Jindřich Břetislav (? – 15. června 1197 Cheb) byl od roku 1182 pražský biskup a v letech 1193–1197 současně též českým knížetem z dynastie Přemyslovců (jménem Břetislav III., v latinských listinách Henricus[2]).
Jindřich Břetislav byl syn Jindřicha Přemyslovce (bratra krále Vladislava II.) a jeho manželky Markéty. V mládí studoval na Pařížské univerzitě[3] a po návratu ze studií byl vysvěcen na kněze a jmenován proboštem Vyšehradské kapituly (1178–1182). 25. března 1182 jej pražská kapitula zvolila biskupem jako nástupce zemřelého biskupa Valentina (Vališe) a 23. května byl v Mohuči vysvěcen na biskupa salcburským arcibiskupem Vojtěchem III.
Již v mládí se Jindřich Břetislav vyznačoval velkou ctižádostí. V biskupském úřadě se snažil církev vymanit z podřízenosti světské moci a omezit výběr daní od duchovních. Kolem roku 1186 se vystupňovaly jeho rozpory s bratrancem Děpoltem II., který spravoval území na Chrudimsku, Čáslavsku a Vraclavsku. Podle kronikáře Jarlocha zde Děpolt nechal své úředníky libovolně zasahovat do správy biskupských statků. Proto Jindřich na toto území uvalil interdikt, čímž Děpolta donutil „k zadostiučinění“.[4] Kníže Bedřich s kněžnou Alžbětou se dopouštěli podobných činů, proto si biskup snad již 11. listopadu 1186 v Hasslochu stěžoval u císaře.[5]
Na počátku roku 1187 odjel za císařem Friedrichem Barbarossou se stížností proti knížeti. Císař rozhodnutí odložil na jednání říšského sněmu v Řezně. Bedřich sám se jednání neúčastnil, pouze vzkázal, že Jindřich neměl právo si na svého knížete stěžovat. To německé duchovenstvo i císař považovali za urážku. 5. března 1187 biskupu Jindřichovi císař předal zlatou bulu, v níž byl jmenován říšským knížetem podřízeným přímo císaři, nezávislým na českém panovníkovi. Tím však také došlo k dočasnému rozkolu mezi církví a českým státem, neboť biskupské statky již nespadaly do pravomoci českého panovníka. Říšský knížecí titul pražského biskupa však zanikl se skonem Jindřicha Břetislava a jeho nástupce Daniel II. byl již opět dosazen českým knížetem.
Když u Neapole 9. září 1191 zemřel Konrád II. Ota, stál Jindřich Břetislav v boji o trůn proti dosazenému Václavu II. na straně svého bratrance Přemysla Otakara I. Václav II. byl zvolen novým knížetem, panoval však pouze tři měsíce. V lednu 1192 odcestoval biskup Jindřich Břetislav za novým císařem Jindřichem VI., aby podpořil dosazení Přemysla Otakara na český trůn.
Nový kníže Přemysl Otakar I. se zdráhal úplatu Jindřichovi VI. zaplatit. Této nepříjemnosti se chtěl Jindřich Břetislav vyhnout, a proto se rozhodl vydat na pouť do Santiaga de Compostela. Císař však jeho průvod v Německu zastavil a přinutil ho vrátit se do Čech. Když byla do podzimu 1192 zaplacena jen část úplaty, musel se dát Jindřich Břetislav císaři do zástavy tím, že střídavě pobýval na císařském dvoře a na císařském hradu v Chebu.
Nakonec se císař s Jindřichem Břetislavem dohodl, že mladého Přemysla Otakara I. zbaví trůnu. V červnu 1193 pak Jindřichovi Břetislavu propůjčil hodnost českého knížete výměnou za slib zaplacení závratné sumy 6 tisíc hřiven stříbra. Jindřich Břetislav se pak v srpnu 1193 vypravil do Čech, kde nebyl vítán a Přemysl proti němu vytáhl s vojskem. V rozhodující chvíli však Přemysla zradila šlechta, když u Zdic přeběhla k Jindřichovu průvodu. Přemysl se opevnil v Praze, podporován pražskými měšťany se statečně bránil až do Vánoc, nakonec ale musel uniknout za hranice. Azyl nalezl pravděpodobně na dvoře svého švagra Albrechta Míšenského a později u svého dalšího příbuzného Albrechta z Bogenu.[7]
Jindřich Břetislav upevnil svoji moc tím, že posledního protivníka moravského markraběte Vladislava Jindřicha vzal s sebou do Prahy po vojenském tažení na Moravu v létě 1194. Potom soustředil ve své osobě veškerou moc v zemi, což mu umožňovaly jeho vazby na německého císaře. Na jeho rozkaz pak táhl proti míšeňskému markraběti Albrechtovi.
