1890^[58] pravidla, která kongregace 1. května 1897 aplikovala na Spojené státy,^[59] podle nichž měli být ve Spojených státech povoleni pouze celibátníci nebo ovdovělí kněží přicházející bez svých dětí.

Tento mandát celibátu pro východní katolické kněze ve Spojených státech byl se zvláštním zřetelem k rusínům znovu potvrzen dekretem Cum data fuerit z 1. března 1929, který byl v roce 1939 obnoven na dalších deset let. Nespokojenost mnoha rusínských katolíků ve Spojených státech dala vzniknout Americké karpatsko-rusínské pravoslavné diecézi.^[60] Mandát, který platil i v některých dalších zemích, byl zrušen dekretem z června 2014.^[61]

Zatímco většina východních katolických církví připouští ženaté muže ke kněžskému svěcení (ačkoli po vysvěcení kněží nemohou uzavírat manželství), některé přijaly povinný kněžský celibát, jako je tomu v latinské církvi. Patří mezi ně Syromalankarská katolická církev a Syromalabarská katolická církev se sídlem v Indii^[62][63] a Koptská katolická církev.^[64]

V roce 2014 papež František schválil nové normy pro ženaté duchovní ve východních katolických církvích prostřednictvím kánonu 758 § 3 CCEO. Nové normy zrušily předchozí normy a nyní umožňují těm východokatolickým církvím, které mají ženaté duchovní, vysvěcovat ženaté muže uvnitř tradičně latinských území a udělovat fakulty uvnitř tradičně latinských území ženatým východním katolickým duchovním, kteří byli dříve vysvěceni jinde.^[65] Tato druhá změna dovoluje ženatým východním katolickým kněžím následovat své věřící do kterékoli země, kam mohou emigrovat, čímž se řeší problém, který vyvstal s odchodem tolika křesťanů z východní Evropy a Blízkého východu v posledních desetiletích.^[66]

Seznam východních katolických církví

Země, které mají sídla východních katolických partikulárních církví

Je zde použita šablona {{Refbegin}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.Legenda: Tmavě červená: Země, ve kterých se nacházejí sídla církví byzantského obřadu. Zelená: Země, ve kterých sídlí církve alexandrijského obřadu. Žlutá: Země, ve kterých sídlí církve jiných obřadů (západosyrská, východosyrská a arménská). Modrá: Všechny ostatní země, které jsou zcela nebo částečně pokryty územím východních katolických partikulárních církví.

Je zde použita šablona {{Refend}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

Viz též: Seznam křesťanských denominací podle počtu členů

Annuario Pontificio Svatého stolce uvádí následující seznam východních katolických církví s hlavním biskupským sídlem každé z nich a zeměmi (nebo většími politickými oblastmi), kde mají církevní jurisdikci, k nimž je zde v závorce přidáno datum sjednocení nebo založení a v závorce počet členů. Celkový počet členů všech východních katolických církví činí nejméně 16 336 000 osob. Eternal Word Television Network (EWTN) uvádí stejný seznam s tím rozdílem, že liturgické tradice neřadí v abecedním pořadí, v jakém je uvádí Annuario Pontificio i CCEO kánon 28, a jak je uvedeno níže, s Apoštolským exarchátem pro katolíky byzantského obřadu v České republice, který je pro Svatý stolec kanonicky součástí rusínské katolické církve, zachází, jako by šlo o samostatnou autonomní církev.^[67]

Východní katolické církve
Jurisdikce a počty biskupů z GCatholic^[68] (aktuální k 9. červenci 2019)
Počet členů podle CNEWA (2017)^[31]^[t 1]

