Tento seznam chorvatských panovníků zahrnuje chorvatská knížata a krále, a to jak krále chorvatské a dalmatské, tak krále slavonské, dalmatské. Seznam zahrnuje samostatné chorvatské krále a krále v personální unii s Uherskem. Uveden je i formální král Nezávislého státu Chorvatsko Tomislav II. Dále jsou v seznamu uvedeni chorvatští bánové a představitelé bánovin.
Detaily týkající příchodu Chorvatů na území státu téměř nejsou zdokumentovány. Asi okolo roku 626 Chorvaté migrovali z Haliče na pozvání východořímského panovníka Herakleia. Mezi lety 641–689 král Radoslav přivedl Chorvatsko ke křesťanství.
Existovali paralelně knížata Chorvatů z Panonie a Dalmácie
V roce 925 papež Jan X. korunoval Tomislava I. králem chorvatský a dalmatským. Od té doby je Chorvatsko dědičným královstvím
Od roku 1102 byl vládce Uher také vládcem Chorvatska a Dalmácie, se souhlasem chorvatské šlechty. Chorvatsku panují z jeho pověření bánové saborové.Personální unie Chorvatského království a Uherského se postupně stala reálnou unií.
Uhersko bylo poraženo v bitvě u Moháče v roce 1526. V roce 1527 chorvatská šlechta uznala Habsburka Ferdinanda chorvatským králem výměnou za to, že bude vést obranu proti Turkům. Tak se Habsburkové stali králi Chorvatska volbou a zároveň jako uherští králové.
Po smrti Marie Terezie nastoupil na trůn její syn Josef II., který již byl z dynastie Habsbursko-Lotrinské. Vzhledem k dějinnému významu Habsburků a velikosti jejich rodových držav, dalece přesahujícím lotrinskou dynastii, jež do té doby sehrávala v evropských dějinách úlohu spíše marginální, bývá označení Habsbursko-Lotrinská dynastie často zkracováno jako Habsburkové..
Po osvobození Slavonie od Turků zde kromě vojenské hranice bylo roku 1744 utvořeno království Slavonie, které bylo v roce 1868, při Rakousko-uherském vyrovnání spojeno s chorvatským královstvím, kterého byla dříve Slavonie součástí. To se ale od Uherska v roce 1869 odtrhlo a požadovalo autonomii, tu dostalo v tzv. Uhersko-chorvatském vyrovnání (nagoda).
Na Vídeňském kongresu byla Dalmácie vrácena Rakousku, které zde utvořilo autonomní korunní zemi Dalmatské království, k níž patřil Dubrovník i Kotor. Součástí Rakouska (od roku 1867 Rakouska-Uherska jako součást Předlitavska) pak byla až do roku 1918.
Dne 29. října 1918 chorvatský (resp. chorvatsko-slavonský) parlament vyhlásil konec unie s ostatními zeměmi Koruny svatoštěpánské (Uherskem) a deklaroval připojení Království chorvatsko-slavonského ke Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Tím ztratil termín Země Koruny svatoštěpánské svůj význam a přestal být používán. To samé provedli i zástupci korunní země Dalmatské královstvího.
Od roku 1102 byl vládce Uher také králem Chorvatska a Dalmácie, se souhlasem chorvatské šlechty. Chorvatsku panují z jeho pověření bánové saborové.
V rámci královské Jugoslávie získalo roku 1939 Chorvatsko jistou autonomii vytvořením Chorvatské bánoviny. Vztahy mezi Srby a Chorvaty se začaly zhoršovat již v druhé polovině 30. let a autonomie Chorvatska měla být snahou jak situaci uklidnit. Chorvatská banovina skládající se z banoviny Sava Littoral a dalších menších částí
Po faktické likvidaci Jugoslávie nacistickým Německem okupací na jaře 1941 vyhlásili chorvatští ustašovci Nezávislý stát Chorvatsko, obsahující větší část chorvatských zemí a rovněž celou Bosnu a Hercegovinu. Hlavní postavou nového státu byl Ante Pavelić, který přijal titul vůdce. Chorvatsko bylo prohlášeno monarchií, jako hlava státu byl oficiálně režimem vybrán jako Tomislav II., 4. vévoda z Aosty princ Aimone Savojsko-Aosta, který pocházel z savojské dynastie. Ten však ale nedisponoval žádnou reálnou mocí a nikdy do Chorvatska nepřijel. V roce 1943 se titulu chorvatského krále vzdal.
V letech 1945–1991 bylo Chorvatsko součástí republiky Jugoslávie, pro představitele Lidové republiky Chorvatsko (1945–1953) a Socialistické republiky Chorvatsko (1963–1991) přejděte na tento seznam: Seznam představitelů Chorvatska
Od roku 1991 je země samostatná. Pro seznam chorvatských prezidentů přejděte na tento seznam: Seznam představitelů Chorvatska