Mnohé kaliny patří mezi oblíbené okrasné keře, pěstované pro estetický účinek nápadných, mnohdy i vonných květů, barevných plodů a zajímavého olistění. Květy i plody mají ekologický význam jako potrava pro živočichy a zdroj nektaru. Plody některých druhů jsou jedlé i pro člověka, jiné jsou mírně jedovaté nebo poživatelné pouze po převaření; kůra a listy mají uplatnění v lidové medicíně. Kalina obecná je významným prvkem ve folklóru a národní mytologii východních Slovanů, především Ukrajinců a Rusů.
Popis
Detail květenství kaliny obecné se zvětšenými sterilními květy na okraji a drobnými plodnými ve středu
Kaliny jsou opadavé, poloopadavé nebo méně často stálezelenékeře, vzácněji i nízké stromy. Nemají trny. Listy jsou jednoduché, vstřícné, celistvé až hluboce laločnaté, celokrajné nebo zubaté, lysé až hustě chlupaté. Často jsou tuhé, kožovité, u některých druhů též svraskalé. Palisty jsou drobné, u řady druhů chybějí. U většiny druhů jsou na listech vyvinuta mimokvětní nektária, která jsou umístěna buď v horní části řapíku, a nebo na spodní straně listové čepele.[1]Letorosty a mladé větve jsou lysé, nebo hustě až plstnatě chlupaté; odění je z jednoduchých, hvězdovitých, vzácněji šupinovitých trichomů.[2]
Květenství jsou vrcholová, nejčastěji se jedná o ploché, vypouklé až kulovité mnohoramenné vrcholíky. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné, pětičetné. V okrajových částech květenství jsou u některých druhů přítomny asymetrické zvětšené květy, které jsou sterilní; některé kultivary mají květenství složena jen z těchto sterilních květů. Kalich je drobný, se 3 až 5 cípy. Koruna je kolovitá, nálevkovitá, u některých druhů až trubkovitá, s krátkou trubkou a na vrcholu s 5 korunními cípy; barvu má obvykle bílou či bělavě narůžovělou, výjimečně i nažloutlou či růžově červenou. Na dně květu bývá vyvinut nektariový disk.[3]Tyčinek je 5 a přesahují korunu. Semeník je trojpouzdrý, spodní nebo polospodní, s krátkou čnělkou. Vyvíjí se jen 1 pouzdro. Plodem je kulovitá až elipsoidní jednosemenná peckovice, někdy nápadně zploštělá. Zralé plody jsou nejčastěji červené nebo černé, u některých druhů modravé nebo nažloutlé, dužnaté nebo záhy vysýchavé. Pecka je zploštělá.[2][4]
Základní chromozómové číslo je x=9, u některých druhů (V. odoratissimum a další ze sekce Solenotinus, V. plicatum) x=8. Převážná většina druhů je diploidních (2n=18, resp. 16), polyploidie či dysploidie se vyskytuje jen zřídka.[5]
Květenství kaliny modroplodé bez zvětšených sterilních květů
Kalina východní (Viburnum orientale) na přirozeném stanovišti v podrostu kavkazské bučiny, Gruzie
Rod kalina zahrnuje asi 200 druhů. Je rozšířen především v mírném a subtropickém pásu severní polokoule, tedy na většině území Eurasie a Severní Ameriky, zasahuje též na sever Afriky (pohoří Atlas). Dále se vyskytuje v jihovýchodní Asii a Papuasii, v horách tropické Střední a Jižní Ameriky a v Karibiku. Nejvíce druhů se vyskytuje ve východní Asii (jen v samotné Číně 73 druhů, z toho 45 endemických) a v mlžných horských lesích Střední a Jižní Ameriky (sekce Oreinotinus), dosti velkého druhového bohatství dosahuje rod také v atlantické (východní) části Severní Ameriky. Centrem největší fylogenetické diverzity je jihovýchodní Asie, kde jsou též jeho evoluční kořeny.[6][7] Chybí v subsaharské Africe, na úplném jihu Jižní Ameriky a v Austrálii, stejně jako v nejsušších pouštních a polopouštních oblastech Eurasie.[8] Zástupci rodu rostou převážně v keřovém patře tropických horských lesů, mlžných, temperátních a boreálních lesů, v lesních pláštích, v křovinách podél vodních toků a cest, v lesostepích a podobně; mnohé preferují zamokřené půdy a zastínění, jiné jsou suchomilnými druhy otevřených stanovišť.
