Protikrál

Protikrál (též vzdorokrál^[1], latinsky Contrarex) byl protikandidát legálně panujícího krále, v důsledku nástupnických sporů nebo politické opozice.

Protikrálové se častěji vyskytují ve volených monarchiích. V dědičných monarchiích se protikrál často objevil po vymření vládnoucí dynastie, když se o trůn ucházelo několik kandidátů, přičemž obvykle jsou tito uchazeči označeni jako pretendent. Někteří protikrálové uspěli ve své snaze a stali se legálními králi, například Konrád III. nebo Fridrich II. Štaufský, u jiných je jejich postavení dodnes předmětem diskusí (Jindřich II. Bavorský).

Protikrálové se nejčastěji vyskytli ve Svaté říši římské, kde tento jev úzce souvisel s vzdoropapeži, když císařové často jmenovali vzdoropapeže a naopak papežové korunovali protikrále. Protikrálové se však vyskytli i v Polsku, Uhrách, Francii a Anglii.

Čeští protikrálové

• Matyáš Korvín (1469–1490), proti Jiřímu z Poděbrad a Vladislavu Jagellonským
• Karel Albrecht Bavorský (1741–1743), proti Marii Terezii

Protikrálové Svaté říše římské

• Arnulf Bavorský
• Rudolf Švábský
• Heřman Lucemburský
• Alfons X. Kastilský
• Fridrich I. Habsburský
• Jindřich Raspe
• Vilém II. Holandský

Odkazy

Reference

1. HOMOLKOVÁ, Milada. Slovotvorný morfém proti- z pohledu diachronního. Slovo a slovesnost. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, 1997, roč. 58, čís. 2, s. 96–104. Dostupné online. ISSN 0037-7031.