Vjačeslav Michajlovič Molotov (rusky Вячеслав Михайлович Молотов, roz. Skrjabin – Cкрябин;[1] 25.jul./ 9. března 1890greg., Kukarka – 8. listopadu 1986, Moskva)[1] byl dlouholetý přední činitel KSSS a SSSR, stal se blízkým spolupracovníkem V. I. Lenina i J. V. Stalina. Proslul zejména jako Stalinův ministr zahraničí za druhé světové války a v následujícím období vznikání Východního bloku, účastnil se vrcholných spojeneckých konferencí a měl značný podíl na vzestupu Sovětského svazu mezi světové supervelmoci. Pro svůj revolucionářský pseudonym (Молот = kladivo), svou bezvýhradnou loajalitu a vyjednavačskou tvrdost měl přezdívku „Stalinovo kladivo“.
Narodil se v obci Kukarka (dnes Sovětsk, Kirovská oblast). Pocházel z aristokratické rodiny jménem Skrjabin, se známým skladatelem a klavíristou A. N. Skrjabinem ale příbuzní nebyli. Už jako šestnáctiletý student gymnázia v Kazani se nadchl pro revoluční ideály a roku 1906[1] vstoupil do bolševické frakce Ruské sociálně demokratické dělnické strany. Roku 1917 se podílel na říjnové revoluci, v letech 1920–1921 byl tajemníkem ÚV KS(b) Ukrajiny. V letech 1921–1930 působil jako tajemník ÚV, od roku 1926 člen politbyra a v letech 1930–1941 předseda rady lidových komisařů, poté byl v letech 1941–1957 náměstkem předsedy rady lidových komisařů či ministrů; zároveň v letech 1939–1949 a 1953–1956 působil jako lidový komisař (ministr) zahraničí.
23. srpna 1939 v Moskvě podepsal s Joachimem von Ribbentropem smlouvu o neútočení a (tajném) rozdělení sfér vlivu mezi Německem a SSSR, tzv. Pakt Molotov–Ribbentrop.
Patřil k hlavním strůjcům masového teroru a represí, vynikal krutostí a zároveň se Stalina tak bál, že se neodvážil ozvat ani proti zatčení své ženy v roce 1949[1].
V roce 1957 vystoupil proti N. S. Chruščovovi, za což byl vyloučen z politbyra a nařčen z příslušnosti k protistranické skupině.[1] Stal se velvyslancem v Mongolsku a později pracoval jako stálý představitel SSSR u MAAE ve Vídni (1960–1962).[1] Po XXII. sjezdu KSSS byl vyloučen ze strany pro „aktivní účast na masových represích“, roku 1984 byl však ještě slavnostně rehabilitován, na přání tehdejšího generálního tajemníka K. U. Černěnka. Zemřel v ústraní v Moskvě v úctyhodném věku 96 let, přežil všechny vůdce Sovětského svazu kromě Gorbačova.
Citát: „Svůj úkol jsem jako ministr zahraničí viděl v co možná největším rozšíření hranic naší vlasti. A zdá se, že jsme se společně se Stalinem s tímto úkolem nevypořádali špatně.“[2]
Na jeho počest neslo město Perm v letech 1940–1958 název „Molotov“ a město Severodvinsk v letech 1938–1957 jméno „Molotovsk“.
Ivan Viskovatij • Vasilij Ščelkalov • Ivan Gramotin • Pjotr Treťjakov • Almaz Ivanov • Afanasij Ordin-Naščokin • Artamon Matvějev • Vasilij Golicyn • Jemeljan Ukrajincev • Lev Naryškin • Fjodor Golovin • Pjotr Šafirov
Gavrila Golovkin • Heinrich Johann Ostermann • Alexej Čerkasskij • Alexej Bestužev-Rjumin • Michail Voroncov • Nikita I. Panin • Ivan Ostermann • Alexandr Bezborodko • Fjodor Rostopčin • Nikita P. Panin • Viktor Kočubej • Alexandr Voroncov • Adam Jerzy Czartoryski • Andreas Eberhard von Budberg • Nikolaj Rumjancev • Joannis Kapodistrias • Karl Nesselrode • Alexandr Gorčakov • Nicholas de Giers • Alexej Lobanov-Rostovskij • Nikolaj Šiškin • Michail Muravjov • Vladimir Lamsdorf • Alexandr Izvolskij • Sergej Sazonov • Boris Stürmer • Nikolaj Pokrovskij
Pavel Miljukov • Michail Těreščenko
Lev Davidovič Trockij • Georgij Vasiljevič Čičerin • Maxim Maximovič Litvinov • Vjačeslav Molotov • Andrej Vyšinskij • Dmitrij Šepilov • Andrej Andrejevič Gromyko • Eduard Ševardnadze • Alexandr Bessmertnych • Boris Pankin
Andrej Kozyrev • Jevgenij Primakov • Igor Sergejevič Ivanov • Sergej Lavrov