Motýli na květech kaliny libovonné (Viburnum odoratissimum)
V ČR jsou původní dva druhy: na většině území na vlhčích, těžších půdách lužních a listnatých lesů a lemových křovin je běžná kalina obecná (Viburnum opulus), v suchých a teplých oblastech jižní Moravy a severozápadních Čech i vápnomilná kalina tušalaj (Viburnum lantana).[2] Zavlečeným neofytem je místy zplaňující okrasná kalina vrásčitolistá (Viburnum rhytidophyllum).[9] V jižní Evropě roste třetí evropský druh, stálezelená kalina modroplodá (Viburnum tinus)[10]; dva jeho blízcí příbuzní (respektive jeho poddruhy) jsou endemity Makaronésie: kalina kanárská (Viburnum rugosum) na Kanárských ostrovech, kalina azorská (V. treleasei) na Azorech.[11] Populace kaliny tušalaje z krasových oblastí Bosny a Černé hory (masivy Lovčen a Orjen) jsou někdy označovány za samostatný druh Viburnum maculatum.[12][13]
Ekologické interakce
Květy kalin jsou opylovány primárně hmyzem. Lze je řadit mezi medonosné rostliny, včelám poskytují průměrnou až dobrou snůšku nektaru i pylu, převážně však v době, kdy je jiné potravy dostatek; cennější jsou tak v tomto smyslu časně kvetoucí druhy.[14] Plody jsou konzumovány ptactvem, které tak přispívá k šíření semen, živí se jimi též mnozí savci (myšovití, jelenovití, skunkové, čipmankové, ale i medvědi). Listy slouží jako potrava housenkám řady motýlů, například některých lišajovitých, modráskovitých nebo soumračníkovitých. Holožír mohou způsobovat larvy brouka bázlivce kalinového (Pyrrhalta viburni), zejména na amerických druzích, které s ním neprošly společnou evolucí. Kořeny formují vztahy arbuskulární mykorhizy s houbami.[15]
Fylogeneze, taxonomie a systematika
Kalina tušalaj, typový druh rodu
Rod Viburnum popsal Carl Linné v knize Species plantarum z roku 1753, v tradičních systémech byl řazen do čeledi zimolezovité (Caprifoliaceae), případně do svébytné čeledi kalinovité (Viburnaceae Raf., 1820). Systém APG jej spolu s rody Sambucus a Adoxa zařadil do nové čeledi pižmovkovité (Adoxaceae), jejíž jméno bylo později změněno na kalinovité coby nomen conservandum (Viburnaceae E.Mey., 1839).[1] Blízce příbuzným rodem je bez (Sambucus), s nímž sdílí některé anatomické a morfologické rysy. Za typový druh byla stanovena kalina tušalaj (V. lantana).[16]
V literatuře je rod tradičně členěn do 10 sekcí, z nichž se však ne všechny při fylogenetických molekulárních výzkumech ukázaly jako monofyletické (především původní velká sekce Megalotinus). Nověji bylo v rámci rodu odhaleno 15 fylogenetických větví (kladů) a bazální druh celého rodu, jímž je Viburnum clemensiae ze severního Bornea.[17][6] Evoluční vydělení rodu se datuje do pozdní křídy a jeho původním habitatem byly s největší pravděpodobností vlhké stálezelené lesy teplého mírného klimatu na východě a jihovýchodě Asie; odtud se rod šířil jednak na jih do tropů, jednak na severovýchod a severozápad do chladnějších a sušších biomů. Do Severní Ameriky druh expandoval nejdříve pacifickou cestou přes Beringii, později též severoatlantickým mostem z Evropy. Diferenciace hlavních evolučních linií uvnitř rodu probíhaly během oligocénu, většina druhů je původu miocenního a mladšího. Relativně nedávná evoluční radiace v sekci Oreinotinus proběhla podle všeho v horách Střední a Jižní Ameriky.[7]
Systematický přehled
Pouze vybraní zástupci. České názvy dle stránky BioLib[18] a Praktické dendrologie od Karla Hieka.[19]
Kalina Carlesiova
Lantana (též Viburnum či Euviburnum) – asi 20 druhů v Asii a 1 v Evropě, výhradně v mírném klimatu; zimní pupeny nahé, květenství bez zvětšených sterilních květů, plody zprvu červené, později černé
Pseudotinus – 4 druhy v Asii a Severní Americe, zimní pupeny nahé, květenství je téměř přisedlý složený vrcholík podobný okolíku, bez zvětšených sterilních květů
Solenotinus – asi 20 druhů v mírných a subtropických oblastech Asie, zimní pupeny se 2 až 3 páry volných šupin, květenství latovité, pyramidální, bez zvětšených sterilních květů, plody zprvu červené, později černé.
