Ambrosiánský ritus ve své historii mnohokrát čelil riziku svého zániku, nejvíce snad v karolinském období. Karel Veliký se jej pokoušel zničit, podobně jako to učinil ve Francii s ritem galikánským, který nahradil galikanizovaným ritem římským. Téměř všechny liturgické knihy byly zničeny kromě jediného misálu, který ukrýval po několik měsíců zbožný kněz v alpské horské jeskyni. Správnost (pravověrnost) milánského obřadu pak byla potvrzena tím, že do vatikánskébaziliky sv. Petra byly na oltář vedle sebe položeny dvě zavřené liturgické knihy - ambrosiánská a římská, tam byly ponechány po tři dny a za tuto dobu měl Bůh vyjevit, jaká je správná tím, že bude nalezena otevřena. Po třech dnech byly nalezeny otevřeny obě. Ritus tedy přežil, byl již římskému obřadu podobnější, avšak část zvláštností si dokázal udržet, a to i po tridentském koncilu, kdy však byl poupraven a díky tomu byl zachován. Na této úpravě se podílel také tehdejší milánský arcibiskup sv. Karel Boromejský. Stopy po Karlově úpravě jsou vidět především v euchologii s četnými prefacemi, v liturgickém zpěvu (viz ambrosiánský chorál) a také v rituálních zvláštnostech, které Milán přijal vlivem kulturní výměny s Galií a vlivem Orientu.
Ritus byl zachován i po liturgické reformědruhého vatikánského koncilu (snad proto, že tehdejší papež Pavel VI. byl dříve arcibiskupem milánským, tedy k tomuto ritu „náležel”). Ve dvacátém století získal ritus na důležitosti a prestiži především kvůli pozornosti dvou významných osobností, arcibiskupů milánských - Achillea Rattiho, pozdějšího papeže Pia XI. a blahoslaveného Alfréda Ildefonse Schustera, kteří oba publikovali studie o ambrosiánském ritu. Důležité edice ambrosiánského misálu byly provedeny v letech 1475, 1594, 1609, 1902 a 1954, poslední je finální edicí tradičního ambrosiánského ritu, podle tohoto misálu se dnes slouží v několika málo milánských kostelích. Dle obecných zásad druhého vatikánského koncilu byl nový, dvojjazyčný (v latině a italštině) ambrosiánský misál vydán roku 1966, který Mši misálu z roku 1954 zjednodušil, a to hlavně omezením množství modliteb, které se předtím kněz modlil neslyšně, dále byl dán větší prostor pro společné modlitby věřících, pronášených nahlas, také oltář byl otočen čelem k lidu, kněz se však až do roku 1967 modlil eucharistickou modlitbu latinsky.
Když byl roku 1969 definitivně vydán misál pro Mši Pavla VI., většinou začali kněží ambrosiánského ritu používat nový římský misál jen s vynecháním Agnus Dei, římský lekcionář, přejat byl i římský kalendář s jeho čtyřtýdenním adventem. Ambrosiánská forma vysluhování svátostí již z velké části byla s tou římskou totožná. Tyto poměrně radikální změny zavdávaly k obavám o budoucnost milánského obřadu. V dokumentech 46. milánské diecézní synody (1966-1973) však bylo s podporou papeže Pavla VI. tehdejším arcibiskupem Giovannim kardinálem Colombem rozhodnuta, aby byl ambrosiánský ritus zachován a uveden do souladu se směrnicemi druhého vatikánského koncilu.
Práce, která stále probíhá, začala na všech ambrosiánských liturgických textech; 11. dubna1976 arcibiskup kardinál Colombo vydal nový ambrosiánský misál, pokrývající celý liturgický rok, později se objevil experimentální lekcionář, pokrývající některá liturgická období, přičemž pro ostatní období se nadále používalo římského lekcionáře. Další menší modifikace byly vydány roku 1978, např. bylo obnoveno postavení Vyznání víry (po Offertoriu), také byl vydán nový ambrosiánský pohřební rituál, dále byly obnoveny dvě raně-středověké ambrosiánské eucharistické modlitby, které jsou pozoruhodné kvůli umístění epikleze po slovech ustanovení, v souladu s orientální tradicí.
Roku 1985 byla zveřejněna nová ambrosiánská liturgie hodin, roku 2006 nový ambrosiánský obřad manželství. 20. března2008 byl konečně vydán nový ambrosiánský lekcionář, pokrývající celý liturgický rok. Tento nabyl účinnosti 1. neděle adventní (16. listopadu 2008), kdy byla obnovena starověká ambrosiánská liturgická tradice obsahující především obřad světla („Lucernarium”).
Hlavní odlišnosti od římského ritu
Mše
Hlavní odlišnosti ve mši svaté:
Hlavní celebrant žehná všem lektorům - předčítajícím, nejen jáhnovi.
Vyznání víry navazuje na obětování, před modlitbou nad dary.
Existují některé rozdíly mezi první eucharistickou modlitbou ambrosiánského misálu a římským kánonem, první eucharistickou modlitbou římského misálu, druhá, třetí a čtvrtá eucharistická modlitba jsou identické. Milánský obřad však má ještě dvě vlastní eucharistické modlitby, používané především na Velikonoce a Zelený čtvrtek.
Kněz láme hostii před modlitbou Páně, zatímco je zpívána, nebo recitována antifona (Confractorium).
V pátky doby postní není slavena mše a není rozdáváno svaté přijímání, až na výjimky, tedy hlavně případ potřeby podání Eucharistie umírajícímu.
Od Letnic do třetí neděle v říjnu není liturgickou barvou zelená, jako v římském ritu, ale červená, další odlišnosti v liturgických barvách jsou po celý rok.
Ostatní
Zbylé rozdíly jsou pak tyto:
Liturgie hodin (breviář) se liší ve struktuře a některých další částech.
Liturgické obřady Svatého týdne jsou oproti římskému obřadu zcela odlišné.
