F-16 Fighting Falcon je jednomotorový, víceúčelový, stíhací letoun 4. generace, který existuje v jednomístné i dvoumístné verzi. Letoun doplnil stíhací letouny F-15 Eagle, které jsou určené k vybojování vzdušné nadvlády. Dále F-16 Fighting Falcon nahradil předchozí generaci letounů a u evropských letectev většinou F-104 Starfighter.
Přístrojové vybavení letounu umožňuje útoky na cíle bez ohledu na denní dobu, nebo počasí. Konstruktéři F-16 vycházeli z nejnovějších poznatků aerodynamiky (v době vývoje, tedy konec šedesátých, začátek sedmdesátých let 20. století) i z předchozích typů, jako F-15 nebo F-111. F-16 byl první letoun využívající systém fly-by-wire a první letoun navržený, aby dosahoval násobku 9 G, čímž ve své době předčil schopnosti zavedených stíhačů. Avionika letounu obsahuje inerciální navigační systém, letový a zbraňový počítač i radiostanice v pásmech UHF i VHF. Pilot má pro svoji obranu k dispozici radarový výstražný systém (RWR), výmetnice klamných cílů a elektronický rušič průzkumných i zbraňových systémů nepřítele.
Prototyp letounu vzlétl v roce 1974. Pohon zajišťuje jeden proudový motor Pratt & Whitney F100 s tahem 110 kN.[zdroj?!] Výzbroj tvoří řízené a neřízené střely a pumy do hmotnosti 9 t nesené na vnějších závěsnících a kanon M61 Vulcan ráže 20 mm integrovaný v trupu letounu. Letoun je vybaven elektroimpulzním řízením (Fly-by-Wire) s ovládáním joystickem na pravé straně kabiny pilota. Vystřelovací sedadlo pilota je skloněno vzad pod úhlem 30 stupňů, což snižuje účinky přetížení na jeho organismus.
Výroba těchto velmi rozšířených bojových strojů pokračuje (od roku 1993) pod novou hlavičkou výrobce jako Lockheed Martin F-16 Fighting Falcon i poté, co General Dynamics svoji výrobu letadel prodal firmě Lockheed Martin. Původní verze letadla má označení A (jednomístné) a B (dvoumístné), modernizovaná varianta je analogicky značena C nebo D. Letoun F-16 je neoficiálně přezdíván „Viper“.[2] K roku 2015 jde o světově nejpočetnější letadlo s pevnými nosnými plochami ve vojenské službě.[3]
Zkušenosti z vietnamské války poukázaly na potřebu vyšší odborné přípravy stíhacích pilotů a také lepšího stíhacího letounu schopného získat ve vzduchu převahu nad protivníky. Na základě svých zkušeností z korejské války vytvořil počátkem šedesátých let plukovník John Boyd s matematikem Thomasem Christie „teorii energie a manévrovatelnosti“. Výsledky Boydovy práce zdůrazňovaly, že americké letectvo bude potřebovat malé a lehké letadlo. Mělo být konstruováno tak, aby mohlo manévrovat s minimální ztrátou energie a aby mělo zvýšený poměr tahu k hmotnosti stroje. Koncem šedesátých let Boyd shromáždil kolem sebe skupinu stejně smýšlejících inovátorů, kteří se stali známí jako „Fighter Mafia“. V roce 1969 skupina zajistila prostřednictvím ministerstva obrany financování projektů General Dynamics a Northrop založených na Boydově teorii. Lidé ve vedení amerického letectva si uvědomovali, že armádní rozpočet jim nedovoluje nákup dostatečného množství drahých F-15 a proto návrhy „fighter mafie“ získaly jejich podporu.[4]
Požadavky na novou lehkou stíhačku byly předloženy v roce 1972 a zdůrazňovaly potřebu stroje s hmotností do 9 100 kg s dobrým poloměrem zatáčení, s lepším zrychlením a doletem. Letadlo mělo být optimalizováno pro boj při rychlosti Mach 0,6–1,6 ve výškách 9 100 – 12 000 m. Z pěti společností, které se přihlásily do soutěže, byly vybrány dvě – General Dynamics a Northrop. Společnost General Dynamics představila 13. prosince 1973 svůj prototyp s označením YF-16 (72-1567), který 20. ledna 1974 na základně Edwards zalétal Phil Oestricher. První oficiální let YF-16 proběhl 2. února, trval 90 minut, letadlo dosáhlo rychlost 740,8 km/h a výšku 9 144 m.[5] V květnu 1974 se do programu zapojil druhý prototyp.
Firma Northrop vzlétla poprvé se svým prototypem YF-17 o čtyři měsíce později, dne 9. června 1974.[6] Přestože se původně předpokládalo, že soutěž bude velmi těsná, vývoj YF-16 postupoval výrazně rychleji a letadlo bylo také jednoznačnou volbou pro piloty létajících na obou prototypech.
