Panavia Tornado je série dvoumístných dvoumotorových bojových letounů s měnitelnou šípovitostí křídla, které byly společně vyvinuty Spojeným královstvím, Německem a Itálií. Existují tři základní verze Tornada, stíhací bombardér Tornado IDS (Interdictor / Strike) ve Velké Británii značené Panavia Tornado GR.1, letoun pro elektronický boj – Tornado ECR (Electronic Combat/ Reconnaissance) a přepadový stíhač Tornado ADV (Air Defence Variant). Cvičné bojové stroje pro nácvik letu při rychlosti M=2 nesly označení Panavia Tornado T.3.
Tornado bylo vyvinuto a vyráběno společností Panavia Aircraft GmbH – trojnárodním konsorciem složené z British Aerospace (dříve British Aircraft Corporation), MBB ze západního Německa a italské Aeritalie. Poprvé vzlétl 14. srpna 1974 a uveden do služby byl v letech 1979–1980. Díky víceúčelové konstrukci byl schopen při zavádění do služby nahradit několik různých typů letadel. Saúdské královské letectvo (RSAF) se, vedle tří původních partnerských zemí, stalo jediným exportním zákazníkem letadel Tornado. Výcviková a vyhodnocovací jednotka působící v RAF Cottesmore známá jako Tri-National Tornado Training Establishment, udržuje úroveň mezinárodní spolupráce i mimo výrobní fázi.
Umělcova představa projektu AFVG – předchůdce TornadaVzlet letounů Tornado GR.1 a prototypu Tornado F.2 v září 1982Německé Tornado ECR čeká na tankování paliva za letu, září 1997
První z devíti objednaných prototypů, německý P-01, vzlétl poprvé 14. srpna 1974 poháněný dvojicí turbodmychadlových motorů Turbo-Union RB.199 Mk.103 s tahem po 37,78/64,45 kN. Druhý prototypMRCA P-02 (XX945) zalétaný 30. října 1974 byl britský a byl určen ke zkouškám výzbroje. Italský prototyp P-05 byl zalétán v prosinci 1975, který však havaroval v důsledku poruchy elektronického systému aktivního řízení (CSAS). Tento systém prodělal složitý vývoj a trpěl častými poruchami, zejména bloku pro ovládání motorů. Do zahájení sériové výroby byl doladěn. Poslední prototyp P-09 byl zalétán v říjnu 1976.
První stíhací bombardovací Tornado IDS bylo zalétáno v červenci 1979 a do plné služby vstoupilo v roce 1982. Sériové letouny měly instalované pohonné jednotky RB-199-34R-04 Mk.101 s tahem po 35,51/66,74 kN. K vybavení patřil mapovací radiolokátor a přístroj pro sledování terénu, laserový dálkoměr a počítač pro systém CSAS. Tornada IDS určená k specializovaným bojovým letům zahrnující námořní bitevní úkoly byly značeny Tornado GR.1B a pro umlčení nepřátelské obrany a průzkum Tornado GR.1A.
Čistě britskou záležitostí se stal vývoj Tornada ADV (Air Defence Variant) v závodech BAe ve Wartonu, označeného Panavia Tornado F.Mk 2 a určeného primárně pro vzdušný boj. Prodloužený trup o 1,36 m umožňoval nést větší zásobu paliva, pravý kanón byl nahrazen výklopným nástavcem pro tankování paliva za letu. Do přídě byl instalován nový střelecký radiolokátor AI.24 Foxhunter společnosti Marconi jako součást automatického systému vyhledávání, vyhodnocování a zaměřování cílů. První F.Mk 2 byl zalétán 27. října 1979.