	Název	Uznání	Obřad	Sídlo	Uspořádání	Jurisdikce	Biskupové	Počet členů
	Koptská katolická církev	1741	Alexandrijský	Katedrála Panny Marie Egyptské, Káhira, Egypt	Patriarchát	&0000000000000008.0000008	&0000000000000013.00000013	&0000000000000187.320000187,320
	Eritrejská katolická církev[69]	2015		Katedrála Kidane Mehret, Asmara, Eritrea	Metropolitát	&0000000000000004.0000004	&0000000000000004.0000004	&0000000000000167.722000167,722
	Etiopská katolická církev	1846		Katedrála Narození Panny Marie, Addis Abeba, Etiopie	Metropolitát	&0000000000000004.0000004	&0000000000000004.0000004	&0000000000000070.83200070,832
	Arménská katolická církev	1742	Arménský	Katedrála sv. Eliáše a sv. Řehoře Osvětitele, Bejrút, Libanon	Patriarchát	&0000000000000018.00000018	&0000000000000016.00000016	&0000000000000757.726000757,726[70]
	Albánská řeckokatolická církev	1628	Byzantský	Prokatedrála Panny Marie a sv. Ludvíka, Vlora, Albánie	Apoštolská administratura (Jižní Albánie)	&0000000000000001.0000001	&0000000000000002.0000002	&Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“.Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“1,000–4,028[71]
	Běloruská řeckokatolická církev	1596		žádné	Apoštolská vizitace[t 2]	&-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1.0000000	&-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1.0000000	&Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“.Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“4,000–9,000[72]
	Bulharská řeckokatolická církev	1861		Katedrála Zesnutí Panny Marie, Sofie, Bulharsko	Eparchie (Sofie)	&0000000000000001.0000001	&0000000000000001.0000001	&Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“.Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“6,000–10,000
	Řeckokatolická církev v Chorvatsku a Srbsku[73]	1611		několik[t 3]	neexistuje jednotná struktura[t 3]	&0000000000000002.0000002	&0000000000000002.0000002	&0000000000000042.96500042,965
	Řecká katolická církev	1911		několik[t 4]	neexistuje jednotná struktura[t 4]	&0000000000000002.0000002	&0000000000000002.0000002	&Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“.Chyba ve výrazu: Nerozpoznaný interpunkční znak „–“500–6,016
	Maďarská řeckokatolická církev	1912		Katedrála v Hajdúdorogu, Debrecín, Maďarsko	Metropolitát (Hajdúdorog)	&0000000000000003.0000003	&0000000000000004.0000004	&0000000000000262.484000262,484
	Italsko-albánská církev	1784		několik[t 5]	neexistuje jednotná struktura[t 5]	&0000000000000003.0000003	&0000000000000002.0000002	&0000000000000060.16200060,162
	Makedonská řeckokatolická církev	2001		Katedrála Nanebevzetí Panny Marie, Strumica, Severní Makedonie	Eparchie (Strumica-Skopje)	&0000000000000001.0000001	&0000000000000001.0000001	&0000000000000011.37400011,374
	Melchitská řeckokatolická církev	1726		Katedrála Zesnutí Panny Marie, Damašek, Sýrie	Patriarchát	&0000000000000029.00000029	&0000000000000035.00000035	&0000000000000001.5680001,568,239
	Rumunská řeckokatolická církev	1697		Katedrála Nejsvětější Trojice, Blaj, Rumunsko	Arcibiskupství maior (Făgăraș a Alba Iulia)	&0000000000000007.0000007	&0000000000000008.0000008	&0000000000000150.593000150,593
	Ruská řeckokatolická církev	1905		žádné[t 6]	žádné[t 6]	&0000000000000002.0000002	&-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1.0000000	&0000000000000030.00000030,000[74]
	Rusínská řeckokatolická církev	1646		Byzantská katolická katedrála sv. Jana Křtitele, Pittsburgh, USA	Metropolitát[t 7]	&0000000000000006.0000006	&0000000000000008.0000008	&0000000000000417.795000417,795
	Slovenská řeckokatolická církev	1646		Chrám svatého Jana Křtitele, Prešov, Slovensko	Metropolitát (Prešov)	&0000000000000004.0000004	&0000000000000006.0000006	&0000000000000211.208000211,208
	Ukrajinská řeckokatolická církev	1595		Patriarchální katedrála Kristova vzkříšení, Kyjev, Ukrajina	Arcibiskupství maior (Kyjevsko-Haličské)	&0000000000000035.00000035	&0000000000000050.00000050	&0000000000000004.4710004,471,688
	Chaldejská katolická církev	1552	Východosyrský	Katedrála Panny Marie Bolestné, Bagdád, Irák	Patriarchát	&0000000000000023.00000023	&0000000000000023.00000023	&0000000000000628.405000628,405
	Syrsko-malabarská katolická církev	zřejmě 1. stol., současná hierarchie od r. 1923[75][76]		Katedrála Panny Marie, Ernakulam, Kérala, Indie	Arcibiskupství maior	&0000000000000035.00000035	&0000000000000063.00000063	&0000000000000004.2510004,251,399
	Maronitská katolická církev	zřejmě 7. stol., znovuvstoupení do společenství r. 1154[30]	Západosyrský	Katedrála v Bkerké, Bkerké, Libanon	Patriarchát	&0000000000000029.00000029	&0000000000000050.00000050	&0000000000000003.4980003,498,707
	Syrská katolická církev	1781		Syrská katolická katedrála sv. Pavla, Damašek, Sýrie	Patriarchát	&0000000000000016.00000016	&0000000000000020.00000020	&0000000000000195.765000195,765
	Syrsko-malankarská katolická církev	1930		Katedrála Panny Marie, Pattom, Kérala, Indie	Arcibiskupství maior	&0000000000000012.00000012	&0000000000000014.00000014	&0000000000000458.015000458,015
	Další		různé[t 8]	několik[t 9]	Ordinariáty	&0000000000000006.0000006	&0000000000000006.0000006[t 10]	&0000000000000047.83000047,830
Celkem						&0000000000000250.000000250	&0000000000000320.000000320	&0000000000000017.83600017,836,000

Poznámky k tabulce^{[t 1–11]}:

