Tenisová sezóna Rogera Federera 2007 znamenala pro švýcarského tenistu podruhé v řadě účast ve finále všech čtyř Grand Slamů, z nichž jako první tenista historie potřetí získal tři tituly. Ve finále Australian Open porazil Chilana Fernanda Gonzáleze 7–6, 6–4, 6–4. Ve Wimbledonu vyhrál rozhodující utkání opět nad španělským tenistou Rafaelem Nadalem 7–6, 4–6, 7–6, 2–6, 6–2 a čtvrtý titul na newyorském US Open si připsal po výhře nad Srbem Novakem Djokovićem v poměru 7–6, 7–6, 6–4. Čistý grandslam mu unikl prohraným finále antukového French Open, v němž nestačil na Nadala ve čtyřech setech 3–6, 6–4, 3–6 a 4–6. Obdobně jako v sezóně 2006 jej tak od této mety dělila jediná výhra.
V sérii Masters se pětkrát probojoval do finále. Připsal si z nich dva triumfy z hamburské antuky a tvrdého povrchu v Cincinnati. V rámci třetí nejvyšší kategorie ATP International Series Gold vyhrál turnaj v Dubaji a v úrovni ATP International Series obhájil vítězství z basilejského Swiss Indoors.
Počtvrté v kariéře opanoval závěrečnou událost sezóny Turnaj mistrů, když v posledním duelu zdolal španělského hráče Davida Ferrera po hladkém třísetovém průběhu.
Dne 2. května odehrál proti Rafaelu Nadalovi exhibici „Bitva povrchů“, která proběhla na dvorci z poloviny pokrytém antukou a z druhé části trávou. Dějištěm se stala aréna v Palma de Mallorca. Španěl těsně zvítězil poměrem 7–5, 4–6 a 7–6. Stejný měsíc se rozešel s trenérem Tonym Rochem, s nímž spolupracoval na základě ústní dohody. Bez trenérského vedení zůstal až do Estoril Open 2008, když se v dubnu 2008 stal jeho koučem Jose Higueras, vyhlášený expert na antukovou přípravu. Švýcarovi stále scházel titul z French Open a měl v úmyslu se zaměřit na jeho zisk.[1]
Na žebříčku ATP neopustil po celý rok pozici světové jedničky, kterou dále držel před druhým v pořadí Rafaelem Nadalem. Počtvrté v řadě byl vyhlášen mistrem světa ITF, nejlepším hráčem okruhu ATP a potřetí za sebou obdržel cenu Laureus pro nejlepšího sportovce světa.
V prosinci 2011 označil Stephen Tignor, hlavní editor internetového média Tennis.com, Federerovu sezónu 2007 za šestou nejlepší v otevřené éře světového tenisu.[2] Vzhledem k výkonům, kterými se prezentoval na dvorcích, a také díky chování mimo ně, jej časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších osobností světa. Tenisová legenda a dvojnásobný držitel čistého grandslamu Rod Laver na jeho adresu uvedl: „Jedna věc je jistá: Je nejlepším hráčem své doby a jedním z nejobdivuhodnějších šampiónů na světě. To je něco, z čeho se lze určitě radovat.“[3]
Do nové sezóny vstoupil až v polovině ledna účastí na melbournském grandslamu Australian Open, kde z pozice nejvýše nasazeného hráče obhajoval titul. Současně si do nového roku přinášel sérii 29 výher v řadě, kterou začal na US Open 2006. V průběhu grandslamu potvrdil svou dominanci, když mu žádný ze soupeřů nedokázal odebrat ani jeden set. V osmifinále přehrál budoucí světovou jedničku a několikanásobného šampióna z Australian Open Novaka Djokoviće, když se s ním premiérově střetl na majoru. V semifinále narazil na finalistu ze zářijového US Open 2006 Andyho Roddicka, kterého zdolal nejpřesvědčivějším rozdílem vzájemných duelů 6–4, 6–0 a 6–2. Na třetí titul z Australian Open a celkově desátou trofej na turnajích velké čtyřky dosáhl po třísetovém vítězství nad Chilanem Fernandem Gonzálezem. Stal se tak prvním tenistou od Borgova výkonu v roce 1980, jenž dokázal získat grandslam bez ztráty sady.[4] Prodloužil také svou šňůru neporazitelnosti na 36 utkání, čímž překonal osobní rekord 35 výher z roku 2005.
