Orient znamená v románských jazycích východ a je odvozen od latinskéhooriens, oriente (pocházející, vycházející), oriente (sole) (ablativ lokální) znamená místo na východě, odkud vychází slunce. Ze synonyma sole levante vzniklo označení levanta, užívané i v češtině 19. století. Jejich protiklad, okcident z latinského occidens, occidente (sole),[1] znamená západ, ale jako označení Západu čili západního světa se mimo románské jazyky používá zřídka.
Jakožto označení světové strany byl obsah pojmu orient přirozeně závislý na tom, kde mluvčí stojí a odkud se dívá. Tak ve Starém zákoně znamenal orient (řec. anatolé) Střední východ, ve starověkém Římě východní Středomoří a ve střední Evropě mohl znamenat Turecko a východní Balkán. Z odpovídajícího řeckého slova anatolé vznikl název Anatolie, východní části Turecka.
V různých obdobích se s pojmem Orient spojovaly i různé stereotypy. Latinské úsloví Ex oriente lux (světlo z východu) se původně týkalo východu slunce, v pozdním starověku jím křesťané argumentovali ve prospěch svého náboženství a od 19. století se užívá na podporu východní moudrosti. V období velké módy orientalismu od 17. do 19. století se dovážely a napodobovaly umělecké předměty, stavěly „čínské pavilony“, parafrázovaly a překládaly orientální texty a Goethe napsal West–östlicher Divan (česky Západovýchodní díván. Praha: SNKLHU, 1955).
V 19. století se orientalismus spojil s romantismem a v orientálním slohu se stavěly i synagogy. Zároveň se však s pojmem Orient začaly spojovat záporné stereotypy. Balkán a Turecko jako „Orient“ znamenaly zanedbané země, kde je špína a nepořádek a kde vládne korupce. I v češtině se užívají spojení jako „orientální bohatství“ nebo „orientální despota“. Proti těmto stereotypům se postavil americký kritik Edward Said vlivnou knihou Orientalism (1978).[2]
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Orient na německé Wikipedii.