Žila ve Vídni, kde pracovala jako zdravotní sestra a sociální asistentka. Během 2. světové války kdy probíhalo bombardování, cestovala na místo poskytnout pomoc obětem. Byla členkou hnutí odporu proti nacismu a gestapo jí odsoudilo k trestu smrti. Portugalský prezident António de Oliveira Salazar intervenoval s Němci a prohlašoval že Marie Adelaida je osoba národního dědictví. Tento zásah nevedl k propuštění ale k deportaci a ona se usadila ve Švýcarsku. Žila spolu se svým bratrem Duartem Nuno, vévodou z Braganzy a švagrovou Marií Františkou Orleánskou z Braganzy. Po válce se vrátily do Rakouska.
Roku 1949 odešla do Portugalska. Mezitím její manžel studoval medicínu na Vídeňské univerzitě se specializací na nemoci kůže. Když její manžel přišel do Portugalska, jeho kvalifikace nebyla uznána jako rovnocenná s portugalskými a tak nemohl praktikovat lékařství. Chodil do práce do malé výzkumné laboratoře na Přírodovědecké fakultě, kde zůstal několik let, dokud se nevyskytla příležitost spolupráce s Fundação Calouste Gulbenkian.
Rodina žila v Quinta do Carmo. Začala pracovat jako sociální asistentka v oblasti Trafaria a Monte da Caparica. Pracovala s novorozenci a osiřelými dětmi přijaté do Nadace D. Nunes Alvares Pereira, kde byla předsedkyní. Zemřela 24. února2012 v Lisabonu.
↑MONROE, Kristen R. The hand of compassion: portraits of moral choice during the Holocaust. [s.l.]: Princeton University Press, 2004. Dostupné online. ISBN978-0-691-11863-5. S. 73–.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
* také infantka španělská a arcivévodkyně rakouská ** také císařská princezna brazilská *** také princezna sasko-kobursko-gothajská, vévodkyně saská ◙ také princezna z Braganzy ¤ titul odebrán v roce 1920, protože manželství jejích rodičů bylo považováno za nedynastické ƒ prohlašuje se za infantku
.svg)