1. Není-li u albánské, běloruské a ruské církve uvedeno jinak.
2. Běloruská řeckokatolická církev je neorganizovaná a od roku 1960 ji spravují Apoštolští vizitátoři.
3. Řeckokatolická církev v Chorvatsku a Srbsku se skládá ze dvou jurisdikcí: Řeckokatolická eparchie Križevci zahrnující Chorvatsko, Slovinsko, Bosnu a Hercegovinu a Řeckokatolická eparchie Ruski Krstur zahrnující Srbsko. Eparchie Križevci je v římskokatolické provincii a eparchie Ruski Krstur bezprostředně podléhá Svatému stolci.
4. Řecko-byzantská katolická církev se skládá ze dvou nezávislých apoštolských exarchátů zahrnujících Řecko a Turecko, z nichž každý bezprostředně podléhá Svatému stolci.
5. Italsko-albánskou řeckokatolickou církev tvoří dvě nezávislé eparchie (se sídlem v Lungro a Piana degli Albanesi) a jedno územní opatství (se sídlem v Grottaferrata), které bezprostředně podléhají Svatému stolci.
6. Ruská řeckokatolická církev zahrnuje dva apoštolské exarcháty (jeden pro Rusko a jeden pro Čínu), z nichž každý bezprostředně podléhá Svatému stolci a každý je po desetiletí neobsazený. Biskup Joseph Werth z Novosibirsku byl Svatým stolcem jmenován ordinářem pro východní katolické věřící v Rusku, i když ne jako exarcha nečinného apoštolského exarchátu a bez vytvoření formálního ordinariátu.
7. Rusínská katolická církev nemá jednotnou strukturu. Zahrnuje metropolii se sídlem v Pittsburghu, která pokrývá celé Spojené státy, ale také eparchii na Ukrajině a apoštolský exarchát v České republice, které jsou přímo podřízeny Svatému stolci.
8. Pět ordinariátů pro východní katolíky je víceobřadových a zahrnuje věřící všech východních katolíků na svém území, kteří jinak nepodléhají místnímu ordináři vlastního obřadu. Šestý je výlučně byzantský, ale zahrnuje všechny byzantské katolíky v Rakousku bez ohledu na to, ke které konkrétní byzantské církvi patří.
9. Šest ordinariátů sídlí v Buenos Aires (Argentina), Vídeň (Rakousko), Belo Horizonte (Brazílie), Paříž (Francie), Varšava (Polsko) a Madrid (Španělsko).
10. Technicky vzato má každý z těchto ordinariátů svého ordináře, který je biskupem, ale všichni biskupové jsou latinští biskupové, jejichž hlavním úkolem je latinský stolec.

Členství

Ukrajinský katolický biskup Paul Chomnycky v Londýně, Spojené království. Příslušníci východních katolických církví dnes žijí po celém světě díky emigraci ze zemí svého původu.

Ve srovnání s latinskou církví, která má více než 1,2 miliardy členů, tvoří východní katolické církve jen malé procento členů katolické církve. Statistiky z roku 2017, které shromáždila Katolická blízkovýchodní asociace (CNEWA), ukazují, že čtyři největší východní katolické církve jsou Ukrajinská řeckokatolická církev se 4,5 milionu členů (zhruba 25 % všech východních katolíků), Syromalabarská katolická církev se 4,3 milionu členů (24 %), Maronitská církev s 3,5 milionu členů (20 %) a Melchitská řeckokatolická církev s 1,6 milionu členů (9 %).^[31]

Další

Seznam ukazuje, že jednotlivá autonomní partikulární církev může mít různé jurisdikce (místní partikulární církve) v několika zemích.

Rusínská řeckokatolická církev je organizována výjimečným způsobem, protože její součástí je metropolie: Rusínská katolická metropolitní církev v Pittsburghu v Pensylvánii ve Spojených státech. Ta je neoficiálně označována také jako Byzantská katolická církev v Americe. Kanonické právo s ní zachází, jako by měla postavení autonomní (sui iuris) metropolitní partikulární církve, a to vzhledem k okolnostem jejího vzniku v roce 1969 jako církevní provincie. V té době byly poměry v rusínské vlasti, známé jako Podkarpatská Rus, takové, že řeckokatolická církev byla sovětskými úřady násilně potlačena. Když komunistická vláda skončila, obnovila se Mukačevská řeckokatolická eparchie (založená v roce 1771). Na počátku 21. století má přibližně 320 000 členů, což je více než v pittsburské metropoli. Kromě toho je jako další součást rusínské katolické církve klasifikován apoštolský exarchát založený v roce 1996 pro katolíky byzantského obřadu v České republice.

Na webových stránkách EWTN je Rusínský katolický apoštolský exarchát v České republice uveden v seznamu východních církví, z nichž všechny ostatní jsou autonomními partikulárními církvemi.^[67] Jde o chybu, protože uznání autonomního statutu partikulární církve v rámci katolické církve může udělit pouze Svatý stolec, který tuto církev klasifikuje jako jednu z konstitutivních místních partikulárních církví autonomní (sui iuris) Rusínské katolické církve.^{[p 11]}

Pronásledování

Východní Evropa

Hlavní článek: Římskokatolická církev v Rusku

Studie Metodia Stadnika uvádí: Christopher Zugger v knize The Forgotten (Zapomenutí) píše: „Gruzínský byzantský katolický exarcha, otec Šio Batmanišvii [sic], a dva gruzínští katoličtí kněží latinské církve byli v roce 1937 popraveni sovětskými úřady poté, co byli od roku 1923 drženi v zajetí ve věznici Solovki a v severních gulazích.“^[77] „V roce 1936 měla byzantská katolická církev v Gruzii dvě komunity, kterým sloužil biskup a čtyři kněží, s 8 000 věřícími“ a biskupa identifikuje jako Šio Batmalašviliho.^[78] Vasyl Ovsijenko [uk] na stránkách Ukrajinské helsinské unie pro lidská práva uvádí, že „katolický administrátor pro Gruzii Šio Batmalašvili“ byl jedním z těch, kteří byli v roce 1937 popraveni jako „protisovětské elementy“.^[79]

Zugger nazývá Batmalašviliho biskupem; Stadnik je nejednoznačný, nazývá ho exarchou, ale dává mu titul otec; Ovsijenko o něm hovoří pouze jako o „katolickém správci“, aniž by upřesnil, zda byl biskupem nebo knězem a zda měl na starosti latinskou nebo byzantskou jurisdikci.

