F-104 stanovil řadu světových rekordů, včetně rychlostních a výškových. Jeho úspěch byl narušen úplatkářskými skandály firmy Lockheed, ve kterých byl uplácen značný počet politických a vojenských osob v různých zemích, aby ovlivnil jejich úsudek a zajistil několik kupních smluv, což v Evropě a Japonsku způsobilo velké politické spory.
Špatný bezpečnostní záznam Starfighteru se také přenesl do očí veřejnosti, zvláště v německé Luftwaffe. Stíhací eso Erich Hartmann, kvůli jeho otevřenému odporu vůči výběru letounu F-104[3] odešel z Luftwaffe do předčasného důchodu.[4] Kvůli velkému počtu havárií se smrtí celkem 115 německých pilotů v 60. letech 20. století dostal přezdívku „létající rakev“.[5][6] Na firmu Lockheed podalo žalobu 32 německých vdov po zesnulých pilotech. Firma Lockheed jim vyplatila rekordní odškodnění, omluvy se ale od nikoho nikdy nedočkaly.
Konečnou produkční verzí stíhacího modelu byla Aeritalia F-104S – stíhač pro každé počasí navržený společností Aeritalia pro italské letectvo a vybavený radarem naváděnými raketami AIM-7 Sparrow. Uvažovalo se o pokročilé hornoplošné verzi F-104, známé jako CL-1200 Lancer, ale zůstalo pouze u makety.
Letoun byl typický svým vysokým zrychlením, stoupavostí, krátkými a tenkými nešípovými nosnými plochami; nadzvukovou rychlost měl povolen pouze s přídavnými nádržemi nebo střelami na konci křídla. Starfighter pro svůj provoz vždy potřeboval kvalitní letiště.
Vývoj
První XF-104 (s/n 53-7786) – prototyp stroje F-104Prototyp letounu Lockheed XF-104 s továrním pilotem Tony LeVieremLockheed F-104ANěmecký F-104F v roce 1960. V roce 1962 toto letadlo spolu se třemi dalšími po chybě pilota havarovalo.Kanón M61 v F-104G německého námořnictvaTurecký F-104S v istanbulském muzeu
Letoun byl navržen v roce 1951, po rozhovorech s piloty během korejské války, jako letoun s nadprůměrnými letovými vlastnostmi i na úkor zásob paliva a výzbroje. První prototypXF-104 (sér. č. 53-7786) vzlétl s pilotem Tony LeVierem v březnu 1954 ze základny Edwards s motorem Wright J65-B-3 o tahu 32,02 kN. Druhý prototyp (53-7787) byl vybaven motorem Wright XJ65-W-6 se statickým tahem 32,05 kN a 46,65 kN již s přídavným spalováním. Druhý prototyp vyzbrojen kanónemT-171 Vulcanráže 20 mm instalovaným v levé části spodku přídě byl zničen havárií již v dubnu během střeleckých testů. Pilot Herman Salmon se zachránil katapultáží. Testy prvního prototypu pak pokračovaly do listopadu 1955, kdy USAF letoun objednalo do sériové výroby.
15 letounů ověřovací série YF-104A bylo vybaveno výkonnějšími motory General Electric J79-GE-3 s maximálním tahem 64,68 kN a prodlouženým trupem. Dva vstupní otvory vzduchu k motoru na jeho bocích byly vybaveny tělesy pro vybuzení rázové vlny.
První série F-104A létala s motory J79-GE-3B o tahu 42,71 kN, měla zvětšené ocasní plochy a nové vystřelovací sedadlo Lockheed C-2. Celková produkce dosáhla počtu 170 kusů.
Dalších 26 dvoumístných strojů F-104B s mírně zvětšenou plochou kýlovky bylo určeno k bojovému výcviku. První z nich byl zalétán v únoru 1957.
Varianta F-104C a dvoumístná F-104D byla určena pro taktické podpůrné úkoly. Pohon zajišťoval motor J79-GE-7 o tahu 44,49 kN. Stroje byly vybaveny pomocnou kýlovou plochou pod zádí trupu a trubicí pro tankování paliva za letu.
Většího úspěchu Starfighter dosáhl v Evropě. Dne 18. března 1959 si Luftwaffe vybrala verzi F-104G (Germany) za hlavní bojový letoun podpisem licenční smlouvy v Bonnu. Německá výroba byla realizována u podniků Messerschmitt, Heinkel, Siebel, Dornier, Hamburger Flugzeugbau a Vereinigte Flugtechnische Werke. První letoun F-104G byl vyroben na kalifornské výrobní lince, který provedl první zalétávací let 7. června 1960. K zvýšení stability během nadzvukového letu byla zvětšena svislá ocasní plocha (směrovka) o 25% včetně překonstruování ovládacího servosystému, sklápěcí klapky na náběžné a odtokové hraně křídla umožnily zmenšení poloměru zatáčky a regulovatelné vstupní otvory vzduchu byly opatřeny elektrotermickým odmrazovacím zařízením. K bezpečnějšímu přistání sloužily účinnější brzdy s protiskluzovým zařízením na kolech hlavního podvozku, sklopný přistávací hák, zvětšený brzdicí padák a plně ofukované vztlakové klapky. Radiolokační soustava byla tvořena systémem NASARR F15A-41B. Jednalo se celkem o 36 hlavních a 60 vedlejších konstrukčních změn.