kalina velkokvětá (Viburnum grandiflorum) – Himálaj, Pákistán, Tibet
Kalina řasnatáViburnum hanceanum v Hong-Kongu (sect. Lutescentia)
Lutescentia – zimní pupeny s 1 párem přirostlých šupin, květenství podobná okolíku, s velkými sterilními květy, plody zprvu červené, zralé pak červené nebo černé; převážně tropická a subtropická Asie
Tinus – 6 až 9 druhů v teplých mírných až subtropických oblastech Eurasie, zimní pupeny s 1 párem volných šupin, květenství bez zvětšených sterilních květů, plody jsou modročerné a nejsou zprvu červené
kalina Wrightova (Viburnum wrightii) – Korea, Japonsko, ruský Dálný východ
Kalina jedlá s dozrávajícími plody
Opulus – 3 až 5 druhů v mírných a chladných oblastech Eurasie a Severní Ameriky, cirkumboreální areál; zimní pupeny se 2 páry volných šupin, květenství je okolíkovité, plody červené
kalina obecná (Viburnum opulus) – velký areál v Evropě a západní Asii, sekundárně též v Severní Americe
kalina jedlá (Viburnum edule) – Aljaška, Kanada, sever USA
kalina elipčitá (Viburnum ellipticum) – západ USA od státu Washington po Kalifornii
Kalina zubatá
Oreinotinus
Velké množství blízce příbuzných druhů výhradně v mlžných horských lesích Střední a Jižní Ameriky; zimní pupeny se 2 až 3 páry volných šupin, květenství okolíkovitá, bez zvětšených sterilních květů, plody červené, vzácně černé.
Dentata – mírné a subtropické oblasti Severní Ameriky
kalina zubatá (Viburnum dentatum) – východ a střed Severní Ameriky
Urceolata – mírné a subtropické klima východní Asie
kalina bodnantská (Viburnum ×bodnantese; kříženec V. farreri× V. grandiflorum)
kalina Burkwoodova (Viburnum ×burkwoodii; kříženec V. carlesii × V. utile)
kalina Jackova (Viburnum ×jackii; kříženec V. prunifolium × V. lentago)
kalina Juddova (Viburnum ×juddii; kříženec V. carlesii × V. bitchuense)
kalina kulovitá (Viburnum ×carlcephalum; kříženec V. carlesii × V. macrocephalum)
kalina pražská (Viburnum ×pragense; kříženec V. rhytidophyllum × V. utile)
kalina vrásčitá (Viburnum ×rhytidophylloides; kříženec V. rhytidophyllum × V. lantana)
kalina vrásčitoplodá (Viburnum ×rhytidocarpum; kříženec V. rhytidophyllum × V. buddleifolium)
Význam
Okrasné pěstování
Kultivar kaliny obecné 'Roseum' s pouze sterilními květy
Kaliny jsou cenné okrasné keře, dostupné ve velkém množství kultivarů a oblíbené pro výrazný estetický účinek květů, listů i plodů. Lze je využít v parcích i zahradách jako efektní solitéry, hodí se též do skupinových výsadeb, zápojových a výplňových kulis, volněji rostoucích živých plotů, stejně jako do podrostu pod vyšší stromy. Vesměs vyžadují hlubší, živné a dostatečně vlhké půdy; druhy s plstnatými listy (např. tušalaje) snáší i sucho. Ze stálezelených druhů je v Česku nejčastěji pěstována kalina vrásčitolistá, její zahradní kříženec kalina pražská, vzácně také kalina Davidova. Opadavé a poloopadavé druhy (zejména kalina obecná a druhy zmíněné níže) a jejich kultivary a kříženci jsou ceněny v době květu a také na podzim, kdy se jejich listy zbarvují do zářivých červených, hnědočervených nebo žlutočervených odstínů; s úspěchem lze jejich barevný účinek využívat v kontrastních kombinacích např. s japonskými javory, červeno- či zlatolistými kultivary buků a habrů, ale i se stálezelenými jehličnany. Vyšlechtěny byly i variegované formy.[19][20]