Pokud byl Batmalašvili exarchou, a ne biskupem spojeným s latinskou diecézí Tiraspol, která sídlila v Saratově na Volze a k níž patřili i gruzínští katolíci byzantského obřadu,^[80] znamenalo by to, že gruzínská katolická církev byzantského obřadu existovala, i když jen jako místní partikulární církev. Protože však zřízení nové hierarchické jurisdikce musí být zveřejněno v Acta Apostolicae Sedis a v tomto oficiálním věstníku Svatého stolce žádná zmínka o zřízení takové jurisdikce pro byzantské gruzínské katolíky neexistuje, jeví se toto tvrzení jako neopodstatněné.

Ve 30. letech 20. století se vydání Annuario Pontificio o Batmalašvilim nezmiňuje. Pokud byl skutečně biskupem, mohl být jedním z těch, kteří byli tajně vysvěceni pro službu církvi v Sovětském svazu francouzským jezuitským biskupem Michelem d'Herbigny, který byl v letech 1925–1934 předsedou Papežské komise pro Rusko. Za tehdejších okolností by Svatý stolec nebyl schopen zřídit v Sovětském svazu nový byzantský exarchát, protože řeckokatolíci v Sovětském svazu byli nuceni připojit se k ruské pravoslavné církvi.

Batmalašviliho jméno není mezi těmi, kteří jsou uváděni jako čtyři „podzemní“ apoštolští administrátoři (z nichž pouze jeden byl zřejmě biskupem) pro čtyři části, na které byla diecéze Tiraspol rozdělena poté, co v roce 1930 rezignoval její poslední biskup Josef Alois Kessler, který byl již v exilu.^[81] Tento pramen uvádí jako apoštolského administrátora „Tbilisi a Gruzie“ otce Stefana Demurova a uvádí, že byl popraven v roce 1938. Jiné zdroje spojují Demurowa s Ázerbájdžánem a uvádějí, že spíše než popraven zemřel v sibiřském gulagu.^[82]

Až do roku 1994 uváděla americká výroční publikace Catholic Almanac mezi řeckokatolickými církvemi „gruzínskou“^[83] a až do opravy v roce 1995 se zřejmě dopouštěla podobného omylu jako na stejně neoficiálních stránkách EWTN o českých řeckokatolících.

V meziválečném období 20. století existovalo mezi etnickými Estonci v pravoslavné církvi v Estonsku krátce trvající řeckokatolické hnutí, které se skládalo ze dvou až tří farností a nebylo povýšeno na úroveň místní partikulární církve s vlastním představeným. Tato skupina byla zlikvidována sovětským režimem a v současné době zanikla.

Muslimský svět

Hlavní články: Křesťanství na Blízkém východě, Pronásledování křesťanů a Genocida křesťanů Islámským státem

Muslimské pronásledování křesťanů se datuje od vzniku islámu a pokračuje i ve 21. století. Mezi země, ve kterých křesťané trpí akutní diskriminací, pronásledováním a často i smrtí, patří např: Somálsko, Sýrie, Irák, Afghánistán, Saúdská Arábie, Maledivy, Pákistán, Írán, Jemen, Palestinská území, Egypt, Turecko, Katar, Uzbekistán, Jordánsko, Omán, Kuvajt, Kazachstán, Tádžikistán, Turkmenistán, Kyrgyzstán, Eritrea, Spojené arabské emiráty a Severní Kavkaz.^[84]

Spojené státy americké

Viz též: Pravoslavná církev v Americe a Alexis Toth

Přestože členové východních katolických církví ve Spojených státech, z nichž většina byli relativně noví přistěhovalci z východní Evropy, nebyli vystaveni takovému fyzickému nebezpečí nebo pronásledování ze strany státních orgánů jako ve východní Evropě nebo na Blízkém východě, naráželi na potíže způsobené nepřátelstvím ze strany latinského církevního kléru, který ovládal katolickou hierarchii ve Spojených státech a který je považoval za cizí. Zejména imigrace kněží východního ritu, kteří byli ženatí, což bylo v jejich církvích běžné, ale v latinských církvích velmi vzácné, byla zakázána nebo přísně omezena a někteří biskupové latinské církve aktivně zasahovali do pastorační činnosti těch, kteří přišli. Někteří biskupové se snažili zakázat všem nelatinským katolickým kněžím, aby do Spojených států vůbec přicházeli. Mnoho východních katolických přistěhovalců do Spojených států se tak buď asimilovalo do latinské církve, nebo se připojilo k východní pravoslavné církvi. Jeden z bývalých východních katolických kněží, Alexis Toth, je dobře známý tím, že po kritice a sankcích ze strany latinských autorit včetně biskupa z arcidiecéze Saint Paul a Minneapolis Johna Irelanda opustil katolickou církev a připojil se k pravoslavné církvi. Toth byl kanonizován jako východní pravoslavný světec za to, že přivedl až 20 000 nespokojených bývalých východních katolíků k pravoslavné církvi, zejména k americké karpatsko-ruské pravoslavné diecézi.