Provizorní varianta F.Mk 2 byla brzy nahrazena stroji Panavia Tornado F.Mk 3. První ze 152 vyrobených kusů převzalo RAF v roce 1986 a od té doby prošly několika modernizačními etapami. První zahrnovala ovládací prvky soustředěné na plynové a řídící páce (HOTAS), potah z materiálu pohlcujícího radarové vlny (RAM) a výmetnice infračervených klamných cílů. Ve druhé etapě bylo zdokonaleno počítačové a radarové zobrazení a zabudován systém přenosu dat JTIDS. Nakonec prošla modernizací stovka strojů F.Mk 3 v rámci programu Capability Sustainment Programme (CSP). Nová digitální avionika a využití zaměřovače vestavěného v pilotní přilbě umožňují použití řízených střel AIM-120 AMRAAM (Advanced Medium-Range Air-to-Air Missile) a ASRAAM (Advanced Short-Range Air-to-Air Missile). Letouny byly vybaveny novým radarem, schopným současného zaměřování několika pohyblivých cílů a zdokonalenými prostředky vlastní ochrany.
Další modernizací pro zvýšení a sjednocení operační hodnoty Common Operational Value (COV) charakterizovaly úpravy draku, kokpit s novými displeji, kompatibilní s brýlemi pro noční vidění, GPS a radiostanice Have Quick. První stroje CSP/COV byly RAF předány v roce 2000.
V květnu 1998 se součástí výzbroje RAF staly modernizované letouny IDS Panavia Tornado GR.4 s možností používat kontejnery TIALD (Target Imaging And Laser Designation) pro řízení přesně naváděných zbraní, brýlemi pro noční vidění a zdokonalenými prostředky pro vlastní ochranu. V obou kabinách byly instalovány vícefunkční displeje.
Průzkumná verze GR.1A byla obdobně modernizována programem Mid-life Upgrade na verzi GR.4A. První sériové Tornado GR.4 vzlétlo z továrního letiště BAe Systems ve Wartonu 4. dubna 1997. Za jeho řízením byli Graham Wardell a Phil Compton. Hlavním vnějším rozpoznávacím znakem Tornada GR.4 od starší verze GR.Mk 1 je instalace pouzdra termovizního systému FLIR (Forward Looking Infra-Red) GEC 1010 na levé straně pod přídí.
Konstrukce
Drak
Aby letadlo dosahovalo požadovaných letových vlastností při nízkých, ale i nadzvukových rychlostech, rozhodli se konstruktéři pro křídla s měnitelnou geometrií. Pilot Panavia Tornado tak může během letu měnit úhel, který svírají křídla s trupem v rozsahu od 25 do 67 stupňů. V poloze, kdy jsou křídla maximálně přitaženy k trupu, dokáže letadlo vyvinout vysoké rychlosti i v nízkých letových hladinách. Nastavení geometrie křídel na 67° je vhodné k dosažení co nejlepšího vztlaku při vzletu a přistávání letadla. V závislosti na tom, jak se mění geometrie křídel, natáčejí se i závěsníky zbraní, aby byly neustále ve směru letu Tornada. Některé varianty letadel Tornado ADV byly vybaveny automatickým nastavováním geometrie křídel, čímž se snížila zátěž pilota.
V dvoumístném kokpitu sedí vpředu pilot a za ním se nachází sedadlo navigátora, který se zároveň stará o obsluhu zbraňových systémů.
Avionika
Tornado bylo na svou dobu vybaveno moderní avionikou, včetně dopplerovského radaru pro kopírování terénu, který umožňoval letadlu rychlý přelet v minimálních výškách 20–50 m nad zemí. Tento radiolokátor plní také bojovou funkci, tj. vyhledání a zaměření cílů. Stíhací verze Tornado ADV má integrovaný radar AI.24 Foxhunter, který je schopen sledovat až 20 cílů na vzdálenost 160 km. Průzkumné Tornado ECR se také liší od ostatních verzí rozdílnou avionikou – má infračervený zobrazovací systém pro průzkumné lety Honeywell nebo ELS systém, schopný zaznamenat nepřátelský radar. Tornada britského letectva jsou vybavena systémem LRMTS, který se skládá z laserového dálkoměru a laserového značkovače. Ten dokáže označit cíl pro laserem naváděnou munici až do vzdálenosti 18–20 km. Výjimku představují jen špatné povětrnostní podmínky, jako je mlha (dosah 5–6 km) nebo déšť (2 km).
