Především Eligius vystavěl hrobku pro svatého mučedníka Denise s mramorovým baldachýnem zlatem a klenoty vyzdobeným. (Na vrcholu hrobky) vytvořil korunku a velkolepé průčelí a oltář obklopil zlatými sekyrami do kruhu uspořádanými. Tam umístil zlatá okrouhlá a vyšperkovaná jablka. Vybudoval kazatelnu a bránu stříbrnou a střechu oltáře na stříbrných sekerách. Před hrobku umístil zástěnu a vybudoval vnější oltář u nohou svatého mučedníka. Takovou pracovitost tam na příkaz svého krále předvedl, že dodnes se sotva kde jinde v Galii nachází větší div.[2]
Ve 12. století opat Suger nechal kostel přestavět s využitím inovativních stavebních a dekorativních technik. Díky tomu je Saint-Denis někdy označováno jako první skutečně gotická stavba.[3] Bazilika v dnešní podobě je ukázkovou stavbou střední gotiky a posloužila jako vzor při výstavbě řady katedrál a opatství v severní Francii, v Anglii i v jiných zemích.
Gotická přestavba
Bazilika Saint-Denis byla první významnou stavbou, jejíž převážná část byla vystavěna v gotickém slohu. Vzhledově i stavebně se odlišila od románské architektury natolik, že se pro budovy vystavěné v podobném duchu začalo říkat "francouzský sloh" (Opus Francigenum). Pojem gotika se rozšířil až později.
V dnešní podobě má půdorys kostela tvar kříže jako mnoho jiných bazilik: do hlavní lodi ústí nižší lodě a nad nimi okna. Na severní straně stavby je další příčná loď tvořená řadou kaplí. Na západní straně baziliky se nacházejí tři portály a kruhové okno, na jižní straně věž. Východní loď lemují z obou stran arkády a je zakončena apsidou s devíti kaplemi. Pod touto lodí se nacházejí krypty.
Opat Suger (1081–1151), přítel a důvěrník Ludvíka VI. a Ludvíka VII., rozhodl kolem roku 1137 o významné přestavbě a o propojení kostela s opatstvím, které bylo rovněž královskou rezidencí. Suger začal s přestavbou od vstupní západní strany, kde nahradil jednoduchý vstup trojitým, který napodobuje Vítězný obloukKonstantina I. v Římě s jeho třemi částmi, a nad vstupem nechal umístit veliké kruhové okno. Ačkoliv se kruhová okna nad vchodem používala již dříve v italských románských stavbách, má se za to, že jde o první takové použití ve Francii a odtud se rychle šířilo na sever Francie (např. katedrála v Chartres a mnoho dalších).[4]
Po dokončení přestavby západní strany se v roce 1140 Suger pustil do úprav východní lodi. Navrhl nové kněžiště tak, aby bylo zalito světlem. Za tímto účelem byly vyvinuty nové stavební prvky: lomený oblouk, žebrová klenba, arkáda s paprsčitě umístěnými kaplemi, podpůrné sloupy podpírající žebra a opěrné oblouky, které umožnily využití do té doby nevídaně rozměrných oken. Poprvé byly všechny tyto prvky použity současně na jedné stavbě.
Stavba byla dokončena a předána 11. června1144 za přítomnosti krále.[5] Opatství se stalo prototypem staveb královského významu pro celou severní Francii.
Roku 1231 započala přestavba hlavní lodi, už ve stylu vrcholné gotiky, která získala dvě velkolepá kruhová okna.[6]
Za vlády dynastie z Anjou se tento stavební sloh rozšířil po celé Francii, do Anglie, Nizozemí, Německa, Španělska, severní Itálie a Sicílie.[7][8] Mezi další prvky patřily sloupy v podobě soch lemující portály na západní straně (nedochovaly se, ale jsou známy z kreseb Montfauchona). Félibienův plán budovy přibližně z roku 1700 ukazuje velkou márnici v podobě klenuté "rotundy" se sloupořadím, která sousedila se severní lodí. V ní se nacházela hrobka rodu Valois.
