Červená knihovna je český název pro druh literatury určený především ženám a řazený do tzv. brakové literatury.[1] Původně šlo o název edice románů pro ženy v červených plátěných vazbách s protlačeným R ve středu horní desky, nebo s emblémem ČK v jejím pravém horním rohu, vydávaných ve 20. a 30. letech dvacátého století akciovou společností Rodina (celkem v této podobě vyšlo 104 svazků). Jejím protipólem byla tzv. Modrá knihovna, ve které vycházely kovbojky a detektivky. Název této edice byl pak zobecněn jako žánrové označení.[2] S červenou knihovnou úzce souvisí dívčí romány, určené dospívajícím dívkám, protože tyto dva žánry se často překrývají.[3]
Charakteristika červené knihovny
Díla zařazovaná do žánru červené knihovny bývají sentimentální, podbízivé a až k slzám dojímající konvenční milostné příběhy, jejichž hlavním smyslem je šťastný konec.[4] Děj bývá často umístěn do atraktivního prostředí (šlechtické zámky, prostředí bohatých rodin i cizokrajné země). Postavy jsou zredukované na citovou složku a procházejí trnitou cestou strastí a utrpení k závěrečnému štěstí. K základním schématům červené knihovny patří zmatky dívčích srdcí, láska setkávající se s nástrahami a šťastný konec, když jsou nástrahy překonány. Děj bývá poměrně jednoduchý a je vyprávěn nepříliš náročným jazykem. Objevují se v něm také záporní sokové a sokyně, dcery z lepších rodin a jejich nic nechápající rodiče i chudé dívky, do kterých se zamiluje bohatý nápadník. Postavy v těchto dílech jsou černobílé a jejich psychologie je nepropracovaná.[5]
Česká literární teoretička Dagmar Mocná rozlišuje tři typy fabule červené knihovny:
fabule sociální – příběhy milenců pocházejících z různých společenských vrstev.
fabule nelásky – příběhy o tom, jak se nechuť či dokonce nenávist dvou jedinců promění v hlubokou a trvalou lásku,
fabule vzestupu – příběhy o tom, jak se chudá a nevýrazná dívka vypracuje v samostatnou a úspěšnou mladou ženu, čímž získá obdiv mužů.[5]
K novému rozkvětu červené knihovny došlo až po pádu komunistického režimu roku 1989. Začaly vycházet reedice dřívějších nejpopulárnějších knih, objevily se snahy po obnovení úspěšných edic (Večery pod lampou). Začaly se vydávat tzv. harlequinky (paperbacky o lásce původem z Kanady) a knihy známých zahraničních autorek (Rosamunde Pilcherová). Vznikla rovněž i nová česká produkce (Simona Monyová, Bára Nesvadbová, Irena Obermannová).[8]
↑SEGI, Stefan; HOLANOVÁ, Markéta. Anatomie braku: několik tezí k brakové literatuře [online]. 2010-01-04. LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40). Dostupné online.
↑HRABÁK, Josef. Od laciného optimismu k hororu: k historii a patologii dvou odvětví literárního braku. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1989, s. 121. [dále jen Hrabák]