Některé kaliny kvetou již v zimě a v předjaří, např. výrazně vonící kalina vonná a kalina bodnantská, velmi vonné květy má též kalina Carlesiova a její kříženci kalina kulovitá a kalina Burkwoodova. Nepříjemný pach naopak vydávají květy kaliny Sieboldovy. Nápadné sterilní květy na okrajích květenství mají i v přirozeném stavu např. kalina řasnatá a kalina obecná; pro okrasné účely byly vyšlechtěny kultivary s nadýchaným kulovitým květenstvím sestávajícím pouze z těchto sterilních květů. Barevné plody vytrvávají na keřích dlouho do zimy a vytvářejí efektní kontrast např. při sněhové pokrývce.[19][21][22][23]
Gastronomie a medicína
Plody některých druhů (např. kaliny severoamerické, višňolisté, jedlé, nahé a dalších) jsou jedlé a lze je využívat k výrobě džemů, šťáv, kaší, sušit, případně i konzumovat syrové, ideálně poté, co přešly mrazem. Jejich požívání má dlouhou tradici zejména u severoamerických indiánů, má ale své místo i v lidové kuchyni východní Evropy. Jiné druhy včetně kaliny obecné jsou považovány za mírně jedovaté, popřípadě jsou jedlé pouze poté, co projdou varem.[24] Ze střední Itálie je znám druhový kalinový med.[25]
Kůra a listy obsahují hydroxykumariny esculentin, scopoletin a saligenin, dále různé organické kyseliny, flavonoidy, třísloviny, steroly, cyklický alkohol viburnitol, hořčinu viburnin a další látky. V plodech jsou obsaženy také sacharidy, vitamín C a další látky. V lidové medicíně jsou používány jako nervové sedativum, ke zklidnění křečí, bolestivé menstruace, bolestí břicha a zažívacích potíží, jako úleva při kašli a nachlazení, odvar z kořenů též jako prostředek proti potratu.[26][27][28]
Dřevo
Pevné, žlutavě zbarvené dřevo některých druhů, např. kaliny obecné, se využívalo v řezbářství, k výrobě dřevěných dětských hraček a jiných drobných okrasných i užitkových předmětů.[2] Rovné a pevné větve kaliny zubaté a dalších druhů, anglicky známých jako Arrowwoods, využívali indiáni k výrobě šípů;[29] šípy ze dřeva kaliny tušalaje měl u sebe též pravěký lovec Ötzi. Ohebnými houžvemi kalinových letorostů se stahovaly balíky sena.[30]
Kulturní symbolika, folklór
Kalina obecná je významným prvkem ve folklóru a národní mytologii východních Slovanů, především Ukrajinců a Rusů, a objevuje se zde v mnoha lidových písních, poezii i výtvarném umění. Hluboce zakořeněna je kalina především ve folklóru ukrajinském, a to již od pohanských dob: na místech, kde rostla kalina, se údajně scházeli lidé k obřadům, při svátku kupalje nosily mladé dívky věnce upletené mimo jiné z kvetoucích větévek kaliny, která značila lásku a nevinnost; ztráta věnce symbolizovala ztrátu panenské čistoty a červené plody kapky krve při první manželské noci, kalina je tak častým námětem svatebních písní. V novější době se stala kalina ukrajinským národním symbolem, od doby první světové války je známá například vlastenecká píseň „Červená kalina“.[31] Celosvětově populární je i díky řadě popkulturních adaptací píseň ruského skladatele Ivana Larionova „Kalinka“.[32]
Všestranně využitelná kalina jedlá je u severoamerického kmene Haidů zmiňována v mnoha jejich zakladatelských mýtech, často jako plodina požívaná nadpřirozenými bytostmi a na slavnostech.[33][34]
Kalina, květina
smutná, tmavolistá,
v skalné rokli vypíná se
do oblohy čista.