Odkazy

Poznámky

1. V některých historických případech jsou označováni jako uniaté.
2. Katoličtí duchovní mohou oprávněně udělovat svátosti smíření, eucharistie a pomazání nemocných členům východních církví, které nemají plné společenství s katolickou církví, pokud o to sami požádají a jsou k tomu náležitě disponováni. To platí i pro členy jiných církví, které mají podle úsudku Apoštolského stolce stejnou víru, pokud jde o svátosti, jako tyto východní církve.
3. Katolická církev se také nazývá římskou církví, aby se zdůraznilo, že středem jednoty, která je pro univerzální církev nezbytná, je římský stolec.
4. Příkladem používání výrazu „římskokatolická církev“ papeži, i když se neobracejí k příslušníkům nekatolických církví, jsou encykliky Divini illius Magistri a Humani generis a projev papeže Jana Pavla II. při generální audienci 26. června 1985, v němž považoval „římskokatolickou církev“ za synonymum „katolické církve“. V oficiálních dokumentech týkajících se dialogu mezi církví jako celkem (nejen její západní částí) a skupinami mimo její lůno se termín „římskokatolická církev“ opakovaně používá pro označení celé církve ve společenství s římským stolcem, včetně východních katolíků. Příklady takových dokumentů lze nalézt na odkazech na vatikánských webových stránkách pod heslem Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů. Svatý stolec v současné době nepoužívá pojem „římskokatolická církev“ pouze pro západní nebo latinskou církev. V dogmatické konstituci Prvního vatikánského koncilu de fide catholica se výrazem svatá, katolická, apoštolská a římská církev (Sancta catholica apostolica Romana ecclesia) označuje i něco jiného než latinská nebo západní církev.
5. Někteří východní katolíci, kteří používají byzantský liturgický obřad a nazývají se „byzantskými katolíky“, popírají, že jsou „římskými katolíky“, a používají toto slovo buď pro katolíky, kteří používají římský obřad, nebo snad pro celou latinskou církev, včetně těch částí, které používají ambrosiánský obřad nebo jiné neřímské liturgické obřady: „Jsme byzantského obřadu, což je katolické, ale ne římskokatolické.“
6. Tento termín používal i Svatý stolec, například papež Benedikt XIV. ve spise Ex quo primum. Catholic Encyclopedia důsledně používá termín Uniat pro označení východních katolíků, když uvádí: „,Uniatská církevʻ je tedy ve skutečnosti synonymem pro ,východní církve sjednocené s Římemʻ a ,uniatéʻ je synonymem pro ,východní křesťany sjednocené s Římemʻ“.
7. „Na třetím zasedání koncilu Julián po vzájemných gratulacích ukázal, že hlavní sporné body mezi Řeky a Latiny spočívají v učení (a) o vycházení Ducha svatého, (b) o nekvašených chlebech (ἄζυμα, azyma) v eucharistii, (c) o očistci a (d) o papežské svrchovanosti.“
8. Ritus praestantior znamená „přednější obřad“" nebo „znamenitější obřad“.
9. Úplný popis je uveden v kánonech 42 až 54 CCEO.
10. Příklad žádosti a udělení církevního společenství.
11. srov. CCEO, kánon 27 [online]. intratext.com/ [cit. 2023-02-27]. Dostupné online. (angličtina) 

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eastern Catholic Churches na anglické Wikipedii.

