Seznam představitelů Litvy zahrnuje vládce a hlavy historického Litevského území, tzn. velkoknížata, krále a prezidenty. Seznam zahrnuje Litvu jako suverénní entitu či jako legitimní součást větších celků, stejně jako Litvu pod nadvládou či okupací vnější mocnosti (tzn., Litevská sovětská socialistická republika).
11. března 1990, Litva jako první Sovětská republika vyhlásila nezávislost na SSSR. Obnovená Litevská republika je demokratický stát, člen Evropské unie a NATO.
Vznik Litevského státu
Litevská a žemaitská knížata v 1. polovině 13. století
Titul: velkokníže (litevsky: didysis kunigaikštis; bělorusky: vialiki kniaź; polsky: wielki książę) s výjimkou Mindaugase, jenž se stal králem litevským (litevsky: Lietuvos karalius).
Syn Gediminase, spoluvládce s Algirdasem. Kęstutis panoval v západní Litvě (s hlavním městem Trakai). Sesadil Jogailu v roce 1381 a ovládl celou Litvu, aby jím byl o rok později zajat a usmrcen.
Syn Kęstutise. Bojoval se svým otcem proti Jogailovi, poté změnil strany a roku 1392 se stal velkoknížetem Litvy. Roku 1429 měl být korunován králem litevským, avšak Poláci zadrželi korunu. Zemřel dříve, než koruna dorazila.
Krewská unie s Polskem byla podepsána již v roce 1385, nicméně souvislá řada společných panovníků obou států začala teprve Kazimírem IV. (I přesto si později Poláci a Litevci dvakrát zvolili různé panovníky po předčasné smrti předchozího panovníka, ale Litevci vždy nakonec získali polský trůn). Monarchové obou částí státu si ponechali rozdělené tituly a jejich číslování probíhalo odděleně. Jagellonci se stali přímým pokračovatelem Gediminovců.
Polsko-litevská unie vznikla podpisem Lublinské unie roku 1569. Volený král polský měl být volen litevskou šlechtou jako velkokníže litevský (do doby, než se litevské knížectví stalo dědičným). Prvním panovníkem společného státu se stal Zikmund II. August. V důsledku dělení Polska v letech 1772, 1793, a 1795, unie přestala existovat a Litva se stala na dalších 123 let součástí Ruského impéria. Mezi jednotlivými volbami králů jsou časové prodlevy. Prvním velkoknížetem zvoleným poté, co vymřela dynastie Gediminovců a poté, co Valois uprchl zpět do Francie, byl Štěpán Báthory. Ten se chtěl jako velkokníže litevský zviditelnit založením Vilniuské univerzity.
Titul: Král polský a velkokníže litevský (litevsky: Lenkijos karalius ir Lietuvos didysis kunigaikštis; bělorusky: karol Polščy, vialiki kniaź litoŭski; polsky: Król Polski, wielki książę litewski).
16. února 1918 vyhlásila Litevská rada (Taryba) nezávislost, když byla Litva okupována Reichswehrem. Stát získal název Království litevské. 9. července 1918 rada prohlásila knížete z Urachu králem Mindaugas II. Litevský. Nicméně 2. listopadu rada své rozhodnutí odvolala a prohlásila Litvu demokratickou republikou.
Předseda vlády, de facto jako prezident po Smetonově útěku. Neuznán litevskými diplomaty v zahraničí. Ujal se role prezidenta nelegálně, neboť Smetona nerezignoval ani nezemřel.
Sovětský svaz anektoval Litvu a v červenci 1940 vytvořil Litevskou SSR. Poté, co nacistické Německo napadlo Sovětský svaz, Litva byla okupována Němci. Pár dní před německou okupací, byla Litva řízena proněmeckou povstaleckou vládou Juoza Ambrazevičiuse. Pod německou nadvládou, byl zřízen Generální obvod Litva pod vedením generála Petra Kubiliūnase. Když bylo nacistické Německo poraženo, Sovětský svaz reanektoval zemi a v roce 1944 obnovil Litevskou SSR.
Předseda Nejvyšší rady byl oficiální hlavou státu po vyhlášení nezávislosti 11. března 1990 do doby, než byla schválena nová ústava v roce 1992, jež ustavila prezidentský úřad a instituci parlamentu. Stát a jeho vláda byly mezinárodně uznány teprve v září 1991. V letech 1990 až 1992 tak titul hlavy státu zněl Předseda Nejvyšší rady (parlamentu) (litevsky: Aukščiausiosios Tarybos pirmininkas) a od roku 1992 dále prezident (litevsky: Prezidentas).
Prezident Litvy je hlavou státu, vrchním velitelem armády. Funkční období je pětileté s možností jednoho znovuzvolení. Prezident je volen přímo. Vrací návrhy zákonů parlamentu, který může také rozpustit. Není-li prezident způsobilý výkonu funkce např. rezignací, odvoláním , zdravotní nezpůsobilosti či smrtí, pravomoci přebírá podle ústavy předseda Seimu (parlamentu), a to do doby, než bude zvolen nový prezident nebo stávající bude znovu způsobilý výkonu funkce.
Litva: Vytautas Spečiūnas (ed.), Lietuvos valdovai (XIII-XVIII a.) (Litevští panovníci (13–18. stol.)), Mokslo ir enicklopedijų leidybos institutas, Vilnius 2004. ISBN5-420-01535-8
1. Částečně nebo zcela v Asii, v závislosti na geografickém vymezení. 2. Uznán alespoň jedním členem Organizace spojených národů. 3. Není uznáván žádným členem Organizace spojených národů. 4. Prezident Švýcarska není z hlediska ústavy hlavou státu, tou je celá Spolková rada.
.jpg)
.png)