Další země NATO následovaly podpisem licenční smlouvy na výrobu F-104. Nejprve Kanada 17. září 1959 následovaná Japonskem 29. ledna 1960, dále Nizozemsko 20. dubna 1960, Belgie 20. června 1960 a Itálie 2. března 1961. V Nizozemí se na licenční výrobě podílely společnosti Fokker a Aviolanda, v Belgii SABCA a Aviolanda, v Itálii pak Fiat, Aermacchi, Piaggio, SACA a SIAI-Marchetti.
Licenční výrobu pohonné jednotky, turbokompresorového motoru General Electric J79-GE-11A byly v Evropě pověřeny firmy BMW v SRN, Fiat v Itálii a FN v Belgii.
V počáteční fázi evropské výroby byly první Starfightery sestavovány výhradně z dílů a hlavních částí dodaných společností Lockheed pod dohledem jejich odborníků. V SRN vzlétl první vyrobený F-104G 5. října 1960, v Belgii 3. srpna 1961, v Nizozemsku 11. listopadu 1961 a v Itálii 9. června 1962.
V Kanadě se na licenční produkci podílela společnost Canadair v Montréalu pod označením CF-104. Hlavní změna kanadských Starfighterů spočívala v odlehčeném systému NASARR R-24A, který byl určen k plnění stíhacích úkolů na rozdíl od víceúčelových letounů F-104G. Podvozek CF-104 měl větší pneumatiky a vyšší zdvih tlumičů. První sériový stroj zde zhotovený vzlétl 26. května 1961. Ihned byl převezen na tovární letiště v Palmdale v Kalifornii, kde byl podroben porovnávacím testům. Poslední z 200 kusové série CF-104 byl dohotoven 4. září 1963, z nichž všechny mohly nést pod trupem pouzdro Vinten se čtveřicí 70 mm kamer. Motor J79-OEL-7 vyráběla v licenci firma Orenda. Během konce výroby vlastních CF-104 byla získána objednávka USAF na dalších 140 strojů F-104G pro Norsko, Dánsko, Řecko, Turecko a Španělsko v rámci vojenské pomoci spojencům. První z dodávky MAP vzlétl 30. července 1963.
Malý počet F-104G přestavěli na průzkumnou variantu RF-104G u společnosti Fiat a Avio Diepen v Ypenburgu. Stroje měly demontovaný trupový kanón, který nahradily tři kamery TA-7M ve vyklápěcím rámu. Modifikovaná průzkumná verze RF-104G-1 měla tři kamery z původní RF-104G přemístěny do prodloužené přídě a do pouzdra pod trupem byl instalován stranový přehledový radiolokátor SLAR společně se čtvrtou kamerou. Speciální výstroj doplnil radiolokační výškoměr a vysokofrekvenční rádiové zařízení pro zrychlený přenos informací. Celý projekt nepřekročil sérii testů dvou prototypů v roce 1968. Druhý pokus o modernizaci průzkumných Starfighterů spočíval ve dvoumístné variantě RTF-104G, jejíž druhý člen osádky plnil roli letovoda/operátora speciálního vybavení. K nočnímu průzkumu bylo určeno zábleskové osvětlovací zařízení instalované v kontejnerech u konců obou polovin křídla. Letoun poháněl výkonnější motor J79-GE-19 o tahu 79,63 kN na režimu maximálního přídavného spalování. Do výzbroje průzkumných křídel Luftwaffe se však před zahájením sériové výroby dostaly letouny RF-4E Phantom II.
Pro snazší přeškolení západoněmeckých pilotů byla určena dvoumístná verze F-104F. Shodovala se s dvoumístnou americkou variantou F-104D včetně motoru J79GE-7, vnitřní vybavení však bylo upraveno na standard F-104G mimo zařízení NASARR a kanónovou výzbroj. Novinkou byly vystřelovací sedačky Martin Baker Q5. Během let 1960-61 obdržela Luftwaffe 30 F-104F.
TF-104G, zalétaný v říjnu 1962, umožňoval komplexní výcvik při použití systému NASARR, jehož vnitřní vybavení odpovídalo „géčku“. Množství paliva v trupových nádržích bylo sníženo stejně jako u všech ostatních dvoumístných verzí o 772 l. Z 208 vyrobených letounů převzalo západoněmecké letectvo 137, Nizozemí 18, Belgie a Itálie po 12 a ostatní TF-104G byly určeny spojencům v rámci MAP.
RCAF zadalo výrobním linkám Canadair také objednávku na 38 dvoumístných CF-113 s vybavením shodným s letounem CF-104. Označení bylo později změněno na CF-104D.
Mezi lety 1965–1980 byl Starfighter hlavní bojový letoun NATO. Během 80. let byla zahájena výměna za letouny F-16.
