Titul „apoštolský král“ byl potvrzen roku 1758 papežem Klementem XIII. a poté užíván všemi uherskými (maďarskými) králi, kteří byli titulováni jako "apoštolští králové uherští".
Proces potvrzení legitimity krále se vyvíjel od 13. století. Bez splnění následujících podmínek se žádný pretendent nemohl stát legitimním uherským králem:
Tyto podmínky zajišťovaly určitou ochranu integrity království, kdy například pouze zmocnění se Svatoštěpánské koruny již nemohlo stačit k tomu, aby se dotyčný stal legitimním králem.
První požadavek (korunovace z rukou ostřihomského arcibiskupa) byl potvrzen králem Bélou III., který byl korunován kaločským arcibiskupem na základě zvláštního zmocnění papeže Alexandra III., ale po své korunovaci prohlásil, že jeho korunovace nijak nenarušuje právo ostřihomských arcibiskupů korunovat krále. V roce 1211, papež Inocenc III. odmítl stvrdit dohodu mezi arcibiskupy Janem Ostřihomským a Bertholdem Kaločským o přenosu nároku, a vydal prohlášení, že pouze arcibiskup ostřihomský je oprávněn korunovat uherské krále.
Král Karel I. Robert byl korunován v květnu 1301 provizorní korunou v Ostřihomi tamním arcibiskupem, což vedlo k nutnosti druhé korunovace v červnu 1309. V té době se Svatoštěpánská koruna nepoužívala a král byl korunován v Budíně arcibiskupem ostřihomským. Nicméně jeho třetí korunovace Svatoštěpánskou korunou ve Stoličném Bělěhradě a z rukou ostřihomského arcibiskupa proběhla v roce 1310. Teprve poté byla králova korunovace považována za plně legitimní.
Nicméně v roce 1439 ovdovělá královna Alžběta Lucemburská pověřila svou služebnou, aby unesla Svatoštěpánskou korunu z Visegrádu, a poté jí nechala korunovat svého novorozeného syna Ladislava V. (Pohrobka). Korunovace proběhla legitimně v Stoličném Bělehradě rukou arcibiskupa ostřihomského.
Podobná situace nastala také u Matyáše Korvína, kterému se podařilo vyjednat navrácení Svatoštěpánské koruny z držení římského císařeFridricha III. Poté jí byl legitimně korunován.
Následnictví trůnu
Podobně jako ve všech tradičních monarchiích, přecházelo následnictví trůnu na potomka předchozího krále v mužské linii. Podle maďarské tradice však toto právo po smrti krále přecházelo nejprve na mladší bratry krále, a teprve poté na syna, což zákonitě způsobovalo časté rodinné rozepře. Zakladatelem první uherské královské dynastie byl Arpád, jenž roku 895 přivedl svůj lid do Karpatské kotliny. Jeho potomci poté panovali více než 400 let, včetně svatého Štěpána I., svatého Ladislava I., Ondřeje II. a Bély IV. V roce 1301 dynastie Arpádovců vymřela a králem byl korunován Karel I. z francouzské linie Anjou, který si trůn nárokoval jménem své babičky z otcovy strany královně Marii Neapolské, dceři uherského krále Štěpána V. Roku 1395, po smrti královny Marie, vnučky Karla I., byla přímá linie znovu přerušena, a Mariin manžel, římský císař a pozdější český král Zikmund Lucemburský, navázal na panující rod, poté, co byl šlechtou zvolen ve jménu Svatoštěpánské koruny.
Později byl uherskými pány za krále zvolen Matyáš Korvín, který se tak stal prvním uherským panovníkem pocházejícím z řad aristokracie a nikoli z dědičného královského rodu. Táž situace se pak opakovala o několik desítek let později s Janem Zápolským, jenž byl zvolen v roce 1526 po smrti Ludvíka II. Jagellonského v bitvě u Moháče.
Pohled do presbyteriakatedrály sv. Martina v Bratislavě, městě korunovací. Na stěně vlevo je umístěn seznam všech zde korunovaných panovníků.
Korunovace uherských králů mezi lety 1563 a 1830 (počínaje Maxmiliánem II., 8. září 1563, po Ferdinanda I. Dobrotivého, 28. září 1830) se odehrávaly v hornouherském Prešpurku, dnešní Bratislavě. Po bitvě u Moháče v srpnu roku 1526 a následné turecké okupaci jižní oblasti Uherska (včetně Budína, korunovačního města Stoličného Bělehradu a Ostřihomi) bylo nutné přemístit správní centrum země do nového města, kde by byla zaručena bezpečnost panovníka a církevních hodnostářů a současně co nejblíže k Vídni. Volba tak padla na Prešporok, dnešní Bratislavu a novým místem korunovací se stala katedrála svatého Martina.
Po mladičkém uherském králi Ludvíkovi, který zahynul na moháčském poli bez dědice, se panovníkem stal Ludvíkův švagr, Ferdinand I. Habsburský. 17. prosince 1526 byl uherskými stavy zvolen za nového krále v bratislavském františkánském kostele, avšak korunován byl ještě ve Stoličném Bělehradě. Korunovace nového uherského krále, Ferdinandova syna Maxmiliána II., se konal již v Bratislavě, která se stala sněmovním městem království, sídlem krále, arcibiskupa a nejdůležitějších institucí země.
Během staletí uherští králové získali či nárokovali koruny také některých sousedních zemí, přičemž užívali také královský titul spojených s dotyčnou zemí. V době panování posledních králů, zněl jejich plný titul: „Z milosti Boží apoštolský král uherský, dalmatský, chorvatský, slavonský, ramský, srbský, haličský, vladimiřský, kumánský a bulharský, velkokníže transylvánský, hrabě sikulský“.
Titul „apoštolský král“ byl potvrzen papežem Klementem XIII. v roce 1758 a poté byl užíván všemi uherskými králi.
Titul „král ramský“ připomínající nárok na Bosnu, poprvé užil v roce 1136 král Béla II. Král Emerich pak získal titul „král srbský“. Oslovení „král haličský" bylo používáno k označení nadvlády nad Haličí a titul „král vladimiřský“ odkazoval na Volyň. Oba tituly pak v roce 1205 přejal také Ondřej II. Roku 1233 Béla IV. začal používat titul „král kumánský“, což tehdy označovalo vládu nad územím osídleným Kumány (tj. Valašsko a Moldavsko). Titul „krále bulharského" připojil Štěpán V.
„Hrabě sikulský“ (Székely) byla původně čestná hodnost v uherském království, ale později byl titul užíván transylvánskými knížaty. Titul byl obnoven za panování Marie, která jej přijala na žádost Sikulů.
Reference
↑Kossuth měl obojí status, neboť dosud nebylo rozhodnuto o formě vlády (republika nebo monarchie)
.svg)
