Václav Prokůpek (11. července 1902 Dolní Lochov – 22. května 1974 Brno) byl český spisovatel, překladatel, novinář, představitel Agrární strany a oběť komunistického režimu.
Narodil se v Dolním Lochově u Jičína, v rolnické rodině Jana Prokůpka a Aloisie rozené Žitné. Měl sedm sourozenců: Josefa (1881), Marii Kočovou (1884). Annu Charouskovou (1886–1975), Františka (1889), Jana (1891), Emilii Kulhánkovou (1896) a Boženu Kůtkovou (1899). Byl dvakrát ženatý: poprvé s Marií Trojanovou (1898–1933), podruhé s Izabelou Raidovou (1913–2004).
Gymnázium studoval v Jičíně a v Nové Pace, v Praze pak studoval na ČVUT. Technice se ovšem nikdy nevěnoval, neboť se záhy začal věnovat novinařině, především v agrárnických tiskovinách. Od roku 1928 byl členem Syndikátu novinářů České republiky a redaktorem největšího agrárnického listu Venkov. Souběžně začal psát povídky a romány z venkovského prostředí, byl představitelem meziválečného ruralismu. K nejznámějším patří knihy Kamarádi, Baba (poctěná literární cenou země moravské za r. 1939), Ve stínu hor či Ztracená země.
R. 1939 odešel do Brna, kde se stal členem Moravského kola spisovatelů (MKS). R. 1942 byl jmenován ředitelem Družstva MKS. V únoru 1948 byl vyloučen Akčním výborem MKS a sesazen na místo účetního. V roce 1951 byl v rámci Procesu se Zelenou internacionálou zatčen.[1] Zelená internacionála byla mezinárodní agrárnická organizace, Prokůpek byl označen za součást protistátní „klerofašistické odnože“ této internacionály. Ve vykonstruovaném procesu byl v roce 1952 odsouzen k 22 letům vězení. Propuštěn byl v roce 1964.[2] V roce 1967 byl rehabilitován. Zemřel v Praze.