Kalina, sněžina
květem obalená,
jako pod ní jarní voda
bíle rozpěněná.
Ve květu, v podlétu,
v zimě stojí sama,
ráda by si promluvila
s vodou, s hvězdičkama.
Kalina, květina
sama v rokli stojí,
do oblohy nedosáhne,
do vody se bojí.
Jen někdy večerem
hvězda dolů slítne;
než zapadne do té vody,
↑ abCHOI, Yun Gyeong; OH, Sang-Hun. A comparative morphological study of Viburnum (Adoxaceae) in Korea. Korean Journal of Plant Taxonomy. 2019-06-30, roč. 49, čís. 2, s. 107–117. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN1225-8318. DOI10.11110/kjpt.2019.49.2.107. (anglicky)
↑ abcdSLAVÍK, Bohumil (editor). Květena České republiky 5. Praha: Academia, 1997. ISBN80-200-0590-0.
↑LANDREIN, Sven; PRENNER, Gerhard. Structure, ultrastructure and evolution of floral nectaries in the twinflower tribe Linnaeeae and related taxa (Caprifoliaceae). Botanical Journal of the Linnean Society. 2016-05, roč. 181, čís. 1, s. 37–69. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. DOI10.1111/boj.12396. (anglicky)
↑ZHANG, Ning-ning; SUN, Wei-bang; YANG, Jing. Chromosome counts and karyotype analysis of Viburnum taxa (Adoxaceae). Caryologia. 2016-01-02, roč. 69, čís. 1, s. 12–19. Dostupné online [cit. 2023-09-14]. ISSN0008-7114. DOI10.1080/00087114.2015.1109929. (anglicky)
↑ abCLEMENT, Wendy L.; ARAKAKI, Mónica; SWEENEY, Patrick W. A chloroplast tree for Viburnum (Adoxaceae) and its implications for phylogenetic classification and character evolution. American Journal of Botany. 2014-06, roč. 101, čís. 6, s. 1029–1049. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN0002-9122. DOI10.3732/ajb.1400015. (anglicky)
↑ ab Joint Phylogenetic Estimation of Geographic Movements and Biome Shifts during the Global Diversification of Viburnum. Systematic Biology [online]. [cit. 2023-09-15]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Viburnum L. | Plants of the World Online | Kew Science. Plants of the World Online [online]. [cit. 2023-09-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑UNIVERZITA, Masarykova univerzita, Botanický ústav Akademie věd ČR a Jihočeská. Viburnum rhytidophyllum – kalina svraskalá • Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2023-09-08]. Dostupné online.
↑WINKWORTH, Richard; DONOGHUE, Michael. American Journal of Botany: Viburnum Phylogeny Based on Combined Molecular Data. [s.l.]: [s.n.], 2005. (anglicky)
↑MLČOCH, MUDr Zbyněk. Kalina - účinky na zdraví, co léčí, použití, užívání, využití. Bylinky pro všechny [online]. 2019-02-24 [cit. 2023-09-13]. Dostupné online.
↑Wayfaring tree (Viburnum lantana) [online]. [cit. 2023-09-14]. Dostupné online. (anglicky)
↑ The kalyna in Ukrainian folk medicine & folklore. - Free Online Library. www.thefreelibrary.com [online]. [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. (anglicky)
↑SWANTON, John Reed. Contributions to the ethnology of the Haida. [s.l.]: Leiden E. J. Brill, 1905. S. 25, 261.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TURNER, Nancy J. Ancient pathways, ancestral knowledge: ethnobotany and ecological wisdom of indigenous peoples of northwestern North America. [s.l.]: McGill-Queen's University Press, 2014. ISBN9780773543805. OCLC1124369063 S. 69.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Literatura
GAYRAUD, André. Viburnum. Pistoia: Giorgio Tesi Group, 2022. 208 s. ISBN9788898888252.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu kalina na Wikimedia Commons
_-_Mississauga,_Ontario_2019-06-22.jpg)
.jpg)
.jpg)
