V dobách římské Galie sídlil na okraji Armoriky keltský kmen Andekávů (Andegávů, Andů) a po nich bylo později pojmenované město dříve nazývané Juliomagus. Z těchto jmen se v průběhu staletí vyvinuly tři odlišné názvy: Angers pro město, Anjou pro území a angevin jako přídavné jméno k území, synonymum pro d'Anjou.
Klíčový význam nabylo území v druhé polovině 9. století, kdy bylo součástí západofranské říše. Ze západu je ohrožovalo nově zřízené keltské bretaňské království a od severu nájezdy germánských Vikingů. Karel Holý zde proto zřídil ochranou marku a jejím obráncům pak byl udílen titul vikomt z Angers a hrabě z Anjou. Na severu se ještě nacházelo nárazníkové hrabství Maine s centrem v Le Mans.
Hraběcí titul z Anjou získal Robert Silný a po něm jeho syn Odo Pařížský, zakladatel franské královské dynastie Robertovců. Toto faktické dědičné předání hrabství se však většinou ještě nepovažuje za dědičnou dynastii z Anjou.
Ingelgerovci (930–1060)
Za první dědičnou dynastii hrabství z Anjou je většinou (viz výše) považováni Ingelgerové, mužští potomci vikomta z Angers Ingelgera († 889). Dynastie také bývá nazývána Fulko-Geoffroy podle jmen jejich členů. Prvním z nich byl Ingelgerův syn, dlouholetý vikomt Fulko I. z Anjou, posledním Geoffroy II. z Anjou, který zemřel bez mužských potomků.
V tomto období byly vhodné podmínky pro rozvoj rodové moci a bohatství. Vzestupu regionálních hrabství a vévodství nahrávala chybějící silná ústřední královská moc a zároveň pominuly vážné hrozby z Bretaně a od vikinských Normanů, když bylo ustaveno bretaňské a normandské vévodství formálně podřízené králi. V Angers byl vystavěn hraběcí palác, který byl později za Kapetovců přestavěn na mohutný hrad Angers.
Ve 13. století se hrabství Anjou dostalo do mocenské sféry francouzských králů, když Filip II. August získal francouzské državy Plantageneta Jana Bezzemka.
Roku 1266 udělila papežská kurie Sicilské království v léno právě Karlovi. Ten porazil roku 1266 nemanželského syna císaře Fridricha II.Manfréda a 1268 Fridrichova mladičkého vnuka Konradina, kterého poté nechal v Neapoli popravit. Vládu v království však neudržel dlouho.
Roku 1282 vypuklo proti Francouzům rozsáhlé povstání na Sicílii, které vešlo do dějin pod názvem sicilské nešpory. Příčinou byl daňový útlak vlády krále, který se neustále pokoušel o další expanzivní politiku, mimo jiné na území obnovené Byzantské říše. Proto povstání finančně podpořil byzantský císař Michael VIII. Palaiologos. Jako svého krále přijali vzbouření Sicilané Manfredova zetě, aragonského krále Petra III. Ten ovšem ovládl pouze ostrov Sicílii, zatímco pevninská část království zůstala v anjouovských rukou. V roce 1282 tak Karel z Anjou ztratil titul sicilského krále, ale jako neapolský král se na trůně udržel. Jeho následníci vládli Neapoli až do roku 1435.
Po dvaceti letech bojů byla roku 1302 uzavřena mírová smlouva, kterou byla uznána samostatnost ostrovního Sicilského království v čele s aragonskou dynastií.
Anjouovci v dalších zemích
Dynastie Kapet-Anjou zahrnovala i větev, která vládla
Ve 14. století byla založena další linie Anjouovců z dynastie Valois, vedlejší větve Kapetovců. Zakladatelem dynastie byl Ludvík z Anjou, kterému titul hraběte v roce 1351 udělil jeho otec, francouzský král Jan II. Dobrý. Hrabství bylo záhy povýšeno na vévodství a po smrti vévody Karla V. z Anjou v roce 1481 připojeno k francouzské koruně.