Následně odletěl na Arabský poloostrov, aby odehrál Dubai Tennis Championships. Ve čtvrtfinále si opět poradil se světovou čtrnáctkou Djokovićem, těsně 6–3, 6–7(6) a 6–3. Po vítězství nad Tommym Haasem postoupil do finále, v němž si poradil s ruským 16. hráčem žebříčku Michailem Južnym a připsal si čtvrtý dubajský vavřín z předešlých pěti ročníků. Vítěznou sérii prodloužil na 41 utkání a na absolutní tenisový rekord Argentince Guillerma Vilase z roku 1977 ztrácel pouze pět výher. Dne 26. února překonal Connorsův rekord 160 týdnů na čele žebříčku ATP bez přerušení.
Na kalifornský Indian Wells Masters vstupoval z pozice trojnásobného obhájce titulu. K překonání Vilasova rekordu mu postačovalo dojít do finále. Po volném losu ve druhé fázi narazil na Argentince a světovou šedesátku Guillerma Cañase, jemuž překvapivě podlehl 5–7 a 2–6. Po půl roce tak poznal porážku, která ukončila jeho plány na zápis do rekordních statistik.
Další týden startoval na miamském Mastersu Sony Ericsson Open v Key Biscayne. Jako dvojnásobný obhájce titulu skončil v osmifinále opět na raketě Cañase po třísetovém průběhu 6–7(2), 6–2 a 6–7(5). Na turnaji převzal cenu pro nejlepšího tenistu ATP 2006. Jako první hráč získal čtyři různá ocenění Asociace tenisových profesionálů z jediné sezóny.[5][6]
Antukovou část roku rozehrál na Monte Carlo Masters, kde se podruhé v řadě probojoval do finále, a to bez ztráty sady. V boji o titul jej čekala světová dvojka a tenista přezdívaný „antukový král“ Rafael Nadal, jenž byl nad jeho síly. Nadal tak v Monte-Carlu pokračoval v tvorbě historického rekordu ATP, když tento turnaj do sezóny 2012 vyhrál osmkrát v řadě, což se jinému hráči na žádné události mužského okruhu nepovedlo.
Na římském Mastersu Internazionali d'Italia skončil ve třetím kole po porážce od Itala Filippa Volandriho.[7] Poprvé od turnaje Monte Carlo Masters 2005 jej dokázal na antuce porazit jiný tenista, než Nadal. Vyřazení pro Švýcara znamenalo čtvrtý turnaj za sebou, na němž nezískal titul, což znamenalo nejdelší sérii od nástupu na tenisový trůn.[7]
První antukovou výhru nad Nadalem zaznamenal ve finále německého Hamburg Masters. Ukončil tak jeho šňůru 81zápasové neporazitelnosti na tomto povrchu.[8]
Po hamburském triumfu zesílily komentáře, jestli Federer dokáže vyhrát čistý grandslam, první od roku 1969, kdy na něho dosáhl Rod Laver. Na pařížský French Open vstupoval v roli úřadujícího šampióna z Wimbledonu, US Open i Australian Open a triumfem by si připsal historický nekalendářní Grand Slam. Na cestě do finále ztratil pouze jedinou sadu, kterou ve čtvrtfinále přenechal španělské světové devítce Tommymu Robredovi poměrem 1–6. Do arény centrálního dvorce Philippa Chatriera opět po roce vstupovali stejní uchazeči o Pohár mušketýrů. Před finále nenašel Federer přemožitele ve 27 utkáních Grand Slamu v řadě. Přes kvalitní hru nebyl schopen využít opakované breakové šance na zisk soupeřova podání. Z deseti nabízených možností prolomit Španělův servis v prvním setu, nezužitkoval žádnou. V celém utkání pak proměnil jeden brejkbol, což při sedmnácti šancích na zisk titulu nestačilo. Nadal tak opět slavil výhru po čtyřsetovém průběhu, tentokrát výsledkem 6–3, 4–6, 6–3 a 6–4.
