Roku 1211, nabídl uherský král Ondřej II. území BurzenlandŘádu německých rytířů aby „bojovali proti dosud pohanským kumánským nájezdníkům a zalidnili deserta et inhabita zdejšího kraje“ výměnou za částečnou autonomii a možnost ražení mincí. Němečtí rytíři zahájili politiku zalidňování z Německa. Tito osadníci přicházeli převážně z Porýní a Vestfálska, ale i z Durynska a Bavorska, a začalo se jim říkat Sedmihradští Sasové. Osadníci se rozšířili na severovýchodě a jihu Sedmihradska a založili zde mj. města Kronstadt (Brașov), Schäßburg (Sighișoara) či Hermannstadt (Sibiu). Roku 1224 jim král Ondřej II. v listině Diploma Andreanum udělil řadu výsad a autonomii v čele se sibiňským hrabětem. Obdobné výsady a autonomii získali i Sékelové, jimž vládl sékelský hrabě. Sékelové a Sasové měli za úkol střežit zdejší úseky uherských hranic. Tato etnika zároveň tvořila dva ze tří zdejších politických národů – třetím byla zdejší maďarská šlechta, jíž zde vládl přímo sedmihradský vojvoda, který byl Sékelskému a Sibiňskému hraběti nadřízen jen v otázkách financí, mincovnictví, vojenství a společných sněmů. Naopak většinoví Rumuni byli v postavení nevolníků.
Roku 1421 započaly nájezdy Turků do Sedmihradska z Valašska, proti nimž se postavili zdejší Sékelové a Sasové, ale byli přemoženi. Uherský a český král, moravskýmarkrabě a římskýcísařZikmund nebyl schopen včas reagovat, protože byl právě zainteresován v husitských válkách, zatímco sedmihradský kníže, jmenovaný uherským králem, byl zainteresován převážně v uherské politice; sedmihradské sněmy nebyly svolávány už desítky let a tak zde nebyl nikdo, kdo by koordinoval obranu Sedmihradska. Ve třicátých letech 15. století zde propukaly protesty a vzpoury maďarských a rumunských nevolníků. V důsledku snahy zdejší maďarské šlechty, Sasů a Sékelů potlačit tyto protesty a bránit Sedmihradsko před Turky, podepsali zástupci těchto tří privilegovaných skupin 2. února1438 dohodu, jíž došlo k vytvoření tzv. Unie tří národů(Unio Trium Nationum). Tato unie pak hrála až do 19. století důležitou roli ve vnitřní politice Sedmihradska. V 15. století vynikl zdejší rodák Jan Hunyadi, který byl jedním z velitelů v bitvě u Varny (1444).
Po bitvě u Moháče roku 1526 se Sedmihradsko v čele s Janem Zápolským stalo po dobytí Pešti roku 1541 samostatným knížectvím ve vazalském poměru k Osmanské říši, k němuž byla připojena i východní část vlastních Uher, na nějaký čas včetně východního Slovenska (tyto oblasti byly označovány jako Partium). V Sedmihradsku existovala náboženská svoboda. V následujícím 16. a 17. století hrálo úlohu důležitého nárazníkového pásma mezi impériem rakouských Habsburků a Osmanskou říší. V letech 1599–1600 bylo Sedmihradské knížectví spojeno v jeden stát s Valašskem a Moldávií pod vládou Michala Chrabrého.
