Sedm dní k řece Rýn (ruskyСемь дней до реки Рейн, Sem' dněj do rjeki Rjejn) bylo přísně tajné vojenské simulační cvičení Varšavské smlouvy vyvíjené minimálně od roku 1964.[1][2] Představovalo vizi sovětského bloku o sedmidenní jaderné válce mezi vojsky NATO a Varšavské smlouvy.[3][4][5]
Historické souvislosti
V československých ani polských válečných plánech z počátku 50. let nejsou jaderné zbraně ani sovětské jednotky vůbec zmíněny. Plány počítaly víceméně pouze s odražením útoku. Případný protiútok by podle československého plánu končil po pěti dnech nedaleko za hranicemi na řekách Nába a Dunaj. Kromě toho pravděpodobnost útoku byla hodnocena jako velmi nízká.
[6]
Použití jaderných zbraní se poprvé objevuje v československém plánu schváleném v roce 1956. Preventivní útok s použitím jaderných zbraní s cílem „rozbít soustřeďované síly nepřítele, který se chystá napadnout naše území“ se však měl zatavit u Norimberka. Z československých plánů nelze vyčíst, zda sovětské velení uvažovalo o pokračování útoku dále na západ. Nebezpečí napadení bylo vnímáno jako pravděpodobnější teprve koncem 50. let.[6]
Plány masivního pozemního útoku s použitím jaderných zbraní s cílem bleskové obsadit celé Německo, Benelux a část Francie se poprvé objevily v roce 1961 v rámci válečné simulace Burja (Bouře). Československý válečný plán z roku 1964 pak konkretizoval, že za použití 131 jaderných náloží má Československý front během 7 až 8 dní dosáhnout jihovýchodní Francie.[6]
V roce 2000 byl zveřejněn v českém tisku dokument z roku 1964, který popisoval plán působení československé armády v rámci společného útoku armád Varšavské smlouvy.[1][2] Již tento plán počítá s použitím více než stovky jaderných zbraní jen v rámci cílů československé armády. Naproti tomu srovnatelný polský dokument z roku 1951 je čistě obranný a jaderné zbraně vůbec nezmiňuje.
Úvodní jaderný útok NATO
Scénář války předpokládal, že NATO v přípravě na obsazení východního Německa zahájí jaderný útok na polská města v oblasti údolí řeky Visly a následně na a československá města. Útok měl zabránil velitelům Varšavské smlouvy poslat posily na obranu východního Německa. Plán počítal s tím, že v první fázi zemřou až dva miliony polských civilistů a polské vojsko bude zcela zničeno.[12][13][3][5][7]
Vojenská strategie NATO přitom vůbec nepočítala s útokem, ale pouze s obranou vlastního území, případně s útoky na vojenské objekty s cílem znemožnit nepříteli pokračování ve válce. Do počátku 60. let byla oficiální strategií NATO tzv. masivní odveta, tj. hromadné nasazení jaderných zbraní v reakci na jakýkoli útok ze strany komunistického bloku. Počátkem 60. let byla přijata strategie pružné odvety, kdy jaderné zbraně měly být použity pouze v reakci na jaderný útok, zatímco konvenční útok měl být odražen pouze konvenčními prostředky.[1]
Jaderný protiútok nezahrnoval Francii a Spojené království, pravděpodobně proto, že vlastnily jaderné zbraně a panovala obava z odvetného útoku.[12][13][3][5][8][14] Francie kromě toho nebyla součástí integrovaných struktur NATO.[3][5]
Některé cíle v Británii, jako letiště Fylingdales, Mildenhall a Lakenheath, měly být napadeny konvenčním způsobem, přestože jaderný úder by byl mnohem účinnější. Sovětské velení se domnívalo, že z těchto letišť by startovaly stíhací bombardéry USAF, především F-111 Aardvark s dlouhým doletem.[3][5]
Známé cíle
Sověti plánovali během konfliktu použít asi 7,5 megatuny jaderných zbraní.[9] Rakouské hlavní město Vídeň měly zasáhnout dvě 500kilotunové pumy.[9] Několik vojenských základen v Itálii a města Vicenza, Verona, Padova měly být zasaženy jednotlivými 500kilotunovými bombami.[9] Maďarská lidová armáda měla obsadit Vídeň.[8]
V Dánsku byly prvními jadernými cíli Roskilde - velké město blízko Kodaně - a Esbjerg kvůli velkému přístavu, kudy by mohly proudit posily NATO. Pokud by po dvou počátečních úderech došlo k odporu Dánska, byly by bombardovány další cíle.[15]
Navazující plány
Sovětský svaz plánoval do devátého dne dosáhnout Lyonu a zastavit se až u Pyrenejí.[8]Československo už tehdy považovalo plán za příliš optimistický a někteří dnešní západní vojenští experti se domnívají, že takový cíl byl nereálný nebo dokonce nedosažitelný.[8]
↑ abcLUŇÁK, Petr. Za devět dnů jsme v Lyonu. Plán použití Československé armády v případě války z roku 1964. S. 403–419. Soudobé dějiny / CJCH [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2000-09-01 [cit. 2024-10-22]. Roč. 7, čís. 3, s. 403–419. Dostupné online. ISSN2336-3142, 2695-0952 1210-7050, 2336-3142, 2695-0952.
↑ abMINAŘÍK, Pavel. Plán použití Československé lidové armády v době války – Československá armáda. Československá armáda [online]. Československá armáda, 2003-07-11 [cit. 2024-10-22]. Dostupné online.
↑LUNAK, Petr. Reassessing the Cold War alliances [online]. [cit. 2024-10-22]. Dostupné v archivu.
↑ abcHÁJEK, Martin. Jak mohla vypadat třetí světová? Rusko mělo plán jaderné války s NATO. EuroZprávy.cz [online]. INCORP, 2017-12-08 [cit. 2024-10-22]. Dostupné online.
↑ abcEBRAHIMI, Arian. Sedm dní k řece Rýn: Sovětský plán na ovládnutí západní Evropy měl poslat československé vojáky skrz radioaktivní pustinu – G.cz. G.cz [online]. Extra Online Media, 2020-07-19 [cit. 2024-10-22]. Dostupné online.