Pro jednotný výcvik pilotů a operátorů elektroniky letounů Tornado všech tří států, které se účastnily na vývoji a výrobě, bylo na základně RAF v Cottesmore otevřeno v lednu 1981 výcvikové středisko Tri-national Tornado Training Establishment. Původních 15 strojů bylo rozšířeno na 50 letounů. První operační jednotkou se stala 9. peruť RAF, která první letouny převzala 1. června 1982 na základně RAF Honington.[3]
První Tornado F.Mk 2 bylo dodáno k operační přeškolovací jednotce (OCU) č. 229 na základně RAF Coningsby v Linconshiru v listopadu 1984.
Stroje F.Mk 3 jako první obdržela v květnu 1987 29. peruť RAF v Coningsby. Za plně operační byla uznána koncem listopadu téhož roku. Celkem bylo přezbrojeno sedm perutí a 229. OCU (Operational Conversion Unit)[4], ze které se 1. června 1992 stala 56. záložní peruť.
První Tornada GR.4 byla do řadové služby zavedena v květnu 1998.
Italská, britská a saúdskoarabská Tornada si prošla bojovým křtem v roce 1991 ve válce v Zálivu. Itálie nasadila 8 strojů Tornado IDS a během celé operace přišlo jen o 1 letadlo, které bylo sestřeleno iráckou protivzdušnou obranou.
Británie nasadila téměř 60 letadel Tornado GR1 a několik strojů Tornado ADV, které je měly chránit před iráckými stíhačkami. Pomocí kazetových pum JP 233 ničily britská Tornada startovací dráhy a vyřazovala tak irácká letiště z provozu. Útočily i na jiné pozemní cíle a to hlavně laserem naváděnými pumami. Při těchto náletech jim asistovala letadla Blackburn Buccaneer, která laserovým značkovačem ozařovala pro Tornada cíle. Průzkumné verze Tornado GR1A vyhledávaly odpalovací zařízení iráckých raket Scud. Během bojů ztratila RAF celkem 6 letadel Tornado, přičemž jedno z nich bylo sestřeleno systémem Igla.
První nasazení německých letounů Panavia Tornado bylo zároveň prvním vojenským nasazením Luftwaffe od 2. světové války. V roce 1995 v rámci zapojení NATO do války v Bosně a Hercegovině provádělo 15[5] průzkumných strojů Tornado IDS sumarizaci škod způsobených předchozími nálety, ale také vyhledávaly cíle pro další bombardování. Operace Rozhodná síla, jak bylo nazváno bombardování srbských pozic, se zúčastnila také britská a italská Tornada.
Během operace Spojenecká síla ( byly v roce 1999 nasazeny německé, italské, ale i britské letouny Panavia Tornado.
Německá Tornada ECR dělala doprovod ostatním spojeneckým letadlům. Byla vyzbrojena raketami typu vzduch-země AGM-88 HARM, aby odvrátila potenciální pokusy jugoslávských radarů zaměřit stroje NATO.
Italské letectvo nasadilo v Kosovu celkem 22 letadel Panavia Tornado. Stroje verze IDS podnikaly nálety na pozemní cíle, zatímco Tornada ECR nad bojovou oblastí hlídkovala. Součástí těchto hlídkových misí bylo i aktivní potlačování srbské protivzdušné obrany. Na nepřátelské radary tak italské Tornada vystřelila 115 raket AGM-88 HARM[6]. Mluvčí NATO ke konci operace však uvedl, že z celkem 25 mobilních systémů 2K12 Kub byly zničeny pouze 3 baterie.[7]
Britská RAF se podílela v Kosovu na tisícovce náletů, které uskutečnilo 12 letadel Tornado GR1 spolu s 12 stroji Harrier GR7. K ničení pozemních cílů používaly laserem naváděné pumy Paveway II.[8]
Od června 2007 až do listopadu 2010 bylo 6 německých průzkumných letounů Tornado nasazeno v severním Afghánistánu.[9] Války v Afghánistánu se zúčastnily i italské a britské letouny Tornado IDS, které bombardovaly pozice Talibanu navádění pumami Paveway IV.
