V letech 1815–1890 byli nizozemští králové z oranžsko-nasavské dynastie i lucemburskými velkovévody; Nizozemsko a Lucembursko byly tehdy spojeny personální unií. Od roku 1890 vládne Lucembursku vedlejší linie rodu, a to konkrétně větev Nasavsko-Weilburská (Nassau-Weilburg). Tento rod je původem z německého Nasavska a města Weilburg, podle kterého nese druhou část jména. V Nasavsku nejprve vládli příslušníci původního rodu Nasavských jako hrabata, později jako vévodové. Rod se rozdělil syny nasavského hraběte Jindřicha II. na Walramskou a Ottonskou linii, z nichž později vznikly větve jako Nassau-Weilburg, Nassau-Dillenburg, Nassau-Siegen a další. Historicky nejvýznamnější a jedna ze dvou dosud existujících větví rodu je dnešní nizozemská dynastieOranje-Nassau, která se nazývá podle bývalého knížectvíOrange v jižní Francii. Původní dynastie Orange-Nassau však po meči vymřela.
Nejslavnější členové rodu jsou vůdce nizozemského povstání za nezávislost proti španělským Habsburkům Vilém I. Oranžský, jeho pravnuk Vilém III. Oranžský, který se stal na přelomu 17. a 18. století anglickým, skotským a irským králem, první nizozemský král Vilém I. Nizozemský a bývalá nizozemská královna, dnes princezna Beatrix. Po genealogické stránce je dynastie Nasavských v hlavních liniích vymřelá, ale nizozemská resp. lucemburská ústava označují rod Oranje-Nassau (francouzskyOrange-Nassau) resp. de Nassau jako vládnoucí.
Původní linie rodu
Související informace naleznete také v článku Nasavsko.
Zakladatele rodu je považován laurenburský hrabě Dudo-Oldřich Laurenburský, který sídlil na hradě Laurenburg, nacházejícím se několik kilometrů od Nassau na horním toku řeky Lahn. Jeho syn Robert I. nechal postavit v Nassau kolem roku 1125 hrad a nazýval se hrabětem z Nassau. Titul nasavského hraběte byl rodu potvrzen až roku 1159, tj. pět let po smrti Roberta I. V tomto roce se hrad Nassau také stal sídlem vládnoucího hraběcího rodu. Robertův syn Robert syn Walram I. (1154–1198) byl první panovník, který se již poprávu nazýval „hrabětem z Nassau“.
Během 12. století získal rod území Herborner Mark, Kalenberger Zent, Heimau (Löhnberg) a „Panství Westerwald“. Na konci 12. století získali Nasavští rovněž území kolem dnešního města Wiesbaden.
Walramská linie byla založena jako starší linie rodu hrabětem Walramem II., který získal hrabství Nassau-Weilburg, při dělení rodového území. Jeho syn (také nasavský hrabě) Adolf se stal v roce 1292římsko-německým králem, i když do té doby byl prakticky bezvýznamným říšským „knížetem“. Walramská linie obdržela vládu nad Merenberským hrabstvím v roce 1328 a Saarbrückenským hrabstvím v roce 1353.
Walramská linie zahrnuje tyto větve:
Nassau-Weilburg
Nassau-Wiesbaden-Idstein
Nassau-Saarbrücken
Nassau-Usingen
Wiesbadenská, idsteinská a weilburská hrabata (1255–1344)
Lucembursko bylo v roce 1815 na Vídeňském kongresu povýšeno na velkovévodství a stalo se nezávislou zemí v personální unii s Nizozemským královstvím a členem Německého spolku. Od roku 1867 bylo Lucembursko plně nezávislou a neutrální zemí v personální unii s Nizozemským královstvím. Po smrti nizozemského krále (a lucemburského velkovévody) Viléma III. v roce 1890, nastoupila v Nizozemsku jako královna jeho jediná dcera Vilemína. Lucemburská ústava a rodinný pakt dynastie Nasavských však nepřipouštěla vládu ženám, pokud žili další mužští členové rodu schopní vlády a to podle polosalického práva. A tak se v roce 1890, v rámci ústavy, dynastické dohody a také přičiněním vládnoucích kruhů (s vidinou obohacení), stal lucemburským velkovévodou Adolf, bývalý nasavský vévoda a synovec krále Viléma III. Velkovévoda Adolf vládl Lucembursku až do své smrti roku 1905. Jeho potomci vládnou Lucembursku dodnes.[1]
Po jeho smrti se stal velkovévodou jeho syn Vilém IV., který vládl v letech 1905–1912. Ten ale neměl syna a jediným dalším mužským dědicem v dynastii byl jeho bratranec Jiří, merenberský hrabě. Ten byl ale z morganatického manželství a tak velkovévoda Vilém v roce 1907 prohlásil merenberská hrabata jakožto morganatické potomky svého strýce jako nedynastické a tudíž nemohla zdědit vládu v zemi. Dědicem trůnu se tak stala Vilémova nejstarší dcera Marie-Adéla, které po něm v roce 1912 nastoupila na trůn. V roce 1919 byla donucena abdikovat kvůli svému příznivému postoji k Německu a na trůn nastoupila její sestra Šarlota.
