Seznam mytických panovníků českého státu a Moravy obsahuje jména vládců, o kterých vyprávějí staré české a moravské pověsti, ale jejichž existence není doložena historickými prameny. Většina je kladena do období před formováním historického českého státu a Velké Moravy, tedy před konec 9. století. Některé pověsti zmiňují nedoložené panovníky i v pozdějších obdobích, např. Bruncvík a Ječmínek.
Přehled respektuje i existenci tzv. českých kmenů, které dnes považujeme spíše za jednotlivá knížectví později sjednocená pod pražskými Přemyslovci.[1] Včetně zlických a luckých knížat uvádí různé kroniky dohromady 18 historicky nedoložených českých knížat, z Moravy je známo 13 takových panovníků.
Mýtičtí panovníci Čech
České knížectví
Praotec Čech a jeho družina.
Základní vyprávění o nejstarších panovnících je známo z Kosmovy kroniky.[2] Tito legendární panovníci měli podle pověstí žít mezi 7. až 9. století.
Čech – praotec, který přivedl Čechy do země, kterou jim zasvětil na hoře Říp a podle kterého se Češi a Čechy nazývají; podle některých verzí bratr Lecha, praotce Poláků a Rusa, praotce Rusů;
Krok – soudce, praotcův nástupce, měl tři dcery a žádného mužského potomka;
Libuše – věštkyně, ujala se vlády po smrti svého otce Kroka; Češi nebyli s vládou ženy spokojeni a požadovali mužského vládce, jejími sestrami byly Kazi a Teta;
Kosmova kronika se podrobně věnuje Přemyslu Oráči a jeho ženě Libuši.[3] Ostatní bájní Přemyslovci jsou pouze vyjmenováni v uvedeném pořadí a Kosmas výslovně uvádí, že o nich není nic bližšího známo,[4] i když následně vkládá pověst o lucké válce za Neklana.[5]
Přemysl Oráč – manžel Libuše, která jej povolala od pluhu na přání lidu, mytický zakladatel rodu Přemyslovců, sídlil na Vyšehradě, až posléze na základě Libušiny věštby byla založena Praha;
Nezamysl – syn Přemysla a Libuše, odchován ve zlaté kolébce;
Další nedoležená knížata Českého knížectví přichází až v období vrcholného středověku. Pověst o českém knížeti Bruncvíkovi je časově zařazena asi do 12. století, přičemž nijak nezapadá do linie doložených vládců. Některé prameny uvádějí také jeho otce a syna jako knížata.
Žibřid či Štylfrýd – bájný otec Bruncvíka, měl za své skutky získat do znaku červený kotel;[7]
Bruncvík či Brunclík – měl svými hrdinskými skutky získat lva do znaku Čech;[8]
Ladislav – údajný Bruncvíkův nástupce na českém trůně.[9]
Bájná jména nebo koruptela?
Český historik Vladimír Karbusický předložil jiné vysvětlení seznamu bájných českých knížat. Podle něj se nejedná o seznam skutečných osob, ale o koruptelu (zkomolení textu přepisováním v důsledku nepochopení nebo neznalosti původního znění) staročeského textu.
Ze zápisu v kronikách:
Crocco kazi thetka lubossa premizl
nezamysl mnata voyn unizla(v)
crezomysl neclan(am?) gostivit
můžeme z nesporných, nezvratných hlásek, vyskytujících se v různých variantách opisů, vytvořit textový fragment: Krok’ kazi (Tetha, Thetka atd.), lubo… pŕemyśl… nezamyśl…m… na ta voj’n… ni zla, kr’z… my s… neklan…(am)…, gosti vít…[10]
což ve volném překladu znamená: „Zastav svůj krok, cizinče (Němče, Theute), a raději přemýšlej; nezamýšlíme (na tebe) ani vojny ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme…“.
nebo ve volné interpretaci blízké původnímu textu:
Krok kazi, Teuthe, lubo si přemyšlaj;
nezamyšlame na tě vojny ni zla,
křesu my se neklaname, hosti vítáme.
Podle Karbusického, jak vyplývá z jeho rozboru, nejde o sled osobních jmen, ale o porušený text s konkrétním významem. Nejspíše je to varování Němcům (Theutonům, příp. přímo Thakulfovi) před válkou a zároveň nabídka míru, v souvislosti s významnou událostí z roku 849, tzv. bitvou u záseků (porážka východofranckých vojsk Čechy, popsaná ve Fuldských letopisech, kde je zmíněna i mírová nabídka Čechů před vojnou). Rekonstruovaný text je pak pravděpodobně úryvkem nějakého neznámého epického zpěvu o válce s Němci, tradovaném v dvorském prostředí, a později i zapsaném (minimálně byl zaznamenán tento dějově významný úryvek - nabídka mírového ujednání).[11]
Většina historiků tuto teorii, po jejím zveřejnění v r. 1964,[12] ovšem nepřijala.
Český kníže Vnislav měl své knížectví rozdělit mezi své syny Křesomysla a Vlastislava. Křesomysl obdržel knížectví české, Vlastislav knížectví lucké. Vlastislav se později, v rámci tzv. lucké války (údajně 1. polovina 9. století), snažil neúspěšně dobýt i české knížectví, kde již vládl Křesomyslův syn Neklan. Neklan tak nakonec pod svou vládou sjednotil obě části dědova knížectví. Vlastislavovi potomci (Zbislav, Vladislav a Leva[13]) se jen marně snažili obnovit samostatné Lucko.
Barokní kronikáři Gelasius Dobner a Tomáš Pešina z Čechorodu podávají výčet knížat vládnoucích na Moravě mezi Sámovou smrtí a založením Velké Moravy.[14] Pravděpodobně jde o seznam vymyšlený podle staršího výčtu mytických českých knížat.
S příchodem uherských Ludaniců na chropyňské panství se na Moravě rozšířila pověst o moravském králi Ječmínkovi, který přijde v nejhorším zemi na pomoc. Ječmínek má pocházet z rodu hrdinného Chropina a jeho ledabyle vládnoucího syna, který Ječmínka zavrhl. Tato trojice se měla na trůně vystřídat po smrti Svatopluka, rovněž jako pověst o českém Brunclíkovi nezapadá do doloženého sledu historických panovníků.[9]
Chropin – údajný Ječmínkův děd, osvobodil svou sestru z maďarského zajetí, za co byl jmenován moravským knížetem
Některé prameny zmiňují jména Mojmír a Svatopluk i po pádu Velké Moravy a smrti Svatoplukových synů. Může se jednat o syny Mojmíra II. a Svatopluka II., kteří udrželi lokálně moc i po skonu říše. Dále je uváděn potomek Rjurikovců nazývaný Olgus, který měl vládnout na Moravě v tzv. temném období.
