Přísná přírodní rezervace Kevo (Kevon luonnonpuisto) je chráněné území ležící ve Finsku, v okrese Utsjoki, v nejsevernější části Laponska.[1]Chráněné území bylo vyhlášeno roku 1956[1], ačkoli výzkum zde probíhal již od roku 1954[2]. Rozloha rezervace je 712 km2. Nejnižší bod je 75 m n. m., nejvyšší 640 m n. m.[1], ovšem nadmořská výška většiny území se průměrně pohybuje mezi 250 – 400 m n. m.[3]
Rezervace je, jako ostatních 18 finských rezervací, spravována státním podnikem Metsähallitus a je jednou ze dvou, do kterých je povolen vstup návštěvníkům.[4] V severní části chráněné oblasti se nachází stanice Laponského výzkumného ústavu Kevo (Lapin tutkimuslaitos Kevo) udržovaná Univerzitou v Turku.[3]
Ochrana přírody zde byla zavedena kvůli rozmanitosti nik, které toto území skýtá. V hlavním kaňonu, ale i v postranních údolích, tu lze najít druhy „teplomilnější“ v podstatě za severní hranicí jejich areálu. Kdežto na vrcholcích tunturi (pahorky, hřbety či planiny nad horní hranicí lesa; slovo pochází ze Sámštiny)[5] přežije jen ta nejodolnější flora a fauna. Dalším podstatným důvodem, proč je tato lokace chráněna, jsou hnízdiště celé řady ptáků, mezi nimi i například celoevropsky ohroženého tetřeva hlušce (Tetrao urogallus).[6]
Lokalita
Na jihozápadě území Keva pramení řeka Kevojoki, která dále tímto územím protéká směrem na severovýchod a vytváří tak Kevonský kaňon, jehož stěny jsou na některých místech až 100 metrů vysoké. Celkový ráz kaňonu zde dotvářejí nesčetné postranní přítoky, jež vzhledem k velmi strmým stěnám kaňonu tvoří na svých soutocích s řekou vodopády. Nejvyšší a nejznámější je Fiellunský vodopád, který je také jednou z turistických atrakcí Keva.[7]
Kevonský kaňon je obklopen skaidi,[p 1] jejíž hřebeny a údolí vytvářejí velmi specifický reliéf krajiny. Údolí jsou dobře viditelná již při pohledu zdálky především díky své bohaté vegetaci, která je velmi odlišná od téměř holých hřbetů.[8]
Na západní straně rezervace se nachází zaoblené vršky tunturi, leckdy vysoké i přes 600 m n. m. Při pohledu na sever lze zahlédnout Skandinávské pohoří s vrcholky věčně pokrytými sněhem.[8]
Historie
Počátek kaňonu řeky Kevojoki
Jak již bylo zmíněno, první výzkum zde začal v první polovině 50. let. Jednalo se především o výzkum flóry. Výzkum fauny následoval nedlouho po floristickém. Z počátku byl výzkum prováděn především studenty, dobrovolníky a nadšenci bez speciálního vybavení, pouze s notnou dávkou nadšení a odhodlání zmapovat druhy subarktické přírody. Vzhledem k tomu, že v té době zde neexistovalo žádné zázemí, které by chránilo před drsnými podmínkami, dobrovolníci cestovali z důvodu bezpečnosti ve skupinách.[2]
V roce 1956 bylo v oblasti Kevojoki zřízeno Chráněné území[2], podle norem IUCN označeno jako přísná přírodní rezervace.[1] Následně po této události zde byla roku 1958 zřízena výzkumná stanice, v té době jako nejsevernější v Evropě.[2]
Nedlouho po vyhlášení rezervace toto území postihla domnělá „ekologická katastrofa“, kdy se v roce 1960[2] přemnožil šedokřídlec vrbový (Epirrita autumnata), který ožral velkou část porostu břízy pýřité (betula pubescens ssp. tortuosa) ve skaidi jež obklopuje kaňon Kevojoki.[2] Další přemnožení tohoto druhu následovala v letech 1964[2] a 1965[2], pozdější výzkum však dokázal, že jde o přirozený proces, který udržuje biodiversitu nejen v této oblasti ale ve všech místech tundry s vrbovým porostem.[9]