1. The beautiful witness of the Eastern Catholic Churches [online]. Catholic Herald, 2019-03-07, rev. 2019-09-29 [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. (angličtina) 
2. YURKUS, Kevin. The Other Catholics: A Short Guide to the Eastern Catholic Churches [online]. catholiceducation.org, 2005-08, rev. 2019-10-03 [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. (angličtina) 
3. LABANCA, Nicholas. The Other Catholics: A Short Guide to the Eastern Catholic Churches-The Other 23 Catholic Churches and Why They Exist [online]. Ascension Press, 2019-01, rev. 2019-10-04 [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. (angličtina) 
4. CCEO, kán. 671 §3; srov. 1983 CIC, kán. 844 §3 [online]. Svatý stolec, 2012-11-30, rev. 2015-12-21 [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. (latina) 
5. The Blackwell Dictionary of Eastern Christianity. Příprava vydání Parry, Ken; David Melling (eds.). Malden, MA: Blackwell Publishing, 1999. ISBN 0-631-23203-6. (angličtina) 
6. PETERS, Edward Neal. Master Page on Eastern Canon Law (1990) [online]. canonlaw.info, rev. 2022-09-04 [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. (angličtina) 
7. CARIDI, Cathy. Becoming (Or at Least Marrying) an Eastern Catholic [online]. Canon Law Made Easy, 2018-04-05 [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. (angličtina) 
8. Jedna nebo více předchozích vět obsahuje text z tohoto zdroje, který je veřejně dostupný: „An Advanced Catechism of Catholic Faith and Practice: Based Upon the Third Plenary Council Catechism, for Use in the Higher Grades of Catholic Schools“. An advanced catechism of Catholic faith and practice : based upon The Third Plenary Council Catechism.. Příprava vydání O'Brien, Thomas J., (ed.). Akron, OH; Chicago, IL: D. H. McBride, 1901. Dostupné online. (angličtina) N. 133. OCLC 669694820. 
9. JAN PAVEL II. [catechesis] (Promluva). Generální audience [online]. 1985-06-26. Dostupné online. (italština) 
10. Ukrainian church pastor honored [online]. southbendtribune.com [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. (angličtina) 
11. Code of Canons of the Eastern Churches [online]. Intratext.com, 2007-05-04, rev. 2011-04-27 [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. (angličtina) 
12. Codex canonum Ecclesiarium orientalium [online]. Intratext.com, 2007-05-04, rev. 2011-04-27 [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. (angličtina) 
13. CCEO, kánon 27 [online]. intratext.com/ [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. (angličtina) 
14. CCEO, kánon 28 [online]. intratext.com/ [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. (angličtina) 
15. PAVEL VI. Catholic Church. Second Vatican Council. Orientalium Ecclesiarum [online]. Svatý stolec, 1964-11-21 [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. (angličtina) 
16. Eastern Catholics in the United States of America. Washington, DC: United States Catholic Conference: Catholic Church. National Council of Catholic Bishops. Committee on the relationship between Eastern and Latin Catholic Churches, 1999. Dostupné online. ISBN 978-1-57455-287-4. (angličtina) 
17. ZAGANO, Phyllis. What all Catholics should know about Eastern Catholic Churches [online]. americancatholic.org, 2006-01, rev. 2011-05-17 [cit. 2023-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-05-17. (angličtina) 
18. 1983 CIC kán. 1015 §2; viz 1983 CIC kán. 450 §1 a 476 [online]. Svatý stolec, 1983, rev. 2007-04-02 [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. (angličtina) 
19. The Word ‘Uniate’ [online]. Syosset, NY: The Orthodox Church in America, rev. 2016-06-17 [cit. 2023-02-19]. Dostupné online. (angličtina) : „Tento termín běžně označuje ty pravoslavné křesťany, kteří opustili pravoslaví a uznali jurisdikci římského papeže, přičemž si ponechali obřady a praxi dodržovanou v pravoslaví. [...] Termín ,uniatéʻ je u těchto osob vnímán negativně a častěji se označují jako katolíci byzantského obřadu, řeckokatolíci, katolíci východního obřadu, melchitští katolíci nebo řadou dalších titulů.“
20. The Catholic Eastern Churches [online]. New York: Catholic Near East Welfare Association, rev. 2011-06-22 [cit. 2023-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-06-22. (angličtina) : „Je třeba zmínit, že v minulosti byly východní katolické církve často označovány jako ,uniatskéʻ. Vzhledem k tomu, že tento termín je dnes považován za hanlivý, již se nepoužívá.“
21. BENEDIKT XIV. (1756-03-01). Ex quo primum. In: Rome: Luxemburgi. n. 1. hdl:2027/ucm.5317972342. „sive, uti vocant, Unitos.“. „On the Euchologion“. ewtn.com. Irondale, AL: Eternal Word Television Network (anglicky). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (latina)
22. Jedna nebo více předchozích vět obsahuje text z publikace, která je nyní veřejně dostupná: VAILHÉ, Siméon. Greek Church. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1909. Dostupné online. Svazek 6. (angličtina)
23. SIECIENSKI, A. Edward. Orthodox Christianity: A Very Short Introduction. [s.l.]: Very Short Introductions. New York City: Oxford University Press, 2019. Dostupné online. S. 108. (angličtina) 
24. HALSALL, Paul. Caesaropapism?: Theodore Balsamon on the powers of the Patriarch of Constantinople [online]. Příprava vydání Halsall, Paul (ed.). fordham.edu. Internet History Sourcebooks Project, 1996-01, rev. 2011-04-27 [cit. 2023-02-19]. Dostupné online. (angličtina) 
25. The Orthodox Response to the Latin Doctrine of Purgatory [online]. Příprava vydání Barnes, Patrick (ed.). orthodoxinfo.com [cit. 2023-02-19]. Dostupné online. (angličtina)  Patrick Barnes. Jedna nebo více předchozích vět obsahuje text z tohoto zdroje, který je veřejně dostupný (public domain): OSTROUMOV, Ivan N. Opening of the council in Ferrara; private disputes on purgatory. In: Neale, John Mason (ed.). The history of the Council of Florence. Překlad: Vasiliĭ Popov. Londýn: J. Masters, 1861. OCLC 794347635. Dostupné online. S. 47. (angličtina)