Den po pařížské porážce Federer oznámil, že se odhlašuje z tradiční wimbledonské přípravy – německého turnaje Gerry Weber Open v Halle, kde triumfoval ve čtyřech uplynulých letech. Odstoupení zdůvodnil únavou a obavou z onemocnění.[9]
Premiérovou událostí hranou na travnatém povrchu se tak stal až Wimbledon, kam poprvé přijížděl bez předešlé přípravy. Z pozice světové jedničky přesto popáté prošel do finále, když na této cestě ztratil jediný set. Ve čtvrtfinále mu jej odepřel 18. hráč světa Juan Carlos Ferrero. Ve finále byl znovu po roce vyzván světovou dvojkou Rafaelem Nadalem. Oba aktéři na centrálním dvorci svedli vyrovnanou bitvu, od roku 2001 první wimbledonské finále hrané na pět setů. Úvodní dějství rozhodl Švýcar ve svůj prospěch až dvoubodovým rozdílem ve zkrácené hře 9:7. Soupeř odpovědel ziskem druhé sady v poměru 6–4. Klíčový třetí set se rozhodoval opět v tiebreaku, jenž podruhé připadl Federerovi 7:3. Španěl nerezignoval a čtvrtou sadu vyhrál s velkým náskokem 6–2. V rozhodujícím páté fázi duelu čelil Federer dvěma krizovým okamžikům, když soupeři ve třetí a páté hře nabídl vždy po dvou brejcích na ztrátu svého podání. Všechny čtyři rizikové míče však vyhrál a ujal se vedení 3–2. Naopak v šestém gamu využil možnost na prolomení Nadalova servisu. Poté, co odskočil do vedení 4–2, již příležitost nepustil a celý set dovedl vo vítězného konce 6–2. Poprvé byl Švýcar ve finále Grand Slamu přinucen odehrát pět setů, podruhé se tak stalo ve Wimbledonu 2009. Pátou trofejí v řadě se připojil k Borgově rekordu otevřené éry. Celkovou jedenáctou výhrou z majorů vyrovnal Lavera a Borga, jimž v historických tabulkách společně patřila třetí pozice.
Letní sezónu konanou na amerických betonech zahájil na počátku srpna montréalským Mastersem Canadian Open. Jako obhájce titulu prošel po semifinálové výhře nad Radkem Štěpánkem do posledního utkání, kde byl poprvé v kariéře nad jeho síly čtvrtý hráč žebříčku Novak Djoković ze Srbska. Přestože do zápasu vstupoval s aktivní vzájemnou bilancí 4-0, tak v úvodní sadě prohospodařil tři setboly při vlastním podání a soupeři nabídl zkrácenou hru, jíž Srb získal 7:2. Po hladkém průběhu druhého dějství 6–2 ve prospěch světové jedničky, se tiebreak podruhé poměrem míčů 7:2 přiklonil na stranu mladého Djokoviće.
Další týden se účastnil Cincinnati Masters. V semifinále překonal krizi a těsně zdolal australskou světovou dvacítku Lleytona Hewitta poměrem 6–3, 6–7(7) a 7–6(1). Ve finále zůstal na jeho raketě Američan James Blake po dvousetovém průběhu, čímž získal druhý cincinnatský a jubilejní padesátý kariérní titul. Současně také dosáhl na jediný triumf série Masters v probíhající sezóně, celkově pak čtrnáctý z této kategorie. Vítězství mu zajistilo konečné první místo na US Open Series.
Jako první nasazený newyorského US Open ztratil úvodní sety třetího kola s Johnem Isnerem a osmifinále proti Felicianu Lópezovi. Mezi posledními osmi hráči turnaje se opakovalo finále předchozího ročníku, když přehrál světovou pětku Andyho Roddicka ve třech sadách zahrnujících dva tiebreaky. Po semifinálovém vítězství nad čtyřkou Nikolajem Davyděnkem se střetl o titul v dobré formě hrajícím Novakem Djokovićem, který Švýcara porazil v Montréalu. Srbská světová trojka rozehrála duel dobře, když mohla třemi setboly při vlastním podání zakončit úvodní set. Švýcar však všechny odvrátil a ve zkrácené hře vyhrál. Jednalo se o stejný průběh zápasu v opačném gardu, než jaký se odehrál v kanadském finále. Federer si navíc připsal tiebreak ve druhém dějství a třetí po prolomení servisu zakončil poměrem 6–4.
