Čnělka

Čnělka ibišku
O součásti lodí pojednává článek Čnělka (stěžeň).

Čnělka (stylus) je prodloužená část pestíku krytosemenných rostlin, nesoucí bliznu. Podílí se na úspěšném procesu opylení, neboť jí prorůstá pylová láčka klíčícího pylu od blizny k vajíčkům ukrytým v semeníku. Čnělky mohou být volné nebo do různé míry srostlé. Podle umístění na semeníku se rozdělují na vrcholové, postranní a gynobazické. U některých skupin rostlin čnělka chybí a blizna nasedá přímo na semeník.

Morfologie čnělky

Čnělka je zúžená část plodolistu, nesoucí bliznu nebo soubor blizen. Může být jednoduchá, jak je tomu u monokarpického gynecea nebo u plně srostlé čnělky cenokarpního gynecea, anebo je srostlá jen částečně, s volnými rameny zakončenými jednotlivými pliznami, případně větvená. Pokud jsou čnělky volné, nesrostlé, označují se správně jako stylodia, podobně jako čnělky jednotlivých plodolistů apokarpního gynecea.[1] U většiny rostlin je čnělka vrcholová, vyrůstající z vrcholu semeníku. Může však být i postranní, tedy vyrůstající ze strany semeníku (např. kontryhel a některé další růžovité, mangovník), nebo gynobazická, vyrůstající od báze semeníku nebo mezi jednotlivými plodolisty. To je typické např. pro čeledi hluchavkovité a brutnákovité.[2] Báze čnělky dosedající na semeník bývá někdy terčovitě rozšířená, tento útvar se nazývá stylopodium (např. u miříkovitých). U některých rostlin, např. bezu, čnělka chybí a blizna nasedá přímo na semeník.[2] Čnělka u řady rostlin zaniká spolu s odkvétajícím květem, dosti často je ale vytrvalá a pak tvoří součást plodu. Z vytrvalé čnělky se formuje i zoban na plodech různých rostlin, např. pumpavy a celé řady druhů z čeledí brukvovité a bobovité.

  • Rozvětvená čnělka ibišku s kulovitými bliznami
    Rozvětvená čnělka ibišku s kulovitými bliznami
  • Čnělka tulipánu
    Čnělka tulipánu
  • Detail plodu Centrolobium (bobovité) s trnem z vytrvalé čnělky
    Detail plodu Centrolobium (bobovité) s trnem z vytrvalé čnělky
  • Vytrvalá čnělka na tobolce rozrazilu
    Vytrvalá čnělka na tobolce rozrazilu
  • Dlouhé zobany plodů pumpavy, vzniklé prodloužením čnělky
    Dlouhé zobany plodů pumpavy, vzniklé prodloužením čnělky

Anatomie a fyziologie čnělky

Krytosemenné rostliny mají dva základní typy čnělky. U většiny jednoděložných rostlin se synkarpním gyneceem je čnělka dutá. Pylová láčka při opylení prorůstá z blizny do centrální dutiny, která má papilnatý povrch a je vyplněná slizem. Dvouděložné a trávy mají čnělku plnou a v jejím středu se nachází propustné pletivo. Pylová láčka klíčícího pylu prorůstá při opylení skrze celou délku čnělky mezibuněčnými prostorami tohoto pletiva až k semeníku. Buňky centrální části čnělky mají zvýšenou metabolickou aktivitu a rostoucí pylovou láčku v obou případech vyživují.[3][4][5] Mimo parenchymatického pletiva obsahuje čnělka i vodivá pletiva. U srostlé čnělky cenokarpního gynecea zpravidla jeden cévní svazek odpovídá jednomu plodolistu.[6]

Pletiva čnělky jsou v některých případech zodpovědná za neschopnost samosprášení, která souvisí se vzájemnou inkompatibilitou pylu a čnělky. Je to jeden z mechanismů zabraňujících samoopylení. Po buněčné signální interakci, ke které stále dochází mezi vnitřním prostředím čnělky a každou z prorůstajících pylových láček, láčka vlastního pylu postupně zastaví svůj růst a neprorůstá dále do semeníku. Se zabráněním samoopylení souvisí i různočnělečnost, kdy se v rámci jednoho druhu objevují jedinci s dlouhou čnělkou a krátkými tyčinkami a naopak. Typickým příkladem je prvosenka. Ve výjimečných případech je čnělka pohyblivá. U galgánu se v určitém období vývoje květu sklání k tyčinkám a opět se nad ně zvedá, což rovněž seuvisí se zabráněním samoopylení.[7]

Evoluce čnělky

U vývojově nejpůvodnějších zástupců krytosemenných rostlin čnělka zcela chybí a blizna sbíhá po okraji nesrostlého (konduplikátního) nebo již srostlého plodolistu. Ke zformování čnělky jakožto prodloužené části pestíku docházelo v průběhu evoluce v souzvislosti s tím, jak se blizna stěhovala do vrcholové části pestíku. Čnělka tak bliznu oddálila od semeníku. U původnějších typů cenokarpního gynecea jsou čnělky volné, v různých liniích rostlin pak docházelo k jejich srůstání.[8]

Odkazy

Reference

  1. ↑ TAKHTAJAN, Armen. Evolutionary trends in flowering plants. [s.l.]: Columbia University Press, 1991. ISBN 0-231-07328-3. (anglicky) 
  2. ↑ a b SINGH, Gurcharan. Plant systematics. An Integrated Approach.. Delhi: Science Publishers, 2010. ISBN 978-1-57808-668-9. (anglicky) 
  3. ↑ SLAVÍKOVÁ, Zdeňka. Morfologie rostlin. Praha: Karolinum, 2002. 
  4. ↑ RUDALL, Paula. Anatomy of flowering plants. New York: Cambridge University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-521-69245-8. (anglicky) 
  5. ↑ FRANKEL, R.; GALUN, E. Pollination Mechanisms, Reproduction and Plant Breeding. [s.l.]: Springer-Verlag, 1977. Dostupné online. ISBN 978-3-642-81061-9. (anglicky) 
  6. ↑ BOWES, Bryan G. A colour atlas of plant structures. Iowa State: Manson Publishing, 1996. Dostupné online. ISBN 978-0813826875. (anglicky) 
  7. ↑ LI, Q.J. et al. Flexible style that encourages outcrossing.. Nature. 2001, čís. 410. 
  8. ↑ TAKHTAJAN, Armen. Flowering plants. [s.l.]: Springer, 2009. ISBN 978-1-4020-9608-2. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy

  • Slovníkové heslo čnělka ve Wikislovníku


BLIZNA

Čnělka je přítomna u většiny druhů krytosemenných rostlin, někdy je však velmi krátká.[1] U větrosprašných druhů bývají blizny často peříčkovité, zatímco u ostatních je pokožka blizny papilnatá nebo chlupatá.[1]

    • evoluce blizny [2] str. xxii

PESTÍK

    • info k nejpůvodnějším [2] str. xxii

PLACENTACE

  1. ↑ a b BOWES, Bryan G. A colour atlas of plant structures. Iowa State: Manson Publishing, 1996. Dostupné online. ISBN 978-0813826875. (anglicky) 
  2. ↑ a b c TAKHTAJAN, Armen. Flowering plants. [s.l.]: Springer, 2009. ISBN 978-1-4020-9608-2. (anglicky) 

Strategi Solo vs Squad di Free Fire: Cara Menang Mudah!