26. ANASTOS, Milton V. The Normans and the schism of 1054 [online]. myriobiblos.gr. Constantinople and Rome, rev. 2011-04-27 [cit. 2023-02-19]. Dostupné online. (angličtina) 
27. Heresy and the Making of European Culture: Medieval and Modern Perspectives. [s.l.]: Google Books Dostupné online. S. 42. (angličtina) 
28. GEANAKOPLOS, Deno John. Constantinople and the West. Madison, WI: University of Wisconsin Press, 1989. Dostupné online. ISBN 0-299-11880-0. (angličtina) 
29. CCEO, kánon 28 §1 [online]. intratext.com/ [cit. 2023-02-20]. Dostupné online. (angličtina) 
30. ATTWATER, Donald. The Christian Churches of the East: Volume I: Churches in Communion With Rome. Příprava vydání Joseph Husslein (ed.). Milwaukee: Bruce Publishing Company, 1937. (angličtina) 
31. ROBERSON, Ronald. The Eastern Catholic Churches 2017 (PDF) [online]. cnewa.org. Catholic Near East Welfare Association, rev. 2018-09-17 [cit. 2023-02-20]. Dostupné online. (angličtina) 
32. ROBERSON, Ronald G. The Eastern Catholic Churches 2016 (PDF) [online]. Eastern Catholic Churches Statistics. Catholic Near East Welfare Association, 2016-10-20, rev. 2016-11-29 [cit. 2023-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-20. (angličtina) 
33. LEV XIII. Orientalium dignitas [online]. papalencyclicals.net. opening paragraph, 1894-11-30 [cit. 2023-02-20]. Dostupné online. (angličtina) 
34. FORTESCUE, Adrian. The Uniate Eastern Churches: the Byzantine rite in Italy, Sicily, Syria and Egypt. Příprava vydání Smith, George D. (ed.). Piscataway, NJ: Gorgias Press, 2001 [Poprvé publikováno 1923]. Dostupné online. ISBN 0-9715986-3-0. S. 40. (angličtina) ^{[nedostupný zdroj]}
35. PAVEL VI. Katolická církev. Druhý vatikánský koncil; Lumen gentium. č. 23 [online]. Svatý stolec, 1964-11-21 [cit. 2023-02-20]. Dostupné online. (angličtina) 
36. PAVEL VI. Katolická církev. Druhý vatikánský koncil; Unitatis redintegratio. č. 14–17 [online]. Svatý stolec, 1964-11-21 [cit. 2023-02-21]. Dostupné online. (angličtina) 
37. New commentary on the Code of Canon Law (study ed.). Příprava vydání Beal, John P; Coriden, James A; Green, Thomas J, (eds.). New York: Paulist Press, 2000. Dostupné online. ISBN 0-8091-0502-0. (angličtina) 
38. Joint international commission for the theological dialogue between the Catholic Church and the Orthodox Church. Uniatism, method of union of the past, and the present search for full communion. Seventh plenary session of the joint international commission for theological dialogue between the Catholic Church and the Orthodox Church. Balamand, Lebanon. June 17–24, 1993 [online]. Svatý stolec, 1993-06-24, rev. 2003-12-23 [cit. 2023-02-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2003-12-23. (angličtina) 
39. Joint Declaration of Pope Francis and Patriarch Kirill of Moscow and All Russia [online]. Svatý stolec, 2016-02-12, rev. 2022-03-05 [cit. 2023-02-21]. Dostupné online. (angličtina) 
40. Congregation for the Eastern Churches. Instruction for applying the liturgical prescriptions of the Code of Canons of the Eastern Churches (PDF). 1996. vyd. Vatican City: Libreria Editrice Vaticana Dostupné online. ISBN 978-88-209-2232-0. (angličtina) 
41. CCEO, kánon 43 [online]. intratext.com/ [cit. 2023-02-21]. Dostupné online. (angličtina) 
42. CCEO, kánony 42–54 [online]. intratext.com/ [cit. 2023-02-22]. Dostupné online. (angličtina) 
43. CCEO, kánon 1 [online]. intratext.com/ [cit. 2023-02-22]. Dostupné online. (angličtina) 
44. CCEO, kánon 153 [online]. intratext.com/ [cit. 2023-02-22]. Dostupné online. (angličtina) 
45. CCEO, kánon 76 [online]. intratext.com/ [cit. 2023-02-22]. Dostupné online. (angličtina) 
46. Exchange of letters between Benedict XVI and His Beatitude Antonios Naguib [online]. Svatý stolec, 2006-03-30, rev. 2013-01-18 [cit. 2023-02-22]. Dostupné online. (angličtina) 
47. CHENEY, David M. Apostolic Exarchate of Russia [online]. Catholic-Hierarchy.org, rev. 2018-04-16 [cit. 2023-02-24]. Dostupné online. (angličtina) 
48. CHENEY, David M. Diocese of Križevci [online]. Catholic-Hierarchy.org, rev. 2018-04-16 [cit. 2023-02-24]. Dostupné online. (angličtina) 
49. CHENEY, David M. Apostolic Administration of Southern Albania [online]. Catholic-Hierarchy.org, rev. 2018-04-16 [cit. 2023-02-24]. Dostupné online. (angličtina) 
50. Congregation for the doctrine of the faith. Note on the expression ,sister Churchesʻ. n. 11 [online]. Svatý stolec, 2000-06-30, rev. 2015-04-01 [cit. 2023-02-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-04-01. (angličtina) 
51. Katechismus katolické církve, č. 1233
52. Profile [online]. Svatý stolec, Dikasterium pro východní církve, 2003-03-20, rev. 2011-04-27 [cit. 2023-02-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-05-14. (angličtina) 
53. CCEO, kánon 40 [online]. intratext.com/ [cit. 2023-02-24]. Dostupné online. (angličtina) 
54. CCEO, kánon 701 – tento anglický překlad vynechává slovo „optabiliter“ z původního latinského textu [online]. intratext.com/ [cit. 2023-02-24]. Dostupné online. (angličtina) 
55. CCEO, kánon 451 a 517 §2 [online]. intratext.com/ [cit. 2023-02-24]. (angličtina) 
56. GALADZA, Peter. Eastern Catholic Christianity. In: Parry, Kenneth (ed.). The Blackwell companion to Eastern Christianity. Blackwell companions to religion. Malden, MA: Wiley-Blackwell, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4443-3361-9. S. 303. (angličtina)
57. SUBTELNY, Orest. Ukraine: a history. 4. vyd. Toronto: University of Toronto Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-1-4426-9728-7. S. 214–219. (angličtina) 
58. Katolická církev. Kongregace pro šíření víry (1890-05-12). „Fragmentum epistolae S. C. de Propaganda Fide diei 12 Maii 1890 ad Archiep. Parisien, de auctoritate Patriarcharum orientalium extra proprias Dioeceses ...“. Acta Sanctae Sedis. Roč. 1890–1891, čís. 24, s. 390–391. OCLC 565282294. Dostupné online. (latina) 