Dne 6. prosince 1195 vyhlásil Jindřich VI. další křížovou výpravu, v níž Jindřich Břetislav slíbil účast. Vzhledem k nepokojům v Neapolsku se výprava zdržela a Jindřich Břetislav mezitím vážně onemocněl.
Dne 13. března 1197 vjel do Prahy papežský legát kardinál Petr z Kapuy. Jeho úkolem bylo získat podporu pro křížovou výpravu a napravit poměry mezi českým duchovenstvem. Čeští kněží museli obnovit slib čistoty, zdrženlivosti ve styku s ženami. V té době se zdravotní stav Jindřicha Břetislava zhoršil, čehož chtěl využít Přemysl Otakar I. k znovuzískání trůnu. Jindřich se nechal ve zhoršeném zdravotním stavu převést do klidnějšího Chebu, kde 15. června 1197 zemřel.
Byl pohřben v bazilice kláštera premonstrátek v Doksanech, kde byly prelátkami jeho sestry.[10]
Praotec Čech • Krok • Libuše
Přemysl Oráč • Nezamysl • Mnata • Vojen • Vnislav • Křesomysl • Neklan • Hostivít
Bořivoj I. (872?–883?) • Strojmír (883?–885?) • Bořivoj I. (875?–889) • Spytihněv I. (894–915) • Vratislav I. (915–921) • svatý Václav (921–935) • Boleslav I. (935–972) • Boleslav II. (972–999) • Boleslav III. (999–1002) • Boleslav Chrabrý¹ (1003–1004) • Vladivoj? • Jaromír (1004–1012) • Oldřich (1012–1033) • Jaromír (1033–1034) • Břetislav I. (1034–1055) • Spytihněv II. (1055–1061) • Vratislav II. (1061–1092) • Konrád I. Brněnský (1092) • Břetislav II. (1092–1100) • Bořivoj II. (1100–1107) • Svatopluk Olomoucký (1107–1109) • Vladislav I. (1109–1117) • Bořivoj II. (1117–1120) • Vladislav I. (1120–1125) • Soběslav I. (1125–1140) • Vladislav II. (1140–1172) • Bedřich (1172–1173) • Soběslav II. (1173–1178) • Bedřich (1178–1189) • Konrád II. Ota (1189–1191) • Václav II. (1191–1192) • Přemysl Otakar I. (1192–1193) • Jindřich Břetislav (1193–1197) • Vladislav Jindřich (1197) • Přemysl Otakar I. (1198–1230) • Václav I. (1230–1253) • Přemysl Otakar II. (1253–1278) • Václav II. (1278–1305) • Václav III. (1305–1306)
Jindřich Korutanský (1306) • Rudolf Habsburský (1306–1307) • Jindřich Korutanský (1307–1310)
Jan Lucemburský (1310–1346) • Karel IV. (1346–1378) • Václav IV. (1378–1419) • Zikmund Lucemburský (1419–1437)
Albrecht II. Habsburský (1438–1439) • interregnum (1439–1453) • Ladislav Pohrobek (1453–1457)
Jiří z Poděbrad (1458–1471) • Matyáš Korvín² (1458–1490)
Vladislav Jagellonský (1471–1516) • Ludvík Jagellonský (1516–1526)
Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) • Maxmilián II. Habsburský (1564–1576) • Rudolf II. (1576–1611) • Matyáš Habsburský (1611–1619) • Ferdinand II. Habsburský (1619–1637) • Fridrich Falcký³ (1619–1620) • Ferdinand III. Habsburský (1637–1657) • Ferdinand IV. Habsburský • Leopold I. (1657–1705) • Josef I. Habsburský (1705–1711) • Karel VI. (1711–1740) • Marie Terezie (1740–1780) • Karel VII. Bavorský³ (1741–1743)
Josef II. (1780–1790) • Leopold II. (1790–1792) • František I. Rakouský (1792–1835) • Ferdinand I. Dobrotivý (1835–1848) • František Josef I. (1848–1916) • Karel I. (1916–1918)
Dětmar • svatý Vojtěch • Kristian (Strachkvas)1 • Thiddag • Ekkard • Hyza • Šebíř • Jaromír (Gebhart) • Kosmas • Heřman • Menhart • Jan I. • Sylvestr 2 • Ota • Daniel I. • Gotpold 3 • Bedřich • Vališ (Valentin) • Jindřich Břetislav • Daniel II. (Milík z Talmberka) • Ondřej z Gutenštejna • Pelhřim z Vartenberka (Peregrin) • Budilov (Budivoj, Budislav) 4 • Jan II. z Dražic • Bernard Kaplíř ze Sulevic (Buchard) • Mikuláš z Újezda a Riesenburka • Jan III. z Dražic • Tobiáš z Bechyně • Řehoř Zajíc z Valdeka • Jan IV. z Dražic • Arnošt z Pardubic (od 30. 4. 1344 první arcibiskup)