[9]
V bazilice se nacházejí vitráže z mnoha (i moderních) období a sada dvanácti klekátek.
Mnohé z náhrobků zpodobňují krále a královny, pro které byly určeny. Během Velké francouzské revoluce byla část hrobek na příkaz revolučních orgánů otevřena a těla byla znovu zakopána ve dvou masových hrobech opodál. Velkou část hrobek zachránil archeolog Alexandre Lenoir kvůli oněm portrétním sochám, když je prohlásil za umělecká díla a umístil je do Muzea francouzských památek, které založil.
Roku 1806 znovu otevřel kostel Napoleon Bonaparte, ale královské pozůstatky ponechal v jejich masových hrobech. Během Napoleonova exilu na Elběznovunastolení Bourboni přikázali pátrání po tělech Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty . 21. ledna1815 bylo nalezeno několik kostí a zbytek látky s dámským podvazkem. Pozůstatky byly převezeny do Saint-Denis a pochovány v kryptě. Roku 1817 byly otevřeny masové hroby s ostatky ostatních panovníků, ale bylo nemožné rozeznat, které kosti náležejí ke kterému tělu a tak byly všechny umístěny do kostnice v kryptě kostela za dvěma mramorovými deskami se jmény stovek členů královských rodin.
Král Ludvík XVIII. byl po své smrti roku 1824 pohřben ve středu krypty poblíž Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty. Příslušníci královské rodiny, kteří zemřeli mezi lety 1815 až 1830, byli rovněž pohřbeni ve sklepení Saint-Denis. Architekt Eugène Viollet-le-Duc, který se proslavil zrestaurováním katedrály Notre-Dame v Paříži, řídil projekt navrácení hrobek z Muzea francouzských památek zpět do Saint-Denis. Tělo Ludvíka VII., který byl pohřben v Saint-Pont a jehož hrobka nebyla během revoluce poškozena, bylo vyzvednuto a i on byl převezen a znovu pohřben v kryptě Saint-Denis.
Roku 2004 bylo srdce dauphina Ludvíka XVII. uloženo ve zdi krypty Saint-Denis.
V současnosti je v části hlavní lodi umístěno muzeum s náhrobky.
Seznam nejvýznamnějších panovníků pochovaných v Saint-Denis
V bazilice jsou velké varhany, které postavil Aristide Cavaillé-Coll v letech 1840-1841 a v letech 1902-1903 restauroval a rozšířil Charles Mutin. Varhany mají 69 rejstříků a asi 4 200 píšťal. Na nástroj hráli významní varhaníci jako Henri Libert (1869-1937) a Pierre Pincemaille (1956-2018). Instrumentální část varhan je chráněna od roku 1948 jako historická památka, od doku 1998 je historickou památkou i varhanní skříň.
↑Banister Fletcher, A History of Architecture on the Comparative Method.
↑William Chester Jordan. A Tale of Two Monasteries: Westminster and Saint-Denis in the thirteenth century. Princeton: Princeton University Press, 2009. Kapitola 2-7. (anglicky)
↑H. Honour, J. Fleming. The Visual Arts: A History. Upper Saddle River, NJ: Pearson Prentice Hall, 2005. Dostupné online. ISBN0-13-193507-0. (anglicky)
↑"L'art Gothique", kapitola: "L'architecture Gothique en Angleterre" (Ute Engel): L'Angleterre fut l'une des premieres régions à adopter, dans la deuxième moitié du XIIeme siècle, la nouvelle architecture gothique née en France. Les relations historiques entre les deux pays jouèrent un rôle prépondérant: en 1154, Henri II (1154–1189), de la dynastie Française des Plantagenêt, accéda au thrône d'Angleterre." (Anglie byla jednou z prvních zemí, které během první poloviny 12. století převzaly novou gotickou architekturu vytvořenou ve Francii. Historické vztahy mezi těmito dvěma zeměmi přitom sehrály rozhodující roli: roku 1154 Jindřich II. Plantagenet (vládl 1154–1189) usedl na anglický trůn).
_Viollet-le-Duc_(projet).jpg)