V rámci Habsburské monarchie
„Drákulův hrad“ BranSedmihradské velkoknížectví roku 1857. Tyto hranice Sedmihradska existovaly v letech 1849–1860
Roku 1699 získala Sedmihradsko Habsburská monarchie, v jejímž rámci tvořilo do roku 1848autonomníkorunní zemi, kterou 2. listopadu1765 povýšila Marie Terezie na velkoknížectví. Zpočátku k němu náleželo i Partium, jehož poslední zbytky byly Uhersku navráceny roku 1860. Za revoluce v roce 1848 sepsali 15. května1848 zdejší Rumuni petici, kterou požadovali zrovnoprávnění. Tomuto požadavku však nebylo vyhověno, naopak byl pod uherským nátlakem přijat zákon vyhlašující plné spojení Sedmihradska s Uherskem. Tento zákon však nakonec nebyl realizován a rakouská říšská ústava ze 4. března 1849 Sedmihradsko a Uhersko opět plně oddělila, přičemž Sedmihradsko a Uhersko přišly o své samosprávné instituce. Říjnovým diplomem byla roku 1860 obnovena autonomie obou korunních zemí, ale Sedmihradsko přišlo o zbytek Partia a zmenšilo se tím na 57 243 km². 1. července1863 svolal císař František Josef I. do Sibině sedmihradský sněm, na němž došlo ke zrovnoprávnění Rumunů.
Znovusloučení s Uherskem
Po Rakousko-uherském vyrovnání1867 se Sedmihradsko stalo částí Zalitavska v jehož rámci bylo znovuzačleněno do Uherska a spolu se zrušením jeho zemských institucí přestalo 20. června 1867 existovat jako územní jednotka. Zákonem z roku 1868 pak bylo jeho území nově rozděleno na 15 žup. Od devadesátých let 19. století zde uherská vláda započala s maďarizací.
Součást Rumunska
Po první světové válce se 1. prosince1918 sešlo v Alba Iulii 1228členné Národní shromáždění sedmihradských a uherských Rumunů, vedené vůdci Sedmihradské rumunské národní strany a Sociálně demokratické strany, které vydalo rezoluci požadující sjednocení všech Rumunů v jednom státě, což poté schválili i zdejší Němci. 22. prosince1918 se v Kluži proti tomu postavili zdejší Maďaři, kteří zde potvrdili svoji loajalitu Uhersku. Na základě Trianonské smlouvy připadlo Sedmihradsko, polovina Banátu a další území Rumunsku; tomu patří dodnes (s malou mezihrou v letech 1940–1945[zdroj?], kdy byla jeho severní část na nátlak Německa postoupena Maďarsku).
Geografie
Transylvánie (světle žlutě) v rámci Rumunska
O Sedmihradsku (resp. Transylvánii) se dnes hovoří ve dvou významech:
v současné době se jako Sedmihradsko či Transylvánie označuje celá západní část Rumunska, tedy historické Sedmihradsko včetně Banátu a regionů Krišana, Satmar a Maramureš. Rozloha tohoto území činí přibližně 100 000 km² (jedná se o 42 % rozlohy země).
Obyvatelstvo
Související informace naleznete také v článku Sikulsko.
Většina obyvatel jsou Rumuni (74,7 % v roce 2002), existuje zde však silná maďarskámenšina (19,6 %)[3], která přežila drastickou rumunizaci v průběhu 20. let a zejména po druhé světové válce za komunistické diktatury. Němci, kteří ještě v 19. století tvořili okolo 12 % obyvatel, zaujímají nyní pouze 0,7 %. Další výraznější menšinou jsou Romové (okolo 3 %).
Zajímavosti
Transylvánie je také známá díky vlivu románu DrákulaBrama Stokera, hrad Bran je populární turistický cíl, neboť v románu vylíčený Drákulův hrad se také nazýval Bran a opravdovému hradu se podobá. Podle Sedmihradska se pojmenovala švédskáblack metalová kapela Siebenbürgen.[4]
Odkazy
Reference
↑Číslo udává rozlohu Sedmihradska v širším významu.
↑Číslo udává počet obyvatel Sedmihradska v jeho širším významu
↑Árpád Varga E., Hungarians in Transylvania between 1870 and 1995, Original title: Erdély magyar népessége 1870–1995 között, Magyar Kisebbség 3–4, 1998 (New series IV), pp. 331–407. Translation by Tamás Sályi, Teleki László Foundation, Budapest, 1999