Od roku 1977 se na výzkumné stanici konají různá setkání odborníků na ochranu životního prostředí. První z nich, právě v tomto roce, uspořádané ve spolupráci s výzkumnou stanicí Abisko (Abisko Naturvetenskapliga Station) pojednávalo, jakožto první v historii vůbec, o ochraně subarktické přírody.[2]
V roce 1982 byla přírodní rezervace rozšířena na svou stávající rozlohu 712 km2.[1][2]
V průběhu dalších dvou desetiletí zde probíhalo mnoho výzkumných projektů zaměřených především na populaci šedokřídlce vrbového (Epirrita autumnata) a jeho vliv na porosty břízy pýřité (betula pubescens ssp. tortuosa), další větší projekty se zabývaly oblastmi s populací borovice lesní (pinus sylvestris) a také ptactvem.[10]
Po vzniku Natury 2000 bylo toto území v roce 2003 schváleno evropskou komisí, jakožto území s unikátními přírodními biotopy, a tudíž přidáno na seznam území Natury 2000. V roce 2005 pak došlo k rozšíření Natury 2000 o několik dalších chráněných druhů ptactva, z nichž některé můžeme najít i v rezervaci Kevo.[6]
Přírodní poměry
Geologie území
Fiellunský vodopád
Celé území geologicky patří pod tzv. baltský štít, na severu ohraničený Skandinávským pohořím. Dominantními horninami jsou granulit a rula, které jsou kyselejšího charakteru, ale dají se zde najít i menší lokace s bazickými horninami. Oblast baltského štítu byla utvářena při třetihorním vrásnění a následně utvářena glaciální erozí. Nejdůležitějším glaci-fluviálním procesem zde bylo vytvoření kaňonu s tzv. Kamovými terasami, na kterých došlo k akumulaci jemnozrnného půdotvorného materiálu a tím vytvoření vhodné půdy pro specifické druhy rostlin.[3]
Ačkoli se Kevo nachází pouze okolo 100 km od Severního ledového oceánu, klima je spíše vnitrozemské než oceánické. Důvodem je hřbet Skandinávského pohoří. Nejstudenějším měsícem je leden s průměrnou teplotou -16 °C, nejteplejším červenec, jehož průměrná teplota je okolo 13 °C. Roční průměrná teplota kolísá okolo 2 °C. Sněhová pokrývka často zůstává až do poloviny května.[3]
Vzhledem k tomu, že území se nachází za polárním kruhem, organismy zde ovlivňuje také polární noc a den. Slunce se drží nad obzorem zhruba od poloviny května do konce června, polární noc začíná na konci listopadu a končí uprostřed ledna. Permafrost se zde ve větší míře nevyskytuje, pouze jako osamocené ledové čočky v jezírkách palsových bažin.[3]
Flóra a fauna
Dutohlávka sobí na padlém kmeni borovice, tento lišejník je častou potravou sobů
Většina území je pokryta porosty břízy pýřité (Betula pubescens ssp. tortuosa) avšak najdeme zde i bezlesá vřesoviště s rašelinnými jezírky, kde hlavní zástupci jsou rostliny z čeledi vřesovcovité (Ericaceae). Velice typické jsou také oblasti porostlé lišejníky, mechy a zakrslými keři různě roztroušené po celé rezervaci. V chráněných údolích najdeme i izolované porosty borovice lesní (Pinus sylvestris). Další neopomenutelnou oblastí je samo říční údolí, ve kterém se nachází hned několik biotopů. Nejzajímavějšími jsou asi strmé stěny kaňonu a zaplavované písčiny.[3]
Za velmi silný biologický faktor je zde považována pastva soba polárního (Rangifer tarandus).[3]