59. Collectanea. No. 1966 (latinsky)
60. BARRINGER, Lawrence. Good Victory. Brookline, MA: Holy Cross Orthodox Press, 1985. Dostupné online. ISBN 0-917651-13-8. S. 102–103. (angličtina) 
61. Vatican lifts married priests ban in US, Canada, and Australia [online]. CathNews New Zealand, 2014-11-21 [cit. 2023-02-24]. Dostupné online. (angličtina) 
62. THANGALATHIL, Benedict Varghese Gregorios. An Oriental Church returns to unity choosing priestly celibacy [online]. Svatý stolec, 1993-01-01 [cit. 2023-02-24]. Dostupné online. (angličtina) 
63. ZIEGLER, Jeff. A Source of Hope [online]. catholicworldreport.com, 2011-05-09, rev. 2013-05-17 [cit. 2023-02-24]. Dostupné online. (angličtina) 
64. GALADZA, Peter. Eastern Catholic Christianity. In: Parry, Kenneth (ed.). The Blackwell companion to Eastern Christianity. Blackwell companions to religion. Malden, MA: Wiley-Blackwell, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4443-3361-9. S. 303. (angličtina)
65. Katolická církev. Congregatio pro Ecclesiis Orientalibus. „Pontificia praecepta de clero uxorato orientali“ (PDF). Acta Apostolicae Sedis. 2014-06-06, roč. 106, čís. 6, s. 496–499. Dostupné online. ISSN 0001-5199. (latina) ; Překlad „Pontifical precepts about married eastern clergy“ (PDF) [online]. wordpress.com, 2014-12-19 [cit. 2023-02-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-19. (angličtina) 
66. Vatican introduces new norms for Eastern rite married priests [online]. La Stampa, 2014-11-15, rev. 2014-12-19 [cit. 2023-02-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-19. (angličtina) 
67. DONOVAN, Colin B. Catholic Rites and Churches [online]. ewtn.com. Irondale, AL: Eternal Word Television Network, 2007-08-22 [cit. 2023-02-25]. Dostupné online. (angličtina) 
68. Rites of the Catholic Church [online]. [cit. 2019-07-09]. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
69. Erezione della Chiesa Metropolitana sui iuris eritrea e nomina del primo Metropolita [online]. Holy See Press Office, January 19, 2015 [cit. 2015-01-19]. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
70. ROBERSON, Ronald G. The Eastern Catholic Churches 2016 [online]. Catholic Near East Welfare Association [cit. 2016-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 October 2016. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
71. Apostolic Administration of Southern Albania, Albania (Albanese Rite) [online]. [cit. 2019-07-09]. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
72. Belarussian Church (Catholic) [online]. [cit. 2019-07-09]. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
73. Annuario Pontificio. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2012. ISBN 978-88-209-8722-0. S. 1140. 
74. Фрэнсис Рокка. Русские католики ищут признания папы [online]. 2017-06-13 [cit. 2020-06-25]. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
75. CHRONOLOGY OF EVENTS IN THE HISTORY OF THE SYROMALABAR CHURCH [online]. Syro-Malabar Church Official website [cit. 2020-08-13]. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
76. TISSERANT, Eugene. Eastern Christianity in India: A History of the Syro-Malabar Church from the Earliest Times to the Present Day. Redakce Hambye E. R.. Westminster: Newman Press, 1957. Dostupné online. S. 134–135. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
77. STADNIK, Methodios. A concise history of the Georgian Byzantine Catholic Church [online]. stmichaelruscath.org, 1999-01-21, rev. 2011-04-27 [cit. 2023-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-15. (angličtina) 
78. ZUGGER, Christopher L. The forgotten: Catholics of the Soviet Union Empire from Lenin through Stalin. Syracuse, NY: Syracuse University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-8156-0679-6. Kapitola Secret agent and secret hierarchy, s. 228. (angličtina) 
79. OVSIYENKO, Vasyl. In memory of the victims of the Solovky embarkation point [online]. Kyjev: Ukrajinská helsinská unie pro lidská práva, 2006-10-26, rev. 2011-04-27 [cit. 2023-02-27]. Dostupné online. (angličtina) 
80. Oriente Cattolico : Cenni Storici e Statistiche. 4. vyd. Vatikán: Katolická církev. Congregatio pro Ecclesiis Orientalibus, 1974. Dostupné online. S. 194. (italština) OCLC 2905279. 
81. Roman Catholic Regional Hierarchy [online]. geocities.com, 2004-06-01 [cit. 2023-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2004-06-01. (angličtina) 
82. Small Catholic community comes to life in former Communist country [online]. fides.org. Vatican City: Agenzia Fides, 2005-09-10, rev. 2011-06-14 [cit. 2023-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-06-14. (angličtina) 
83. „Georgian“. Catholic Almanac.
84. SOLOMON, Ariel Ben. Report: Persecution of Christians reveals most abuse in Muslim countries [online]. The Jerusalem Post – JPost.com, 2014-01-19 [cit. 2023-02-27]. Dostupné online. (angličtina) 

Literatura

• NEDUNGATT, George. A Guide to the Eastern Code: A Commentary on the Code of Canons of the Eastern Churches. Řím: Oriental Institute Press, 2002. Dostupné online. ISBN 9788872103364. (angličtina) 
• A Practical Commentary to the Code of Canons of the Eastern Churches. Příprava vydání Faris, John D., & Jobe Abbass, OFM Conv. (eds.). Svazek 2. Montréal: Librairie Wilson & Lafleur, 2019. (angličtina) 

Související články

• Kodex kánonů východních církví
• Partikulární katolické církve a liturgické obřady
• Východní katolické kanonické právo
• Východní křesťanství
• Západní ritus pravoslaví

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu východní katolická církev na Wikimedia Commons
• Eastern Catholic Churches na Catholic-Hierarchy.org (anglicky)
• Eastern Catholic Church statistics 2015 (anglicky)
• Common Declaration of Pope Benedict XVI and the Ecumenical Patriarch Bartholomew I, 2006 (anglicky)
• Example of Eastern Catholic Chant (anglicky)

Portály: Křesťanství