Na US Open tak slavil čtvrtý titul v řadě a celkově dvanáctý grandslamový. v historických tabulkách se odpoutal z třetí pozice, o níž se do té doby dělil s Laverem a Borgem. Zároveň se dotáhl na druhou příčku Australana Roye Emersona a dva grandslamové tituly zaostával za rekordním zápisem Američana Peta Samprase. Jako vítězi US Open Series mu k turnajové výhře 1,4 milionu připadla prémie 1 000 000 dolarů. Stal se prvním tenistou historie, který v jedné sezóně zvítězil na třech grandslamech ve třech různých letech (2004, 2006, 2007).[10][11][12][13] Během turnaje jej americký tisk přejmenoval na „Darth Federera“, podle postavy Darth Vader, protože se na dvorci pohyboval pouze v černém oblečení a vždy při nástupu na největší tenisový kurt světa Arthur Ashe Stadium, byla hrána sekvence „The Imperial March“ (Císařského pochodu) z filmové série Star Wars.[14] Stejný pochod organizátoři zahráli také po jeho proměněném mečbolu ve finále, aby vzdali hold k zisku čtvrtého titulu.[15]
První událostí po Flushing Meadows se stalo barážové utkání Davisova poháru ve druhé polovině září. V roli jedničky švýcarského týmu přicestoval do pražské Sazka Areny, v níž vyhrál obě dvouhry nad Štěpánkem i Berdychem. Sobotní čtyřhru s Yvsem Allegrem však po pětisetové bitvě nedokázali dovést do vítězného konce. K záchraně ve Světové skupině dva body nestačily a Česká republika se udržela v elitní skupině po výhře 3:2 na zápasy.
Individuální halovou sezónu otevřel jako obhájce titulu na Madrid Masters, probíhajícím od poloviny října ve španělské metropoli. V roli největšího favorita se po semifinálovém vítězství nad Nicolasem Kieferem probojoval do finále. V něm mu první dvě sady na turnaji sebral Argentinec David Nalbandian, a po výsledku 1–6, 6–3 a 6–3, slavil titul. Na cestě za premiérovou výhrou v sérii Masters musel Nalbandian postupně zdolat Nadala, Djokoviće a Federera.
Na další turnaj Davidoff Swiss Indoors do rodné Basileje přicestoval také v roli obhájce triumfu. V jeho průběhu prohrál jediný set a po finálové výhře nad Finem Jarkkem Nieminem se mohl radovat z druhého basilejského a třetího švýcarského titulu. Poslední událost Masters se konala pod názvem BNP Paribas Masters v pařížské víceúčelové hale Bercy. Ve dvou setech třetího kola Federera přehrál, stejně jako v madridské aréně, Nalbandian.
Na závěrečném Turnaji mistrů, probíhajícím v čínské Šanghaji pro osm nejlepších hráčů světa, prohrál úvodní duel proti Fernandu Gonzálezovi. Jednalo se o jeho premiérovou porážku v základní fázi této události. Semifinálovou účast si však zajistil dalšími dvěma vítězstvími nad Roddickem a Davyděnkem. Ve vyřazovací fázi jej nejdříve čekala světová dvojka Nadal, kterému nedal příležitost ke zdramatizování zápasu. Čtvrtý titul z Turnaje mistrů získal poté, co zdolal šestého tenistu žebříčku Davida Ferrera.
Počtvrté v řadě zakončil sezónu na 1. místě žebříčku ATP.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku 2007 Roger Federer tennis season na anglické Wikipedii.
{{Cite news}}
{{Cite web}}
Mirka Federerová
Peter Carter • Peter Lundgren • Tony Roche • José Higueras • Severin Lüthi • Paul Annacone • Stefan Edberg • Ivan Ljubičić
Rafael Nadal • Novak Djoković • Andy Roddick
1996 • 1997 • 1998
1998 • 1999 • 2000 • 2001 • 2002 • 2003 • 2004 • 2005 • 2006 • 2007 • 2008 • 2009 • 2010 • 2011 • 2012 • 2013 • 2014 • 2015 • 2016 • 2017 • 2018 • 2019 • 2020
hráčské statistiky • švýcarská reprezentace • rekordy • ocenění • zápasová neporazitelnost
„Bitva povrchů“ • daviscupový tým Švýcarska • Švýcarsko na Hopmanově poháru • Laver Cup
2004 • 2006 • 2007 • 2009 • 2010 • 2017 • 2018
2006 • 2007 • 2008 • 2009 • 2011
2003 • 2004 • 2005 • 2006 • 2007 • 2008 • 2009 • 2012 • 2014 • 2015 • 2017 • 2019
2004 • 2005 • 2006 • 2007 • 2008 • 2009 • 2015
2008 (zlato) • 2012 (stříbro)
2003 • 2004 • 2005 • 2006 • 2007 • 2010 • 2011 • 2012 • 2014 • 2015
Hopman Cup 2001 • Davis Cup 2014 • Hopman Cup 2018 • Hopman Cup 2019