Nejnovější verze byla F-104S, šlo o společný projekt USA a Itálie. V prosinci 1966 vzlétl první ze dvou prototypů a v roce 1968 převzalo Aeronautica Militare první z 205 objednaných strojů koncernu Fiat. Letoun byl vybaven lepšími přístroji, silnějším motorem J79-GE-19 s tahem 79,58 kN.
V Japonsku se licenčně vyráběla verze F-104J určená především k přepadovému stíhání. K tomuto účelu sloužil také upravený systém NASARR F-15J-31. Obdobně jako F-104G měl F-104J pod trupem závěsy pro další dvě řízené střely AIM-9B Sidewinder k boji proti vzdušným cílům. Počáteční tři F-104J postavila a otestovala firma Lockheed, z nichž první vzlétl v červnu 1961. Výrobní linky Mitsubishi a Kawasaki vyrobily celkem 210 strojů pro Japonské vzdušné síly sebeobrany, z toho 29 draků bylo v Japonsku sestaveno z dílů dodaných z USA. Licenční výrobu pohonné jednotky J79-IHI-11A převzala firma Ishikawajima-Harima.
Služba
Letouny F-104C v Da Nangu, Vietnam, 1965
V dubnu 1965 bylo ve Vietnamu poprvé nasazeno 25 letounů F-104C USAF jako záloha proti strojům MiG-17severovietnamského letectva. 15 Starfighterů bylo trvale udržováno v bojové pohotovosti na základně Danang, ale používaly se převážně k taktickým úkolům. Koncem roku 1965 je USAF z Vietnamu stáhlo, avšak následující rok opět urychleně nasadilo proti novým severovietnamským letounům MiG-21. V této roli sloužily až do příchodu většího počtu Phantomů II.
U řadových jednotek USAF ukončily Starfightery službu v roce 1968, u jednotek národní gardy v roce 1975.
Letouny F-104G se staly základem výzbroje stíhacích bombardovacích křídel (Jabo-Geschwader) 31, 32, 33, 34 a 36, stíhacích křídel (Jagdgeschwader) 71 a 74 západoněmeckého letectva. Společně se stroji RF-104G tvořily také výzbroj průzkumných křídel (Aufklärungsgeschwader) 51 a 52 a dvou křídel námořnictva (Marinefliegergeschwader) 1 ve Šlesviku a MFG 2. Kompletní výcvik pilotů Luftwaffe probíhal v ideálních klimatických podmínkách na leteckých základnách Sheppard v Texasu a Luke v Arizoně u 4512., 4518., a 4443. výcvikové letky CCTS USAF. Po jeho ukončení piloti přecházeli do školy bojového použití 10 v Jeveru v NSR a po náletu 40-50 hodin přecházeli k bojovým útvarům.
Poslední F-104 sloužily v Itálii. Na konci roku 2004 byly vyřazeny a nahrazeny Eurofightery.
YF-104: předsériové stroje produkované v roce 1956
F-104A: 155 sériových letounů
NF-104A:
QF-104A: (bezpilotní létající cíl - pro cvičení ostré střelby)
F-104B: 26 dvoumístných letounů
F-104C: 77 kusů
F-104D: dvoumístná cvičná verze poháněná motorem J79-GE-7 pro USAF, celkem vyrobeno 22 kusů
F-104DJ:
F-104F: dvoumístná cvičná verze, vestavěny nové vystřelovací sedačky Martin Baker Q5
F-104G: verze pro bývalou NSR, první vzlet 7. června 1960, motor J79-GE-11A
RF-104G: průzkumná verze s třemi vestavěnými kamerami TA-7M místo trupového kanonu
TF-104G: dvoumístná verze pro výcvik, celková produkce 137 letounů
F-104J: Japonský Starfighter vyráběný licenčně u Mitsubishi a Kawasaki s motorem J79-IHI-11A
F-104N: Tři stroje určené speciálně pro kondiční létání kosmonautů
F-104S : první vzlet v prosinci 1966, vyráběný v Itálii koncernem F.I.A.T. s motorem J79-GE-19, celkem vyrobeno 165 kusů
F-104S-ASA (Aggiornamento Sistemi d'Arma): V letech 1986 až 1991 prošlo 153 letounů italského letectva AMI modernizací zbraňového systému.
F-104S-ASA/M (Aggiornamento Sistemi d'Arma/Modificato): další modernizace italských letounů zástavbou nové avioniky, GPS a hlavních letadlových systémů, upraveno bylo 49 jednomístných a 15 dvoumístných strojů. První z nich byl dodán koncem roku 1998 23. Gruppo/5. Stormo
TF-104G ASA-M: cvičné dvoumístné italské Starfightery po modernizaci
CF-104: Kanadský Starfighter vyráběný firmou Canadair s motorem J79-OEL-7 vyráběný licenčně společností Orenda
CF-104D: dvoumístná verze vyráběná firmou Canadair
↑BLACKBIRDS, Leland R. Haynes, Webmaster, SR-71. Clarence L. Kelly Johnson Biography [online]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
.svg){kind=small}