Britské letouny Panavia Tornado GR4 provedly řadu náletů s použitím přesně naváděných pum Paveway IV. Proti mobilním cílům, jako byly vojenská vozidla Kaddáfího jednotek, použily střely vzduch-země Brimstone.[11]
29. září 2014 zaútočily britské stíhačky Tornado GR4 poprvé na pozice Islámského státu v Iráku. Letadla bombardovala dělostřelecké pozice laserem naváděnými pumami Paveway IV a jedno ozbrojené vozidlo zničily řízenou střelou Brimstone.[12] Letadla Tornado spolu s dronyMQ-9 Reaper, které začaly bombardovat pozice ISIL v listopadu 2014, uskutečnily do srpna 2015 celkem 250 náletů.[13] V noci 2. prosince 2015 schválil britský parlament rozšíření náletů královského letectva proti radikálům z Islámského státu i na území Sýrie.[14] Už o několik hodin po tomto usnesení vzlétly 4 letouny Tornado GR4 z britské základny Akrotiri na Kypru a bombardovaly ropné pole Omar ve východní Sýrii, které je pod kontrolou džihádistů. Letadla zasáhla 6 cílů laserem naváděnými pumami Paveway IV a vrátila se bezpečně na základnu.[15]
Varianty
Dvojice letounů Tornado F.2 vzlétá z letiště RAF Fairford v roce 1985
Tornado IDS
Tornado GR1 je verze určená k průnikům nepřátelskou obranou v malé výšce a blízkou leteckou podporu. Tato varianta má dva kanóny, umístěné každý na jedné straně trupu.
Tornado GR1B je verze speciálně určená k boji proti lodím. Pro tento účel je vybavena čtyřmi raketami Sea Eagle.
Tornado GR4 je modernizací verze GR1, v rámci níž byly integrovány pumy Paveway IV a nový zabezpečený komunikační systém.
Tornado GR1A/GR4A představují průzkumné varianty letadel Tornado.
Tornado ECR
Varianta používaná německým a italským letectvem k potlačení protivzdušné obrany nepřítele. Má senzory schopné detekovat radary a je vybavena střelami AGM-88 HARM. Na rozdíl od italských Tornád ECR pohánějí německá letadla výkonnější motory RB199 Mk.105, avšak chybí jim kanón.
Tornado ADV
Zkratka ADV (air defence variant) označuje stíhací letoun určený k ochraně vzdušného prostoru před strategickými bombardéry.[16]
Uživatelé
Tornado německého námořnictva přistává na základně RAF Mildenhall v roce 1984
↑Britain to celebrate iconic Tornado during farewell flypast [online]. Royal Air Force, 2019-02-19 [cit. 2019-02-21]. Dostupné online. (anglicky)
↑HALLEY, James J., 1988. The Squadrons of the Royal Air Force & Commonwealth 1918–1988. Tonbridge, Kent: Air Britain (Historians). ISBN0-85130-164-9. Kapitola No.9 Squadron, s. 37. (anglicky)
↑Robert Jackson, Moderní vojenská letadla, 2006, str. 57
↑ Kosovo and the Continuing SEAD Challenge. www.airpower.maxwell.af.mil [online]. [cit. 2015-12-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-10-10.
↑ The United Kingdom Contribution to the Kosovo Operation. www.ukdf.org.uk [online]. [cit. 2015-12-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-08.
↑ The German ‘Tornado’ aircraft deploy to Mazar-e Sharif. www.nato.int [online]. [cit. 2015-12-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-10.
↑ Italy Gives Bombing Stats for Libya Campaign. archive.defensenews.com [online]. [cit. 2015-12-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-08.
.jpg)