Pro tyto březové porosty je typický druh ptáka kukačka obecná (Cuculus canorus). Dále pak další, již zmíněné, druhy typické pro tunturi.[6]
Oblast kaňonu
Na území kaňonu najdeme také několik odlišných biotopů. Nejrozlehlejším jsou Háje a louky kaňonu, oživením nejzajímavějšími jsou pak zaplavované písčité pláže a strmé stěny kaňonu.[3]
V postranních údolích kaňonu se nachází také borové lesy.[3]
V okolí jezírek se nevyskytuje žádná konkrétní fauna, ale zastoupení zvířat je podle oblasti, kde jezírko nachází.[7]
Turistické informace
Přechod přes vodu
Rezervace je jednou z největších turisty navštěvovaných lokalit, je také poměrně známá, avšak vzhledem k její rozlehlosti a délce tratí tu zřídkakdy potkáte větší skupiny návštěvníků.[1]
Rezervace má dva vstupy, jeden na jihozápadě, druhý na severovýchodě, poblíž vesnice Kenesjärvi. Oba dva jsou dobře dostupné autobusem. Pokud se rozhodnete pro jihozápadní vstup, potom je vaším cílem autobusová zastávka Sulaoja, pokud pro severovýchodní, směřujte do osady Kenesjärvi.
Pro Kevonský kaňon a tunturi platí odlišná turistická pravidla.
Co se kaňonu týče, v době od 15.6. do 15.10. se zde může chodit pouze po vyznačených stezkách. Jediní lidé, kteří mají právo se pohybovat mimo ně, jsou původní obyvatelé oblasti tzv. Sámové při péči o jejich stáda sobů. Stezky jsou tu dvě – kratší, 62.5 km dlouhá a delší, 86.5 km dlouhá. Stezky jsou velmi dobře značené.[11]
Od 16.10. do 31.3. je dovoleno libovolně běžkovat po celé délce kaňonu.[11]
Mezi 1.4. a 14.6. je vstup do kaňonu zakázán.[11]
Tunturi můžete navštěvovat celoročně. V době od 1.5. do 15.10. je dovoleno chodit jen po vyznačených cestách, mezi 16.10. a 30.4. se lze pohybovat na běžkách po celé tunturi.[11]
Jak v kaňonu tak v tunturi je dovoleno tábořit pouze na označených stanovištích, rozdělávat oheň je povoleno jen na určeném místě v rámci stanoviště.[11]
V celé rezervaci je zakázáno trhat jakékoliv rostliny či sbírat lesní plody.[12]
Tratě jsou klasifikovány jako náročné. Pravděpodobně kvůli početným, vcelku strmým svahům, které je nutno vyšplhat či slézt. Na stezkách se nacházejí také čtyři přechody přes vodu, kde nejsou žádné lávky, je tedy nutné se přebrodit.[1]
Pokud se chystáte navštívit Kevo, připravte se, že cesta skrz rezervaci trvá v průměru 3 až 7 dní je tedy nutné se vybavit náležitým množstvím potravin. Na každém tábořišti je přístup k pitné vodě, není tedy potřeba vlastní.
Dalším doporučeným vybavením je repelent a stan – na cestě je několik srubů, ale ty jsou většinou plné komárů. Stejně tak spaní pod širým nebem se vzhledem k počtu komárů nedoporučuje.
Ohrožení a ochrana lokality
Půlnoční pohled na jezero Ruktajärvi na konci července
Vzhledem k tomu, že lokalita se nachází velice daleko na severu, nehrozí zde ohrožení turismem či rozšiřováním zástavby.
Ochrana spočívá především v uzavření kaňonu v době rozmnožování zvířat v něm žijících, dalším způsobem ochrany je potom ukázněné chování turistů - např.: pohyb pouze po vyznačených stezkách, táboření na vyznačených místech apod.
Odkazy
Poznámky
↑Skaidi je specifický reliéf oblasti Keva - střídající se hřebeny s údolími, která vznikla zaříznutím potůčků do krajiny; slovo pochází ze sámštiny.[5]