Dne 13. ledna 1975 byla firma General Dynamics se svým strojem YF-16 prohlášena za vítěze soutěže. Hlavními důvody byly nižší provozní náklady, větší dolet a výrazně lepší manévrovací schopnosti, zejména při nadzvukových rychlostech. Další výhodou YF-16 bylo použití motoru Pratt & Whitney F100, čili stejné pohonné jednotky, jaká byla integrovaná v letadle F-15. Fakt, že pro oba programy budou použity stejné motory, sliboval do budoucna nižší náklady na jejich pořízení. Společnost Northrop však nadále pracovala na vývoji svého prototypu a 2. května 1975 byl YF-17 vybraný americkým námořnictvem. Práce Northrop tak nevyšla nazmar a vyústila v letadlo, které je dnes známé jako McDonnell Douglas F/A-18 Hornet.[7]
Kompletace prvního sériového letounu F-16 (75-0747) byla zahájena v prosinci 1975. Délka trupu byla prodloužena o 254 mm, plocha křídla vzrostla o 1,85 m² a k motoru F100 byla přidána pomocná energetická jednotka APU. Třetí vyrobený stroj poprvé vzlétl 3. května 1977 a byl již vybaven kompletní avionikou a systémem řízení střelby.
Již v roce 1975 bylo rozhodnuto o evropské výrobě F-16 pro členské státy NATO. Byly zřízeny montážní linky letounů u společnosti SABCA v Gosselies v Belgii a Fokker ve Schiphol-Oost v Nizozemsku. Belgická firma SONACA byla kontraktována pro stavbu zadní části trupu, konstrukce kýlové plochy a pylony podvěsů pod křídlem vyráběla v Dánsku společnost Per Udsen. Podvozek vyráběla společnost DAF v Nizozemsku, kola pak firma Raufoss v Norsku. Evropskou montáží pohonné jednotky F100 byla pověřena belgická Fabrique Nationale. Do února 1978 byla otevřena belgická výrobní linka, následovaná v dubnu nizozemskou. První let evropské F-16 proběhl 11. prosince 1978. Jednalo se o dvoumístnou verzi F-16B, kterou v Gosselies zalétali Neil Anderson a Serge Martin.
Dodávky F-16 uživatelům započaly v lednu 1979, kdy byly z amerických i evropských linek předány Fighting Falcony 388. TFW se sídlem v Hill AFB v Utahu a letectvu Belgie. V září přijalo své první F-16 Nizozemské královské letectvo a v lednu 1980 započaly dodávky letectvům Dánska, Norska a Izraele.
Historicky první sestřel vzdušného cíle zaznamenaly letouny F-16 izraelských vzdušných sil, když 28. dubna 1981 nad údolím Bekaa sestřelily dva syrské vrtulníky Mi-8.[9]
Absolutně první sestřel stíhacího letadla si připsaly opět izraelské F-16, když 14. července 1981 sestřelily syrský MiG-21.[zdroj?]
7. června 1981 osm izraelských F-16, doprovázených stíhačkami F-15A/B, bombardovaly irácký jaderný reaktor Osirak poblíž Bagdádu v rámci Operace Opera.[10][11] V roce 1982 během první libanonské války izraelská letadla F-16 sestřelila 44 strojů MiG-21 a MiG-23.
Do odvetné akce vůči Iráku, který obsadil Kuvajt, se v roce 1991 během operace Pouštní bouře zapojilo 249 amerických F-16. Během 13 340 misí zničily množství pozic irácké protivzdušné obrany a jednotek republikánských gard. Obvyklou bojovou konfiguraci tvořilo 6 pum Mk.82, několik kazetových a laserem naváděných pum. O navigaci a navádění pum se staral kontejner LANTIRN. Během celé operace ztratilo USA celkem sedm F-16, z toho jedna byla sestřelena raketou země-vzduch SA-6, jedna raketou SA-3 a jedna raketou ze systému Igla.
Od konce operace Pouštní bouře až po začátek další americké intervence v Iráku v roce 2003 se letouny F-16 podílely na udržování bezletových zón. Během těchto misí dosáhlo americké letectvo významného milníku, když 27. prosince 1992 jedno z letadel F-16D sestřelilo irácký MiG-25. Šlo o první sestřel nepřátelské stíhačky americkou F-16 a také o první sestřel radarem naváděnou raketou AIM-120 AMRAAM. Dne 17. ledna 1993 sestřelila americká F-16C irácký MiG-23 a opět to bylo střelou AMRAAM.
