Na vídeňském kongresu probíhala důležitá jednání, jakou podobu má obnovené spojené Nizozemí mít. Po odmítnutí nejrůznější variant i varianty krále Viléma I. bylo rozhodnuto přijmout pozměněný králův návrh. Na vídeňském kongresu byla tedy jako součást jednotného Spojeného království Nizozemského uznána tato bývalá území:
a území biskupského-knížectví Lutych, s malými změnami hranic ve prospěch Pruska
Ke království Nizozemskému (oficiální název) bylo personální unií připojeno Lucembursko, které bylo na Vídeňském kongresu povýšeno na velkovévodství a stalo se jako nezávislý stát členem Německého spolku, také díky tomu se i přes snahy krále Viléma I. v budoucnu nestalo součástí Nizozemského království.
Pro připojení Lucemburska naléhal na velmoci král Vilém I. s důvodem, že Nizozemsko bude díky Lucembursku větším soupeřem pro velkou Francii. Poté argumentoval tím, že Lucembursko je také jako Belgie součástí historického Nizozemí, ovšem neuspěl.
Spojené království Nizozemské bylo jednotným a unitárním státem, členícím se na provincie. Zatímco v severní části téměř dokonale kopíruje tradiční členění z doby před napoleonskou invazí, v belgické části převzalo členění na departementy, zavedené Napoleonem, které byly po vzniku Spojeného Nizozemí přejmenovány s odkazem na tradiční provincie. Napoleonský původ má i belgický a nizozemský Limburg, který pouze z malé části patřil ke stejnojmenné tradiční provincii. Toto členění z doby Spojeného Nizozemí zůstalo v Belgii i Nizozemsku téměř beze změn i v současné Belgii a Nizozemsku. Jediná provincie, která odtržením Belgie v roce 1830 utrpěla byl Limburg, který byl rozdělen (vyznačeno na mapě). I když v letech 1970–1993 v rámci federalizace Belgie bylo Jižní (belgické) Brabantsko rozděleno mezi regiony: Bruselský region, Vlámský Brabant a Valonský Brabant.
Ústava nově utvořeného království dávala královi větší pravomoci než má panovník v současném Nizozemsku nebo Belgii. Král měl téměř absolutní veto, vláda měla 8 ministrů, kteří nebyli odpovědní parlamentu, ale králi.
Parlament měl 2 komory. Členové první komory byli stará i novější šlechta a králem jmenovaní. Druhá komora měla 110 členů, 55 jich bylo voleno na severu a 55 na jihu.
Rozvoj státu
I když jak na severu tak na jihu bylo dost nezaměstnaných, Nizozemsko se pomalu rozvíjelo. I když hospodářské rozdíly severu a jihu nebyly příliš velké, část obyvatelstva přesto žila v bídě. Král Vilém se bohatství země pokusil rozdělit těmito projekty:
Budování nových cest
Kopání nových kanálů a rozšíření stávajících kanálů
V roce 1830 se Belgičané vzbouřili čímž začala tzv. Belgická revoluce. Hlavní příčinou belgické revoluce byla politická a ekonomická nadvláda Nizozemců nad francouzsky mluvícím obyvatelstvem. Hospodářské aktivity, jako např. obchod a počátky průmyslové revoluce, byly totiž soustředěny na území dnešního Nizozemska, zejména v přístavu Amsterdam.
Jádrem sporů byla také skutečnost, že Nizozemci podporovali volný obchod, zatímco Belgičané požadovali ochranu svého trhu zavedením cel. Belgičané si rovněž stěžovali, že je s nimi nakládáno jako s druhořadými občany, ačkoliv jich v království nežilo méně než 3,5 milionu oproti 3 milionům Nizozemců. Většina úředních míst v té době byla svěřena Nizozemcům.
Dalším důvodem sporů byly náboženské a kulturní rozdíly. Belgičané byli převážně katolíci, zatímco Nizozemci byli protestanti. V budoucnosti se však náboženství ukázalo jako hlavní jednotící prvek celé Belgie, stejně jako král.
Král Vilém I. ale nechtěl připustit rozdělení země a pokusil se obnovit pořádek silou, avšak královskému vojsku pod vedením králova druhého syna Bedřicha se nepodařilo dobýt Brusel v krvavých bojích v ulicích města, které se odehrály mezi 23. a 26. srpnem.
Den poté byla v Bruselu vyhlášena provizorní vláda a 4. října následovalo prohlášení nezávislosti. V listopadu se v Bruselu sešel Národní kongres a 7. února1831 byla vyhlášena ústava. Belgie byla prohlášena dědičnou parlamentní monarchií podle salického zákona a královstvím. Belgičtí politikové budovali tzv. "stát na zelené louce".
Prvním belgickým králem byl zvolen sasko-cobursko-gothajský princ Leopold, který nabídku koruny přijal a stal se 21. července téhož roku králem Leopoldem I. Belgie se po celé 19. století stala vzorem pro evropské liberály.
Po svém odtržení od Nizozemska získala Belgie také o něco málo více než polovinu Lucemburského velkovévodství, z Lucemburska pak zbyla jen německá část, francouzsky mluvící část se stala (největší) belgickou provincií Lucemburk. Díky uznání územní ztráty ve prospěch Belgie se Lucembursko stalo neutrální a plně nezávislou zemí, díky čemuž byly veškeré dosavadní nizozemské (či pruské) nároky zrušeny. Personální unie Nizozemska a Lucemburska vydržela až do roku 1890, kdy zemřel král Vilém III. a na trůn nastoupila jeho dcera Vilemína.
Jelikož bylo Lucembursko podstatně zmenšeno a bylo členem Německého spolku a díky tomu ztratilo Prusko přístup k řece Máze, bylo rozhodnuto oddělit nizozemskou část Limburska jako (polo)nezávislého vévodství v personální unii v Nizozemskem, které bude členem Německého spolku. Tato situace byla upravena Londýnskou smlouvou z roku 1867.
Paradox Belgické revoluce
V určitém smyslu byla belgická revoluce valonskou revolucí francouzsky mluvící vyšší a střední třídy a nadvláda Nizozemců byla nahrazena nadvládou Valonů. Úředním jazykem byla určena francouzština, zatímco vlámština byla na školách zakázána.