I když i nassavsko-weilburská větev v mužské linii vymřela (r. 1912) a v současnosti vládne de facto dynastie Bourbon-Parma, je stále v Lucembursku de jure vládnoucí dynastie Nassau-Weilburg resp. Nassau.
Ottonská linie byla založena jako mladší linie rodu hrabětem Otou I., který získal hrabství Nassau-Siegen a Nassau-Dillenburg při dělení rodového území.
V roce 1581 po Nizozemské revoluci vznikla nezávislá Republika spojených nizozemských provincií, kdy se 7 severních nizozemských provincií spojilo a prohlásilo republikou, nezávislou na Španělsku. V jejím čele povětšinou stály místodržitelé (stathouder). Většinou právě z dynastie oranžsko-nasavské, která se stala postupně vládnoucí (funkce zpočátku nebyla dědičná).
Vlajka Spojených provincií nizozemských
Vilém I. Oranžský, jeden z vůdců nizozemské revoluce, se stal prvním generálním místodržitelem Republiky spojených provincií nizozemských. Pocházel z rodu nasavských hrabat resp. větve Nassau-Dilenburg, roku 1544 zdědil Oranžské knížectví v jižní Francii (oranžský kníže). Byl důvěrník Karla V., od roku 1555 člen státní rady v Bruselu. V roce 1564 se postavil do čela opozice nizozemských stavů proti politice španělského krále Filipa II. V roce 1567 přestoupil k protestantské víře a stal se vůdcem vojenského odboje nizozemských stavů proti Španělsku. Vytrvalým bojem proti Španělům si získal značnou popularitu. V 70. letech 16. století ovládl postupně velkou část Nizozemí, v roce 1572 byl zvolen místodržícím v Hollandu a Zeelandu, v roce 1577 Brabantu. Roku 1579 se zcela rozešel se Španělskem, byl iniciátorem vytvoření utrechtské unie a od roku 1581 faktickým vládcem Spojených provincií nizozemských.
V roce 1795 bylo území obsazeno Francií a místodržitel odešel se svým synem do exilu. A právě syn posledního místodržícího, Vilém se stal roku 1815 dědičným nizozemským králem.
Současný nizozemský král Vilém Alexandr při svatbě ve Stockholmu 2010
V roce 1830 se ale odtrhly jižní provincie a vytvořily Belgii. Personální unie Nizozemska a Lucemburska skončila v roce 1890, kdy zemřel král Vilém III. a Lucembursko zdědil nasavský vévoda Adolf zatímco nizozemskou královnou se stala Vilémova dcera Vilemína.[2]
Po abdikaci královny Vilemíny nastoupila na trůn její jediná dcera Juliána z dynastie Meklenburských a po abdikaci královny Juliány nastoupila její dcera Beatrix z dynastie Lippe, ale během jejich vlády se název rodu nezměnil a oficiálně vládne Nizozemsku stále dynastie oranžsko-nasavská.
Vilém I. – (1815–1840) – zároveň lucemburský velkovévoda a limburský vévoda
Vilém II. – (1840–1849) – zároveň lucemburský velkovévoda a limburský vévoda
Vilém III. – (1849–1890) – zároveň lucemburský velkovévoda a limburský vévoda (do 1866)
Lucembursko bylo v roce 1815 na Vídeňském kongresu povýšeno na velkovévodství a stalo se nezávislou zemí v personální unii s Nizozemským královstvím. Po smrti nizozemského krále (a lucemburského velkovévody) Viléma III. v roce 1890, nastoupila v Nizozemsku jako královna jeho jediná dcera Vilemína. Lucemburská ústava a rodinný pakt dynastie Nasavských však nepřipouštěla vládu ženám, pokud žili další mužství členové rodu schopní vlády a to podle polo-salického práva. A tak se v roce 1890, v rámci ústavy, dynastické dohody a také přičiněním vládnoucích kruhů (s vidinou obohacení), stal lucemburským vévodou Adolf bývalý nasavský vévoda a synovec krále Viléma III.
↑Dějiny Německa – Helmut Müller, Karlem Friedrichem Kriegerem, Hannou Vollrath, redakce Meyers Lexikon; Nakladatelství Lidové noviny, 2004, edice: Dějiny států, ISBN80-7106-188-3
↑Dějiny Nizozemska – Han van der Horst, překl. Jana Pellarová, Petra Schürová; Nakladatelství Lidové noviny, 2005, edice: Dějiny států, ISBN80-7106-487-4
Literatura
Dějiny Německa – Helmut Müller, Karlem Friedrichem Kriegerem, Hannou Vollrath, redakce Meyers Lexikon; Nakladatelství Lidové noviny, 2004, edice: Dějiny států, ISBN80-7106-188-3
Dějiny Nizozemska – Han van der Horst, překl. Jana Pellarová, Petra Schürová; Nakladatelství Libri, 2006l, edice: Dějiny států, ISBN80-7106-487-4
Nizozemsko – stručná historie států – Sylva Sklenářová; Nakladatelství Lidové noviny, 2005, edice: Stručná historie států;, ISBN80-7277-310-0
.svg)
.jpg)
_cropped.jpg)
.jpg)
.png)