V letech 1994 - 1995 byly americké F-16 nasazeny k ničení pozemních cílů a udržování bezletové zóny nad Bosnou. K prvnímu incidentu došlo 28. února 1994, když čtyři J-21, dvě IJ-21 Jastreb a dva J-22 Orao narušily bezletovou zónu, aby bombardovaly Novi Travnik. Dva piloti J-22 si všimli americké F-16, letící nad nimi. Ihned opustili oblast a přízemním letem se dostali do Chorvatska, kam je američtí piloti nemohli pronásledovat. Na zbytek skupiny letouny F-16C zaútočily a všechny čtyři stroje se jim podařilo sestřelit. Třech sestřelů se dosáhlo pomocí tepelně naváděných raket Sidewinder a na jednom se podílela střela AMRAAM. 2. června 1995 byla F-16C pilotovaná Scottem O´Gradym sestřelena srbským protiletadlových systémem 2K12 Kub. 2. května 1999 byla sestřelena další americká F-16C pomocí rakety systému S-125 Něva. Dne 4. května 1999 se jeden osamělý jugoslávský MiG-29 pokusil pronásledovat velkou formaci NATO, která se právě vracela z bombardování města Valjevo. Na pilota v MiGu zaútočila dvojice amerických F-16C, kterým se ho podařilo sestřelit raketou AMRAAM.
Během jednoho z útoků na srbské pozice v Bosně se podařil jeden sestřel srbského MiGu-29 nizozemskému pilotovi F-16.
8. října 1996, po narušení řeckého vzdušného prostoru, vypálil řecký pilot Mirage 2000 raketu R.550 Magic a sestřelil tureckou F-16D.
Již v roce 2021 americká společnost Lockheed Martin nabídla ukrajinskému letectvu stíhačky F-16, a to ve verzi Block 70/72.[12] V lednu 2023 vyjádřila vláda Nizozemska, v souvislosti s mezinárodní zbrojní pomocí proti ruské invazi, ochotu v případě zájmu předat Ukrajině stroje F-16 vyřazované z výzbroje KLu.[13] 19. května 2023 prohlásil americký prezident Joe Biden, že USA nebudou bránit reexportu F-16 Ukrajině ze spojeneckých zemí, a zapojí se také do přecvičení ukrajinského letového i pozemního personálu, v rámci koalice tvořené také Nizozemskem, Norskem, Polskem, Portugalskem a Spojeným královstvím.[14][15][16] 26. května 2023 agentura Bloomberg s odkazem na nejmenované zdroje uvedla, že Nizozemsko projevilo jako první země ochotu předat Ukrajině část ze svých celkem 42 F-16, s výjimkou 24 kusů které zůstávají ve službě až do roku 2024.[17] 20. srpna 2023 nizozemský premiér Mark Rutte a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj společně prohlásili, že Ukrajina získá neupřesněný počet F-16 z nizozemské a dánské výzbroje ihned po dokončení výcviku ukrajinských obsluh a úprav infrastruktury nutných pro jejich provoz[18] a téhož dne dánská premiérka Mette Frederiksenová na tiskové konferenci s prezidentem Zelenským na letecké základně Skrydstrup přislíbila, že Dánsko daruje Ukrajině 19 stíhaček F-16.[19] Celkem se může jednat až o 61 strojů.[20] Norský premiér Jonas Gahr Störe během návštěvy Kyjeva 24. srpna 2023 potvrdil, že se Norsko také rozhodlo darovat Ukrajině letouny F-16, počet strojů nebyl upřesněn.[21] Dodání prvních kusů bylo oznámeno 31. července 2024.[22]
Jedna F-16 byla ztracena spolu s pilotem dne 26. srpna 2024 během velkého ruského raketového útoku proti ukrajinským městům.[23] Dle ukrajinské poslankyně Marjany Bezuhlé byla stíhačka sestřelena vlastní protiletadlovou obranou.[24] Dne 30. srpna odvolal prezident Volodymyr Zelenskyj velitele Ukrajinského letectva Mykolu Oleščuka.[24]
Dne 27. července 2024 bylo oznámeno, že během předchozího dne ruských útoků ukrajinské F-16 dosáhly prvních sestřelů střel s plochou dráhou letu.[25]
Dne 12. dubna 2025 ukrajinské letectvo během bojové mise ztratilo druhý letoun F-16. Zemřel přitom pilot, 26letý poručík Pavlo Ivanov.[26]
F-16A/B
F-16C/D
F-16E/F
F-16IQ
F-16N
F-16V
QF-16
V tomto článku byl použit překlad textu z článku General Dynamics F-16 Fighting Falcon na slovenské Wikipedii.
{{Cite web}}
F-1C • F-1E • F-2 • F-3 • F-4 • F-5 • F-6 • YF-7 • F-8 • F-9 • F-10 • F-11 • YF-12 • F-13 • F-14 • F-15/E • F-16 • YF-17 • F/A-18 (E/F) • F-19 • F-20 • F-21 • F-22 • YF-23 • F-24 až F-34 • F-35 • F-36 až F-46 • F-47